DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

10. 11. 2014

Koalice

Ač by povrchní pozorovatel soudil, že projev státohlavy v Hovorech z Lán nemůže co do bizarnosti a skandálnosti nic přebít, stalo se: duchcovští zastupitelé se předběžně dohodli na vytvoření povolební koalice ve složení DSSS+ČSSD+KSČM. Jak to může fungovat, věru nesnadno předvídat. Pokud by se mělo jednat o kombinaci dlouhodobých politických cílů zejména obou okrajových koalescentů, tam bych si uměl výsledek představit; aglutinační hesla Buržoasie do plynu! nebo Všechnu moc bílé rase! by jistě konvenovala nemalé části elektorátu. Horší to bude s praktickými otázkami, např. s postavením místních Romů. Podle komunistické doktriny je jejich sociální vyloučení výsledkem bezohledné kapitalistické politiky nové kompradorské buržoasie a jiných souvisejících společenských zlořádů, kdežto podle ideologie Vandasovců jde o cizorodé elementy a parasity, které národní těleso musí vypudit, neboť jen bez Cikánů může být národ šťastný. Tam bude dohoda zřejmě těžká. V každém případě: sledujme tento kanál, řekl bych, že v Duchcově bude teď zajímavo.

10. 10. 2014

Volby

Aby nemohly vznikat jakékoli pochybnosti: odcházím volit, přičemž v obecních volbách dostane můj hlas Koruna Česká, s tím, že dvěma křížky podpořím kandidáty koalice DSSS a ND, které osobně znám a vážím si jich, totiž Patrika Vondráka a Ladislava Budze. Ve zbytku je pro mne tato koalice nevolitelná. V Praze 1 Koruna nekandiduje, pročež se zdržím. Pokud jde o volby senátní, do obálky jim nejspíš něco neslušného namaluji (snad to komise nevyhodnotí jako platný hlas pro kandidátku ANO…).

Aktualisováno.
Vandasovci vyjádřili nad výsledkem voleb nadšení, neboť získali celých šest mandátů. Blahopřejeme: bylo to jen o 638 méně, než kolik dostali v r. 1998 jejich předchůdci, Sládkovi Republikáni. Myslím, že u vedení této strany sebereflexe nehrozí. – Podobně enthusiastická je i Konservativní strana – tři mandáty, to je výsledek vysoko nad reálné možnosti strany.

19. 9. 2014

Znovu k volbám

Tak tyhle volby jsou zlý sen: otevřev seznam osobností, jež se v nadcházejících senátních volbách v mém obvodu ucházejí o můj hlas, zděsil jsem se nad míru v takové pohnuté chvíli obvyklou. Cože? To jsou oni? Výkvět mého národa, emeritní elity, crème de la crème české společnosti?

Neúspěšný politik Martin Bursík, již od pohledu nesnesitelná hysterka Eva Jurinová, ředitel záchranné služby, jež se stala v metropoli vtipem, Zdeněk Schwarz, komunistický físl (chci říci emeritní policejní rada) Miloslav Dočekal a Vladimír Stwora, jehož konspiračně theoretický web nečtu a znám jej jen v souvislosti s jeho popíračskou kausou (a s následným udáním čtenářů policii)? Ne, já tam prostě nepůjdu, k urně mne letos zaživa nedostanete!

Pročež propadám zoufalství a říkám si, že poslední pro mne volitelný politik na českém území byl zřejmě kníže Metternich.

Aktualisováno.
Výběr se arci ukázal být ještě širším, než se zprvu zdálo.

26. 7. 2014

Echt Bavoriš aneb Obraz Němce

Postřehnuv včera v Žabce nový přírůstek v sortimentu uzenin, Echt Bavoriš grilovací párky z Kosteleckých uzenin (ty, jak lze seznat ze štítku na druhé straně, je ve skutečnosti nevyrábějí, pouze distribuují; skutečný výrobce zůstává před širší veřejností, najmě pak před spotřebitelem, takticky utajen), nemohu se s oním skvostem marketingové komunikace nepodělit.

Němec, a Bavor pak zvlášť, je osobou hodnou opovržení a výsměchu, a není nic problematického na tom, je-li za pomoci infantilních stereotypů zesměšňován. I nebohý černoušek na Kofile musel být graficky upraven, aby nepůsobil směšně, Němci však žádnou ochranu nezasluhují.

Reklama nelže, budiž, a toto je tedy takový obraz Němce, jaký si pro utišení vlastních mindráků pěstujeme. Jistě by se to dalo použít i ku prodeji jiných výrobků, příkladmo automobilů. Komický mužík v Lederhosen s padacím mostem by mohl šišlavě nabízet BMW pod reklamním sloganem Německá vágen, toprá vágen!, to by určitě byla také velká legrace.

A proč tuto myšlenku nerozšířit na další primitivní národy, s nimiž jsou Češi nuceni v Evropě dlít! Vždyť kolik dobrých vtipů by se dalo vymyslet třeba na Poláky, Rumuny nebo Židy! Jen mi cosi napovídá, že kdyby se někdo pokusil tímto způsobem zkarikovat Čecha a udělat např. reklamu na škodovky s Čechem v teplákovce a se sloganem Přesvědčte se, co dokázal český lempl pod německým vedením, byl by to důvod k vyhlášení války a uvedení obou letuschopných strojů českého letectva do bojové pohotovosti.

24. 6. 2014

Inovace

Mezi technologické vymoženosti, které většina z nás nenávidí vůbec nejvíc, patří automatické systémy pro vyřizování telefonátů na hot-line a jiných zákaznických linkách. Voláte, mačkáte tlačítka tonové volby, čekáte, znovu voláte, mačkáte, čekáte, a nakonec stejně odpadnete (pěkne je to parodováno kupř. zde).

V České republice arci přišli s inovací a představou, že takto čekat bude nejen volající, ale i volaný. V kterémžto naivním přesvědčení mi kdosi minulý týden zavolal z čísla 225375504 (mp3).

Moje reakce, jak zřejmo z jejího tonu, je dosti rozzlobená (faktem je, že původně jsem chtěl použít ještě pregnantnější formulaci, ale trvalý odposlech mne naučil kázni), ale hned vzápětí jsem se zastyděl: ne snad proto, že jsem byl nevyčkal, až na mě dojde řada, ale v zemi jakých tupců to žiji, když podobný přístup, soudě dle toho, že je praktikován, na nemalé procento mých spoluobčanů funguje.

Aktualisováno.
Protože volání se týden co týden opakovala, dnes jsem se rozhodl učinit jim přítrž. Snad to pomohlo.

Aktualisováno.
Nepomohlo, ale hovory jsou čím dál tím zábavnější.

