DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

15. 5. 2014

Co nás čeká

Před více než dvěma měsíci jsem na tomto blogu napsal, že Krym bude připojen k Rusku, aniž by to vyvolalo podstatnější odpor západních zemí, a že na zbytek Ukrajiny si Putin počká, protože má dost času. Prvé se událo, druhé se děje právě teď.

Otázkou, která přichází na pořad dne, je, co bude dál, tedy co se stane, až bude odpor majdanovců zlomen a Ukrajina pevně včleněna do ruské velmocenské sfery, nikoli jako cordon sanitaire, jak předpovídal Miroslav Macek, nýbrž jako nezdárný syn, který se vrátil z vandru domů. Dobrá desítka zemí, bývalých sovětských satelitů, se tím dostane do posice primárních terčů ruské expanse a stane před rozhodováním, jak se v tomto intensivním mocenském poli zachovat.

Nemá smyslu si nalhávat, že pětadvacet let života vně ruského područí přineslo mnohým Východoevropanům vystřízlivění z někdejších západnických snů. Ruský model vlády, kdy silný putinský stát zajišťuje občanům, či spíše znovu už jen obyvatelům, minimální životní komfort za cenu více či méně drastického omezení jejich veřejných práv, tedy Sovětský svaz verse 2.0 (nebo, chcete-li, carská říše verse 3), odpovídá východoevropských schematům politického života lépe než model chaosu, nejistoty a otravné plurality.

V novém imperiu nebude nikdy hlavním thematem dne zpráva o zpěvákovi nebo zpěvačce nejasného pohlaví, protože transsexualita, jako mnoho jiného z hájemství shora zmíněné zneklidňující nejistoty, bude pro medialní prostituty a prostitutky moci opět tabu. Obyvatelstvu bude znovu dopřán klid na práci.

V České republice, která je Moskvou jistě posuzována jako snadný cíl další expanse, lze očekávat vlnu sentimentalisace politiky, jež je průvodním znakem všech přelomových období (jak jsme o tom psali posledně), avšak to bude pouhou koloraturou na pozadí základního štěpení, k němuž došlo již v polovině 90. let a které se od té doby vyvíjí pohříchu jednostranným způsobem: mění se lidé, mění se programy, ale message je jedna a ta samá: zachovejte nám vnějškovou formu liberální demokracie a některé základní svobody – téměř nikdo si už dnes nepřeje index proskribovaných autorů nebo výjezdní doložky –, avšak z hlediska uspořádání veřejných věcí chceme silný stát, který bude efektivně suplovat to, co v západním modelu společenského uspořádání zajišťují – a co zde zajistit nedokážou – samoregulační mechanismy.

Česká republika, tato druhdy západní a na německý kulturní okruh orientovaná země (třebaže, nepopírejme, v západních hodnotách zakotvená než mělce), vykročí opět východním směrem, a pokud se tato nová revoluce podaří, budeme – stejně jako dnes Rusové – zanedlouho hodnotit období počínající Listopadem 1989 jako dějinnou chybu.

A jaká budou lákadla, na něž český člověk uslyší? Určitě velký ruský trh, který na rozdíl od toho západoevropského nevyžaduje nekompromisní kvalitu – s Ruskem se nám nikdy nestane, aby tamní podnikatelé stavěli v této zemi montovny a sklady, dávajíce nám tak nepokrytě najevo, co si o nás a našich zlatých rukách myslí –, levná ropa a atomovým arsenálem podepřená ochrana před každým, kdo by se pokoušel nás z této trajektorie vytrhnout.