Slepecká hůl

Jednání ve věci SKSČMS bylo nařízeno

2012-05-17T12:10:00.000+02:00

Městský soud v Praze projedná další ze tří žalob, jimiž brojíme proti odpírání registrace spolku, 8. června v 9.15 hod. (předvolání). Za současné situace nemáme šanci, možnost, že by se pátý senát městského soudu odchýlil od právního názoru třetího, je mizivá, ale aspoň se procvičíme v právní argumentaci. Všichni jsou srdečně zváni!

Sudetoněmecké krajanské sdružení podává první kasační stížnost

2012-05-16T05:02:00.002+02:00

Náš spor s ministerstvem vnitra o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pokročil do dalšího levelu: poprvé se dostáváme k Nejvyššímu správnímu soudu, který posoudí, zda je správné usnesení, jímž nám Městský soud v Praze upřel procesní způsobilost. Proti usnesení podáváme kasační stížnost.

O jejím výsledku nemám valných ilusí. Soudci NSS opakovaně prokázali, že jsou loyalní, bázliví a stačí, aby exekutiva jen trochu zadupala, a už srazí paty a rozhodují tak, jak je jim přikázáno. Jsou to – na rozdíl od daleko samostatnějších a odvážnějších soudců ústavních – prostě takoví pejsci na mazlení, dobře vycvičení, konformní postkomunističtí soudci.

Proč nemám radost ze zadržení Davida Ratha

2012-05-15T20:18:00.000+02:00

Propukly oslavy v království českém, neboť král, znepokojen stále více reptajícími nevolníky, poslal své biřice na nemilovaného dvořana. Lidé jsou šťastni, na sociálních sítích i u piva žertují o tom, jak onoho jedince stejně nikdy neměli ráthi a jak je dobře, že předsedkyně sněmovny, shodou okolností členka ODS, vyslovila se zadržením oposičního politika bez reptání souhlas, a to patrně bez možnosti řádně prostudovat podklady (ústavní lhůta 24 hodin, kterou na to má, je absolutně nepřiměřená a v celém trestním řízení bezprecedentně krátká).

Byl dopaden korupčník, je tedy důvod k jásotu; já se na něm arci podílet nemohu. Pro mne je měřítkem to, co se dálo v případě hrozícího obvinění ministra a člena strany vládní, nikoli oposiční, Jiřího Čunka, od intervencí do justice přes prohnilé soudce a státní zástupce, později známé pod zkratkou justiční mafie, až po trapnou koncovku v podobě měnícího rozsudku komunistické soudkyně Vostrejšové, podle níž žádná justiční mafie neexistuje a vše v české justici kolem Čunka, stejně jako kolem tzv. katarského prince, bylo takříkajíc v ajouru.

Ano, do poměrů ukrajinských, kde vrcholní politici putují po skončení volebního období z funkce rovnou do vězení, má situace v České republice ještě daleko, jen se obávám, že Rathovo zadržení je krokem východním, případně africkým směrem. A že jednoho krásného dne bude lid v extasi stejně jako dnes, protože policie pod vedením sociálnědemokratického ministra vnitra dopadne při činu Kalouska, Nečase nebo Klause.

Aktualisováno.

David Rath byl vzat do vazby, a to ze všech třech do úvahy přicházejících vazebních důvodů. To pokládám bez ohledu na otázku jeho případné viny za naprosto skandální a mám za to, že v této výjimečné situaci by měl president republiky využít svého práva a Ratha z vazby cestou milosti propustit.

Test

2012-05-14T16:39:00.001+02:00

Testuji syntaxhighlighter…

class CurrencyWidget(forms.widgets.MultiWidget):
    std_curr = ['EUR', 'CHF', 'GBP', 'JPY', 'RUB', 'USD']

    def __init__(self, czk=True, attrs=None):
        self._currlist = ((['CZK'] if czk else []) + self.std_curr)
        super(CurrencyWidget, self).__init__((forms.Select(choices=(map((lambda x: [x, x]), self._currlist) + [['OTH', u'Jiná:']]), attrs={'class': 'currsel'}), currw()), attrs)

    def decompress(self, value):
        if value in self._currlist:
            return [value, None]
        else:
            return ['OTH', value]

    def format_output(self, rw):
        return u'&nbsp;'.join(rw).replace('\n', '')

class CurrencyField(forms.MultiValueField):
    def __init__(self, czk=True, *args, **kwargs):
        kwargs['required'] = False
        super(CurrencyField, self).__init__(widget=widgets.CurrencyWidget(czk=czk), fields=(forms.CharField(), forms.CharField(min_length=3, max_length=3)), *args, **kwargs)

    def compress(self, dl):
        if dl:
            return (dl[1].upper() if (dl[0] == 'OTH') else dl[0])
        else:
            return None

    def validate(self, value):
        if not value:
            self.widget.widgets[1].attrs['class'] += ' err'
            raise forms.ValidationError('Currency is required')

Rozsudek z Hajan

2012-05-08T11:13:00.000+02:00

Pro zájemce o dění v Hajanech zveřejňujeme rozsudek nad starostou Jaroslavem Kokrhánkem. Toho nyní čeká tříapůlletý trest vězení, který je, vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti případu, poněkud nespravedlivý: J. Kokrhánek byl jen malou, nezkušenou rybou v rybníce obhospodařovaném jihomoravskou pozemkovou mafií.

Tomu, že tu máme co do činění s profesionálními podvodníky, nasvědčuje i další osud neplatně prodaných pozemků. Aby bylo jejich vlastnictví legalisováno, nechali je noví vlastníci projít dražbou, což podle platné české legislativy zakládá nové, originární a tedy nezpochybnitelné vlastnické právo.

Princip je prostý: něco ukradnete, převedete to na osobu (bílého koně), kterou pošlete do exekuce nebo do konkursu, a v dražbě to opět koupíte, nyní již jako skutečný vlastník s čistoskvoucím, nezpochybnitelným nabývacím titulem. Podle prevalentního výkladu doktriny i judikatury nejvyšších soudů má okradený smůlu, na věci nabyté ve veřejné dražbě se nevztahuje zásada nemo plus iuris, takže ukradená věc je už definitivně vaše.

Jedinou možností je zpochybnit jako simulovanou pohledávku, na jejímž základě byla dražba nařízena; prakticky je to ale téměř nemožné, protože úkon byl učiněn mezi ve shodě jednajícími kontrahenty, jejichž skutečné ekonomické vztahy nemají soudy ani možnost, ani trpělivost rozplétat.

Nová profese: datový archeolog

2012-04-20T02:51:00.016+02:00

Když jsem si před třemi lety posteskl, že umíme přečíst nápisy na egyptských pyramidách, ale s děrnými štítky a páskami z 50. let minulého století si poradí jen pár specialisovaných firem, nenapadlo mne, že situace je ještě horší a nestvůra času pozřela další medium, které tu s námi bylo ještě docela nedávno. To ukázala kausa zdrojáků ke hře Prince of Persia pocházejících z r. 1989: přečíst data z nalezených disket si vyžádalo pomoc specialisty, datového archeologa. Ten k mechanice zapojil speciální hardware a 23 let staré diskety s ní přečetl, resp. sejmul průběh magnetického toku nad povrchem diskety, z čehož poté úspěšně rekonstruoval data.

Za pár let nebude možné ani tohle, prostě proto, že nebudou k disposici původní mechaniky, takže předpokládám, že diskety se budou číst tak, že medium vyloupneme z obalu, oskenujeme ho Hallovou sondou upevněnou např. na 3D-tiskárně a výsledný soubor zanalysujeme softwarově. Asi stejně, jako bychom dnes četli děrné štítky pomocí scanneru anebo děrnou pásku pomocí videokamery.