11. 6. 2014

Znesvěcení

Čeho se dopustil zrádce národa v Chotěboři, je sečtělému publiku bezpochyby známo. A to můžeme být rádi, že tehdy neexistoval server iDnes, protože jinak bychom se velmi pravděpodobně nevyhnuli podrobné reportáži obsahující očitá svědectví, právní rozbor a fotogalerii s nejméně čtyřmi snímky z místa deliktu. Právě tak, jako zmíněný server pojednal srovnatelně závažný incident, k němuž došlo před dvěma týdny v časných ranních hodinách na Karlově mostě.

Nekonsumenti

– Haló, slyšíme se? To je pan Polák? Pane Poláku, já jsem z Oddělení nespolupracujících klientů vašeho kabelového operátora a mám tady hlášení o konsumaci reklamy za poslední měsíc. Vy máte pětičlennou rodinu, je to tak, viďte? Podle údajů z infračerveného čidla ve vašem televisoru jste ale od prvního května zkonsumovali pouze 130 minut reklamního času na osobu, a přitom obsahu tady máte skoro 80 hodin. A ještě k tomu jste měli během komerčních vstupů celých 116 minut ztlumený zvuk! Uvědomujete si, pane Poláku, že takhle by to dál nešlo? Vždyť vy jste něco jako černí pasažeri! To se nestydíte před svými dětmi, takhle z nich chcete vychovat řádné občany? Vždyť si uvědomte, pane Poláku, že všechny ty pořady, které takto bez reklamy sledujete, musí někdo vyrobit, musí se zaplatit moderátoři, herci, výprava… A co teprve zahraniční seriály nebo sportovní přenosy, máte vy vůbec představu, kolik nás to stojí? A když si budete reklamu nezodpovědně vypínat nebo odcházet z místnosti, budou na vás doplácet ostatní klienti, kteří naše reklamní vložky poctivě konsumují. Podívejte se, my máme pochopení, ještě to s vámi zkusíme a zatím vám dokonce ani nezvýšíme měsíční paušál, ale musíte se zlepšit. Zítra mezi devátou a desátou k vám přijde technik a nalepí vám na obrazovku proužek s upozorněním, jak se má klient naší kabelové společnosti chovat: snad vám to pomůže, abyste si uvědomili, jaké jsou vaše morální povinnosti. Takže zítra od devíti do deseti ať je někdo doma, prozatím vám přeji příjemný den!

(Podobnost s chováním serveru Root.cz, který před několika týdny umístil do spodní části výrazně barevnou obtěžovací lištu, která se zobrazí všem návštěvníkům stránky ze zapnutým blokováním reklamy, není čistě náhodná.)

8. 6. 2014

Akce v Istanbulu

Jsou filmy, které si rok co rok nejméně jednou, ale spíše dvakrát pouštím, nacházeje v nich znovu a znovu nebývalé zalíbení a objevuje začasté něco, čeho jsem si dotud nepovšiml. Jedním z takových děl je překvapivě i film spektakulárně, jásavě blbý: Akce v Istanbulu (1975), skvělé antidotum pro každého, kdo by snad na chvíli zatoužil po návratu starých časů.

Tato bondovka pro československého diváka vychází z knihy Ivana Gariše, vlastním jménem Antonína Prchala, rozvědčíka a pozdějšího estebáka, který se na pensi začal věnovat psaní, a jeho knižní předlohu ztvárnili dva filmoví umělci, kteří v oné době patřili k tomu vůbec nejhoršímu, co na Barrandově působilo: scenarista Zbyněk Brynych a režiser Vladimír Čech. Výsledkem je ovšem klenot nebývalého lesku, který rozhodně doporučuji ke zhlédnutí každému vnímavému divákovi.

Ideologickým zadáním bylo vytvořit psychologický příběh, jímž bude zdůrazněn rozdíl mezi hrubými, bezcharakterními a cituprostými agenty západních zpravodajských služeb a agenty-nelegály komunistickými, což měly být osobnosti jemné, vzdělané, citlivé a vůbec okouzlující, přestože jejich služba je nelehká, ba plná strázně a strádání: jak by ne, když musejí trávit roky života ve strachu z prozrazení, nadto v odpudivém prostředí kapitalistické ciziny!

Herci, jakkoli se byli snažili, něco tak bizarního zahrát nedokázali, a tak vznikl útvar nezamýšlené parodie, usvědčující régime, který si dílo objednal, z naprostého morálního krachu.

Děj se odehrává převážně v Západním Berlíně, kde komunistický nelegál (Radovan Lukavský) zmaří plán zákeřné CIA na únos československého vědce, který cestuje přes Istanbul na kongres kamsi na Blízký Východ. Na Západní Berlín bylo arci vyčleněno jen minimální množství valut, proto se ve filmu neustále opakují sekvence zabírající Kurfürstendamm a nejbližší okolí, a Istanbul, na který nezbyly valuty žádné, hraje tak, že filmaři do snímku zařadili dva záběry z jakéhosi cestopisného dokumentu, podle vzhledu automobilů v ulicích soudě asi tak patnáct let starého, natočeného navíc na úplně jiný filmový materiál (tedy přesně ta methoda, kterou parodovali Svěrák se Smoljakem v Trháku – viz scena se strašidly v lese).

Druhého československého agenta, přesněji agentku, hraje krásná Ida Rapaičová, ovšem její role by nemohla být uhozenější: jak superrafinovaně unikne německé sledce prostě jen tím, že zaparkuje automobil, nastoupí do U-Bahnu, na druhé straně vystoupí, vrátí se a odjede, načež jí její pronásledovatelé vysloví poklonu, to je prostě filmová klasika.

Tito dva hlavní hrdinové spolu během filmu neustále vedou duchaplné dialogy: Lukavský si stýská, jak těžké je žít v té zlé cizině, a Rapaičová jej utěšuje, že její osud není o nic lehčí.

Ovšem korunou jsou agenti CIA. Zatímco pracovník západoněmecké služby (Ota Ševčík) je ještě jakž-tak uvěřitelný, muži CIA jsou gauneři každým coulem, ukázkoví záporňáci, jakých není v dějinách kinematografie mnoho. Někteří (Martin Růžek) jsou jen hloupí, v jiných, již v hierarchii služby stojí o stupeň níž, se mísí hloupost s hrubostí (Jindřich Narenta), a kategorii pro sebe tvoří americký muž na hrubou práci, jehož nezapomenutelně vystřihl František Peterka. Zvláštní místo patří pak starému anglickému špionovi, v podání Eduarda Cupáka, který se na stará kolena udělal pro sebe (ne, nesmějte se, opravdu, tak se to tam výslovně říká!) a pracuje teď jako nájemný špion pro každého, kdo mu zaplatí.

