DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

16. 3. 2016

Mistr národního podřepu

Při hodnocení dvojice Svěrák-Smoljak jsem chválu vyplýtval na druze jmenovaného, a v předem beznadějném pokusu čelit nadcházející vlně oslavných tirád k osmdesátinám Zdeňka Svěráka mi nezbude než hanět. Nelze arci jinak.

Tedy především, Svěrák jako herec je instantně zapomenutelný: za celou svou karieru nezahrál jedinou postavu, která by vybočila nad rámec genrové figurky, navíc presentované toporně až školometsky. Tento list můžeme obrátit bez risika, že bychom se o něco cenného připravili.

Svěrák-scenarista byl vždy výraznější a viditelnější, a jeho rukopis je na každém filmu, na němž se podílel, zdaleka rozpoznatelný. Ať chceme nebo ne, filmy, na nichž s Ladislavem Smoljakem autorsky participoval, vyčnívaly a tak jako jejich největší společné dílo, postava Járy Cimrmana, odmítaly podřídit se průměrnosti svého okolí. Asi nejlepší komedie, ke které scenář S+S napsali, Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), je toho příkladem: hlášky z ní jako Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí, Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, Politováníhodné nedopatření, k jakému dochází maximálně jednou za deset let, případně Zřejmě slušnej oddíl a Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí se staly běžnými idiomy, kterými se my Češi mezi sebou domlouváme a okamžitě je nám jasné, co se jimi rozumí, a podobně je tomu s další komedií těchto autorů, Marečku, podejte mi pero (1976): nebo snad někdo neví, že Hliník se odstěhoval do Humpolce nebo že i skladník ve šroubárně může si přečísti Vergilia v originále?

Problémem Svěráka vždy bylo, že jeho humoru scházel transcendentální rozměr, bylo to dobře odvedené humoristické řemeslo – a dost. Svěrák bavil, těšil, chlácholil, ale přitom neříkal nic důležitého, a podobně jako jeho nejslavnější postava, violoncellista Louka z filmu Kolja (1996), si toho byl vědom a nesnažil se za své kompromisy nijak zvlášť omlouvat, tak jako se Svěrák nesnažil omlouvat ani své dlouholeté členství v komunistické straně, kterým se, arci s nevelkým úspěchem, snažil získat pro své divadlo přízeň tehdejší moci. V čemž má blízko k Janu Werichovi, který v oblasti morálky stejně jako Svěrák tak dlouho směňoval, až směnil. A, dlužno dodat, tak jako Werichovou páteří byl Voskovec, tou Svěrákovou byl pravděpodobně Smoljak.

Což ovšem neznamená, že by si Svěrák nebyl této skutečnosti sám vědom. Thema kompromisu, přikrčení se, je jeho životním thematem – a traumatem.

Vzpomínám si, že v r. 1996, když šel Kolja do kin, přesvědčil mě známý, abychom se na něj šli podívat. On, o nějakých 12 let mladší než já, komunismem téměř nepoznamenaný, byl z filmu nadšen, mně se nelíbil. Nedokázal jsem se ztotožnit s hlavní postavou, která komunistický režim nenávidí, ale zároveň je pro zlepšení svého postavení v něm ochotna obětovat své zásady. Příběh o polidštění sobeckého Čecha Louky prostřednictvím ruského chlapce mi připadal nevěrohodný, kitschovitý, ušitý na míru vnímání západního publika, které mělo o komunismu zjednodušené až zkarikované představy. A ještě nesympathičtější mi byl Svěrákův učitel z filmu Vratné lahve (2006), postava předem vykalkulovaná, plochá a schematická, stejně nepřesvědčivě napsaná i zahraná.

Je-li Svěrák medii obletován a vynášen na piedestal způsobem takřka až kultovním, svědčí to o čemsi podstatném, co není v české národní psýché v pořádku a s čím se národ prostřednictvím jeho díla pokouší vyrovnat. V tom má blízko k Jiřímu Menzelovi, který do podobné vlídné národně-therapeutické podoby přetvořil dílo Bohumila Hrabala. Je to vyznání Čecha, který, pokud jde o věci veřejné, nikdy nedospěl a který se buď upíná k prožitku okamžiku, bezstarostného tady a teď [u Svěráka Vesničko má středisková (1985), u Menzela Slavnosti sněženek (1983) a zejména Postřižiny (1980)], nebo své trauma z odpovědnosti řeší řízeným selháním (jen trochu se přikrčíme, ale pak se zase narovnáme).

Charakteristickým korolárem budiž, že když se Svěrák pokusil napsat scenář oslavující ty, kteří se nesehnuli a dějinnou odpovědnost přijali, ve filmu Tmavomodrý svět (2001), zjistil, že to neumí, protože takovému jednání prostě nerozumí. Čech přece nebojuje, nebrání se, jen čeká, kdy zase bude líp.

Svěrákovo dílo svého autora bezpochyby přežije, byť v podobném smyslu, jako přežilo svého autora dílo Vlasty Buriana: jako dílo zručného, a leckdy geniálního, leč poněkud plytkého řemeslníka humoru.