Ještě víc problémů nám za pár desítek let nadělají USB paměti (flashky): protokol USB je hardwarově jednoduchý, ale softwarově relativně dost složitý. Přečtení staré flashky tak určitě nebude práce na jedno odpoledne.

Oč lépe je na tom tradiční, konservativní svět mainframů a Unixu, kde jsou běžně používány hardwarové i softwarové komponenty ze 60. a 70. let, a kde je pět let vyvíjený souborový systém obecně pokládán za příliš mladý a nevyzkoušený, než aby mohl být produkčně nasazen: za stejnou dobu přitom, ve druhé polovině dvourychlostního počítačového světa, např. na Internetu, stačí firma vzniknout, dojít rentability, vydělat akcionářům peníze, začít upadat a zaniknout.

Applovské zdrojáky k Perskému princi pocházejí z r. 1989. Schválně jsem vyzkoušel prohledat svůj datový server, jaký nejstarší soubor, mnou vytvořený, na něm najdu. Programuji od začátku 80. let a neočekával jsem, že objevím např. svůj první větší program, který jsem vytvořil ještě na gymnasiu pro mikropočítač kompatibilní s TRS-80, regresní analysu ke zjišťování parametrů tenké vrstvy napařené na skleněný povrch čočky (tyto vrstvy o tloušťce srovnatelné s vlnovou délkou světla snižují odrazivost povrchu, avšak vykazují určitou dispersi indexu lomu: proto se zejména starší objektivy jeví v odraženém světle modré až modrofialové; jenže to odbíháme od počítačů k fysice).

Nenašel jsem ani spoustu programů v assembleru Z-80 pro řízení laboratorních přístrojů ze druhé poloviny 80. a začátku 90. let, včetně fungujícího operačního systému pracujícího v reálném čase. Úlovek téměř budí rozpaky. Tento krátký program v C, pocházející z května 1993, zahraje (spíše tedy zapípá) na terminálu určeném ke snímání čárových kodů skladbu – Smetanovu Jiřinkovou polku.

Což má svou historii. Na přelomu 80. a 90. let jsem pro komunistický národní, později státní podnik Laboratorní přístroje Praha vyvíjel řídicí software – dnes bychom řekli firmware – pro čerpadlo k systému Flow Injection Analysis. Čerpadlo ovšem nečerpalo, resp. když mělo čerpat, buď se přetrhly nekvalitní planšety unášející píst anebo začala podtékat teflonová těsnění. Aby tedy přístroj, který měl být vystavován na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně, dělal aspoň něco, napsal jsem pro něj tuto aplikaci, ve strojovém kodu (assembleru) Z-80. No a nalezený zdroják je konversí tohoto díla pro terminál s laserovým snímačem čárových kodů, který, shodou okolností, také bylo potřeba kdesi předvádět za situace, že skenovat čárové kody mu právě nešlo…

Z dnešního pohledu jsou takové hříčky dětinské, zahrát melodii umí pomalu i inteligentní monočlánek, tehdy ovšem byli lidé elektronikou fascinováni: stolní počítač, stejně jako první mobilní telefony, vážící přes pět kilo, byly přijímány jako malý zázrak.

Na objeveném zdrojáku je pro mne zajímavé třeba to, že jsem tehdy psal s úplně jinou indentací a stylem než dnes: složené závorky jsou používal podobně jako v Pascalu begin a end a mezery dělal úplně opačně, než bych je umístil dnes.

Příkladmo funkci play jsem tehdy zapsal takto:

/* play sequence */
void play(byte *p)
  {
  byte c;
  for (;;)
    {
    if ( kbhit() )
      {
      getch();
      tone(SILFRQ,1000,BGR);
      curon();
      exit(0);
      }
    c = *p++;
    if ( c < 0x80 )
      tone(ttbl[c],TEMPO * (*p++),FGR);
    else
      if ( c == 0xff )
        return;
      else
        tone(SILFRQ,TEMPO * (*p++),FGR);
    }
  }

Dnes bych to samé napsal v této podobě:

/* play sequence */
void play(byte *p) {
  byte c;
  for (;;) {
    if (kbhit()) {
      getch();
      tone(SILFRQ, 1000, BGR);
      curon();
      exit(0);
    }
    c = *p++;
    if (c < 0x80)
      tone(ttbl[c], (TEMPO * (*p++)), FGR);
    else
      if (c == 0xff)
        return;
      else
        tone(SILFRQ, (TEMPO * (*p++)), FGR);
  }
}

A co je nejzajímavější, vůbec jsem si nevšiml, že bych někdy svůj styl změnil, a pokud byste mi tento kod ukázali ještě včera, přísahal bych, že nemůže být můj, vždyť takto já neindentuji!

Už tehdy jsem ale zdroják komentoval anglicky. České komentáře jsem opustil velmi záhy, a to ze dvou důvodů: jednak nebylo mému perfekcionismu přijatelné psát české texty bez háčků a čárek, a za druhé komentovat česky vždy znamenalo navíc překládat, protože pro počítačovou terminologii je angličtina nativní asi stejně, jako je pro moderní umění nativní francouzština nebo pro hru go japonština.

Nový hardware do rodiny

2012-04-16T03:33:00.015+02:00

Mám prostě smůlu. Přátelé bloggeři, ledva opustí město, potkávají UFO, případně řeší jiné problémy globálního dosahu, a já abych si themata k blogpostům takříkajíc cucal z palce.

Napíšu tedy o dvou kouscích hardwaru, které jsem si v posledních týdnech opatřil, a o zkušenostech s nimi.

Za prvé jsem si pořídil třicetipalcový monitor Dell U3011 IPS. Po třicítce jsem toužil dlouhou dobu, ale předchozí, téměř šest let stará čtyřiadvacítka HP LP2465 se ukázala nezničitelnou: jako konservativní člověk jsem nedokázal jen tak vyměnit věc, se kterou jsem byl plně spokojen.

Odhodlal jsem se tedy až letos a nelituji. Rozlišení 2560×1600 bodů je příjemné, bez problémů mohu pracovat se dvěma dokumenty vedle sebe, např. mít na levé půlce plochy otevřené napadené rozhodnutí a na pravé psát opravný prostředek proti němu, aniž bych musel cokoli přepínat, a i webová stránka vypadá v tomto rozlišení docela jinak než někde na netbooku.

Přímo nadšen jsem z možností textového terminálu: každý geek určitě uzná, že až rozlišení cca 300 znaků na 100 řádků dovoluje pracovat s Emacsem přesně tak, jak RMS mínil!

O poznání méně nadšen jsem z nového mobilu Nokia N9.

Ano, display telefonu vypadá opravdu báječně (přehled aplikací, nastavení, kalkulačka, kalendář, hodiny, magnetický kompas, GPS, minutky, měřič úrovně hluku, sklonoměr), do přístroje, který má 64 GB vestavěné paměti, mohu snadno zkopírovat celý spis a pohodlně v terénu pracovat s dokumenty, rychlý procesor mi určitě umožní vytvořit si pro telefon aplikace, o nichž se mi na předchozích přístrojích ani nesnilo, ale spokojen stále nejsem.

U N9 mi schází jednak možnost rychlého a pohodlného textového vstupu (hardwarová klávesnice, jakou měla Nokia N900, byla řešením jen zcela provisorním a z hlediska rychlosti a pohodlí neuspokojivým), a moderní dotykový display je snad dobrý na hraní Angry Birds, avšak neumožňuje mi pořizovat si pomocí stylusu náčrtky, např. v Xournalu, na což jsem byl z předchozího modelu zvyklý.

