Slepecká hůl

Pour féliciter 2012!

2012-01-01T17:08:00.003+01:00

Všem milým čtenářům svých blogů, po silvestrovských oslavách již vystřízlivělým, právě střízlivějícím i vystřízlivění očekávajícím či naději v ně aspoň chovajícím (ano, byla chyba gerundivum do češtiny nepřevzít, ale snad se to ještě dá napravit), přeji úspěšný a požehnaný nový rok 2012!

Šest dnů

2011-12-25T13:51:00.006+01:00

Co jsme se o sobě a o své společnosti dozvěděli během tří dnů běžného a tří dnů zostřeného smutku po skonu bývalého presidenta Václava Havla?

První a nejdůležitější poučení je, že v emotivně vypjaté době se v České republice suspenduje demokracie, že její atributy nejsou ještě zdaleka chápány jako esenciální, ale jen jako jakýsi nadstandard, který je obyvatelstvu poskytován pouze v klidných dobách, odměnou za slušné chování. Prakticky okamžitě po zprávě o Havlově úmrtí začalo platit mediální stanné právo: jeden velký zpravodajský server zastavil po dobu státního smutku diskuse zcela, druhý je začal moderovat, třetí zakázal diskuse pouze u článků týkajících se Havla, avšak všechny poskytovaly zpravodajství svou kvalitou a objektivitou jen málo odlišné od toho, co bylo produkováno komunistickou propagandou před 29 lety po smrti Brežněva.

Druhá lekce je neobyčejný stupeň iracionality a pseudoreligiosity, který je s Havlovou postavou v českém národě spojen. Pro mnohé zůstal V. Havel Vykupitelem, beránkem, který na sebe vzal náš hřích kolaborace a tím nás vykoupil, a přinesl nám ve své nekonečné dobrotě a lásce svobodu. Zdá se, že podstata havlovské legendy, spočívající v tom, že Havel nebyl politik, ale duchovní vůdce národa, ústavní guru, zakořenila a společnost i její media si ji už zcela internalisovaly.

Za třetí šokuje stupeň fabrikace konsensu, k němuž došlo. Ti, kteří by sebe sama bezpochyby ještě před týdnem označili za objektivní komentátory schopné zůstat kdykoli nad věcí (Palata, Šídlo, Peňás…), ve svých textech hystericky lkali jako staré panny, načež byl běžný občan šokován zjištěním, že opět, tak jako před Listopadem, patří k hrstce nespokojenců a jeho názor je proto irelevantní.

Nechme však stranou, co se stalo, a podívejme se, co to může, a velmi pravděpodobně bude, znamenat pro budoucnost.

Českou republiku čekají nebo mohou čekat nejrůznější krise, vesměs podstatně většího dosahu než je – v podstatě všemi předvídaný – skon churavějícího expresidenta.

Představme si třeba, jak by v takto demokraticky nastavené společnosti proběhl soudní proces o pozastavení činnosti KSČM: první den by media zavřela své diskuse a začala by chrlit zprávy a komentáře nazvané Tvrdé, ale nutné opatření, Tisíce občanů vyjádřily v centru Prahy podporu svým soudcům a Konečně na ně došlo: pozdě, ale přece. Po vyhlášení rozsudku by media zveřejnila průzkum veřejného mínění, v němž by zákazu komunistické strany vyslovilo podporu 75 % respondentů.

Nebo druhý příklad, jak by mohla vypadat měnová reforma (aka státní bankrot), k čemuž česká ekonomika ostatně spěje. Opět zákaz diskusí, oslavné články na Nečase a Kalouska, demonisace a ostrakisace všech, kdo snad s nezbytným opatřením pro ozdravění našeho hospodářství nesouhlasí, články o tom, že na vině jsou nezodpovědné levicové vlády, a průzkum veřejného mínění, podle něhož 80 % občanů vládní rozhodnutí chápe a plně podporuje.

Takto lze pokračovat dál ke krisím různé závažnosti: velký teroristický útok např. v pražském metru s desítkami obětí, úspěšný atentát na některého politika, eskalace nespokojenosti neromské většiny v ozbrojené potyčky s Romy, hrozba vojenské konfrontace se sousední zemí…

V polistopadové historii České republiky existuje jediný příklad, kdy k něčemu podobného magnituda došlo, a sice zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000, a i tehdy reagovala česká společnost a její media způsobem, který odpovídá uplynulému státnímu smutku.

To není dobré. To není po dvaadvaceti letech demokracie vůbec dobré…

Ještě jedna poznámka k životu a smrti Václava Havla

2011-12-20T16:16:00.018+01:00

Píše G. Peters, že můj nekrolog Václava Havla je plytký. Má, domnívám se, pravdu, už při psaní jsem si uvědomoval, že omezení genrem a zásadou nihil nisi bene, již porušuji jen zcela výjimečně, povede k výsledku spíše rozpačitému. Prý podléhám mythologickému pojetí dějin. Tím si ovšem jist nejsem.

Pokusím se doplnit několik odstavců a myšlenek, které mne při psaní nekrologu sice napadly, ale které jsem nepokládal za vhodné a slušné do něj zařadit. Je to text málo uspořádaný, spíše thesovitý, přesto věřím, že u pozorného čtenáře svůj účel splní.

Ve svém textu argumentuji, že Havlův význam spočívá zejména v jeho činnosti v disentu, protože tehdy neobyčejně přesně popsal náladu doby: vyjádřil slovy to, co jsme všichni cítili. K tomu jsem ovšem již nepřipojil doušku, že v té době byl Havel stále ještě věřícím marxistou-osmašedesátníkem, zastáncem třetí cesty, a jeho vise spočívaly spíše na nerealistickém platonském pojetí vlády než na úctě k demokracii, kterou otevřeně prohlašoval za historicky překonanou etapu lidských dějin (např. v závěru Moci bezmocných).

Pro postavení disentu, Charty 77 i Havla měla určující význam kolektivní zkušenost konce 50. a počátku 60. let, kdy český národ většinově akceptoval komunistický systém jako legitimní, identifikoval se s ním a jeho zločiny z období 3. republiky a stalinismu se rozhodl tolerovat jako nutnou daň za jeho přínos. Antonínu Novotnému, jenž měl pověst muže nepružného a málo schopného, se tak paradoxně podařilo to, co žádnému jinému československému komunistickému vůdci před ním ani po něm.

Klíčovou roli tu hrály zejména negativní emoce a komplexy: komunismus byl chápán jako dovršení národního obrození, neboť Němci byli nejen z českého prostoru fysicky odstraněni, ale po určitou dobu se zdálo, že s nimi budou Češi a Slováci v nové Evropě soupeřit jako rovný s rovným. Mythus bruselského úspěchu ovlivnil národní sebereflexi natolik, že v době Pražského jara se skutečně vážně a euforicky debatovalo o tom, za kolik let československé hospodářství dožene a předežene Rakušany a za kolik (západní) Němce.

Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí.

V tomto smyslu je na místě se ptát, co se o pád komunismu v ČSSR zasloužilo víc, zda Charta 77 nebo jistý Josef Neckermann, západoněmecký podnikatel a provozovatel stejnojmenného zásilkového obchodu, jehož barevné objednávkové katalogy Čechoslovákům tento dějinný fakt ilustrovaly způsobem, jehož účinnosti by nemohla dosáhnout ani desetitisícová armáda disidentů se všemi zahraničními vysílačkami dohromady.

Což ovšem rozhodně neznamená, že by celý disent byl bez skutečného významu. Jeho přínos pro společnost spočíval především v tom, že ústy svých mluvčích, z nichž zejména Václav Havel byl velmi dobrým pozorovatelem a analytikem, zcela převrátil diskurs husákovských komunistů, více nebo méně sumarisovaný v Poučení z krisového vývoje. Nešlo jen o změnu používaného jazyka nebo popisované thematiky, ale o kompletní změnu paradigmatu, referenčního rámce. V tom Husákově a Biľakově byla budoucnost národa vypočtena v tunách vytěženého uhlí, vyrobené oceli, sklizeného obilí, v tisícovkách postavených bytů a v procentech splněného plánu (a ostatní byla nadstavba, která se dostaví sama, bude-li obyvatelstvo dost poslušné a pracovité). V Havlových textech se hovořilo o odpovědnosti za budoucnost, o mravním klimatu společnosti, o naději, o oběti.