Prostředí Západního Berlína je přirozeně dekadentní, podobně jako v Třiceti případech majora Zemana nechybí stripteasový bar (Juditu Čeřovskou s nezapomenutelnou Wirf ab das Faltenkleid vystřídala arci anglicky pějící venezuelská interpretka a svlékání jen jako skutečná tvrdá akce).

Nebudu pokračovat, v tom filmu je tolik diváckých atrakcí, že bych stejně všechny nedokázal vyjmenovat; budete-li mít možnost, rozhodně se na Akci v Istanbulu podívejte.

15. 5. 2014

Co nás čeká

Před více než dvěma měsíci jsem na tomto blogu napsal, že Krym bude připojen k Rusku, aniž by to vyvolalo podstatnější odpor západních zemí, a že na zbytek Ukrajiny si Putin počká, protože má dost času. Prvé se událo, druhé se děje právě teď.

Otázkou, která přichází na pořad dne, je, co bude dál, tedy co se stane, až bude odpor majdanovců zlomen a Ukrajina pevně včleněna do ruské velmocenské sfery, nikoli jako cordon sanitaire, jak předpovídal Miroslav Macek, nýbrž jako nezdárný syn, který se vrátil z vandru domů. Dobrá desítka zemí, bývalých sovětských satelitů, se tím dostane do posice primárních terčů ruské expanse a stane před rozhodováním, jak se v tomto intensivním mocenském poli zachovat.

Nemá smyslu si nalhávat, že pětadvacet let života vně ruského područí přineslo mnohým Východoevropanům vystřízlivění z někdejších západnických snů. Ruský model vlády, kdy silný putinský stát zajišťuje občanům, či spíše znovu už jen obyvatelům, minimální životní komfort za cenu více či méně drastického omezení jejich veřejných práv, tedy Sovětský svaz verse 2.0 (nebo, chcete-li, carská říše verse 3), odpovídá východoevropských schematům politického života lépe než model chaosu, nejistoty a otravné plurality.

V novém imperiu nebude nikdy hlavním thematem dne zpráva o zpěvákovi nebo zpěvačce nejasného pohlaví, protože transsexualita, jako mnoho jiného z hájemství shora zmíněné zneklidňující nejistoty, bude pro medialní prostituty a prostitutky moci opět tabu. Obyvatelstvu bude znovu dopřán klid na práci.

V České republice, která je Moskvou jistě posuzována jako snadný cíl další expanse, lze očekávat vlnu sentimentalisace politiky, jež je průvodním znakem všech přelomových období (jak jsme o tom psali posledně), avšak to bude pouhou koloraturou na pozadí základního štěpení, k němuž došlo již v polovině 90. let a které se od té doby vyvíjí pohříchu jednostranným způsobem: mění se lidé, mění se programy, ale message je jedna a ta samá: zachovejte nám vnějškovou formu liberální demokracie a některé základní svobody – téměř nikdo si už dnes nepřeje index proskribovaných autorů nebo výjezdní doložky –, avšak z hlediska uspořádání veřejných věcí chceme silný stát, který bude efektivně suplovat to, co v západním modelu společenského uspořádání zajišťují – a co zde zajistit nedokážou – samoregulační mechanismy.

Česká republika, tato druhdy západní a na německý kulturní okruh orientovaná země (třebaže, nepopírejme, v západních hodnotách zakotvená než mělce), vykročí opět východním směrem, a pokud se tato nová revoluce podaří, budeme – stejně jako dnes Rusové – zanedlouho hodnotit období počínající Listopadem 1989 jako dějinnou chybu.

A jaká budou lákadla, na něž český člověk uslyší? Určitě velký ruský trh, který na rozdíl od toho západoevropského nevyžaduje nekompromisní kvalitu – s Ruskem se nám nikdy nestane, aby tamní podnikatelé stavěli v této zemi montovny a sklady, dávajíce nám tak nepokrytě najevo, co si o nás a našich zlatých rukách myslí –, levná ropa a atomovým arsenálem podepřená ochrana před každým, kdo by se pokoušel nás z této trajektorie vytrhnout.

28. 4. 2014

Kde udělali soudruzi z NDR chybu

Na soudruhy z NDR jsem si vzpomněl, když jsem se do svého emulátoru, kterémuž je jinak věnována pozornost na mém třetím blogu, rozhodl přidat čítač/měřič frekvence, a sáhl po východoněmeckém stolním modelu, s nímž jsem v 80. letech skutečně pracoval (jak bude vypadat v emulátoru, lze nazřít z ilustrace, jak vypadal ve skutečnosti, můžete nalézt na mnoha místech na webu).

Byl to přístroj neambiciosní, nenáročný, ale celkem spolehlivý a přesný. Jedna věc je na něm arci zajímavá, a to je indikační prvek stavu hradla. Úmyslně nepíšu LED-ka, protože LED to nebyla. Soudruzi z NDR, aby ušetřili jednu součástku, sestavili sedmimístný display ze čtyř dvojitých elementů a první zleva zakryli maskou tak, že z něj byl vidět pouze malý čtvereček (pro přesnost dodejme, že toto místo bylo osazeno klasickým multimetrovým elementem s jedničkou a znaménkem +/-). Podobně postupovali u stolního multimetru, kde zakryli naopak poslední místo, jehož desetinnou tečku použili pro indikaci POWER ON.

Řešení sice funkční, ale brutálně, frapantně nesystémové a řekněme si upřímně, vidět ho na přístroji renomované značky ze Západu, pomysleli bychom si, že ten Fluke/Tektronix musí být v pořádné krisi, že takhle šetří, a pokud bychom měli v portfoliu nějaké jeho akcie, urychleně bychom se jich hleděli zbavit.

Tato zvláštní schopnost nepatřičně improvisovat provázela východoněmeckou techniku po celou dobu existence dvou německých států. Vezměme automobilový průmysl. Wartburg: automobil s dvojtaktním motorem a lichým počtem válců, když všude jinde byl pro tuto třídu standardem čtyřtaktní čtyřválec, a Trabant, to je vozidlo po technické stránce z úplně jiné planety. Pokud zůstaneme v oblasti elektroniky a elektronických přístrojů, východní Němci byli sice z celého bloku ruských satelitů nejdál, dokázali např. pracovat s kvalitními plasty tam, kde československý průmysl horko-těžko laboroval s polyurethanem, ale mnohé jejich konstrukce vzbuzovaly rozpaky a končívaly tak jako ony trabanty, v museu kuriosit.

Co stojí za pozornost, je porovnat tyto německé výrobky s československými. U těch byla charakteristickým poznávacím znakem nikoli improvisace – byť ani o tu nebývala nouze –, ale technologická imitace západních vzorů, potěmkinovitost. Českoslovenští konstruktéři a technologové stavěli pro veletrh, pro oko koncernových ředitelů, ministrů a jiných papalášů. Tam jejich výrobky fungovaly a zdály se být znamenité. Méně již fungovaly v praktickém nasazení, kde se jejich, dnešním jazykem bychom řekli, nadupanost ukázala jednoznačnou slabinou. Régime se rozkládal a bylo to znát i na jeho produktech.