Zřejmě tedy, jakožto zapřísáhlý odpůrce notebooků, skončím u kombinace mobil+tablet: mobil se vrátí k původnímu účelu, a na tabletu budu dělat vše ostatní, co v terénu potřebuji, jak si to představuji už téměř deset let.

Hajany, tak trochu jiná obec

2012-02-29T19:16:00.012+01:00

O dvěma sty padesáti úředními obyvateli se pyšnící vesničce Hajany, nacházející se těsně za hranicí brněnské městské aglomerace mezi obcí Želešice a městečkem Ořechov (a obyvateli sousedních veřejnoprávních korporací občas nepěkně přezdívané obydlená zatáčka) moji věrní čtenáři už vědí: právě Hajany byly první obcí, kterou jsem pro neposkytování informací poslal do exekuce, a to hned dvojité; tehdejší starosta Zdeněk Švaňhal poté za své celoživotní dílo pro obec vybojoval první místo v soutěži Zavřeno 2007.

Stejně jako obecní záležitosti spravoval Z. Švaňhal i své osobní finance, a tak zanedlouho poté, co opustil starostenskou židli, skončil i on sám v bankrotu a díky vynalézavosti jihomoravské insolvenční mafie přišel kvůli zhruba milionovému dluhu o majetek v desetinásobné hodnotě.

Vydařil se i výběr nového starosty, Jaroslava Kokrhánka. Ten momentálně dlí ve vazbě a očekává rozsudek za to, že spolu s ostatními členy obecního zastupitelstva rozprodal za hubičku obecní pozemky, včetně těch zatížených restitučním nárokem.

Znám Hajany dlouho a dobře, a je mi z nich smutno.

Jejich současný úpadek začal už v r. 1945; do té doby v obci sídlil hraběcí rod Deymů ze Stříteže a vesnička prosperovala. Po válce místní obvinili hraběnku Marii z němectví a odsunuli ji, její majetek vyrabovali a začali hospodařit takovým způsobem, že zámek dnes připomíná ruinu a obec se stala ostudou jižní Moravy. Zatímco za starosty Švaňhala byl vrcholem místní investiční výstavby projekt autobusové zastávky (do větších akcí se bývalý starosta nepouštěl), starosta Kokrhánek kradl jako straka a s občany se proto zřejmě bude následujících několik let moci vídat nejvýš v návštěvní době věznice. Jediným, kdo dokázal obec vést slušně a poctivě, byl po dobu několika měsíců pověřený zastupitel a – paradoxně – bývalý komunista Josef Vykutil.

Nějak nám ta demokracie nesvědčí – a nejen v Hajanech.

Pour féliciter 2012!

2012-01-01T17:08:00.003+01:00

Všem milým čtenářům svých blogů, po silvestrovských oslavách již vystřízlivělým, právě střízlivějícím i vystřízlivění očekávajícím či naději v ně aspoň chovajícím (ano, byla chyba gerundivum do češtiny nepřevzít, ale snad se to ještě dá napravit), přeji úspěšný a požehnaný nový rok 2012!

Šest dnů

2011-12-25T13:51:00.006+01:00

Co jsme se o sobě a o své společnosti dozvěděli během tří dnů běžného a tří dnů zostřeného smutku po skonu bývalého presidenta Václava Havla?

První a nejdůležitější poučení je, že v emotivně vypjaté době se v České republice suspenduje demokracie, že její atributy nejsou ještě zdaleka chápány jako esenciální, ale jen jako jakýsi nadstandard, který je obyvatelstvu poskytován pouze v klidných dobách, odměnou za slušné chování. Prakticky okamžitě po zprávě o Havlově úmrtí začalo platit mediální stanné právo: jeden velký zpravodajský server zastavil po dobu státního smutku diskuse zcela, druhý je začal moderovat, třetí zakázal diskuse pouze u článků týkajících se Havla, avšak všechny poskytovaly zpravodajství svou kvalitou a objektivitou jen málo odlišné od toho, co bylo produkováno komunistickou propagandou před 29 lety po smrti Brežněva.

Druhá lekce je neobyčejný stupeň iracionality a pseudoreligiosity, který je s Havlovou postavou v českém národě spojen. Pro mnohé zůstal V. Havel Vykupitelem, beránkem, který na sebe vzal náš hřích kolaborace a tím nás vykoupil, a přinesl nám ve své nekonečné dobrotě a lásce svobodu. Zdá se, že podstata havlovské legendy, spočívající v tom, že Havel nebyl politik, ale duchovní vůdce národa, ústavní guru, zakořenila a společnost i její media si ji už zcela internalisovaly.

Za třetí šokuje stupeň fabrikace konsensu, k němuž došlo. Ti, kteří by sebe sama bezpochyby ještě před týdnem označili za objektivní komentátory schopné zůstat kdykoli nad věcí (Palata, Šídlo, Peňás…), ve svých textech hystericky lkali jako staré panny, načež byl běžný občan šokován zjištěním, že opět, tak jako před Listopadem, patří k hrstce nespokojenců a jeho názor je proto irelevantní.

Nechme však stranou, co se stalo, a podívejme se, co to může, a velmi pravděpodobně bude, znamenat pro budoucnost.

Českou republiku čekají nebo mohou čekat nejrůznější krise, vesměs podstatně většího dosahu než je – v podstatě všemi předvídaný – skon churavějícího expresidenta.

Představme si třeba, jak by v takto demokraticky nastavené společnosti proběhl soudní proces o pozastavení činnosti KSČM: první den by media zavřela své diskuse a začala by chrlit zprávy a komentáře nazvané Tvrdé, ale nutné opatření, Tisíce občanů vyjádřily v centru Prahy podporu svým soudcům a Konečně na ně došlo: pozdě, ale přece. Po vyhlášení rozsudku by media zveřejnila průzkum veřejného mínění, v němž by zákazu komunistické strany vyslovilo podporu 75 % respondentů.

Nebo druhý příklad, jak by mohla vypadat měnová reforma (aka státní bankrot), k čemuž česká ekonomika ostatně spěje. Opět zákaz diskusí, oslavné články na Nečase a Kalouska, demonisace a ostrakisace všech, kdo snad s nezbytným opatřením pro ozdravění našeho hospodářství nesouhlasí, články o tom, že na vině jsou nezodpovědné levicové vlády, a průzkum veřejného mínění, podle něhož 80 % občanů vládní rozhodnutí chápe a plně podporuje.

Takto lze pokračovat dál ke krisím různé závažnosti: velký teroristický útok např. v pražském metru s desítkami obětí, úspěšný atentát na některého politika, eskalace nespokojenosti neromské většiny v ozbrojené potyčky s Romy, hrozba vojenské konfrontace se sousední zemí…

V polistopadové historii České republiky existuje jediný příklad, kdy k něčemu podobného magnituda došlo, a sice zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000, a i tehdy reagovala česká společnost a její media způsobem, který odpovídá uplynulému státnímu smutku.

To není dobré. To není po dvaadvaceti letech demokracie vůbec dobré…

Ještě jedna poznámka k životu a smrti Václava Havla

2011-12-20T16:16:00.018+01:00

Píše G. Peters, že můj nekrolog Václava Havla je plytký. Má, domnívám se, pravdu, už při psaní jsem si uvědomoval, že omezení genrem a zásadou nihil nisi bene, již porušuji jen zcela výjimečně, povede k výsledku spíše rozpačitému. Prý podléhám mythologickému pojetí dějin. Tím si ovšem jist nejsem.

Pokusím se doplnit několik odstavců a myšlenek, které mne při psaní nekrologu sice napadly, ale které jsem nepokládal za vhodné a slušné do něj zařadit. Je to text málo uspořádaný, spíše thesovitý, přesto věřím, že u pozorného čtenáře svůj účel splní.