Obrovským úspěchem prohlášení Charty bylo, že komunisté text nenáviděli natolik, že nutili své přívržence odsoudit ho, aniž by jej ale předtím zveřejnili nebo jinak dali k disposici. Tím z každého komunisty učinili i v jeho vlastních očích tupce, který k tomu, aby něco odsoudil, to přece nepotřebuje číst.

Ano, theatrálnost a určitá afektovanost byla u Havla přítomna již tehdy, např. místo popisného života bez přetvářky psal Havel o životě v pravdě, ale disent byl authentický, bylo to něco, pro co, jak napsal krátce před smrtí Jan Patočka, mělo opět smysl trpět.

Je zajímavé, nakolik byl Havel ve svém prvním veřejném vystoupení v disidentském období, v dopise Gustávu Husákovi z dubna 1975, věcný a uměřený. Ke stylisaci do morálního kitsche, legendy a symbolu u něj došlo až v r. 1989. Důvody, proč se tak stalo, byly prosté: protože disent byl složen vesměs z lidí, jimž nebyl 20 let umožněn odborný růst a kteří tedy objektivně nebyli způsobilí stát řídit, mohli své vedoucí postavení ve společnosti prosadit jen na základě morálních argumentů, nového kádrování. Vzniklo quasireligiosní hnutí sentimentalistů, jemuž se později začalo říkat havlismus nebo Pravda a Láska.

Zajímavý byl i vztah Havla-politika k zahraničním osobnostem. Jak uvedeno, Havel byl vynikajícím pozorovatelem a rychle si uvědomil, že ve světě, do kterého Listopadem vstoupil, platí tvrdá pravidla showbusinessu. Všichni věděli, že mezi činností Charty a pádem komunistického režimu v Československu neexistuje ani stín příčinné souvislosti. Na druhé straně tato skupina získala počátkem r. 1990 prakticky všechnu státní moc. Udržet ji ve fairové konkurenci nebylo možné, a tak přišly na pomoc prostředky známé z P.R. Ministr zahraničí je sice ňouma, ale je přece symbolem toho, jak se stříhaly ostnaté dráty. Ministr vnitra dosáhl naplnění svých intelektuálních schopností jako pastevec, ale protože trpěl v disentu, je pro nás zárukou, že se totalita už nevrátí.

První velký incident se odehrál před volbami v červnu 1990, kdy byl podniknut zákeřný útok proti lidovcům, a následovaly další. Obyvatelstvo ale bylo v klidu, to si mohlo vybrat, zda mít buď svou vinu nebo svou modlu.

Většinu svých mocenských posic havlismus ztratil po tzv. sarajevském atentatu a uzavření oposiční smlouvy, a poslední medialní bašty (ČT, ČRo) hájí s vypětím sil v současné době. Havlova smrt a pohřeb, jehož rozsah a umělecké provedení nemůže být překvapením (už před 12 lety ho v Havlově životopisu predikoval John Keane), je dovršením života, který měl svůj morální vrchol v 70. letech, ale který v konečném účtování skončil jako život v klamu a ve lži.

Zemřel Václav Havel (1936–2011)

2011-12-18T13:21:00.016+01:00

Napsal jsem, před dvanácti lety, docela neuctivě, do Gazety Wyborczej: Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako národ Václava Havla, havlovské ideály a Havlův mravní odkaz. Dějiny šly ovšem jinou cestou.

Myslím si to i dnes, kdy se Havlův čas na tomto světě naplnil.

Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou ianovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). Zaostalý, zhrublý, dějinami uvláčený a okolím zčásti vysmívaný, zčásti ignorovaný národ potřeboval někoho, kdo byl jeho protipolem, kdo se zachoval tváří v tvář protivenství hrdinsky, koho celý svět obdivoval a kdo, kdekoli promluvil, zažíval ovace vestoje, kdo nehovořil o přízemních věcech, jimiž jsme žili, ale o transcendentnu, jež jsme si během desetiletí zotročování odmítali do svých životů vpouštět.

Živý člověk se nemohl tomuto ideálu a mythu nikdy vyrovnat. Nevím, nakolik si Havel uvědomoval, že jeho nesmírná popularita pramení nikoli z toho, jaký je, ale jací jeho obdivovatelé nejsou, a kloním se spíše k versi, že své legendě podlehl sám – což jej ovšem učinilo o to víc náchylným k manipulaci a klamu. Je možné, že člověk, který dokázal nejpřesněji reflektovat stav předlistopadové společnosti, tak paradoxně prožil posledních dvacet let svého života neschopen plné sebereflexe.

Jakkoli budou nad Havlovou rakví padat velká slova a odehrávat se pathetická gesta, domnívám se, že Havlova největší zásluha spočívá v jeho díle z disidentského období, v tom, jak popsal stav normalisační společnosti, ono každodenní asthma, v němž jsme se potáceli životem a jež z nás postupně učinilo, rozhodně po duchovní stránce, bezmála příslušníky jiného živočišného druhu.

Jeho presidentství je jistě presidentsvím úspěšným, a dozajista lepším než přízemní a trapná presidentura jeho nástupce, nemyslím si však, že by během něj svému národu dal tolik, kolik byl schopen a kolik od něj měl národ právo očekávat.

Proto soudím, že dnes zemřel velký a významný muž, ale jen průměrný státník a politik.

Chléb, hry a přímá volba

2011-12-17T00:58:00.008+01:00

Ačkoli úroveň státovědy a politologie nebyla tehdy rozhodně srovnatelná s dnešním stavem, staří Římané dobře věděli, že lidu stačí ke spokojenosti, dáte-li mu panem et circenses. Od dob Iuvenalových se mnoho nezměnilo, a tak český lid nadšeně vítá novou cirkensii, celonárodní hru zvanou přímá volba presidenta republiky.

Hra bude ovšem tvrdě regulována a z gladiátorů budou do areny připuštěni pouze ti, kteří dostanou podporu dostatečného počtu zákonodárců (přece byste si, prosťáčci, nemysleli, že vám dovolíme zvolit někoho opravdu nezávislého!), ale jinak je nápad vpravdě geniálním odpoutáním pozornosti mas – a masy kontrolujících medií – od podstatného k nedůležitému.

Faktem je, že poslední presidentské volby znamenaly vždy velkou vnitropolitickou krisi, protože nebylo snadné realisovat politický kuhhandel s tak velkou bankovkou: jednání vyměním presidenta za tři ústavní soudce, viceguvernera ČNB, osm velvyslanců a milost pro vašeho předsedu se vedou z principu obtížně. To tedy odpadne, a místo toho nás čekají populistické orgie, televisní duely kandidátů, předvolební sliby zhruba stejně reálné jako ty senátorské, to vše ale násobeno deseti, cinknuté průzkumy veřejného mínění, prostě vše, co k pravé a nefalšované demokracii východoevropského střihu patří, přičemž k poměrům africkým budou chybět už jen ty šerpy.

Z deníčku exstraníkova I

2011-12-11T21:39:00.008+01:00

Můj milý deníčku!

Jak se ti vede, bez zaměstnání? Byl jsi na úřadě práce, jak jsem ti doporučoval? A co, jaké nabídky volných míst ti předložili? Já vím, doba je zlá, deníčků mnoho, deníčkářů poskrovnu…

Nezoufej, i kdybys nic nesehnal, možná k tobě opět usednu – víš přece, že jsem zvažoval studium práv, a bez kvalitního studentského deníčku jsi dnes na fakultě nula.