A tak, po převratu, skončily prakticky všechny konstrukce ze 70. a 80. let v propadlišti dějin, a jejich tvůrci, často špičkoví odborníci a technici, se šli živit – vybavivše se honosnými tituly dealerů a exklusivních distributorů – jako přeprodejci západních technologií, tedy do posic, které jinde zastávají lidé s odborností o dvě patra nižší.

Stejně arci dopadli i soudruzi z NDR: i v této oblasti se ukázalo, že komunismus se svými principy kádrové práce je takový společenský Černobyl, schopný učinit do 20 let z relativně prosperující ekonomiky technologickou měsíční krajinu, již, jak se v této zemi prokázalo v posledním desetiletí, už není schopna resuscitovat ani možnost nerušené tržní a demokratické existence.

Jízdenka do komunismu je one-way ticket.

11. 4. 2014

Nový blog

Můj nový blog Retro je v provozu: nemyslím ovšem, že byste na něm našli něco zajímavého, je to niche pro lidi opravdu zvláštního ražení (což arci neznamená, že byste tam nemohli nahlédnout např. čistě ze zájmu o grafické provedení…; skromně dodávám, že je ze všech tří mých blogů nejzdařilejší).

Aktualisováno.

29. 3. 2014

Hrabalovská výroční parodie

Oslavy sta let od narození Bohumila Hrabala (1914–1997) předčily má nejčernější očekávání: Hrabala už zřejmě definitivně dostihl a postihl osud jiného velkého českého spisovatele, Jaroslava Haška, jehož dílo společnost recipovala jako směs zábavných historek ze světové války bez hlubšího smyslu a poselství.

Hrabalovo dílo je drsné, kruté a brutální, a bez menzelovského interpretačního posunu do toniny laskavého humoru by nebylo pro spisovatelovy krajany akceptovatelné. Snad nejvíc je to patrné na Postřižinách (1980), filmu vzniklém na počátku poslední dekády komunistického režimu, oslavě obžerství, sexu a dobrého života za starého mocnářství, a ovšem i na filmu Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ve kterém Jiří Menzel nebyl schopen vyrovnat se s látkou své předlohy jinak, než že si celou řadu scen a motivů prostě vymyslel, sestaviv vposledku úplně jiný příběh než ten, který je v Hrabalově románu odvyprávěn.

Bohumil Hrabal, poslední skutečný Středoevropan mezi českými umělci, byl fascinován zánikem starého světa, jehož propriet se moderní člověk štítivě zbavuje, aniž by si uvědomoval, že si buduje společnost prázdnoty, v níž se mu bude žít neskonale teskněji než ve zdánlivě svazujících rámcích a pravidlech, jež ve jménu pokroku odhazuje. Právě o tom jsou Hrabalovy knihy, a tato reflexe je činí universálně srozumitelnými. Vzpomeňme si na scenu, kde Hanťa a kostelník řežou sochy andělů a svatých, aby se daly snáz naložit na kárku a poté použít na otop, bodře a bezstarostně při tom žvaníce (kongeniálně ji pro povídkovou versi Perliček na dně v r. 1965 natočil Juraj Herz). Anebo na psa, kterého stárnoucímu exhoteliérovi zastřelí vesničané-kolonisté, protože se s ním chtějí častěji vídat a poslouchat jeho vyprávění. To jsou nejdůležitější motivy a themata Hrabalových knih: životní svědectví člověka, který se narodil ve vyspělé kulturní zemi a je svědkem jejího ničení barbary, nejprve ve jménu modernistické utopie nacistické, poté komunistické, a postupného kulturního přerodu české společnosti ze středoevropské ve východoevropskou, resp. západoasijskou, provázeného ztrátou její identity.

Proto je Hrabal významný a proto je právem řazen k takovým světovým spisovatelům jako James Joyce, Günther Graß nebo Michail Bulgakov; soudě podle toho, jak byly pojaty letošní oslavy hrabalovského jubilea, v další generaci nám z Hrabala zbude veselý pán, který měl rád pivo, ženy a uměl pěkně a zajímavě vypravovat, v kteréžto disciplině se bude utkávat s dalším národním velikánem, Zdeňkem Svěrákem.

10. 3. 2014

Kolik času zbývá?

Dvě věci mne naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a blbost českých medií a jejich spotřebitelů všude kolem mne. Poslední vývěr, související s krymskou krisí, je zvlášť silný a vydatný.

Začasté ti samí lidé, kteří tak horovali proti instalaci amerického radaru v Brdech, teď infantilně hořekují, jak si Putin s Krymem dělá, co ho napadne, a nikdo proti němu nic nezmůže. A jak si zakrátko jistě přijde i pro nás. Jindy levicová media publikují mapy s červenou barvou vyznačenou třetí ruskou říší od Čukotky po Gronsko a kdekdo spřádá hypothesy, co vše se může stát, když Putinovu agresivní politiku nezastavíme. Přesněji: když ji někdo nezastaví, přičemž někým je míněno cosi na půl cesty mezi americkou námořní pěchotou a blanickými rytíři.

Vrátíme-li se o pět let zpátky k radarovému diskursu, v něm byl nejčastějším argumentem předpoklad, že nebude-li Česká republika vystupovat vůči Kremlu agresivně, bude jím na oplátku ponechána na pokoji. Přirozeně, nic nemůže být realitě vzdálenější, a stačí se podívat na mapu Evropy a jednotlivé, původně nesourodé velké státní celky: Francii, Spojené království, Německo, Turecko. Nevím o jediném případě, kdy by území v gravitačním vlivu některého imperia zůstalo ušetřeno proto, že se vůči onomu imperiu chovalo vstřícně, a pokud by se to snad podařilo České republice, byl by to vskutku první případ v historii. O nezávislost se bojuje, ve středověku stejně jako dnes.

Tolik tedy k vlně tklivé, leč plané rusofobie, jež tuto zemi v minulých dnech zaplavila.

Dalším nesmyslem, který je traktován, je sentimentálně hypertrofované přirovnávání krymské situace k jiným historickým událostem, např. k okupaci Československa v srpnu 1968. To je morální kistch non plus ultra, u kterého nesouhlasí prakticky nic: Čechoslováci byli tehdy uvnitř ruského imperia, a většinově ani netoužili dostat se jinam, chtěli jen delší oprať, resp. prostornější a pohodlnější celu – uchovat si všechny výdobytky imperiální příslušnosti (zejména ochranu před Němci, které o 23 let dřív okradli a vyhnali a báli se jejich legitimních a vzrůstajícím německým vlivem vyfutrovaných požadavků), a nebýt přitom tolik omezováni jeho orientálními zvyklostmi, např. zákazem cestovat nebo tvrdou ideologickou censurou.