Ve svém textu argumentuji, že Havlův význam spočívá zejména v jeho činnosti v disentu, protože tehdy neobyčejně přesně popsal náladu doby: vyjádřil slovy to, co jsme všichni cítili. K tomu jsem ovšem již nepřipojil doušku, že v té době byl Havel stále ještě věřícím marxistou-osmašedesátníkem, zastáncem třetí cesty, a jeho vise spočívaly spíše na nerealistickém platonském pojetí vlády než na úctě k demokracii, kterou otevřeně prohlašoval za historicky překonanou etapu lidských dějin (např. v závěru Moci bezmocných).

Pro postavení disentu, Charty 77 i Havla měla určující význam kolektivní zkušenost konce 50. a počátku 60. let, kdy český národ většinově akceptoval komunistický systém jako legitimní, identifikoval se s ním a jeho zločiny z období 3. republiky a stalinismu se rozhodl tolerovat jako nutnou daň za jeho přínos. Antonínu Novotnému, jenž měl pověst muže nepružného a málo schopného, se tak paradoxně podařilo to, co žádnému jinému československému komunistickému vůdci před ním ani po něm.

Klíčovou roli tu hrály zejména negativní emoce a komplexy: komunismus byl chápán jako dovršení národního obrození, neboť Němci byli nejen z českého prostoru fysicky odstraněni, ale po určitou dobu se zdálo, že s nimi budou Češi a Slováci v nové Evropě soupeřit jako rovný s rovným. Mythus bruselského úspěchu ovlivnil národní sebereflexi natolik, že v době Pražského jara se skutečně vážně a euforicky debatovalo o tom, za kolik let československé hospodářství dožene a předežene Rakušany a za kolik (západní) Němce.

Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí.

V tomto smyslu je na místě se ptát, co se o pád komunismu v ČSSR zasloužilo víc, zda Charta 77 nebo jistý Josef Neckermann, západoněmecký podnikatel a provozovatel stejnojmenného zásilkového obchodu, jehož barevné objednávkové katalogy Čechoslovákům tento dějinný fakt ilustrovaly způsobem, jehož účinnosti by nemohla dosáhnout ani desetitisícová armáda disidentů se všemi zahraničními vysílačkami dohromady.

Což ovšem rozhodně neznamená, že by celý disent byl bez skutečného významu. Jeho přínos pro společnost spočíval především v tom, že ústy svých mluvčích, z nichž zejména Václav Havel byl velmi dobrým pozorovatelem a analytikem, zcela převrátil diskurs husákovských komunistů, více nebo méně sumarisovaný v Poučení z krisového vývoje. Nešlo jen o změnu používaného jazyka nebo popisované thematiky, ale o kompletní změnu paradigmatu, referenčního rámce. V tom Husákově a Biľakově byla budoucnost národa vypočtena v tunách vytěženého uhlí, vyrobené oceli, sklizeného obilí, v tisícovkách postavených bytů a v procentech splněného plánu (a ostatní byla nadstavba, která se dostaví sama, bude-li obyvatelstvo dost poslušné a pracovité). V Havlových textech se hovořilo o odpovědnosti za budoucnost, o mravním klimatu společnosti, o naději, o oběti.

Obrovským úspěchem prohlášení Charty bylo, že komunisté text nenáviděli natolik, že nutili své přívržence odsoudit ho, aniž by jej ale předtím zveřejnili nebo jinak dali k disposici. Tím z každého komunisty učinili i v jeho vlastních očích tupce, který k tomu, aby něco odsoudil, to přece nepotřebuje číst.

Ano, theatrálnost a určitá afektovanost byla u Havla přítomna již tehdy, např. místo popisného života bez přetvářky psal Havel o životě v pravdě, ale disent byl authentický, bylo to něco, pro co, jak napsal krátce před smrtí Jan Patočka, mělo opět smysl trpět.

Je zajímavé, nakolik byl Havel ve svém prvním veřejném vystoupení v disidentském období, v dopise Gustávu Husákovi z dubna 1975, věcný a uměřený. Ke stylisaci do morálního kitsche, legendy a symbolu u něj došlo až v r. 1989. Důvody, proč se tak stalo, byly prosté: protože disent byl složen vesměs z lidí, jimž nebyl 20 let umožněn odborný růst a kteří tedy objektivně nebyli způsobilí stát řídit, mohli své vedoucí postavení ve společnosti prosadit jen na základě morálních argumentů, nového kádrování. Vzniklo quasireligiosní hnutí sentimentalistů, jemuž se později začalo říkat havlismus nebo Pravda a Láska.

Zajímavý byl i vztah Havla-politika k zahraničním osobnostem. Jak uvedeno, Havel byl vynikajícím pozorovatelem a rychle si uvědomil, že ve světě, do kterého Listopadem vstoupil, platí tvrdá pravidla showbusinessu. Všichni věděli, že mezi činností Charty a pádem komunistického režimu v Československu neexistuje ani stín příčinné souvislosti. Na druhé straně tato skupina získala počátkem r. 1990 prakticky všechnu státní moc. Udržet ji ve fairové konkurenci nebylo možné, a tak přišly na pomoc prostředky známé z P.R. Ministr zahraničí je sice ňouma, ale je přece symbolem toho, jak se stříhaly ostnaté dráty. Ministr vnitra dosáhl naplnění svých intelektuálních schopností jako pastevec, ale protože trpěl v disentu, je pro nás zárukou, že se totalita už nevrátí.

První velký incident se odehrál před volbami v červnu 1990, kdy byl podniknut zákeřný útok proti lidovcům, a následovaly další. Obyvatelstvo ale bylo v klidu, to si mohlo vybrat, zda mít buď svou vinu nebo svou modlu.

Většinu svých mocenských posic havlismus ztratil po tzv. sarajevském atentatu a uzavření oposiční smlouvy, a poslední medialní bašty (ČT, ČRo) hájí s vypětím sil v současné době. Havlova smrt a pohřeb, jehož rozsah a umělecké provedení nemůže být překvapením (už před 12 lety ho v Havlově životopisu predikoval John Keane), je dovršením života, který měl svůj morální vrchol v 70. letech, ale který v konečném účtování skončil jako život v klamu a ve lži.

Zemřel Václav Havel (1936–2011)

2011-12-18T13:21:00.016+01:00

Napsal jsem, před dvanácti lety, docela neuctivě, do Gazety Wyborczej: Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako národ Václava Havla, havlovské ideály a Havlův mravní odkaz. Dějiny šly ovšem jinou cestou.

Myslím si to i dnes, kdy se Havlův čas na tomto světě naplnil.

Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou ianovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). Zaostalý, zhrublý, dějinami uvláčený a okolím zčásti vysmívaný, zčásti ignorovaný národ potřeboval někoho, kdo byl jeho protipolem, kdo se zachoval tváří v tvář protivenství hrdinsky, koho celý svět obdivoval a kdo, kdekoli promluvil, zažíval ovace vestoje, kdo nehovořil o přízemních věcech, jimiž jsme žili, ale o transcendentnu, jež jsme si během desetiletí zotročování odmítali do svých životů vpouštět.

Živý člověk se nemohl tomuto ideálu a mythu nikdy vyrovnat. Nevím, nakolik si Havel uvědomoval, že jeho nesmírná popularita pramení nikoli z toho, jaký je, ale jací jeho obdivovatelé nejsou, a kloním se spíše k versi, že své legendě podlehl sám – což jej ovšem učinilo o to víc náchylným k manipulaci a klamu. Je možné, že člověk, který dokázal nejpřesněji reflektovat stav předlistopadové společnosti, tak paradoxně prožil posledních dvacet let svého života neschopen plné sebereflexe.