Pravda, dosti váhám, dívám se do zrcadla a říkám si, zda nejsem na takový podnik již příliš stár a blb. Sil mám, pravda, dostatek, že bych klidně zaskočil za Atlase, byl-li by přechodně umdlel, avšak vysokoškolské studium, zvláště humanitního oboru, vyžaduje v této zemi tolik trpělivosti a sebezapření, že si skutečně nejsem jist svou způsobilostí k absolutoriu.

Obtížný by byl už výběr, kterou ze čtyř veřejných škol si zvolit. Olomouc neuvažuji, ta je daleko a špatná, Plzeň by mne lákala svými učiteli (Eliáš, Havel, Sobek…), potíž je, že je mezitím engagoval jiný operetní ensemble. Brno je nejlepší právnická fakulta v zemi, ale docela z ruky a z Pražáků mají Brňané komplexy.

Zbývá tedy Praha. Tam by mě zaručeně naučili, jaký je rozdíl mezi kurulským ædilem a questorem a ve kterém roce zemřel Koldín, a byl-li bych sdostatek pilným, dokázal bych zpaměti vyjmenovat všech šestadvacet způsobů zajištění závazku v občanském právu včetně čísel paragrafů, jen si nejsem úplně jist, zda bych při tom usilovném biflování telefonních seznamů nezapomněl i to málo, co ze skutečného práva znám. Ačkoli, to by asi nevadilo, protože na této fakultě by mne přesvědčili, že právo není to, co si myslím teď, ale to, co se naučím tam.

A tak, deníčku, váhám. Nu, snad mi poradí moji čtenáři!

Tisíc!

2011-11-27T14:22:00.004+01:00

Toto je přesně tisící článek, který na své blogy postuji.

Ano, je čas pohlédnout pravdě do očí: tisíc textů za tři roky, to je daleko za hranicí běžné úchylky a mám plné právo nazvat se grafomanem v těžko léčitelném stadiu poruchy. S návykem navíc bojovat nehodlám, a mám i nové nápady, o čem psát.

Bohužel, jsou věci, jimž bych se na blogu věnoval rád, leč nejde to: příkladmo seriál o Arduinu nemohl pokračovat, přestože se těšil značné oblibě mezi čtenáři, jelikož vznikla důvodná obava, že si jej v nemenší míře oblíbí policie a další orgány činné v trestním řízení. S Arduinem se dá dělat spousta báječných věcí, želbohu, většina těch nejlepších je nelegální, a skutečně nerad bych svůj blog učinil korunním důkazem v procesu proti sobě.

Stranický deníček, další populární genre, jsem uzavřel, avšak není vyloučeno, že se rekvalifikuje na deníček studentský, pokud se konečně rozhodnu a začnu studovat práva, když mi i nejmenovaný soudní znalec píše, že jsem sice pouhý laik, ale některé mé myšlenky mohou být zajímavé i pro praktikujícího advokáta. To povzbudí!

Žádné změny neplánuji v moderování komentářů. V současné době mažu tak 1–2 příspěvky měsíčně, mám-li pocit, že text je zbytečně agresivní nebo nevěcný. Větším censorem je antispamový filtr, který se nedá vypnout a jehož oběti zachraňuji nahodile s pravidelností, již nemohu nazvat vysokou. Za což se omlouvám a pokusím se polepšit.

Tedy vzhůru do další adikce, příští velká oslava bude po deseti tisících!

Vystoupil jsem z Konservativní strany

2011-11-25T17:29:00.003+01:00

Aby informace nezapadla v aktualisaci mého posledního Deníčku, opakuji ji i zde: dnes v odpoledních hodinách jsem po sedmi letech resignoval na členství v Konservativní straně. Chtěl jsem v ní provozovat konservativní politiku, která je v souladu s mým přesvědčením, leč ta se v ní nekoná.

Z deníku straníkova XXIX

2011-11-24T18:19:00.011+01:00

Milý stranický deníčku!

Snad je to jen onou divnou melancholií letošního podzimu, ale obestírají mne jakési chmury a stále více se v duchu obírám myšlenkou, že bych uchopil husí brk a intimoval jím Straně, že jsem právě přestal být jedním z jejích údů. Představuji si, jak vrchní stranický aparátník (nazývejme jej bez rozlišení sekretář-tajemník-kancléř) obálku rozlepí a, osušiv slzu dojetí, chopí se gumy a pevnými, jistými tahy vyradýruje moje jméno z Knihy údů, asi tak, jako na začátku Amelie Poulain činí Monsieur Eugène Koler, vrátiv se z pohřbu, se jménem a telefonním číslem zesnulého přítele Emila Maginota. Pak bych ještě požádal o vydání členské legitimace, abych ji mohl řádně vrátit, a bylo by hotovo.

Vím, bylo by to pak pro tebe obtížné období, kdy by ses musel rekvalifikovat buď na deníček nestraníkův, nebo na něco docela jiného, ale útrapy, jež mi údství způsobuje, se stávají stále tíž snesitelnými. Kupř. si vezmi naši poslední tiskovou zprávu (ne, deníčku, to nebylo vtipné! poslední míním prozatím poslední). Tedy poslední tiskovou zprávu. Jak určitě víš, dvé poslankyň jiné strany, cca o dva řády úspěšnější než Strana, podalo trestní oznámení na Zdenu Mašínovou pro schvalování trestného činu. Neobyčejná drzost, v tom se shodneme, ale naše Strana, místo aby poukázala na to, že to jsou ty logické a neodvratné konce, jestliže máme dodnes kontinuitu s komunistickým právním řádem a naprosto nesmyslně jsme i do nového trestního zákoníku pojali trestný čin schvalování, prohlásila, že KSČM je nutno zakázat, arci nedodávajíc, že když ve volbách to nejde, budeme hledat jiné cesty.

Ono to možná půjde i bez resignačního listu: pod novým vedením se naše Strana začíná vyskytovat mezi těmi vrstevnicemi, které nesplnily všechny zákonné povinnosti stran účetnictví a budou vládou navrženy na rozpuštění; zřejmě k tomu nedojde, jistě je ti jasné, že by to znamenalo největší přeskupení sil na politické sceně od r. 1989, ale ta možnost je prostě lákavá…

Budu pro dnešek končit, deníčku, vyřiď, prosím, ode mne svým kolegům pěkné a uctivé pozdravení.

S konservativním Kupředu ni krok!

Tvůj

straník Tomáš

Aktualisováno.
Dnes jsem své rozhodnutí – po zralé úvaze – realisoval. Žádný další Deníček proto nebude.

Reportéři

2011-11-22T02:49:00.015+01:00

Předesílám, že pořady České televise zhruba již deset let, od úspěšné televisní revoluce, téměř nekonsumuji, takže pokud některý z nich zhlédnu, je to spíše výsledkem náhody než systematického zájmu. Tím větší otřes mi čas od času působí, když zjistím, co je v oné instituci za peníze koncesionářů produkováno.

Tak jsem měl možnost podívat se na pořad Reportéři, ve kterém lehce hystericky působící reportérka Markéta Dobiášová tklivým hlasem líčí osud třináctileté dívky, jež byla s pomocí českých soudů odebrána matce a přinucena žít v Německu u nevlastního otce, který jí ve styku s matkou bránil a i jinými, blíže nepopsanými způsoby ji týral.

Když se feminismus spojí s chauvinismem, jde veškerá novinářská objektivita stranou a vznikne emocionálně-vlastenecký kitsch.

Tak například, zatímco matka, hlavní kladná postava, dostala v pořadu k vyjádření téměř neomezený prostor, s otcem bylo hovořeno pouze telefonem, úsečně a krátce: je to přece muž a k tomu, ó hrůzo, Němec! Dále: přestože posledním soudem, který rozhodoval, byl Amtsgericht v Drážďanech (jemuž po právní moci rozhodnutí o svěření otci připadla jurisdikce), nikdo po důvodech, proč bylo rozhodnuto v neprospěch matky, nepátral, naopak se reportérka zabývala starým a dnes již fakticky irelevantním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jak reportérka Dobiášová připustila, tím, že je dcera u matky, dopouští se matka trestného činu únosu dítěte. Opravdu je na místě, aby televisní reportér na obrazovce omlouval nebo dokonce chválil zjevně protiprávní jednání?