Krymská situace snad ani nemůže být odlišnější: tamější Rusové mají oprávněné obavy, že ukrajinští chauvinisté se k nim zachovají stejně, jako se čeští chauvinisté Masaryk s Benešem zachovali k německému obyvatelstvu Československa, a stanou se ve své zemi trpěnou a nejrůznějšími způsoby znevýhodňovanou menšinou. Tato analogie je přiléhavější a lepší než ta první, arci není oficiálně presentována. Presentuje se pouze podobnost se záborem Sudet v r. 1938, a ta je opět falešná.

Zatímco hitlerovské Německo bylo nacionálně socialistickou, totalitní diktaturou, Putinův régime je sice autoritativní, ale není v podstatných rysech odlišný od toho ukrajinského, a co je nejdůležitější, je produktem neúspěšného pokusu implantovat do orientálního Ruska principy liberální demokracie, jak se o to pokoušeli Jelcin, Gajdar a jejich poradci, jako Jeffrey Sachs. Putinismus je dnes podstatnou částí ruské společnosti přijímán jako nejlepší z možných variant.

Shrňme tedy, že Rusové na Krymu se právem obávají toho, co by mohlo přijít z Kyjeva, a svobodně dali přednost jistotě putinského samoděržaví, která pro ně neznamená žádnou hmatatelnou újmu. Je jim celkem lhostejné, zda k secesi dojde v souladu s ukrajinským a mezinárodním právem, a jestli jim jejich krok schválí Brusel a/nebo Washington.

Západ má proti Putinovi celou řadu sankčních prostředků, včetně takových, které by ho opravdu zabolely, ale byl by sám proti sobě, kdyby je invokoval, protože tím by se ještě víc diskreditoval v očích ruského obyvatelstva, jemuž je již nyní – a nikoli bez důvodu – putinovskými ideology a propagandisty líčen jako dekadentní a slabošský. Otázkou je, zda se někdo z představitelů EU odváží vyslovit to nahlas, anebo zda se bude pro forma ještě nějaký čas brblavě, ale bez efektu odsuzovat a kritisovat.

Proto se stane, co je připraveno, Krym bude součástí Ruské federace, a kremelští vládci si poté v klidu počkají, až se nacionalisté v západní části Ukrajiny sami znemožní a prokáží neschopnost svou zemi rozumně vést. Pak jim spadne do klína celá Ukrajina jako shnilá hruška, buď po částech, od Východu po Západ, anebo najednou. I když to může trvat klidně dalších deset-patnáct let, nevadí: velká imperia se budují postupně, jejich tvůrci nemají kam spěchat.

Z hlediska České republiky je důležité, že tato země opět prokázala dlouhodobou, resp. trvalou neschopnost hodnotit situaci racionálně a pragmaticky. Místo reálného posouzení dopadů ukrajinské krise jsme svědky cliché a zaplavují nás banality. Ostatně jako vždy, když o něco jde: stejně iracionálně byl druhdy komentován Mnichov (velmoci nás zradily, nás, ty nejlepší a zcela nevinné!) a s nemenší mírou sebelítosti byla přijímána ruská okupace v srpnu 1968. Troufám si predikovat, že až skutečně o něco půjde, budou to česká media presentovat jako další sentimentální kitsch o bezbranné oběti a ohavném agresoru; v té době ale už stejně bude pozdě, tak jako bylo pozdě v ony dva zmíněné roky.

18. 2. 2014

Nový blog

Dobrá zpráva pro všechny příznivce tohoto blogu: protože nechci, aby namísto ušlechtilých textů o francouzské kinematografii, komentářů k dění v nejvýznamnějších politických stranách a podobné materie byli mí čtenáři zásobováni čímsi tak krajně, jak by řekli Angličané, weird, jako jsou moje pokusy o emulaci historických osmibitových počítačů, rozhodl jsem se založit nový blog, kterýžto bude přístupen na adrese http://retro.pecina.cz; o názvu teprve uvažuji; Zápisky šílencovy jeví se mi arci snad až příliš přímočarým a deskriptivním.

Toto jest tedy poslední zmínka o zmíněném thematu na tomto blogu:

Můj emulátor PMI-80 dospěl do stadia závěrečných testů, jeho stav patrn z přiloženého screenshotu. V retro rozpoložení pojal jsem myšlénku, že by nebylo špatné vybavit emulátor namísto klasického debuggeru odhmyzovačem stylovým, hardwarovým, což jsem, jak zřejmo, učinil, sestaviv jej ze šestnáctisegmentovných LED elementů způsobem, jakým by v době, kdy se PMI-80 vyráběl, byla mohla učinit i samotná Tesla. Ladění s ním je stylové a překvapivě příjemné (to je ovšem důsledkem toho, že jsem prozatím do žádného z emulovaných zařízení nezařadil modul přehřívání, což oněm strojům arci velice ubírá na authentičnosti).

Protože PMI-čko je hardwarově chudé, ještě k němu doplním dva nebo tři hardwarové moduly, které mám již rozmyšlené. Pro PMD 85, které bude následovat, plánuji jednojehličkovou tiskárnu BT-100 (s funkcí výměny kopíráku s volbou barvy) a děrovačku a snímač děrné pásky, což je medium, které mám za technologicky mimořádně zdařilé a vyspělé: kapacita byla na svou dobu velice slušná, rychlost čtení vyšší, než tehdejší počítače reálně potřebovaly, trvanlivost o dva řády vyšší než magnetická i optická media, která děrnou pásku v 80. a 90. letech vytlačila.

Vedlejším důsledkem mých experimentů je, že jsem se konečně naučil Javu a Swing, a o obém si spravil počáteční nepříznivý názor.

26. 1. 2014

Java aneb Z růžové knihovny programátora

Zdálo se, že to bude Haßliebe na celý život, a možná to nakonec bude jinak.

