DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

24. 6. 2014

Inovace

Mezi technologické vymoženosti, které většina z nás nenávidí vůbec nejvíc, patří automatické systémy pro vyřizování telefonátů na hot-line a jiných zákaznických linkách. Voláte, mačkáte tlačítka tonové volby, čekáte, znovu voláte, mačkáte, čekáte, a nakonec stejně odpadnete (pěkne je to parodováno kupř. zde).

V České republice arci přišli s inovací a představou, že takto čekat bude nejen volající, ale i volaný. V kterémžto naivním přesvědčení mi kdosi minulý týden zavolal z čísla 225375504 (mp3).

Moje reakce, jak zřejmo z jejího tonu, je dosti rozzlobená (faktem je, že původně jsem chtěl použít ještě pregnantnější formulaci, ale trvalý odposlech mne naučil kázni), ale hned vzápětí jsem se zastyděl: ne snad proto, že jsem byl nevyčkal, až na mě dojde řada, ale v zemi jakých tupců to žiji, když podobný přístup, soudě dle toho, že je praktikován, na nemalé procento mých spoluobčanů funguje.

Aktualisováno.
Protože volání se týden co týden opakovala, dnes jsem se rozhodl učinit jim přítrž. Snad to pomohlo.

Aktualisováno.
Nepomohlo, ale hovory jsou čím dál tím zábavnější.

11. 6. 2014

Znesvěcení

Čeho se dopustil zrádce národa v Chotěboři, je sečtělému publiku bezpochyby známo. A to můžeme být rádi, že tehdy neexistoval server iDnes, protože jinak bychom se velmi pravděpodobně nevyhnuli podrobné reportáži obsahující očitá svědectví, právní rozbor a fotogalerii s nejméně čtyřmi snímky z místa deliktu. Právě tak, jako zmíněný server pojednal srovnatelně závažný incident, k němuž došlo před dvěma týdny v časných ranních hodinách na Karlově mostě.

Nekonsumenti

– Haló, slyšíme se? To je pan Polák? Pane Poláku, já jsem z Oddělení nespolupracujících klientů vašeho kabelového operátora a mám tady hlášení o konsumaci reklamy za poslední měsíc. Vy máte pětičlennou rodinu, je to tak, viďte? Podle údajů z infračerveného čidla ve vašem televisoru jste ale od prvního května zkonsumovali pouze 130 minut reklamního času na osobu, a přitom obsahu tady máte skoro 80 hodin. A ještě k tomu jste měli během komerčních vstupů celých 116 minut ztlumený zvuk! Uvědomujete si, pane Poláku, že takhle by to dál nešlo? Vždyť vy jste něco jako černí pasažeri! To se nestydíte před svými dětmi, takhle z nich chcete vychovat řádné občany? Vždyť si uvědomte, pane Poláku, že všechny ty pořady, které takto bez reklamy sledujete, musí někdo vyrobit, musí se zaplatit moderátoři, herci, výprava… A co teprve zahraniční seriály nebo sportovní přenosy, máte vy vůbec představu, kolik nás to stojí? A když si budete reklamu nezodpovědně vypínat nebo odcházet z místnosti, budou na vás doplácet ostatní klienti, kteří naše reklamní vložky poctivě konsumují. Podívejte se, my máme pochopení, ještě to s vámi zkusíme a zatím vám dokonce ani nezvýšíme měsíční paušál, ale musíte se zlepšit. Zítra mezi devátou a desátou k vám přijde technik a nalepí vám na obrazovku proužek s upozorněním, jak se má klient naší kabelové společnosti chovat: snad vám to pomůže, abyste si uvědomili, jaké jsou vaše morální povinnosti. Takže zítra od devíti do deseti ať je někdo doma, prozatím vám přeji příjemný den!

(Podobnost s chováním serveru Root.cz, který před několika týdny umístil do spodní části výrazně barevnou obtěžovací lištu, která se zobrazí všem návštěvníkům stránky ze zapnutým blokováním reklamy, není čistě náhodná.)

8. 6. 2014

Akce v Istanbulu

Jsou filmy, které si rok co rok nejméně jednou, ale spíše dvakrát pouštím, nacházeje v nich znovu a znovu nebývalé zalíbení a objevuje začasté něco, čeho jsem si dotud nepovšiml. Jedním z takových děl je překvapivě i film spektakulárně, jásavě blbý: Akce v Istanbulu (1975), skvělé antidotum pro každého, kdo by snad na chvíli zatoužil po návratu starých časů.