Při sledování slaboduché reportáže ovšem diváka napadají i další otázky, příkladmo jaké IQ má dívka, jestliže její projev ve třinácti letech odpovídá úrovni šestiletého dítěte, a také, jaké vlastně bylo dřívější povolání matky, která nechala do rodného listu své dcery zapsat svého německého muže, ačkoli nebyl jejím otcem biologickým. Nebyla to tak trochu prostitutka, jak by naznačoval její vzhled a způsob vyjadřování?

Držme se však v hypothesách a odsudcích při zemi, spokojivše se s konstatací, že televisní koncesionář si opět jednou zaplatil pořádný kus manipulace, jež se ostatně již dávno stala této televisi erbovní disciplinou.

Pouta aneb Příběh estebáka

2011-11-18T20:44:00.016+01:00

Proč se i dvacet let po Listopadu točí tolik filmů, které se zabývají českou historií, zejména tou totalitní? To je prosté: pro filmaře je pohodlnější a bezpečnější sáhnout po látce, kde je morální kompas jasně a nezpochybnitelně nastaven, kde stačí podat dostatečně ušlechtilý obraz dobra a co nejodporněji vylíčit zlo. Autoři nemusejí hodnotit, zhodnoceno je za ně, nezvratně a historicky neměnně.

Nečetné výjimky snímků, které se pokoušejí o kritiku postkomunistických společenských poměrů [Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), Sluneční stát (2005)], byly diváky i kritikou, zvláště zpočátku, přijímány s rozpaky, jakoby v obavě, abychom si pochvalou nezadali, jestliže bychom vyjádřili názor, který se budoucím vývojem nemusí ukázat správným a výnosným.

Sociálně kritická kinematografie se zkrátka nenosí, populární je jít s proudem a vyčkávat, kam se dějiny pohnou; co na tom, že nejlepší a dodnes nepřekonané filmy francouzské a italské kinematografie 50. a 60. let minulého století jsou k vládnoucím garniturám ostře kritické, a neméně ostré a provokativní byly i vrcholné filmy české nové vlny, pars pro toto, Hoří, má panenko (1967) nebo Ucho (1970).

Kánonem dnešní doby je umělecká konformita, nudná, jednoduchá a únavná: čeští umělci nové doby raději přemlouvají bábu, než aby se pokusili nad světem kolem sebe kriticky zamyslet.

Nudu v rozsahu téměř nesnesitelném (ve stopáži 140 minut) přinesl i film Pouta (2009), který se opět – potisící – snaží vypořádat s otázkou normalisačního disentu, tentokrát pokusem o psychologický příběh estebáka, který není schopen unést své privilegované postavení. Autorem scenáře je Ondřej Štindl, novinář a jeden z vrcholných představitelů Respekt generation – a na produktu-postkomunistické agitce je to bohužel znát.

Film, jako mnoho jiných zabývajících se onou temnou dobou, trpí zejména thesovitostí, nedostatkem skutečného života na filmovém plátně. Hlavní hrdina, schopný a úspěšný důstojník státní bezpečnosti Antonín Rusnák, zjišťuje, že prakticky neomezená moc nad životy druhých mu nejen nedokáže přinést pocit štěstí, ale zbavila jej schopnosti s druhými lidmi vůbec komunikovat jako rovný s rovným, jinak než z posice síly. Je to Kazanův Arrangement [neznáte-li, do českých realií byl tento příběh transponován Vítem Olmerem ve filmu Jako jed (1985)] převrácený naruby: krise středního věku hlavního hrdinu přepadá nikoli z pocitu frustrace z úspěchu, ale z poznání, že to, co se dosud jevilo být úspěšným naplněním jeho života, je ve skutečností destrukcí základních lidských hodnot, a služba u StB je pro něj psychologickou smrtí, rozkladem osobnosti, nevratnou ztrátou schopnosti navázat authentický vztah s druhým člověkem.

Tohle šustí papírem, a provedení na filmovém plátně potvrdilo, že takový příběh se nedá ani dobře zahrát, ani bez značných útrap zhlédnout. Jakkoli se Ondřej Malý v hlavní roli snažil vytvořit zlého, profesně i lidsky vyčerpaného estebáka, výsledek je umělý, neživý a nerealistický. Skuteční estebáci byli jiní, takoví, jaké si StB vybírala a vychovávala: na jedné straně bez skrupulí (což je vlastnost, která jim po Listopadu umožnila strmý společenský vzestup, to však nechme stranou), na druhé povahově spíš jednoduší a přitom ledově racionální. Skutečný důstojník StB se sice cítil být všemocným, ale současně s tím si uvědomoval, že nad ním je Systém, jemuž slouží a který jej naprosto ovládá. Privilegia byla vykoupena ztrátou svobody, represivní systém státu byl nastaven tak, že estebáci se vzájemně kontrolovali a nemohli si dovolit žádné z excesů, které film ukazuje: proto jsou ostatně estebácké archivy relativně přesné a spolehlivé, navzdory pokřiku konfidentů, že si Státní bezpečnost všechno vymyslela.

Film Pouta v podstatě uspívá v zachycení šedi doby, nikoli už v obrazu vzájemného vztahu mezi důstojníky StB a disidenty. Dialogy u výslechů jsou v této podobě nepředstavitelné, chybí v nich primitivní arogance jedněch i pocit morální nadřazenosti druhých [Přítelkyně z domu smutku (1992) jsou v tomto směru nepřekonané a zřejmě nepřekonatelné], a jediným okamžikem, kdy divák pocítí styk s realitou, je patrně štěbetání přítelkyně Antonínovy ženy: ano, přesně tak mohly estebácké paničky, spolu se svými muži obývající režimem vytvořená ghetta, vypadat a chovat se.

Herecké výkony nejsou největší slabinou Pout, hrdost a svobodu ztělesňující slovenská jeřábnice Kristíny Farkašové, disident-udavač Luboše Veselého i Antonínův nadřízený v podání Oldřicha Kaisera se snaží z neživotného scenáře vytěžit maximum, a určitou zajímavost má i sám putinovský estebák Antonín Ondřeje Malého, byť se shora vypočtenými výhradami. Stejně tak ujde technické provedení filmu, i když nelze nepoznamenat, že střídmějším střihem by se výsledné utrpení podařilo zkrátit ho nejméně o hodinu. Rovněž je třeba pochválit účelnou a přitom nikoli nudnou kameru; miserný a špatně srozumitelný je naopak zvuk, což u tak moderního snímku překvapuje, a nezaujme ani hudba.

Nabízí se srovnání Pout s jen o tři roky starším německým filmem Das Leben der Anderen (2006). V něm důstojník Stasi Gerd Wiesler poruší předpisy a riskuje svou kariéru proto, že náhle pocítil s jednou ze svých obětí soucit. V tom jsou Pouta důslednější, u Antonína nepřichází nic takového v úvahu, a jeho pocit odcizení není vykupitelný ničím, proto je logickým vyústěním jeho osudu výsměch od udavače Pavla a poté sebevražda, kterou tvůrci v závěru naznačují.

Příběh estebáka Antonína je tak vlastně variací na draculovské thema, škoda ovšem, že posazenou tak žalostně mimo historické reálie a naplněnou ideologickými klišé tam, kde by divák právem očekával aspoň omezenou reflexi společenské reality.

Nevinnost

2011-11-15T00:18:00.026+01:00

Na film Nevinnost (2011) Jana Hřebejka a Petra Jarchovského jsem se dost těšil, jednak proto, že se mi líbil jejich předchozí snímek Kawasakiho růže (2009), jednak pro aktuální, závažné a pořádně horké thema, do něhož se pustili, totiž morální paniku v současné české společnosti spolehlivě vyvolávající thema obvinění z pedofilie.