Když jsem se koncem loňského roku rozhodl, že se konečně naučím Javu, skončilo to nezdarem, tak jako všechny předchozí pokusy. V učebních textech, které jsem používal, se o Javě hovoří jako o tom nejskvělejším počinu lidstva od vynálezu polohrubé mouky, a když jsem si spustil běžnou javovou aplikaci, zjistil jsem, že – minimálně na Linuxu – soudruzi z Oraclu udělali kdesi chybu, případně jim zapomněli říct, že některá písmena mají onu ošklivou vlastnost, že nekončí na účaří, a je dobrým a pereniálním typografickým zvykem zobrazovat i to, co je pod čarou ponoru. Java je propagována jako kompatibilní na všech platformách, tudíž předpokládám, že se stejně projevuje všude…

Ačkoli běžně studuji nové věci se zaujetím a informace absorbuji velmi rychle, v tomto případě skončil milostný vztah rozchodem hned zkraje. Přispělo k němu i to, že jako mnoho jiných z mé generace nemám příliš dobrý vztah k objektově orientovanému programování (OOP), a pokládám ho za modní výstřelek konce 80. let, který z nějakého důvodu opomněl odeznít. Ačkoli jsem čas od času donucen něco v objektech naprogramovat nebo upravit, nečiním tak nikdy s potěšením, jsa přesvědčen, že neobjektově by se to samé dalo napsat mnohonásobně jednodušeji a efektivněji. Vrcholem této nelásky bylo, když jsem cca před 7 lety upravoval pro své potřeby skripty MediaWiki, psané objektově v PHP (které také nemiluji, od doby, co jsem v něm byl kdysi nucen vytvořit redakční systém Britských listů). Nepřehlednosti a programátorská zmatenosti, tvé jméno je MediaWiki!

Javě jsem arci dal ještě jednu šanci, a to ve svém retro-programu, hlavně z toho důvodu, že pokud chci vytvořit software, který bude multiplatformní, mnoho jiných možností se mi nenabízí. Zpočátku to drhlo, např. když jsem zjistil, že optimalisátor z nějakého důvodu odmítne zoptimalisovat switch s velkým počtem variant a aby vůbec začal fungovat, musí se vše rozdělit do method.

Po několika dnech programování se ale ukázalo, že Java pro tuto aplikaci není vůbec tak špatný nápad. Vyloženě jsem si ji zamiloval ve chvíli, když jsem potřeboval implementovat chování podpůrných obvodů v osmibitových počítačích. Tyto obvody (např. 8251, 8253 a 8255) jsou velmi universální a je obtížné zachytit jejich chování čistě procedurální, resp. funkční cestou, a ani klasický event-driven přístup není to pravé.

OOP mi umožnilo vytvořit obecný model, kdy spolu jednotlivé propojené prvky počítače komunikují posíláním zpráv, jejichž formát jsem díky podpoře abstrakce dokázal v Javě vytvořit dostatečně obecně a zároveň robustně: je-li prvkem vodič, je zpráva tvořena informací o tom, zda na něj zařízení posílá nulu, jedničku nebo je ve třetím stavu, periferní obvod komunikuje s procesorem přes porty posíláním jednoho bytu, když budu implementovat disketovou jednotku, může být ve zprávě obsažen celý sektor apod. Jednotlivé objekty, představující prvky hardwaru, postačí propojit tak, jako jsou propojeny v emulovaném počítači, o zbytek se postará Java. Mohu dokonce nechat vypisovat situace, které svědčí o chybě v programu emulovaného stroje, např. že dvě zařízení se snaží táhnout jeden a ten samý pin (v horším případě každé jinam) nebo se naopak čte pin, na který neposílá data žádné zařízení.

A podobně přívětivou se Java ukázala i k propojení GUI s koncovým hardwarem: stisknutí klávesy na klávesnici počítače PMI-80, který emuluji jako první (chtěl jsem, pravda, začít PMD-85, ale tento klenot jsem prostě nemohl opominout), propojí switch v matici, což způsobí, že modul klávesnice bude po předvolenou dobu – počet cyklů mikroprocesoru – reagovat na zprávy o změně úrovně na výstupu skenovacího demultiplexoru, případně přímo na skenovacím pinu 8255 příslušnou zprávou na čtecí pin. Podobně strobované mody obvodu 8255, které přesně emulovat není snadné, se rozdělením na jednotlivé bity a abstrakcí vyřeší jako zázrakem. Potřebujete naemulovat řadič přerušení Intel 8259? Po bitech hračka!

Takto si mohu po libosti sestavovat i přídavný hardware, který původní počítač nemá (např. tuto desku I/O), a po připojení na příslušné piny mi bude vše fungovat samo od sebe, a to samé zařízení mohu připojit např. i k emulátoru Atmel AVR, jediné, co se změní, je zapojení/přiřazení pinů.

Tedy se zdá, že můj vztah s Javou bude nakonec konsumován.

PS: Jakmile bude emulátor funkční, vystavím ho, včetně zdrojového kodu, ku potěše dalších elektro-nostalgiků.

Aktualisováno.

Pomalu se chýlím k závěru, avšak žádná zvláštní infatuace ve vztahu k Javě se nedostavila. Někdy je práce s ní příjemná, třeba když kompilátor najde ve zdrojáku daleko víc chyb než kompilátor C/C++, ale několikrát se mi stalo, že si javac stěžoval na možnost použití neinicialisované proměnné v situaci, kdy z logiky algorithmu vyplývalo, že taková eventualita je nemožná.

Rozpačitý jsem rovněž ze Swingu, který, jak jsem pochopil, se v Oraclu chystají nahradit dalším API, Java FX. Měnit každých pět let API pro GUI nesvědčí o tom, že by firma příliš dobře věděla, kam chce dojít.

Aplikaci PMI-80 mám naprogramovanou ve třech jazykových mutacích (ovšemže nemohla chybět slovenština, jde přece o slovenský stroj!) a čtyřech velikostech, základní framy jsou v absolutních posicích, což by mělo vyloučit většinu problémů. Naprogramoval jsem bohatá rozhraní pro práci s daty, v XML, binárních podobách i všech používaných formátech pro pásek i paměť (a zvažuji, že budu podporovat i ELF, kdyby chtěl někdo překládat GNU Assemblerem). PMIčko funguje hladce a rychle, stejně jako magnetofon. Ještě musím dokončit debugger a vyřešit několik odložených bugů, týkajících se vesměs potíží se Swingem, a poté vygeneruji versi k distribuci a zvážím, zda by mělo smysl upravit program i do podoby appletu.

20. 1. 2014

De bullis

To jsem celý já. Stává se mi často, že chci něco udělat, a skončím u něčeho úplně jiného, protože to v danou chvíli pokládám za důležitější a/nebo zajímavější. Je to jedna z mnoha vlastností, které činí život se mnou tak nesnesitelným. Ilustruji: rozhodnu se kupř. vyměnit zářivku v kuchyni, tedy se pro ni vypravím, ale domů se vrátím se silikonovým tmelem do koupelny (v lepším případě) nebo s novým multimetrem (v tom horším).

Přesně tak dopadl první pokus o návrh grafického rozhraní k mému emulátoru počítače PMD-85. Potřeboval jsem na hlavní plochu vhodný vzor (pattern), a skončil jsem u problému, jak udělat z bitmapy nekonečnou bezešvou texturu.

Ten problém je totiž zajímavý a rozhodně netriviální.