Jakkoli budou nad Havlovou rakví padat velká slova a odehrávat se pathetická gesta, domnívám se, že Havlova největší zásluha spočívá v jeho díle z disidentského období, v tom, jak popsal stav normalisační společnosti, ono každodenní asthma, v němž jsme se potáceli životem a jež z nás postupně učinilo, rozhodně po duchovní stránce, bezmála příslušníky jiného živočišného druhu.

Jeho presidentství je jistě presidentsvím úspěšným, a dozajista lepším než přízemní a trapná presidentura jeho nástupce, nemyslím si však, že by během něj svému národu dal tolik, kolik byl schopen a kolik od něj měl národ právo očekávat.

Proto soudím, že dnes zemřel velký a významný muž, ale jen průměrný státník a politik.

Chléb, hry a přímá volba

2011-12-17T00:58:00.008+01:00

Ačkoli úroveň státovědy a politologie nebyla tehdy rozhodně srovnatelná s dnešním stavem, staří Římané dobře věděli, že lidu stačí ke spokojenosti, dáte-li mu panem et circenses. Od dob Iuvenalových se mnoho nezměnilo, a tak český lid nadšeně vítá novou cirkensii, celonárodní hru zvanou přímá volba presidenta republiky.

Hra bude ovšem tvrdě regulována a z gladiátorů budou do areny připuštěni pouze ti, kteří dostanou podporu dostatečného počtu zákonodárců (přece byste si, prosťáčci, nemysleli, že vám dovolíme zvolit někoho opravdu nezávislého!), ale jinak je nápad vpravdě geniálním odpoutáním pozornosti mas – a masy kontrolujících medií – od podstatného k nedůležitému.

Faktem je, že poslední presidentské volby znamenaly vždy velkou vnitropolitickou krisi, protože nebylo snadné realisovat politický kuhhandel s tak velkou bankovkou: jednání vyměním presidenta za tři ústavní soudce, viceguvernera ČNB, osm velvyslanců a milost pro vašeho předsedu se vedou z principu obtížně. To tedy odpadne, a místo toho nás čekají populistické orgie, televisní duely kandidátů, předvolební sliby zhruba stejně reálné jako ty senátorské, to vše ale násobeno deseti, cinknuté průzkumy veřejného mínění, prostě vše, co k pravé a nefalšované demokracii východoevropského střihu patří, přičemž k poměrům africkým budou chybět už jen ty šerpy.

Z deníčku exstraníkova I

2011-12-11T21:39:00.008+01:00

Můj milý deníčku!

Jak se ti vede, bez zaměstnání? Byl jsi na úřadě práce, jak jsem ti doporučoval? A co, jaké nabídky volných míst ti předložili? Já vím, doba je zlá, deníčků mnoho, deníčkářů poskrovnu…

Nezoufej, i kdybys nic nesehnal, možná k tobě opět usednu – víš přece, že jsem zvažoval studium práv, a bez kvalitního studentského deníčku jsi dnes na fakultě nula.

Pravda, dosti váhám, dívám se do zrcadla a říkám si, zda nejsem na takový podnik již příliš stár a blb. Sil mám, pravda, dostatek, že bych klidně zaskočil za Atlase, byl-li by přechodně umdlel, avšak vysokoškolské studium, zvláště humanitního oboru, vyžaduje v této zemi tolik trpělivosti a sebezapření, že si skutečně nejsem jist svou způsobilostí k absolutoriu.

Obtížný by byl už výběr, kterou ze čtyř veřejných škol si zvolit. Olomouc neuvažuji, ta je daleko a špatná, Plzeň by mne lákala svými učiteli (Eliáš, Havel, Sobek…), potíž je, že je mezitím engagoval jiný operetní ensemble. Brno je nejlepší právnická fakulta v zemi, ale docela z ruky a z Pražáků mají Brňané komplexy.

Zbývá tedy Praha. Tam by mě zaručeně naučili, jaký je rozdíl mezi kurulským ædilem a questorem a ve kterém roce zemřel Koldín, a byl-li bych sdostatek pilným, dokázal bych zpaměti vyjmenovat všech šestadvacet způsobů zajištění závazku v občanském právu včetně čísel paragrafů, jen si nejsem úplně jist, zda bych při tom usilovném biflování telefonních seznamů nezapomněl i to málo, co ze skutečného práva znám. Ačkoli, to by asi nevadilo, protože na této fakultě by mne přesvědčili, že právo není to, co si myslím teď, ale to, co se naučím tam.

A tak, deníčku, váhám. Nu, snad mi poradí moji čtenáři!

Tisíc!

2011-11-27T14:22:00.004+01:00

Toto je přesně tisící článek, který na své blogy postuji.

Ano, je čas pohlédnout pravdě do očí: tisíc textů za tři roky, to je daleko za hranicí běžné úchylky a mám plné právo nazvat se grafomanem v těžko léčitelném stadiu poruchy. S návykem navíc bojovat nehodlám, a mám i nové nápady, o čem psát.

Bohužel, jsou věci, jimž bych se na blogu věnoval rád, leč nejde to: příkladmo seriál o Arduinu nemohl pokračovat, přestože se těšil značné oblibě mezi čtenáři, jelikož vznikla důvodná obava, že si jej v nemenší míře oblíbí policie a další orgány činné v trestním řízení. S Arduinem se dá dělat spousta báječných věcí, želbohu, většina těch nejlepších je nelegální, a skutečně nerad bych svůj blog učinil korunním důkazem v procesu proti sobě.

Stranický deníček, další populární genre, jsem uzavřel, avšak není vyloučeno, že se rekvalifikuje na deníček studentský, pokud se konečně rozhodnu a začnu studovat práva, když mi i nejmenovaný soudní znalec píše, že jsem sice pouhý laik, ale některé mé myšlenky mohou být zajímavé i pro praktikujícího advokáta. To povzbudí!

Žádné změny neplánuji v moderování komentářů. V současné době mažu tak 1–2 příspěvky měsíčně, mám-li pocit, že text je zbytečně agresivní nebo nevěcný. Větším censorem je antispamový filtr, který se nedá vypnout a jehož oběti zachraňuji nahodile s pravidelností, již nemohu nazvat vysokou. Za což se omlouvám a pokusím se polepšit.

Tedy vzhůru do další adikce, příští velká oslava bude po deseti tisících!

Vystoupil jsem z Konservativní strany

2011-11-25T17:29:00.003+01:00

Aby informace nezapadla v aktualisaci mého posledního Deníčku, opakuji ji i zde: dnes v odpoledních hodinách jsem po sedmi letech resignoval na členství v Konservativní straně. Chtěl jsem v ní provozovat konservativní politiku, která je v souladu s mým přesvědčením, leč ta se v ní nekoná.

Z deníku straníkova XXIX

2011-11-24T18:19:00.011+01:00

Milý stranický deníčku!

Snad je to jen onou divnou melancholií letošního podzimu, ale obestírají mne jakési chmury a stále více se v duchu obírám myšlenkou, že bych uchopil husí brk a intimoval jím Straně, že jsem právě přestal být jedním z jejích údů. Představuji si, jak vrchní stranický aparátník (nazývejme jej bez rozlišení sekretář-tajemník-kancléř) obálku rozlepí a, osušiv slzu dojetí, chopí se gumy a pevnými, jistými tahy vyradýruje moje jméno z Knihy údů, asi tak, jako na začátku Amelie Poulain činí Monsieur Eugène Koler, vrátiv se z pohřbu, se jménem a telefonním číslem zesnulého přítele Emila Maginota. Pak bych ještě požádal o vydání členské legitimace, abych ji mohl řádně vrátit, a bylo by hotovo.