Výsledek mne zklamal prakticky ve všech aspektech.

Předpokládám, že čtenáři film znají, takže se nebudu pokoušet jeho (spletitý a psychologicky složitý) příběh převyprávět, a pustím se do hodnocení a dojmů.

Zcela zásadním problémem Nevinnosti je, že autoři se pokusili o naraci, jež by slušela antickému dramatu, a to s průměrnými herci a s postavami, od nichž se podobná hloubka emocí neočekává a ani očekávat nemůže. Moderní člověk je společností vtěsnáván do kadlubu průměrnosti a předvídatelnosti; jakoby silných, skutečných emocí byli dnes schopni už jen lidé pohybující se na okraji společnosti, jichž se ostatní, právě pro tuto jejich schopnost, štítí a straní. Lidé úspěšní, společensky začlenění, si tuto stránku své osobnosti navykli skrývat a její projevy potlačovat, stávaje se záměrně jednoduchými osobnostmi, modernisovanými archetypy, jejichž vzory jsou k vidění v telenovelách. Je-li v této jinak nejisté době co jistého, pak to, že Ježíš Kristus, Jan Hus nebo Mahátma Gándhí by dnes svůj život dožili zapomenuti v psychiatrické léčebně.

Nevěřme plakátům: Nevinnost není příběhem o pedofilii, to je jen jeden z vypravěčových instrumentů, nýbrž primárně jde o příběh ženy, která miluje tak hluboce, že pro svou lásku obětuje vše, a ve chvíli, kdy zjistí, že byla milovaným mužem podvedena s jinou, bez váhání si sáhne na život, čímž, ne však úmyslně, tohoto muže ničí, protože ten upadá v obtížně vyvratitelné podezření, že ji zavraždil.

Takový sujet by musel působit nepatřičně a melodramatický i v některém z prvorepublikových románů pro služky na filmovém plátně, a tím méně je uvěřitelný dnes.

Než je však divákovi představeno toto druhé, důležitější thema, je mu více než hodinu předváděn příběh úspěšného lékaře, který byl jednou ze svých pacientek obviněn z pohlavního zneužití. To je ovšem moderní, aktuální příběh, jenže je odvyprávěn způsobem, kterému opět není možné uvěřit.

Není představitelné, že by vyšetřování vedl policista, který byl prvním mužem hrdinovy manželky – proti tomu by musel vznést námitku i zcela neschopný obhájce ex offo, když už připustíme, že by si dobře situovaný lékař nenajal obhájce vlastního, což je další zjevný nesmysl scenáře – a je téměř vyloučeno, že by soud (nikoli státní zástupce, jak ve filmu zazní) rozhodl o vzetí do vazby jen na základě několika nepřímých důkazů a za situace, že poškozená je panna.

Divák od filmu jistě neočekává authentický, skutečný příběh ze života, na takovou všednost by do kina nikdy nešel, ale právem vyžaduje, aby mohl uvěřit postavám, detailům a dílčím zápletkám; a právě to dělá z Kawasakiho růže film vynikající a z Nevinnosti filmový propadák.

Herecké výkony jsou rovněž zklamáním: nebýt přesvědčivého Hynka Čermáka ve vedlejší roli policisty a Anny Linhartové jako pubertální, vrtošivé holčičky, která se, sledujíc nevědomky schema jednání své předchůdkyně v roli hrdinovy tajné milenky, rozhodne muže svého srdce chránit, nebylo by se ve filmu na co dívat. Ondřej Vetchý nemá co hrát, Anna Geislerová ano, ale typově se do této role nehodí; nerozumím, proč tu tvůrci opakovali stejnou chybu jako v Želarech, když každému musí být jasné, že Geislerová dokáže zahrát femme fatale nebo mondénní, povrchní krásku, nikoli hlubokou, tragickou postavu.

Film nemůže zachránit ani tradičně slušné technické zpracování a hudba dosud málo známé autorky Vladivojny La Chia. Divák z kina odchází neuspokojen a nenaplněn, odnášeje si dojem, že místo uměleckého díla mu byl naservírován plytký, rozbředlý kinematografický polotovar, vyumělkované, naleštěné nic.

Přitom nebylo potřeba tolik a výsledek mohl být lepší: Třeba si vybrat motiv obvinění z pedofilie a ukázat, jak jím může být život osočeného, třebas z dívčího rozmaru, vyvrácen z kořenů a zničen. Mohl by vzniknout dobrý, aktuální film, byť snad poněkud prvoplánový a thesovitý. Nebo natočit příběh dvou sester a jejich společné lásky, tedy to, co je v Nevinnosti stěsnáno do slabého, několikaminutového Lídina monologu podkresleného směšnými retro záběry. Prostě cokoli, jen ne tato obludná dramatická konstrukce, kterou se Hřebejk s Jarchovským v tvůrčí pýše a zcela bezúspěšně pokusili vztyčit.

Jak velmi trefně recensoval Jan Čulík, divák téměř hmatatelně cítí, jak intenzivně autoři pracovali na scénáři […] Z filmu Nevinnost téměř hmatatelně cítíme, že oba autoři jsou nesmírně na sebe pyšní, že se jim podařilo vytvořit takto složitě propracovanou provázanou strukturu. Až do té míry, že autorská pýcha na tu složitou strukturu převládne skoro nad vším a neguje skoro každou případnou vazbu filmu na život. Film se stává matematickým, pedagogickým, hodně moralistním cvičením.

Konečně extremisty!

2011-11-11T21:40:00.004+01:00

V nejnovější kvartální zprávě ministerstva vnitra o extremismu se – vedle mnoha jiných nesmyslů – objevila poprvé zmínka o Řádu ozubeného kola.

Že prý rostou i aktivity Řádu ozubeného kola, využívajícího velkou část členské základny DSSS/DM, který si cíleně vybírá podobné lokality k akcím Řádu jako DSSS. To je docela odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že Řád uskutečnil celkem asi pět procesí, z nichž žádného se nezúčastnilo více než deset věřících. Ale ministerští úředníci jsou placeni za vyhledávání vnitřního nepřítele, tedy jen dělají svou práci.

Aparát Řádu tímto zdraví Jeho Velkoozubenost, velmistra i. e. (in exilio), a přeje mu, aby se co nejdříve mohl vrátit zpět mezi věřící. Buď velkoozuben!

Expositura

2011-11-10T02:13:00.016+01:00

Dejte televisi Nova námět na Hamleta a vyjde z toho Kameňák, nabídněte jí látku na Twin Peaks, a dostanete Hospodu.

Seriál Expositura, jehož uvedení doprovázel mohutný hype, je pro mě jednoznačně zklamáním. Ne snad, že bych byl schopen zhlédnout většinu dílů v celé jejich monumentální délce cca 70 minut kus, ale i to, co jsem viděl, mi pro získání základní představy stačilo.

Přes mamutí rozpočet a atraktivní thema, práci někdejšího OBOZu a kausu tzv. Berdychova gangu, ten seriál prostě nefunguje.

Hlavní problém vidím v nesmírné explicitnosti a nenápaditosti vyprávění, jež se odráží jak v dialozích, tak v obrazové složce seriálu. Tisíckrát opakované záběry na jakýsi sešlý průmyslový komplex, v němž by měla být expositura umístěna, kdykoli se má děj přenést dovnitř, komunikace mezi policisty ve výtahu nebo na schodišti, odbytý střih, prostě amaterismus dávající vzpomenout na normalisační seriálová béčka od autorů, jakými byl např. Karel Štorkán.

Co se vůbec nezdařilo, je drsný image herců. V provedení hlavní představitelky je jednoduše směšný, u ostatních, snad s částečnou výjimkou Roberta Jaškówa, nevěrohodný. Vysloveně trapní jsou zločinci a nejrůznější figurky kriminálně-podnikatelského podsvětí; nejhorší jsou ovšem ruskojazyčně-mafiánští zabijáci, působící vesměs jako vlastní parodie.