Představme si, že máme obdélníkovou bitmapu s motivem, který chceme takto použít. Pro jednoduchost předpokládejme, že je (makroskopicky) homogenní a isotropní, tzn. invariantní k translaci a rotaci.

To nejjednodušší, tzn. udělat z jednoho obdélníku čtyři a ty příslušným způsobem zrcadlit a sesadit do matice 2×2, nebude fungovat, protože pixely na hranách sice budou navazovat, ale větší útvary už ne, např. z kroužku může být osmička; takto kdysi vytvořili nekonečnou krajinu autoři jednoho leteckého simulátoru, tuším, že Flight Unlimited, a sklidili posměch.

Problém lze vyřešit u jednoduše strukturovaných ploch. Např. skládá-li se bitmapa z malých kružnic, můžeme u každé, která protíná hranu, doplnit její pokračování na druhé straně, a aby se v okolí hran pole kružnic nezhustilo, s pravděpodobností odvozenou od toho, jaká část plochy kruhu kružnice je vyťata hranou, některé místo toho vypustit.

Ale jak upravíme třeba kameny nebo prostou texturu z bublin? U kamenů si umím představit, že budeme postupovat podobně jako u kružnic, i když ani tam to nepůjde dokonale, protože kamínky se navzájem překrývají a může nám některá část chybět, ale u bublin jsem bezradný. Podle mne ten problém nemá algorithmické řešení.

19. 1. 2014

Retro pro osm bitů

Nejsem nijak výrazným nostalgikem a retro-mániemi většinou netrpím, přesto jsem se dal na Facebooku zviklat Vítem Zvánovcem a vida, jak jiní propadají počítačové retrovlně, podlehl jsem vábení a rozhodl se přispět svými pár bity do díla, když pro nic jiného, tak – řekněme – ze studijních důvodů.

Rozhodnuto, budu tedy emulovat… Což o to, emulovat se dá leccos a lecjak. S rostoucím výkonem procesorů roste obliba emulátorů starších a museálních zařízení fungujících přímo v prohlížeči a psaných v JavaScriptu. Takto se podařilo naemulovat mj. Linux a emulátory spekter a prvních PC s MS-DOSem jsou běžnou věcí.

To pokládám za určitý paradox, protože účelem JavaScriptu rozhodně nemá být dodat uživateli prohlížeče software. K tomu měla být primárně určená Java a javové applety, jenže té jako kdyby dnes už nikdo nevěřil a – další paradox – Java se používá nejvíc tam, kde existuje fixní API a kde by bylo výhodnější psát v C/C++, protože procesorového výkonu rozhodně není nazbyt, tedy v Androidu. Trochu mi to připadá, jako kdybychom výpočty pro předpověď počasí zadávali superpočítači v makrech tabulkového procesoru a rodinný rozpočet počítali v assembleru…

Rozhodl jsem se proto, že budu kanonický a programovat budu v Javě.

Druhou otázkou bylo, který osmibitový počítač zvolit. Zalovil jsem v paměti. První počítač jsem si koupil v r. 1991 a bylo to už PC, tehdy s procesorem 386SX na 16 MHz a jedním megabytem paměti; vlastníkem osmibitového počítače jsem nikdy nebyl. Z osmibitů jsem intimně poznal několik strojů: o panictví jsem přišel cca v r. 1983 na Video Genie System (klonu TRS-80), později jsem používal československé výrobky SP-830 (?), PMD-85 a IQ-150/151, a jako poslední osmibit jsem měl jakýsi polský stroj s CP/M. Z něj jsem přešel na PC kompatibilní monstrum Tesla PP-06, což byl pozoruhodný výtvor československé improvisační školy: protože např. nebyly k mání procesory Intel 8088, pépéčko používalo 8086 (takže bylo vlastně rychlejší než na stejné frekvenci taktované IBM PC). A, překvapivě, ač to bylo obrovské a vážilo to snad metrák, jako jediný počítač, se kterým jsem do té doby přišel do styku, měl jakž-takž vyřešené chlazení a nepřehříval se.

Retrovášeň jsem se rozhodl ukojit pomocí PMD-85, což byl počítač, který mne svou notorickou nespolehlivostí a frapantně chybným návrhem přivedl k hardwaru: tyto počítače bylo nutné nejen opravovat, ale uživatel je musel i nejrůznějšími způsoby modovat, aby vykompensoval konstrukční vady.

Tedy dobrá, javový emulátor PMD-85, vzhůru do díla.

Začal jsem emulací procesoru. Péemdéčko běží na procesoru 8080A, tzn. na tom nejjednodušším, co se dá emulovat: emulace byla hotová za večer, a druhý den mi virtuální procesor prošel testem 8080/8085 CPU Excerciser (Sunhillow), který kontroluje i všechny idiosynkratické hodnoty flagů.

Emulátor CPU jsem si napsal nejprve v C, pak jsem ho ze zvědavosti přepsal do Pythonu a nakonec do Javy, dosti nezpůsobně u toho kleje, maskuje a castuje, proklínaje společnost Sun za to, že neimplementovala unsigned typy (Microsoft tuto chybu, tuším, v C# nezopakoval).

Překvapilo mě, jak je Java proti C pomalá. Na svém nikoli špičkovém počítači (optimalisovaném na tichost provozu, nikoli na procesorový výkon) mi celý Sunhillow test v C trvá 18 sekund, kdežto v Javě to samé zabere 9 minut. Buď neumím v Javě dobře a efektivně programovat, anebo jsou propagační řeči  P.R.-manů Oraclu o tom, jak se Java blíží rychlostí k C/C++, od reality stále na hony vzdáleny. V Pythonu, podle očekávání, trval test přes hodinu, ale jeho doménou podobné výpočty nejsou (ano, přiznávám, přesto mne to jako zamilovaného pythonistu poněkud ranilo, dva řády je prostě moc…).

Zbývá maličkost, implementovat hardware počítače, což by neměla být s ohledem na jeho jednoduchost práce na příliš dlouhou dobu. Výstup na display a emulace magnetofonu jsou jasné, pro vstup chci použít nezávisle myšovatelnou javovou klávesničku, jejíž grafický návrh má arci, jak patrno, k dokonalosti dosud daleko.

Jsem tedy zvědav, co nakonec vytvořím. Za dosud nejlepší pokládám emulátor slovenského RM-Teamu, uvidíme, jak se s tímto benchmarkem poperu; o výsledku budu samozřejmě na tomto místě informovat.

Páni much

Tak jsem byl omilostněn. Nikoli presidentem republiky, nýbrž správci české Wikipedie, kteří usoudili, že když jsem se více než pět let choval vzorně, tzn. na Wikipedii nic nepsal, mohou mi odpustit zbytek doživotního trestu zákazu ony správce kritisovat.