Vím, bylo by to pak pro tebe obtížné období, kdy by ses musel rekvalifikovat buď na deníček nestraníkův, nebo na něco docela jiného, ale útrapy, jež mi údství způsobuje, se stávají stále tíž snesitelnými. Kupř. si vezmi naši poslední tiskovou zprávu (ne, deníčku, to nebylo vtipné! poslední míním prozatím poslední). Tedy poslední tiskovou zprávu. Jak určitě víš, dvé poslankyň jiné strany, cca o dva řády úspěšnější než Strana, podalo trestní oznámení na Zdenu Mašínovou pro schvalování trestného činu. Neobyčejná drzost, v tom se shodneme, ale naše Strana, místo aby poukázala na to, že to jsou ty logické a neodvratné konce, jestliže máme dodnes kontinuitu s komunistickým právním řádem a naprosto nesmyslně jsme i do nového trestního zákoníku pojali trestný čin schvalování, prohlásila, že KSČM je nutno zakázat, arci nedodávajíc, že když ve volbách to nejde, budeme hledat jiné cesty.

Ono to možná půjde i bez resignačního listu: pod novým vedením se naše Strana začíná vyskytovat mezi těmi vrstevnicemi, které nesplnily všechny zákonné povinnosti stran účetnictví a budou vládou navrženy na rozpuštění; zřejmě k tomu nedojde, jistě je ti jasné, že by to znamenalo největší přeskupení sil na politické sceně od r. 1989, ale ta možnost je prostě lákavá…

Budu pro dnešek končit, deníčku, vyřiď, prosím, ode mne svým kolegům pěkné a uctivé pozdravení.

S konservativním Kupředu ni krok!

Tvůj

straník Tomáš

Aktualisováno.
Dnes jsem své rozhodnutí – po zralé úvaze – realisoval. Žádný další Deníček proto nebude.

Reportéři

2011-11-22T02:49:00.015+01:00

Předesílám, že pořady České televise zhruba již deset let, od úspěšné televisní revoluce, téměř nekonsumuji, takže pokud některý z nich zhlédnu, je to spíše výsledkem náhody než systematického zájmu. Tím větší otřes mi čas od času působí, když zjistím, co je v oné instituci za peníze koncesionářů produkováno.

Tak jsem měl možnost podívat se na pořad Reportéři, ve kterém lehce hystericky působící reportérka Markéta Dobiášová tklivým hlasem líčí osud třináctileté dívky, jež byla s pomocí českých soudů odebrána matce a přinucena žít v Německu u nevlastního otce, který jí ve styku s matkou bránil a i jinými, blíže nepopsanými způsoby ji týral.

Když se feminismus spojí s chauvinismem, jde veškerá novinářská objektivita stranou a vznikne emocionálně-vlastenecký kitsch.

Tak například, zatímco matka, hlavní kladná postava, dostala v pořadu k vyjádření téměř neomezený prostor, s otcem bylo hovořeno pouze telefonem, úsečně a krátce: je to přece muž a k tomu, ó hrůzo, Němec! Dále: přestože posledním soudem, který rozhodoval, byl Amtsgericht v Drážďanech (jemuž po právní moci rozhodnutí o svěření otci připadla jurisdikce), nikdo po důvodech, proč bylo rozhodnuto v neprospěch matky, nepátral, naopak se reportérka zabývala starým a dnes již fakticky irelevantním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jak reportérka Dobiášová připustila, tím, že je dcera u matky, dopouští se matka trestného činu únosu dítěte. Opravdu je na místě, aby televisní reportér na obrazovce omlouval nebo dokonce chválil zjevně protiprávní jednání?

Při sledování slaboduché reportáže ovšem diváka napadají i další otázky, příkladmo jaké IQ má dívka, jestliže její projev ve třinácti letech odpovídá úrovni šestiletého dítěte, a také, jaké vlastně bylo dřívější povolání matky, která nechala do rodného listu své dcery zapsat svého německého muže, ačkoli nebyl jejím otcem biologickým. Nebyla to tak trochu prostitutka, jak by naznačoval její vzhled a způsob vyjadřování?

Držme se však v hypothesách a odsudcích při zemi, spokojivše se s konstatací, že televisní koncesionář si opět jednou zaplatil pořádný kus manipulace, jež se ostatně již dávno stala této televisi erbovní disciplinou.

Pouta aneb Příběh estebáka

2011-11-18T20:44:00.016+01:00

Proč se i dvacet let po Listopadu točí tolik filmů, které se zabývají českou historií, zejména tou totalitní? To je prosté: pro filmaře je pohodlnější a bezpečnější sáhnout po látce, kde je morální kompas jasně a nezpochybnitelně nastaven, kde stačí podat dostatečně ušlechtilý obraz dobra a co nejodporněji vylíčit zlo. Autoři nemusejí hodnotit, zhodnoceno je za ně, nezvratně a historicky neměnně.

Nečetné výjimky snímků, které se pokoušejí o kritiku postkomunistických společenských poměrů [Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), Sluneční stát (2005)], byly diváky i kritikou, zvláště zpočátku, přijímány s rozpaky, jakoby v obavě, abychom si pochvalou nezadali, jestliže bychom vyjádřili názor, který se budoucím vývojem nemusí ukázat správným a výnosným.

Sociálně kritická kinematografie se zkrátka nenosí, populární je jít s proudem a vyčkávat, kam se dějiny pohnou; co na tom, že nejlepší a dodnes nepřekonané filmy francouzské a italské kinematografie 50. a 60. let minulého století jsou k vládnoucím garniturám ostře kritické, a neméně ostré a provokativní byly i vrcholné filmy české nové vlny, pars pro toto, Hoří, má panenko (1967) nebo Ucho (1970).

Kánonem dnešní doby je umělecká konformita, nudná, jednoduchá a únavná: čeští umělci nové doby raději přemlouvají bábu, než aby se pokusili nad světem kolem sebe kriticky zamyslet.

Nudu v rozsahu téměř nesnesitelném (ve stopáži 140 minut) přinesl i film Pouta (2009), který se opět – potisící – snaží vypořádat s otázkou normalisačního disentu, tentokrát pokusem o psychologický příběh estebáka, který není schopen unést své privilegované postavení. Autorem scenáře je Ondřej Štindl, novinář a jeden z vrcholných představitelů Respekt generation – a na produktu-postkomunistické agitce je to bohužel znát.

Film, jako mnoho jiných zabývajících se onou temnou dobou, trpí zejména thesovitostí, nedostatkem skutečného života na filmovém plátně. Hlavní hrdina, schopný a úspěšný důstojník státní bezpečnosti Antonín Rusnák, zjišťuje, že prakticky neomezená moc nad životy druhých mu nejen nedokáže přinést pocit štěstí, ale zbavila jej schopnosti s druhými lidmi vůbec komunikovat jako rovný s rovným, jinak než z posice síly. Je to Kazanův Arrangement [neznáte-li, do českých realií byl tento příběh transponován Vítem Olmerem ve filmu Jako jed (1985)] převrácený naruby: krise středního věku hlavního hrdinu přepadá nikoli z pocitu frustrace z úspěchu, ale z poznání, že to, co se dosud jevilo být úspěšným naplněním jeho života, je ve skutečností destrukcí základních lidských hodnot, a služba u StB je pro něj psychologickou smrtí, rozkladem osobnosti, nevratnou ztrátou schopnosti navázat authentický vztah s druhým člověkem.