Tato bondovka pro československého diváka vychází z knihy Ivana Gariše, vlastním jménem Antonína Prchala, rozvědčíka a pozdějšího estebáka, který se na pensi začal věnovat psaní, a jeho knižní předlohu ztvárnili dva filmoví umělci, kteří v oné době patřili k tomu vůbec nejhoršímu, co na Barrandově působilo: scenarista Zbyněk Brynych a režiser Vladimír Čech. Výsledkem je ovšem klenot nebývalého lesku, který rozhodně doporučuji ke zhlédnutí každému vnímavému divákovi.

Ideologickým zadáním bylo vytvořit psychologický příběh, jímž bude zdůrazněn rozdíl mezi hrubými, bezcharakterními a cituprostými agenty západních zpravodajských služeb a agenty-nelegály komunistickými, což měly být osobnosti jemné, vzdělané, citlivé a vůbec okouzlující, přestože jejich služba je nelehká, ba plná strázně a strádání: jak by ne, když musejí trávit roky života ve strachu z prozrazení, nadto v odpudivém prostředí kapitalistické ciziny!

Herci, jakkoli se byli snažili, něco tak bizarního zahrát nedokázali, a tak vznikl útvar nezamýšlené parodie, usvědčující régime, který si dílo objednal, z naprostého morálního krachu.

Děj se odehrává převážně v Západním Berlíně, kde komunistický nelegál (Radovan Lukavský) zmaří plán zákeřné CIA na únos československého vědce, který cestuje přes Istanbul na kongres kamsi na Blízký Východ. Na Západní Berlín bylo arci vyčleněno jen minimální množství valut, proto se ve filmu neustále opakují sekvence zabírající Kurfürstendamm a nejbližší okolí, a Istanbul, na který nezbyly valuty žádné, hraje tak, že filmaři do snímku zařadili dva záběry z jakéhosi cestopisného dokumentu, podle vzhledu automobilů v ulicích soudě asi tak patnáct let starého, natočeného navíc na úplně jiný filmový materiál (tedy přesně ta methoda, kterou parodovali Svěrák se Smoljakem v Trháku – viz scena se strašidly v lese).

Druhého československého agenta, přesněji agentku, hraje krásná Ida Rapaičová, ovšem její role by nemohla být uhozenější: jak superrafinovaně unikne německé sledce prostě jen tím, že zaparkuje automobil, nastoupí do U-Bahnu, na druhé straně vystoupí, vrátí se a odjede, načež jí její pronásledovatelé vysloví poklonu, to je prostě filmová klasika.

Tito dva hlavní hrdinové spolu během filmu neustále vedou duchaplné dialogy: Lukavský si stýská, jak těžké je žít v té zlé cizině, a Rapaičová jej utěšuje, že její osud není o nic lehčí.

Ovšem korunou jsou agenti CIA. Zatímco pracovník západoněmecké služby (Ota Ševčík) je ještě jakž-tak uvěřitelný, muži CIA jsou gauneři každým coulem, ukázkoví záporňáci, jakých není v dějinách kinematografie mnoho. Někteří (Martin Růžek) jsou jen hloupí, v jiných, již v hierarchii služby stojí o stupeň níž, se mísí hloupost s hrubostí (Jindřich Narenta), a kategorii pro sebe tvoří americký muž na hrubou práci, jehož nezapomenutelně vystřihl František Peterka. Zvláštní místo patří pak starému anglickému špionovi, v podání Eduarda Cupáka, který se na stará kolena udělal pro sebe (ne, nesmějte se, opravdu, tak se to tam výslovně říká!) a pracuje teď jako nájemný špion pro každého, kdo mu zaplatí.

Prostředí Západního Berlína je přirozeně dekadentní, podobně jako v Třiceti případech majora Zemana nechybí stripteasový bar (Juditu Čeřovskou s nezapomenutelnou Wirf ab das Faltenkleid vystřídala arci anglicky pějící venezuelská interpretka a svlékání jen jako skutečná tvrdá akce).

Nebudu pokračovat, v tom filmu je tolik diváckých atrakcí, že bych stejně všechny nedokázal vyjmenovat; budete-li mít možnost, rozhodně se na Akci v Istanbulu podívejte.