Pominu-li určité odborné nedostatky (ne, takhle to opravdu v policejní práci a na státním zastupitelství nefunguje), co mne na Exposituře asi nejvíc odrazuje, je neschopnost vtáhnout diváka do děje. Špatní herci v hlavních rolích, o něco lepší (Zuzana Bydžovská, Jan Dolanský) ve vedlejších, kde ale nemají co hrát, protože scenárista nezvládl svou práci, fadní kamera a střih, to je prostě smrtelný mix.

Takže od Novy zase jeden #EPIC FAIL.

Jak to bylo s mobilisací v r. 1938

2011-11-10T01:35:00.003+01:00

Ve svém trestním oznámení David Navara uvádí, že mobilisačního rozkazu odmítlo uposlechnout cca 100 000 sudetských Němců.

Historická sekce našeho Sdružení se nicméně přiklání jako k věrohodnému prameni k tomu, co napsal ve své knize Munich: Before and After v r. 1939 Hubert Ripka (str. 136–8):The efficiency of the Czechoslovak mobilisation was, of course, somewhat disagreeable for Germany, whose propaganda therefore immediately disseminated news of disorders and of the opposition of the Czechoslovak people to their military obligations. The German official news agency, the D.N.B. (Deutsches Nachrichten Büro) stated that railway wagons carrying Czechoslovak reservists were covered with inscriptions such as Away with Beneš and Syrový, We want work and bread, We do not want to be cannon-fodder. The same propaganda agency announced that the majority of Sudeten Germans did not obey their mobilisation orders. In actual fact, however, although Herr Henlein announced by radio from Germany that those Sudeten Germans who obeyed their mobilisation orders would be committing an act of high treason against the German nation, even this threatening announcement had little effect on the Sudeten-German people. Apart from a few isolated exceptions, the Sudeten Germans obeyed unhesitatingly their mobilisation orders. […] It is unfortunate, however, that this campaign of lying, accompanied by much threatening bluff, made an impression on the countries of Western Europe. I would nevertheless emphasise that, though this was its main objective, it made no real impression at the time on the Sudeten Germans, the vast majority of whom remained loyal to their duty as Czechoslovak citizens.

Nové dokumenty ke sporu o registraci

2011-11-09T19:28:00.016+01:00

Ku potěše, poučení a pobavení ctěného čtenářstva vystavuji několik nově získaných dokumentů týkajících se sporu o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku:

Trestní oznámení Davida Navary. Ten člověk si pro účely svého trestního oznámení dokonce koupil doménu; jasný psychopath.
Benešovská výzva. Pracující jsou viditelně znepokojeni.
Negativní stanovisko ministerstva zahraničí. Prý jsou stanovy v rozporu s obsahem zahraničně-politické diskuse; neuvěřitelné, postoj jako vystřižený z minulého režimu!
Positivní stanovisko legislativního odboru ministerstva vnitra. Autorem je Nikola Helešic, pod písemností je podepsán Jiří Kaucký. Je dobře vědět, že i na ministerstvu vnitra pracuje někdo s rudimentární představou o demokracii. Děkuji!

Ministerstvo vnitra se dovolává petice komunistického spolku

2011-11-08T00:59:00.005+01:00

Argumentačně hodnotné vyjádření ve věci žaloby proti opětovnému odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení zaslalo soudu ministerstvo vnitra. Takto reagujeme; toto soudní řízení by mohlo být docela zábavné, není vyloučeno, že po legionářích ze Svazu bojovníků za svobodu (kontrolní otázka: kdy zemřel poslední český legionář?) si ministerstvo přizve na pomoc Zifčákovy komunisty, jimž se náš spolek jistě také nelíbí.

Zemřel Jiří Gruša (1938–2011)

2011-10-28T20:24:00.010+02:00

Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

Sudetoněmecká knihovna v provozu

2011-10-18T19:57:00.007+02:00

V žebráckém sídle Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zahájila pro členy i pro veřejnost činnost Sudetoněmecká knihovna v Žebráku/Sudetendeutsche Bibliothek in Bettlern. Nabízí ke studiu zatím omezený výběr sudetik, a to pouze presenčně. Služby knihovny a její nabídka se budou postupně rozšiřovat.

Několik fotografií: [1], [2], [3].

Aktualisováno.
Další fotografie jsou zde.

Za Ladislavem Bátorou

2011-10-15T00:44:00.011+02:00

Pravda a láska tedy zvítězila. Lež a nenávist se ovšem nedala jen tak lehce, vzdorovala celých osm měsíců, a kapitulaci vyhlásila s nepopiratelnou noblesou. Ladislav Bátora odchází do politiky, v níž patrně nepostoupí výš než na posici nosiče vody: není charismatickým vůdcem, který by svou rhetorikou strhával davy, neumí vůbec pracovat s medii a i osobnostně je spíše introvert, kancelářský typ.

Znám jej víceméně jen z Facebooku, kde měl, až do hackerské akce, svůj účet, a udělal na mě dojem civilním, slušným projevem, konservativismem a uměřeností. Dosti však eulogií.

Bátoriáda, pojímána v širším kontextu, je další manifestací jevu, který se objevil prakticky okamžitě po Listopadu a který není snadné vysvětlit, neboť zdánlivě vzdoruje deskripci v běžných politologických kategoriích. Ty nás poučí o pravici a levici, o liberálech a konservativcích, ale o Pravdě a Lásce, jež bez milosti stíná hlavy všem, kteří se před jejími koryfeji odmítají kořit, v učebnicích politologie nenajdeme nic.

Pozoruhodné je, že podobný jev tu byl i před válkou, kolem Masaryka a později Beneše se vytvořil nimbus podobný tomu, který vznikl kolem Václava Havla, a obdobné byly i průvodní znaky: orientace na západní země (a ostentativní pohrdání sousedními východoevropskými národy, notabilně Slováky, Poláky, Ukrajinci a Maďary), vazba na židovskou lobby (jež, mimochodem, má na vzniku samostatného Československa lví podíl, neboť Masarykovi z vděčnosti za jeho polenskou iniciativu pomohla v USA otevřít mnohé důležité dveře), plané moralisování majitelů pravdy, útoky proti disidentům (Deml) a fašistům (Gajda, Stříbrný) atp.

Proč se polistopadová společnost začala utvářet tak, že opět připomíná první republiku, jsem nikdy nedokázal věrohodně vysvětlit a nevím to ani nyní. Snad je to obdoba jevu, který se v psychologii a ethologii nazývá imprinting (vtiskování): to, co česká společnost po získání samostatnosti zažila poprvé, se jí vtisklo tak hluboko do společenského podvědomí, že poté, co pominuly nepříznivé poměry dvou diktatur, samočinně to zopakovala. Proto máme opět názorový monolith, otce národa-prvního intelektuála a národního guru, kolem něj skupinky pochlebovačů, Čapků, politicky sice naivních, avšak v mediích neuvěřitelně protežovaných intelektuálů, a jeho protipol, zvrhlé jednovaječné dvojče Václava Klause, to všechno včetně takových detailů jako nového Peroutky, Jakuba Patočky, a přirozeně také širokého spektra nepřejícníků a osob morálně tak pokleslých, že jim je – ovšemže zcela po právu – upírán přístup jak do medií, tak k veřejným funkcím.

Co že to má společného s Ladislavem Bátorou? Jen maličkost: to, že Masarykova a Benešova politika se ve zpětném pohledu ukázala být fatálně chybnou, a politické názory zavrženců se nám dnes nejeví vůbec tak strašlivými, za jaké byly tehdejší Pravdou a Láskou vydávány. Což je poněkud znepokojivá vyhlídka.

Třebíčský skutek má být zvlášť závažným zločinem

2011-10-13T17:31:00.002+02:00

Policie se rozhodla zpřísnit právní kvalifikaci skutku, za který je velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkozubenost Marek Hirato stíhán, a to na přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) TrZ, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 TrZ k § 145 odst. 1 TrZ. Sazba je od tří do deseti let. Záhadou je, proč není skutek dosud posuzován jako pokus o vraždu, když nůž byl jistě dobře nabroušen.