Že jsem byl v trestu, jsem upřímně řečeno mezitím úplně zapomněl, a s českou Wikipedií pracuji zhruba tak desetkrát méně než s anglickou a německou, které jsou pro mne nejdůležitějšími informačními zdroji. Že má nízkou, či spíš ubohou úroveň, je factum, nad kterým jen krčím rameny: jakou si ji udělali, takovou ji mají, a nám ostatním nelze než se za ni příležitostně zastydět.

Wikipedie v české podobě je spíše polem pro bádání sociologa nebo kulturního anthropologa. Co se tam odehrávalo, je neskutečné, a lidi vystupující jako Beren, Vrba a další právem pokládám za ty nejpodlejší a nejzákeřnější osoby, s nimiž jsem se kdy na Internetu setkal. Místo práce ve prospěch projektu encyklopedie veškeré své úsilí zaměřili na posilování své moci, a vytvořili tak místo místa ke kritickému vytváření společného díla prostředí strachu a nenávisti, to vše arci s neobyčejnou dávkou pokrytectví.

Příkladmo tresty: ty se na Wikipedii nazývají opatření a mají editory-wikipedisty vychovávat, tak aby byli poslušnými poddanými svých správců, již, ač sami vzděláním a schopnostmi vesměs nesahají kvalitním editorům, které nenávidí a šikanují, po kotníky, pokládají se za vrchol stvoření, crème de la crème českého – ne-li přímo globálního – internetu.

Člověku vytanou na mysli sceny z Goldingova románu Lord of the Flies, vynikajícího díla, v němž se autor zabývá otázkou, jak dlouho přetrvá civilisace mezi dospívajícími chlapci, kteří jsou, vyjádříme-li to brutálněji, psychologicky stále ještě jen na půl cestě mezi zvířetem a člověkem, a nechá je proto fiktivně samy sobě napospas na pustém ostrově. Zatímco Jules Verne ve Dvou rocích prázdnin nemá s tímto aspektem lidské psychologie problém, William Golding dospívá k závěru, že výsledkem takové isolace nedospělých osobností bude relativně velmi rychlý odklon od civilisačních návyků, tedy že civilisace je umělým a psychice člověka se příčícím konstruktem, který z jedince, jenž přestane být civilisací korigován, rychle odpadne (na podobné thema natočil režiser Jan Schmidt film Konec srpna v hotelu Ozon, pokud ho neznáte, mohu rovněž doporučit).

Snad se jednou najde někdo, kdo českou Wikipedii sub specie těchto úvah probádá, a kdo bude schopen vysvětlit, proč anglická a německá (ale např. také ruská nebo polská) Wikipedie podobnými výstřelky správců až na výjimky netrpí.

12. 1. 2014

Paže tuž, vlasti služ!

Miluji architekturu, protože architektura nedokáže lhát, je schopna se nejvýš přetvařovat. O době, ve které vznikla, a o lidech, jimiž a pro něž byla postavena, nám architektura přináší jedno z nejauthentičtějších a nejpřesnějších svědectví, jaká jsou nám k disposici. Ovšem, i některé budovy z naší doby přežijí a budou jednou památkově chráněny, vypovídajíce našim potomkům, jací jsme byli – a ani na chvíli nepochybujme o tom, že to budou příkladmo stavby podnikatelského baroka nebo satelitní městečka, neboť práva těmi je naše doba nejvíce charakterisována a jimi je výjimečná.

Rád si čtu v knize architektury. Procházím se vilovými čtvrtěmi i ulicemi mezi bloky prvorepublikových nájemních domů, a obdivuji mistrovství starých architektů a jejich smysl pro esthetiku jednoduchých geometrických tvarů, risalitů, říms, oken a střešních štítů. Průčelí domu, to je hotové malířské plátno!

Vezměme nárožní dům v Ostravě na ulici 28. října, kde dnes sídlí dopravní podnik. Až na drobnou úlitbu stavebníkovi v podobě hlavy medusy nad vchodem do residenčního traktu je výsledek dokonalý. Existují arci i odstrašující příklady, jak s plátnem naložit, třeba tato vilka v Kolíně: z geometrických tvarů tam chybí snad jen Möbiova páska. Některé prvky, kupř. třídílné okno v přízemí, nejsou samy o sobě architektonicky špatné, ale výsledné spojení je strašidelné. Nebo tato věc, kterou jsem kdysi objevil v pražské Troji. Chaloupko, kdo v tobě přebývá? Radši ani nechtějme vědět… A na Žižkově na Parukářce máme ukázkový příklad kombinace neslučitelných funkcí: v přízemí toalety přilehlé restaurace, v prvním patře vyhlídková terasa. I to je architektura, jejímž prostřednictvím město se svými obyvateli a návštěvníky komunikuje.

Architektura je i výjimečnou příležitostí porovnat se s předky takříkajíc v téže disciplině: létáme na Měsíc, máme fantasticky výkonné počítače a mobilní telefony, umíme přečíst lidský genom, ale zatímco po primitivních obyvatelích této planety, žijících na území našeho státu v dávných dobách, zbylo toto, my zanecháváme svým potomkům tohle.

Psát chci arci o jiné stavbě, o budově sokolovny v Bakově nad Jizerou. Projekt místního rodáka Josefa Studničného dokončený v r. 1926 říká o organisaci, pro niž byl postaven, víc než police knih: ta sokolovna není ničím jiným než sakrální stavbou, chrámem, se vstupním portálem a s věží zakončenou plastikou ptáka, jenž nikoli náhodou připomíná křesťanský kříž s postavou umučeného Ježíše Krista – krucifix. Přesně tak to je: naši předci, propadnuvše národnímu ideálu, odvrhli křesťanství a na jeho místo postavili službu národu, denominační sokolismus.

Rovněž tak není náhoda, že konkurenční tělovýchovné jednoty provozované pod záštitou katholické církve, Orel, mají své orlovny sice rovněž honosné, ale visuálně jsou to pouhé tělocvičny. A také je zřejmé, proč si Sokol s Nesokolem nikdy neporozumí, ledaže by druhý pochopil, že sokolství není láska k tělovýchově spojená s láskou k vlasti, ale jeho podstata je transcendentální, tedy že sokolské hnutí je od základu koncipováno jako surogát náboženské víry.

Je dobré dívat se kolem sebe, a snažit se rozumět tomu, co vidíme, majíce přitom na paměti, že důležité věci o této zemi a její historii jsou často zapsány jazykem architektury.

Aktualisováno.
S odstupem jsem změnil názor na vilku v Kolíně: její až hundertwasserovská rozrůzněnost je zjevně záměrem, nikoli projevem tvůrčího neumětelství, a podobně jako si člověk může zvyknout na svéráznou orthografii Oprásků, která je stylotvorná, lze si zvyknout si i na toto dílo.