DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

25. 12. 2013

Tomáš Krystlík znovu v Debatním klubu

Další vynikající diskusi na thema česko-německých vztahů připravil Debatní klub:


O Mnichovské dohodě a o okolnostech vzniku 2. světové války přišel s historikem Tomášem Krystlíkem diskutovat Pavel Letko. Vzhledem ke své spíše, abychom tak řekli, křehčí intelektuální konstituci mu byl než sparring partnerem, avšak kvalitě pořadu to překvapivě neuškodilo: k naplnění skutkové podstaty přečinu popírání nacistických zločinů v něm došlo hned několika výroky, proto doporučujeme debatu zhlédnout urychleně, než orgány činné v trestním řízení napíší Gůglovi o její stažení.

K obsahu debaty si nemohu odpustit kritickou poznámku: Není pravda, že by komunismus, resp. marxismus leninsko-stalinského typu, byl internacionalistický, taková byla toliko jeho vývozní varianta. Ruský komunismus byl v krajní míře nacionalistický, o čemž svědčí např. i to, že válka proti Německu byla komunisty presentována jako Великая Отечественная война a v nejslavnější ruské válečné písni se zpívá, že идет война народная – священная война. Nacionalistické motivy byly oficiálně zapovězeny pouze zahraničním komunistickým stranám, které měly vyznávat thesi primátu sovětského člověka (jímž se arci může stát i cizinec, bude-li dostatečně uvědomělý), avšak o heresi se dá stěží hovořit, jestliže šlo o jev a taktiku tak všeobecnou a vposledku i účinnou.

22. 12. 2013

Co mají společného Chodorkovskij, Rath a Nečas?

Když před deseti lety zavřeli Michaila Chodorovského, říkal jsem si, že jedním z významných rozdílů mezi Ruskem a Českou republikou je, že v Rusku nemá vůbec smysl klást si otázku, zda byl obviněný oligarcha vinen – nemůže být nic směšnějšího než představa Chodorkovského jako jediné černé ovce mezi ostatními oligarchy, poctivými a zločinu se štítícími podnikateli – kdežto v České republice taková otázka smysl, byť omezený, ještě má. Chodorkovskij podlehl v mocenském boji a byl proto, i pro výstrahu jiným, uvězněn, protože to bylo pro moc výhodné, a nyní, kdy je pro moc výhodné jej propustit a projevit milosrdenství, byl amnestován a propuštěn.

Po případu Davida Ratha a kause Nagyová-gate si tím jsem stále méně jist. Ano, ptát se po obsahu Rathovy krabice má jistý smysl, stejně jako zkoumat dialogy zaznamenané policejními mikrofony ve vile Pancové a Kotta. Určitý – ne ovšem rozhodující. V tom, že byli Rath i Nagyová obviněni a vzati do vazby na základě jednání, jež patrně bylo (objektivně) trestné, panuje obecná shoda. K trestnímu stíhání to však nestačí, k tomu je potřebný i další, subjektivní prvek, mocenský zájem na něm. A jsme víceméně tam, kde Chodorkovskij – tedy v Rusku.

Rath byl vyšetřován a obviněn na základě dohody (čti: komplotu) tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila s Lenkou Bradáčovou, a účelem jeho stíhání bylo jednak pomoci slábnoucí ODS diskreditací oposice, jednak zviditelnit ambiciosní krajskou státní zástupkyni a mediálně ji připravit na karierní postup. Cílem akce Nagyová bylo ukázat všem, najmě arci Petru Nečasovi, že proti odeesáckým kmotrům se vystupovat nemá, nechce-li člověk škaredě skončit. A podobnou motivaci a půdorys má celá řada dalších případů, notabilně kausa Opencard, ve které byli obviněni nikoli ti, kteří za korupcí stojí, ale garnitura, která se rozhodla ji vyšetřovat.

Trestněprávní aspekt tu je, jen – podobně jako v Rusku – není rozhodující, a toliko člověk v krajním stupni naivní by snad mohl pochybovat, že kdyby byl mocenský zájem dostatečně silný, iniciativní orgány činné v trestním řízení by si dokázaly něco vymyslet na kohokoli a kdokoli by mohl být vzat na rok do vazby. Otázka viny je podružná na samé hranici bezvýznamnosti. Ohebná komunistická justice, jež neprošla reformou, se dokázala přizpůsobit nové moci, a svou nezávislost si vyložila jako možnost propůjčit se beztrestně k jakékoli špinavosti, kterou si u ní ti u vesla objednají.