Poučení: Chce-li vám v České republice násilník vzít vaši věc, ochotně mu ji podejte a nezapomeňte se při tom usmívat.

Co se v mládí naučíš aneb Rudá carevna vrací úder

2011-10-12T19:44:00.004+02:00

O neradostném stavu a vyhlídkách Konfederace politických vězňů jsme na tomto blogu již psali. Volební sněm KPV v Olomouci potvrdil status quo a nadto obohatil českou právní kulturu novací stanov o některé neotřelé prvky.

Nové stanovy dávají pravomoc Radě KPV vylučovat členy, a to bez možnosti přezkumu rozhodnutí Smírčí komisí, k níž se jinak může člen proti vyloučení pouhou pobočkou odvolat. Důvody změny vysvětlil místopředseda KPV František Šedivý České televisi takto: Je to reakce na situaci v Přerově či České Lípě, kde jsme vyloučili členy a oni se obrátili na soud. A vyhráli, opomněl dodat.

Takové drzosti je třeba učinit přítrž; otázkou zůstává už jen, zda nový centralisovaný model nebude vyžadovat i změnu názvu spolku, protože u konfederace se jaksi automaticky předpokládá, že centrála není oprávněna do vnitřního chodu v konfederaci sdružených poboček zasahovat.

Z říše komického je i další změna, která mění podmínky pro vznik členství. Doposud se nesměl členem stát mj. ten, kdo působil v mocenských orgánech komunistického státu. Protože toto ustanovení činilo sporným členství samotné předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové (nespokojenými členy přezdívané Rudá carevna), pracovnice totalitního ministerstva, stanovy byly změněny tak, že tato podmínka byla vypuštěna.

V první řadě jde – samozřejmě – o peníze. Poté, co vedení KPV vytunelovalo dvacet milionů z tzv. Emingerova fondu, hodlá Konfederaci co nejrychleji zrušit, pokud možno s pomocí přátelského likvidátora, který nebude nikomu klást nepříjemné otázky.

Jako občan se stydím, ale jako daňový poplatník, který na chod tohoto postkomunistického, ze státního rozpočtu financovaného spolku doposud nedobrovolně přispíval z daní, takové řešení spíše vítám; jen bych prosil, aby se tak stalo hygienickým, nepříliš medialisovaným způsobem a, smím-li prosit, někde v ústraní.

Opravdu jsem se již vzbudil?

2011-10-12T12:20:00.002+02:00

Tak nějak by si musel připadat ze šimpanse se právě vyvinuvší australopithecus, kdyby mu před jeskyní přistála helikoptera: nemohu tomu stále uvěřit, ale vše nasvědčuje tomu, že Česká pošta, státní organisace, od které by člověk očekával urgentní sdělení tak nejspíš v koupelně v potrubní poště, mi skutečně poslala SMS!

Jsem dojat a zároveň trochu znepokojen: není ten pokrok příliš překotný?

Jak to bylo v Třebíči

2011-10-06T16:57:00.003+02:00

Pro příznivce theorie o tom, jak velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkoozubenost Marek Hirato přepadl a poranil skupinu mírumilovných tělocvikářů (ať z policie, ze SZ, z Jiného práva nebo odjinud), zveřejňujeme zvukový záznam události.

Cosi mi napovídá, že se v Třebíči chystá velký pláč a skřípění zubů…

Chomutov

2011-10-06T05:01:00.009+02:00

Když jsem se dočetl, že v Chomutově kontrolovali, kteří příjemci si přijeli pro sociální dávky automobilem, aby jim mohli dávku odebrat, říkal jsem si, že v dalším stupni nulové tolerance by mělo být těmto osobám zakázáno nejen používat osobní automobil, ale také chodit po chodnících, navštěvovat veřejné parky a restaurace a měla by jim být uložena povinnost našít si na svrchní oděv dostatečně rozměrné a viditelné označení Příjemce sociální dávky.

Pokud se již stát rozhodl sociální dávky vyplácet – a jako konservativec bych byl pro jejich úplné zrušení – měl by při tom postupovat racionálně a fairově. Provoz ojetého motorového vozidla se spotřebou 10 litrů bensinu na sto kilometrů a se zanedbatelnou amortisací, které uveze pět lidí, stojí nějaké tři-čtyři koruny na kilometr, a to je luxus, který bychom klidně mohli dopřát i sociálně slabým, už s ohledem na to, že veřejná doprava, mimo největší města nijak frekventovaná, často stojí víc, zejména pokud cestuje několik lidí současně nebo je trasa krátká.

Za opatřením cítím populismus, novou formu řápkismu, na němž neshledávám pranic pravicového ani následováníhodného.

Některá vozidla prý také zabavili exekutoři. Aniž bychom škodolibě spekulovali, kolik z těchto aut bylo kradených (a exekutor, jakmile to zjistí, je bude povinen vydat vlastníkovi), kritice je na místě podrobit i tuto praxi. S výjimkou případu, že se zabavují vozy skutečně drahé, nedostane totiž oprávněný z výtěžku prodeje ani korunu, zisk si rozdělí vydražitel, který auto koupí za třetinu odhadní ceny, znalec-odhadce, případně dražebník a potenciálně i exekutor na nákladech exekuce. Rozumné by bylo zavést opatření, že mobiliární exekuce je přípustná pouze tehdy, pokud oprávněnému připadne nejméně pětina odhadní ceny zabavených věcí, a to pod sankcí její neplatnosti. To, co je praktikováno v současné době – a to i v případě menšiny slušných exekutorů, kteří dražby např. řádně vyhlašují – není ničím jiným než šikanou povinných.

Aktualisováno.
Ještě dál, zdá se, šli ve Varnsdorfu, a za nepřípustné v některých případech pokládají i vlastnictví počítače. Co přijde dál? Mobil? Televisor? Splachovací záchod? Více než jeden pár bot?

Difamační koutek aneb Dichtung und Wahrheit

2011-09-28T16:37:00.010+02:00

O zdařilém kousku z pera Fabiana Golga jsem psal nedávno. Nyní o mně vyšel další difamační text, jehož autorem je Rostislav (Ross) Hedviček, a pokud F. Golgo neomylně zjistil, že jsem na blondýnky, R. Hedviček ve mně odhalil přímo homosexuála. Vážně nevím, co si mám o sobě myslet a kterému z nich věřit, když ve skutečnosti jsem heterosexuál a líbí se mi brunety.

Oba texty se shodují v tom, že jsem vytuneloval Britské listy, avšak neschopné české soudy mi to neuměly prokázat. Na což se těžko dá říct víc než No comment.

S Hedvičkem se věci mají takhle:

Ross Hedvicek, narozený jako Rostislav Hedviček dne 30. května 1956 v Kojetíně, odjel v květnu 1986 spolu s manželkou Marií na dovolenou v Jugoslávii, odkud se nevrátili a emigrovali, nejprve do Kanady a poté do USA; tam na Floridě R. Hedviček – po smrti manželky v loňském roce – dosud žije.

Hedviček je znám jako autor mnoha textů o České republice; ty mají vesměs velmi slušnou literární úroveň, jsou vtipné a nápadité a svou kritičností a nekompromisností vyvolávají v České republice zuřivé reakce. Knižně vydal Hedviček tyto texty v publikaci Jak Paroubek kradl salámy (ISBN: 80-86851-23-0).

Problém nastal, když se ukázalo, že autorova sebestylisace jaksi neodpovídá faktům. Hedviček o sobě tvrdí, že byl od nejútlejšího dětství utlačovaným synem z rodiny místních kulaků, že nesměl studovat a komunisty nenávidí tak, že sní o tom, jak se brouzdá potoky komunistické krve.