Tohle šustí papírem, a provedení na filmovém plátně potvrdilo, že takový příběh se nedá ani dobře zahrát, ani bez značných útrap zhlédnout. Jakkoli se Ondřej Malý v hlavní roli snažil vytvořit zlého, profesně i lidsky vyčerpaného estebáka, výsledek je umělý, neživý a nerealistický. Skuteční estebáci byli jiní, takoví, jaké si StB vybírala a vychovávala: na jedné straně bez skrupulí (což je vlastnost, která jim po Listopadu umožnila strmý společenský vzestup, to však nechme stranou), na druhé povahově spíš jednoduší a přitom ledově racionální. Skutečný důstojník StB se sice cítil být všemocným, ale současně s tím si uvědomoval, že nad ním je Systém, jemuž slouží a který jej naprosto ovládá. Privilegia byla vykoupena ztrátou svobody, represivní systém státu byl nastaven tak, že estebáci se vzájemně kontrolovali a nemohli si dovolit žádné z excesů, které film ukazuje: proto jsou ostatně estebácké archivy relativně přesné a spolehlivé, navzdory pokřiku konfidentů, že si Státní bezpečnost všechno vymyslela.

Film Pouta v podstatě uspívá v zachycení šedi doby, nikoli už v obrazu vzájemného vztahu mezi důstojníky StB a disidenty. Dialogy u výslechů jsou v této podobě nepředstavitelné, chybí v nich primitivní arogance jedněch i pocit morální nadřazenosti druhých [Přítelkyně z domu smutku (1992) jsou v tomto směru nepřekonané a zřejmě nepřekonatelné], a jediným okamžikem, kdy divák pocítí styk s realitou, je patrně štěbetání přítelkyně Antonínovy ženy: ano, přesně tak mohly estebácké paničky, spolu se svými muži obývající režimem vytvořená ghetta, vypadat a chovat se.

Herecké výkony nejsou největší slabinou Pout, hrdost a svobodu ztělesňující slovenská jeřábnice Kristíny Farkašové, disident-udavač Luboše Veselého i Antonínův nadřízený v podání Oldřicha Kaisera se snaží z neživotného scenáře vytěžit maximum, a určitou zajímavost má i sám putinovský estebák Antonín Ondřeje Malého, byť se shora vypočtenými výhradami. Stejně tak ujde technické provedení filmu, i když nelze nepoznamenat, že střídmějším střihem by se výsledné utrpení podařilo zkrátit ho nejméně o hodinu. Rovněž je třeba pochválit účelnou a přitom nikoli nudnou kameru; miserný a špatně srozumitelný je naopak zvuk, což u tak moderního snímku překvapuje, a nezaujme ani hudba.

Nabízí se srovnání Pout s jen o tři roky starším německým filmem Das Leben der Anderen (2006). V něm důstojník Stasi Gerd Wiesler poruší předpisy a riskuje svou kariéru proto, že náhle pocítil s jednou ze svých obětí soucit. V tom jsou Pouta důslednější, u Antonína nepřichází nic takového v úvahu, a jeho pocit odcizení není vykupitelný ničím, proto je logickým vyústěním jeho osudu výsměch od udavače Pavla a poté sebevražda, kterou tvůrci v závěru naznačují.

Příběh estebáka Antonína je tak vlastně variací na draculovské thema, škoda ovšem, že posazenou tak žalostně mimo historické reálie a naplněnou ideologickými klišé tam, kde by divák právem očekával aspoň omezenou reflexi společenské reality.

Nevinnost

2011-11-15T00:18:00.026+01:00

Na film Nevinnost (2011) Jana Hřebejka a Petra Jarchovského jsem se dost těšil, jednak proto, že se mi líbil jejich předchozí snímek Kawasakiho růže (2009), jednak pro aktuální, závažné a pořádně horké thema, do něhož se pustili, totiž morální paniku v současné české společnosti spolehlivě vyvolávající thema obvinění z pedofilie.

Výsledek mne zklamal prakticky ve všech aspektech.

Předpokládám, že čtenáři film znají, takže se nebudu pokoušet jeho (spletitý a psychologicky složitý) příběh převyprávět, a pustím se do hodnocení a dojmů.

Zcela zásadním problémem Nevinnosti je, že autoři se pokusili o naraci, jež by slušela antickému dramatu, a to s průměrnými herci a s postavami, od nichž se podobná hloubka emocí neočekává a ani očekávat nemůže. Moderní člověk je společností vtěsnáván do kadlubu průměrnosti a předvídatelnosti; jakoby silných, skutečných emocí byli dnes schopni už jen lidé pohybující se na okraji společnosti, jichž se ostatní, právě pro tuto jejich schopnost, štítí a straní. Lidé úspěšní, společensky začlenění, si tuto stránku své osobnosti navykli skrývat a její projevy potlačovat, stávaje se záměrně jednoduchými osobnostmi, modernisovanými archetypy, jejichž vzory jsou k vidění v telenovelách. Je-li v této jinak nejisté době co jistého, pak to, že Ježíš Kristus, Jan Hus nebo Mahátma Gándhí by dnes svůj život dožili zapomenuti v psychiatrické léčebně.

Nevěřme plakátům: Nevinnost není příběhem o pedofilii, to je jen jeden z vypravěčových instrumentů, nýbrž primárně jde o příběh ženy, která miluje tak hluboce, že pro svou lásku obětuje vše, a ve chvíli, kdy zjistí, že byla milovaným mužem podvedena s jinou, bez váhání si sáhne na život, čímž, ne však úmyslně, tohoto muže ničí, protože ten upadá v obtížně vyvratitelné podezření, že ji zavraždil.

Takový sujet by musel působit nepatřičně a melodramatický i v některém z prvorepublikových románů pro služky na filmovém plátně, a tím méně je uvěřitelný dnes.

Než je však divákovi představeno toto druhé, důležitější thema, je mu více než hodinu předváděn příběh úspěšného lékaře, který byl jednou ze svých pacientek obviněn z pohlavního zneužití. To je ovšem moderní, aktuální příběh, jenže je odvyprávěn způsobem, kterému opět není možné uvěřit.

Není představitelné, že by vyšetřování vedl policista, který byl prvním mužem hrdinovy manželky – proti tomu by musel vznést námitku i zcela neschopný obhájce ex offo, když už připustíme, že by si dobře situovaný lékař nenajal obhájce vlastního, což je další zjevný nesmysl scenáře – a je téměř vyloučeno, že by soud (nikoli státní zástupce, jak ve filmu zazní) rozhodl o vzetí do vazby jen na základě několika nepřímých důkazů a za situace, že poškozená je panna.

Divák od filmu jistě neočekává authentický, skutečný příběh ze života, na takovou všednost by do kina nikdy nešel, ale právem vyžaduje, aby mohl uvěřit postavám, detailům a dílčím zápletkám; a právě to dělá z Kawasakiho růže film vynikající a z Nevinnosti filmový propadák.

Herecké výkony jsou rovněž zklamáním: nebýt přesvědčivého Hynka Čermáka ve vedlejší roli policisty a Anny Linhartové jako pubertální, vrtošivé holčičky, která se, sledujíc nevědomky schema jednání své předchůdkyně v roli hrdinovy tajné milenky, rozhodne muže svého srdce chránit, nebylo by se ve filmu na co dívat. Ondřej Vetchý nemá co hrát, Anna Geislerová ano, ale typově se do této role nehodí; nerozumím, proč tu tvůrci opakovali stejnou chybu jako v Želarech, když každému musí být jasné, že Geislerová dokáže zahrát femme fatale nebo mondénní, povrchní krásku, nikoli hlubokou, tragickou postavu.