Tolik tedy k právnímu státu v České republice, a pro ty, kteří by náhodou měli v úmyslu ohrnovat nos nad Putinem a jeho diktátorskými methodami; naše země má stále k Rusku daleko blíž než do západní Evropy, a co je horší, už cca 15 let se politicky posouvá nikoli západním, ale východním směrem.

3. 12. 2013

Být vzorem

V době příhodně mediálně skoupé, po kontroversi ohledně maffersdorfského rodáka Ferdinanda Porsche, kterýžto by podle jedněch měl, podle jiných neměl být v onom místě vyznamenán pamětní deskou, zdá se vypukat skandál další, týkající se osoby zaručeně ethnicky nezávadné, Bohumila Hrabala. Ten druhdy vystudoval nymburské gymnasion, a jelikož se blíží sté výročí jeho narození, vznikl nápad ono po literátu pojmenovat. Osnovatelé záměru však tvrdě narazili u části místní populace: ježto Hrabal nebyl vzorným studentem a jeho život byl vůbec notně nepříkladný, takovou poctu si nejslavnější český spisovatel 20. století nezaslouží. Nepomohly poukazy na to, že Hrabal snad přece jen nebyl takový trouba, když později vystudoval právnickou fakultu a získal titul JUDr., což by jej mohlo v očích průměrného občana částečně rehabilitovat: gymnasion v královském městě Nymburce se prostě podle takového budižkničemy jmenovat nemůže.

Bohumil Hrabal znal dobře své Čechy, a k instalaci pamětní desky v místě zbourané ulice Na hrázi v Praze-Libni, kde dlouhou dobu žil, se vyjádřil pamětihodnými slovy Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čurají psi. Nežil tak, aby se mohl stát vzorem, zato napsal několik knih, které si každý vzdělaný Čech ve dvaceti letech přečte a po zbytek života o nich přemýšlí, protože se v nich dotkl těch vůbec nejdůležitějších otázek lidského bytí, a o českém národě se vyslovil s takovou příkrostí, že aby mohl být vůbec jeho průměrným příslušníkem recipován, bylo nutné jeho dílo poupravit a proměnit je na cosi bytostně jiného, česky milého, vlídného a až televisně laskavého, čehož se – arci kongeniálně – ujal režisér Jiří Menzel (který jistě po své smrti s přejmenováním čehokoli po své osobě potíže mít nebude). Mimochodem, pokládám za symptomatické, že Češi Hrabalovu trpkou ironii nepochopili a vyloživše si ji explicitně, desku v oné snížené výšce mu skutečně odhalili.

Důvody, proč by neměl být oceněn Porsche, jsou poněkud jiné, a největším škraloupem na jeho životě je, že nebyl Čech (ovšemže byl Čech, ale to Čechovi nevysvětlíte…). I při podlehnutí totalitní ideologii se s oblibou rozlišuje: co dovoleno našinci, je u cizince těžkým prohřeškem, který nevykoupíš ani světovým věhlasem. O členství v KSČ se u českých velikánů většinou ani nemluví, a když, tak s chápavým podotknutím, že taková byla doba – a zkrátka se to muselo. Cizinec, aby byl oceněn, musí buď Čechy zvláště vyzdvihnout (Meine Prager verstehen mich! – arci je nejasné, nakolik hudební genius mínil Čechy ethnické, v oné době toliko nascentní, a nakolik německy hovořící obyvatele Prahy), anebo by jimi minimálně neměl být okraden: pamětní deska odsunutci v sobě obsahuje nezanedbatelný prvek přiznání viny, a tu se členství v SS jako zástupný důvod zatracení náramně hodí.

Aktualisováno.
Věrolomní Teutoni na kontroversi promptně zareagovali a odvezli si z Vratislavic/Maffersdorfu zapůjčené automobily. Je to, domnívám se, výchovné: některé věci prostě nelze mít zároveň, kupř. válečného zločince a slavného rodáka v jedné osobě.