DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

25. 2. 2016

Vítězný únor

Tolik pokrytectví aby jeden pohledal. Komunistická strana Čech a Moravy se oficiálně přihlásila k revolučnímu odkazu Února '48 a naši demokrati mají rojení, snad aby si nikdo z voličů neuvědomil, jaká jsou fakta.

K revolučnímu odkazu komunistického převratu se svými činy, když ne slovy, přihlásily všechny polistopadové strany, s čestnou výjimkou Konservativní strany a Koruny české.

Onen převrat se totiž neodehrál v únoru 1948, to už byla jen tečka za větou: důležité změny proběhly okamžitě po skončení 2. světové války v Evropě, a správnější než o Vítězném únoru by tedy bylo hovořit o Vítězném květnu, kterým byl na našem území nastolen odporný, národně socialistický režim, který si v ničem nezadal s režimem protektorátním; jen jeho vykonavatelé a oběti si vyměnili místa. A k výdobytkům tohoto nedemokratického režimu se hlásí všichni, co jich kdy v polistopadovém parlamentu bylo – nemohou jinak, jejich voliči totiž českou formu nacismu vyznávají dodnes.

Na konsensu, že komunistická strana půjde od válu, ale křivdy, které spáchala, se budou napravovat pouze v malé míře a přísně selektivně, stojí celý polistopadový režim. Nebo se mýlím? Přesvědčte mě!

Byl tu snad jediný relevantní politik, který by požadoval vrácení majetku ukradeného v r. 1945 podnikatelům během tzv. znárodnění, fakticky ovšem konfiskace rozhodující části československého průmyslu?

Který by trval na tom, aby dostali zpět svůj neprávem zabavený majetek vyhnaní sudetští Němci?

Který by chtěl vrátit konfiskovaný majetek hlubocké větvi rodu Schwarzenbergů?

Nebo který by brojil za právo emigrantů dostat zpět nemovitosti, které v Československu zanechali a které propadly státu a byly za symbolickou cenu přenechány privilegovaným občanům?

A který by odmítl Benešovy dekrety nejen v rhetorické a deklamativní rovině, ale chtěl skutečně napravit bezpráví, které zakotvovaly?

Ne, takový politik tu nebyl ani jeden, takže pohoršuje-li se dnes kdokoli nad drzostí komunistické strany, která se hlásí k Únoru, měl by si napřed zamést před vlastním prahem. Protože únor 1948 byl jen posledním hřebíčkem do rakve československé demokracie, z historického hlediska prakticky bezvýznamným.

24. 2. 2016

Zlatá devadesátá

Jednou to přijít muselo: tvrzení, že poslední desetiletí minulého století bylo vlastně šťastným, ba nejšťastnějším obdobím této země. Jenže nebylo.

Plnou silou, jak se zdá, propuklo šíření tohoto nesmyslu v souvislosti se smrtí gangstera Ivana Jonáka, nově přezdívaného Král ulice, kterého lze skutečně považovat za jeden ze symbolů 90. let v České republice. Stejně jako Petra Macha, otce a syna Stehlíky, Tykače a Dienstla z Motoinvestu, Viktora Koženého, Miroslava Provoda, brněnského Lubomíra Hrstku a mnoho dalších, kteří se stali tvářemi nové podnikatelské elity, vytvořené slavnou Klausovou methodou na chvíli zhasnout.

Jakkoli osobně vzpomínám na 90. léta převážně v dobrém, zdrojem těchto vzpomínek rozhodně není svoboda, jež se podle proponentů theorie Zlatých devadesátých v zemi nakrátko rozhostila a poté opět postupně zmizela. Po r. 1989 byla tato země těžce nemocná a jevy jako Jonákův Discoland Sylvie nebo Harvardské fondy byly symptomem této nemoci.

Jen si vzpomeňme, jak to tehdy v podnikání fungovalo: mobilní telefony se teprve začínaly rozšiřovat a za zavedení telefonní linky se běžně platil úplatek ve výši dvojnásobku průměrné měsíční mzdy, to samé, když jste chtěli založil společnost s ručením omezeným, a pokud vás partner v podnikání okradl, získali jste rozsudek, který měl zhruba cenu papíru, na kterém byl vytištěn, takže nejspolehlivější a nejbezpečnější cestou bylo zaplatit si partu ukrajinských vymahačů a doufat, že bývalý partner si nenajme konkurenční partu na vás. Mohli jste dostat úvěr a ručit klidně falešnými drahokamy, pokud jste věděli, koho v bance uplatit, a jestliže jste měli dobré vztahy s policií, podložené nějakým tím bakšišem, byli jste beztrestní. Stát byl dysfunkční, na jedné straně vás nijak neomezoval, ale když jste ho potřebovali, zastání jste se nedomohli.

Tedy, shrnuto a podtrženo, jestliže jste dokázali kašlat na pravidla a být dostatečně bezohlední, žilo se vám dobře, minimálně do doby, než jste se připletli do cesty někomu, kdo byl ještě bezohlednější a proto úspěšnější než vy.