Film nemůže zachránit ani tradičně slušné technické zpracování a hudba dosud málo známé autorky Vladivojny La Chia. Divák z kina odchází neuspokojen a nenaplněn, odnášeje si dojem, že místo uměleckého díla mu byl naservírován plytký, rozbředlý kinematografický polotovar, vyumělkované, naleštěné nic.

Přitom nebylo potřeba tolik a výsledek mohl být lepší: Třeba si vybrat motiv obvinění z pedofilie a ukázat, jak jím může být život osočeného, třebas z dívčího rozmaru, vyvrácen z kořenů a zničen. Mohl by vzniknout dobrý, aktuální film, byť snad poněkud prvoplánový a thesovitý. Nebo natočit příběh dvou sester a jejich společné lásky, tedy to, co je v Nevinnosti stěsnáno do slabého, několikaminutového Lídina monologu podkresleného směšnými retro záběry. Prostě cokoli, jen ne tato obludná dramatická konstrukce, kterou se Hřebejk s Jarchovským v tvůrčí pýše a zcela bezúspěšně pokusili vztyčit.

Jak velmi trefně recensoval Jan Čulík, divák téměř hmatatelně cítí, jak intenzivně autoři pracovali na scénáři […] Z filmu Nevinnost téměř hmatatelně cítíme, že oba autoři jsou nesmírně na sebe pyšní, že se jim podařilo vytvořit takto složitě propracovanou provázanou strukturu. Až do té míry, že autorská pýcha na tu složitou strukturu převládne skoro nad vším a neguje skoro každou případnou vazbu filmu na život. Film se stává matematickým, pedagogickým, hodně moralistním cvičením.

Konečně extremisty!

2011-11-11T21:40:00.004+01:00

V nejnovější kvartální zprávě ministerstva vnitra o extremismu se – vedle mnoha jiných nesmyslů – objevila poprvé zmínka o Řádu ozubeného kola.

Že prý rostou i aktivity Řádu ozubeného kola, využívajícího velkou část členské základny DSSS/DM, který si cíleně vybírá podobné lokality k akcím Řádu jako DSSS. To je docela odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že Řád uskutečnil celkem asi pět procesí, z nichž žádného se nezúčastnilo více než deset věřících. Ale ministerští úředníci jsou placeni za vyhledávání vnitřního nepřítele, tedy jen dělají svou práci.

Aparát Řádu tímto zdraví Jeho Velkoozubenost, velmistra i. e. (in exilio), a přeje mu, aby se co nejdříve mohl vrátit zpět mezi věřící. Buď velkoozuben!

Expositura

2011-11-10T02:13:00.016+01:00

Dejte televisi Nova námět na Hamleta a vyjde z toho Kameňák, nabídněte jí látku na Twin Peaks, a dostanete Hospodu.

Seriál Expositura, jehož uvedení doprovázel mohutný hype, je pro mě jednoznačně zklamáním. Ne snad, že bych byl schopen zhlédnout většinu dílů v celé jejich monumentální délce cca 70 minut kus, ale i to, co jsem viděl, mi pro získání základní představy stačilo.

Přes mamutí rozpočet a atraktivní thema, práci někdejšího OBOZu a kausu tzv. Berdychova gangu, ten seriál prostě nefunguje.

Hlavní problém vidím v nesmírné explicitnosti a nenápaditosti vyprávění, jež se odráží jak v dialozích, tak v obrazové složce seriálu. Tisíckrát opakované záběry na jakýsi sešlý průmyslový komplex, v němž by měla být expositura umístěna, kdykoli se má děj přenést dovnitř, komunikace mezi policisty ve výtahu nebo na schodišti, odbytý střih, prostě amaterismus dávající vzpomenout na normalisační seriálová béčka od autorů, jakými byl např. Karel Štorkán.

Co se vůbec nezdařilo, je drsný image herců. V provedení hlavní představitelky je jednoduše směšný, u ostatních, snad s částečnou výjimkou Roberta Jaškówa, nevěrohodný. Vysloveně trapní jsou zločinci a nejrůznější figurky kriminálně-podnikatelského podsvětí; nejhorší jsou ovšem ruskojazyčně-mafiánští zabijáci, působící vesměs jako vlastní parodie.

Pominu-li určité odborné nedostatky (ne, takhle to opravdu v policejní práci a na státním zastupitelství nefunguje), co mne na Exposituře asi nejvíc odrazuje, je neschopnost vtáhnout diváka do děje. Špatní herci v hlavních rolích, o něco lepší (Zuzana Bydžovská, Jan Dolanský) ve vedlejších, kde ale nemají co hrát, protože scenárista nezvládl svou práci, fadní kamera a střih, to je prostě smrtelný mix.

Takže od Novy zase jeden #EPIC FAIL.

Jak to bylo s mobilisací v r. 1938

2011-11-10T01:35:00.003+01:00

Ve svém trestním oznámení David Navara uvádí, že mobilisačního rozkazu odmítlo uposlechnout cca 100 000 sudetských Němců.

Historická sekce našeho Sdružení se nicméně přiklání jako k věrohodnému prameni k tomu, co napsal ve své knize Munich: Before and After v r. 1939 Hubert Ripka (str. 136–8):The efficiency of the Czechoslovak mobilisation was, of course, somewhat disagreeable for Germany, whose propaganda therefore immediately disseminated news of disorders and of the opposition of the Czechoslovak people to their military obligations. The German official news agency, the D.N.B. (Deutsches Nachrichten Büro) stated that railway wagons carrying Czechoslovak reservists were covered with inscriptions such as Away with Beneš and Syrový, We want work and bread, We do not want to be cannon-fodder. The same propaganda agency announced that the majority of Sudeten Germans did not obey their mobilisation orders. In actual fact, however, although Herr Henlein announced by radio from Germany that those Sudeten Germans who obeyed their mobilisation orders would be committing an act of high treason against the German nation, even this threatening announcement had little effect on the Sudeten-German people. Apart from a few isolated exceptions, the Sudeten Germans obeyed unhesitatingly their mobilisation orders. […] It is unfortunate, however, that this campaign of lying, accompanied by much threatening bluff, made an impression on the countries of Western Europe. I would nevertheless emphasise that, though this was its main objective, it made no real impression at the time on the Sudeten Germans, the vast majority of whom remained loyal to their duty as Czechoslovak citizens.

Nové dokumenty ke sporu o registraci

2011-11-09T19:28:00.016+01:00

Ku potěše, poučení a pobavení ctěného čtenářstva vystavuji několik nově získaných dokumentů týkajících se sporu o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku:

Trestní oznámení Davida Navary. Ten člověk si pro účely svého trestního oznámení dokonce koupil doménu; jasný psychopath.
Benešovská výzva. Pracující jsou viditelně znepokojeni.
Negativní stanovisko ministerstva zahraničí. Prý jsou stanovy v rozporu s obsahem zahraničně-politické diskuse; neuvěřitelné, postoj jako vystřižený z minulého režimu!
Positivní stanovisko legislativního odboru ministerstva vnitra. Autorem je Nikola Helešic, pod písemností je podepsán Jiří Kaucký. Je dobře vědět, že i na ministerstvu vnitra pracuje někdo s rudimentární představou o demokracii. Děkuji!

Ministerstvo vnitra se dovolává petice komunistického spolku

2011-11-08T00:59:00.005+01:00

Argumentačně hodnotné vyjádření ve věci žaloby proti opětovnému odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení zaslalo soudu ministerstvo vnitra. Takto reagujeme; toto soudní řízení by mohlo být docela zábavné, není vyloučeno, že po legionářích ze Svazu bojovníků za svobodu (kontrolní otázka: kdy zemřel poslední český legionář?) si ministerstvo přizve na pomoc Zifčákovy komunisty, jimž se náš spolek jistě také nelíbí.