DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

4. 4. 2016

Díra u Hanušovic aneb O odsunuté duši země

Zásluhou České televise podařilo se mi zhlédnout režijní prvotinu známého herce a režisera Dejvického divadla Miroslava Krobota Díra u Hanušovic (2014). V mnoha směrech je film pokračováním Čtvrté hvězdy (2014), zdařilé miniserie sitcomů o tom, jak žijeme my Češi v Praze, resp. jeho komplementem popisujícím současný moravsko-slezský, nebo přesněji sudetský, venkov.

Film není authentický ani realistický, tak jako není zcela authentická a realistická ani Čtvrtá hvězda; pokouší se zachytit a ve vyostřené, někdy až do extremu zacházející projekci předložit divákovi obecné jevy současné české společnosti. Proto lze snímku odpustit zjevně nepřesný dialekt i to, že tak totálně ekonomicky i morálně zdevastovaná vesnice jako díra zřejmě ve skutečnosti nikde neexistuje, a v realitě by jí odpovídala spíše některá obec na východním Slovensku či na Ukrajině.

Film je to arci dobrý, ba místy vynikající, a to primárně smyslem pro detail, jímž upomíná, mám-li jmenovat jen několik podobných děl české provenience, Aloise Nebela (2011), Pusinky (2007) a zejména pak pozoruhodný snímek Signál (2012); stejně jako ony se vyznačuje rozporuplnými laickými reakcemi, jež vyústily na ČSFD v průměrné či spíše podprůměrné hodnocení. Tím se však nedejme mýlit, většina takto kritických diváků nebyla s to pochopit, že film jako každé umění může, a chce-li účinně sdělit to, co autoři sdělit chtějí, musí, zveličovat a karikovat.

Příběh snímku popisuje ubíjející život venkovanů v malé, postupně se rozpadající obci kdesi na Šumpersku (Hanušovice, ač širšímu publiku neznámy, jsou skutečným městem v této oblasti), odkud kdo mohl, dávno odešel, takže postupně zůstávají jen outsideři a loseři, lidé bez ilusí, ideálů a bez životní perspektivy. Jediné dvě postavy, které nad toto prostředí vyčnívají a nepřizpůsobily se mu, je stará hraběnka, snad jakýmsi nedopatřením neodsunutá Němka, a dojíždějící polský farář: ti jediní jsou nositeli jiné než pivní a televisní kultury, v jednom případě aristokratické a německé, ve druhém katholické. Pro jednu z postav, zdravotní sestru Jarunu, je vysvobozením, když si ji v závěru odváží starý, nemohoucí Němec Hans do Mnichova, ostatní zůstávají a dál, u piva a u televise, čekají na Godota a na smrt.

Miroslav Krobot, aniž by si toho možná byl vědom a aniž by tak činil záměrně, navázal na vynikající filmy italské poválečné kinematografie, které nesmírně sugestivně a citlivě vylíčily život chudého italského venkova. Taková byla například La strada (1954), první skutečně slavný film Federica Felliniho, ke které má, přes časový odstup více než půlstoletí, Díra u Hanušovic překvapivě blízko. V čem je arci největší rozdíl, je v absenci prvku vykoupení, jenž je v Silnici zprostředkován naivní, ale vnitřně čistou Gelsominou (Giulietta Masina): Krobot nám nikoho takového neukazuje, všechny jeho hrdinky jsou resignované a smířené s osudem stejně jako ostatní obyvatelé vesnice, a nejvýraznější z nich, promiskuitní hospodská Maruna (vynikající Tatiana Vilhelmová), omezuje svůj vzdor a rebelii na to, že odmítá být svou matkou nazývána kurvou; to ovšem jen proto, že za totéž pokládá i ji samotnou.

Co Krobot říct chtěl, řekl, a není jeho vinou, pokud nám po jeho filmu není dobře. Za sebe dávám plný počet bodů.

Aktualisováno.
S odstupem času mne napadlo, že možná film chápu principiálně a a limine špatně. Že vůbec není o sudetském venkovu, ale je to alegorie o celé zemi. Že v díře u Hanušovic žijeme všichni. Nepěkné pomyšlení!