Posuzováno globálně, společnost neprosperovala, a její stav se počal zlepšovat až na konci 90. let s příchodem první Zemanovy vlády, jež, arci s využitím normalisačního know-how, udělala pro návrat této země nikoli snad přímo do Evropy, ale minimálně tímto směrem, víc než všechny liberálně-konservativní vlády před ní. Nebýt jí, byla by Česká republika dnes o to podobnější Ukrajině, o co méně by byla podobná Německu.

To je důvod, proč mám glorifikaci 90. let a jejich symbolů, jakým byl Ivan Jonák, za nebezpečnou hloupost.

20. 2. 2016

Strana je on aneb Buran v nás

Znáte ten vtip, jak na ministerstvo financí přišla kontrola z Agrofertu? Jeho zvláštností, bohužel, je fakt, že vtipem by zůstal, i kdyby se vyprávěl opačně.

Přiznávám, že málokterý z mých spoluobčanů je mi lidsky tak bytostně odporný, a málokým tak hluboce pohrdám, jako oligarchou Andrejem Babišem. Když o něm Vít Klusák natočil – řekněme, že ne právě zdařilý – dokument Matrix AB, nedokázal jsem o filmu sepsat recensi, ač jsem se k tomu dlouho hotovil a přesnou osnovu toho, co jsem chtěl vyjádřit, jsem měl v hlavě.

Děkuji proto reporterovi Financial Times Henrymu Foyovi, že svým brilantním rozhovorem s oligarchou vyjádřil to, co jsem se marně snažil formulovat.

Pozoruhodná je Babišova karikatura u rozhovoru, která jako taková nepůsobí: Babiš je totiž i svou fysiognomií dokonalou karikaturou sebe sama. Jako by se absolutní absence elementárních hodnot, slušnosti, fairovosti, schopnosti empathie a soucitu, jež jsou člověku vlastní, zračila ze samotné Babišovy tváře. Hle: toť produkt postkomunistické společnosti, to nejhorší, co nám předchozí režim dal do vínku a s čím se, masově mesmerisováni, neumíme vypořádat.

Foy pracuje s náznaky, avšak nikoho nenechává na pochybách, že setkání s oligarchou mu působilo nevolnost bezmála až fysickou. Babiš se v restauraci např. srdečně zdraví s Klausem, a bezprostředně poté o něm reporterovi říká: This is… the most negative person. Klaus, Kalousek. They all want to get rid of me, aniž by ho napadlo, že je s jeho chováním něco v nepořádku.

Anebo tato vpravdě skvostná pasáž: Look, I cannot use my newspapers. I am not crazy. I bought them for €90m and will not destroy my investment. My newspapers are completely independent. Of course, maybe — probably — there is some self-censorship, but that is not my fault. Both editors and some senior staff quit after the takeover, dodává věcně Foy.

Babišovy tirády arci dopadly na hluché uši, Henry Foy nepatří k té voličské vrstvě, která by se dala opít rohlíkem (nebo předvolební koblihou), a i když se rozhovor nezmiňuje o všech excesech Babišova vládnutí, jako např. o samovyšetřování dotačního podvodu při výstavbě jeho sídla Čapí hnízdo, Foy si velmi přesně uvědomuje, že nehovoří s člověkem ze své vlastní, západní kultury, ale s vyslancem kultury orientální, s primitivním, hrubým nabobem, jemuž je radno vyhnout se obloukem.

13. 2. 2016

Sobotní chvilka poesie aneb Agitační trochej

Jiří Ošlejšek: Pražská kavárna

Znáte Pražskou kavárnu? Přípravují levárnu.
Mají tam dost drahé pití. Vedou řeči. Je to k blití.
Kavárenští povaleči mají ruce dozadu.
V kavárně jim život svědčí. Kazí mi to náladu.

Mají prachy. Flákají se. Vychvalují západ.
Za svou lenost nestydí se. Měli by jít makat!
Vymýšlí si různé triky. Derou se do politiky.
Aby jsme jim uvěřili, předstírají, jak jsou milí.

Všichni to jsou paraziti. Už mám na ně zlost.
Baví se jak idioti. Mám těch keců dost.
Kdyby jenom kávu pili a tak sprostě nemluvili,
zůstal bych tam ještě chvíli a neměl je za debily.

Pravdomluvnost nesnáší. V hlavě jim to haraší.
Z mnoha jejich názorů, cítím vlnu odporu.
Pomlouvačné a prolhané vedou řeči.
Ať sklapnou svůj zobák a raději mlčí.

Sprostě haní prezidenta. Je to příliš na můj vkus.
Nesnášejí oponenta, urážejí, je to hnus.
Ignorovat se je snažím. Prezidenta si moc vážím.
Říká pravdu národu. Dík za jeho odvahu.

Už to víte, co je Pražská kavárna?
Zrádci národa a smečka proradná.
Člověk se při jejich popisu těžko ovládá.
Přiznám se, že je nesnesu. Jsou to hovada.

(Ze sbírky Zarputilé verše)