To je samo o sobě podivné, protože člověk s takovým kádrovým profilem by o zájezdu do Jugoslávie v 80. letech mohl jen snít. To si Hedviček dobře uvědomoval, proto lhal o svém věku a vytvářel dojem, že žije v zahraničí už od konce šedesátých let.

Jenže se pro veřejnost otevřely archivy Státní bezpečnosti a najevo vyšla celá řada dalších skutečností, které s Hedvičkovým sebeobrazem ani vzdáleně nekorespondovaly.

Předně se ukázalo, že zájezd do Jugoslávie nebyl první, ale zhruba pátý, takže pokud by Hedviček komunistický režim opravdu tolik nenáviděl, není zřejmé, proč s emigrací čekal až na pátý výjezd – nehledě na to, že pět výjezdních doložek a devisových příslibů by osoba s jeho kádrovým profilem nikdy nemohla dostat.

Nedosti však na tom. Hedviček, kterého podle jeho vlastních slov nevzali pro jeho původ ani do Pionýra, byl členem SSM, a v podniku, kde pracoval, zastával funkci bezpečnostního a požárního technika, což rozhodně nebylo místo, které by se svěřovalo nepřátelům režimu. Podobně nevěrohodnou se ukázala i legenda o důvodech, proč Hedviček nesměl vystudovat vysokou školu.

Takto z hedvičkovské legendy opadávaly, šupinu po šupině, jednotlivé lži, a výsledkem byl obraz spíše privilegovaného obyvatele komunistického Československa, který sice mohl režim nenávidět, ale rozhodně mu to nebránilo v pohodlné kolaboraci.

Tedy ukázková srážka Dichtung a Wahrheit…

Nevím, zda jsem byl prvním, kdo tyto skutečnosti o Hedvičkovi zjistil: spis pořízený StB po jeho odchodu do emigrace jsem si nechal vyhledat a okopírovat v lednu loňského roku a jeho obsah jsem si zprvu nechal pro sebe. Do Hedvičkovy kausy jsem vstoupil až poté, co se dokumenty počaly objevovat, s peprnými komentáři, na různých místech na Internetu, a Hedviček ostře napadl disidenta Stanislava Pence za zveřejnění registru svazků na adrese http://www.svazky.cz.

Tehdy jsem se Pence zastal a pokusil se Hedvičkovi vysvětlit, že nadává na zrcadlo jen skrz vlastní křivou hubu. Marně: Hedviček, jehož identifikace s vlastním vyfabulovaným hrdinským obrazem se ukázala být téměř absolutní, mne zařadil mezi své nepřátele, a jako každý, kdo není ochoten přísahat na to, že dokumenty z jeho svazku jsou falsa, jsem se tak stal předmětem jeho útoků.

Mrzí mě to. Mám Rosťu Hedvička rád a jeho texty jsem vždy četl se zájmem. Bohužel, jeho lhaní o minulosti přehlédnout nemohu, a stejně tak se nemohu tvářit, že fakta, která vyšla najevo, nic neznamenají.

Mou doménou je Wahrheit, nikoli Dichtung, a tak už to zůstane, bez ohledu na to, zda se R. Hedviček ze své lži někdy vyléčí.

Aktualisováno.
Difamační text byl 4. října 2011 odstraněn.

Podal jsem vysvětlení

2011-09-21T17:14:00.004+02:00

Dnes jsem byl vypovídat na policii ve věci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Trestní oznámení Davida Navary jsem jen krátce prolistoval: jak jsem předpokládal, je to naprostá slátanina, typický produkt právního imbecila.

Samotná výpověď není tak zajímavá jako to, co jsem zjistil, když mi policista – nevím, zda záměrně nebo nedopatřením – umožnil přečíst si pokyny státní zástupkyně. Případ totiž sleduje Vrchní státní zastupitelství v Praze, tedy SZ o dva stupně vyšší, než by normálně mělo, a z pokynů OSZ pro Prahu 2 je zřejmý úmysl zahájit trestní stíhání, a to za cokoli, bez ohledu na zjištěný skutkový stav.

Státní orgány se tedy zjevně domnívají, že nás od našich aktivit odstraší trestněprávními prostředky, ale minimálně za sebe jim oznamuji, že v tom se zmýlily.

Velikán zavítal mezi prostý lid

2011-09-20T10:24:00.011+02:00

Takhle nějak mohl vypadat pád komunismu v Československu, kdyby byl pomalejší. Představuji si to živě: na televisní obrazovce se objevuje generální tajemník Jakeš a chválí obyvatelstvo, že sice proti straně a vládě demonstrovalo, ale jasně se přitom distancovalo od zkrachovanců a zaprodanců z Charty '77.

O čem mluvím? O včerejší návštěvě premiera Petra Nečase v Novém Boru. Gigant tam prý pravil: Chtěl bych velmi zdůraznit, že si vážím, že občané Nového Boru se nepřidali k těm demonstracím, které organisovaly neonacistické skupiny typu Dělnické strany. Svůj občanský protest vyjádřili naprosto odděleně. Pro jejich obavy z rostoucí kriminality má prý ale, jak uvádí ČTK, pan premier pochopení.

Pak se ještě Nečas neopomněl obout do Lukáše Kohouta, se kterým jednat nebude, jelikož je hochštapler (tedy Kohout, nikoli premier).

Napadá mne, že na příkladě Nečasovy arogance lze dobře demonstroval rozdíl mezi politikou v Americe a v (kontinentální) Evropě: zatímco v USA je politik placeným služebníkem občanů, v Evropě je stát pokračovatelem monarchy a občané jsou proto politikům podřízeni; ministerský předseda, případně president jako nejvyšší úředník země, je jejich šéfem a občané ho musejí poslouchat. Jen na politikovi je, zda a s kým bude jednat, pokud neuzná obyvatelstvem vybrané parlamentáře za svého majestátu hodny, má daně platící luza prostě smůlu a musí se víc snažit, aby si zvolila zástupce pozornosti svých politiků hodnější.

Policie vyšetřuje Sudetoněmecké krajanské sdružení

2011-09-19T13:15:00.004+02:00

Ve středu odpoledne jsem předvolán na policii ve věci trestního oznámení Davida Navary týkajícího se našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Proč ne, jen mám pocit, že by policie udělala lépe, kdyby se zabývala skutečnou trestnou činností a nikoli politickými případy tohoto druhu. Představa, že bychom se snad takto nechali zastrašit, je jednoduše směšná.

Sluchátka v Linuxu

2011-09-18T14:12:00.000+02:00

Před několika měsíci jsem si koupil nová sluchátka: Sennheiser HD 595, tedy střední sluchátková třída. Problém byl, že jsem je nemohl ke svému počítači rozumně připojit, protože audio chipset ve starém motherboardu měl jen jeden výstup schopný dosáhnout potřebného výkonu pro jejich napájení, a ten jsem potřeboval pro externí reproduktory. Asi by bylo možné připojit reproduktory (které mají vlastní zesilovač) do některého jiného výstupu, ale toto řešení se mi zdálo překombinované a nesystémové, a proto jsem sluchátka provozoval prostě tak, že když jsem je potřeboval, zapojil jsem je do jacku na přední straně reproduktoru, čímž se reproduktory odpojily. Řešení sice funkční, ale nepříliš praktické, pracné, do signálu ve sluchátkách mi lezl 50Hz brum a zdířka se tím opotřebovávala, takže dříve nebo později by vypověděla službu.

Když jsem minulý týden desktop, po téměř pěti letech, upgradoval, s potěšením jsem zjistil, že výkon nového zesilovače postačuje, a tak jsem sluchátka trvale zapojil do přední zdířky, pro ně určené.

Zbývalo vyřešit otázku přepínání mezi reproduktory a sluchátky. Samozřejmě to jde myší, ale chtěl jsem něco jednoduššího. Jak známo, v Linuxu není nic nemožné, a tak jsem si napsal miniaturní skript v bashi, který přepnutí obstará, a přiřadil ho v Gnome ke klávese Alt+ScrollLock, kterou tak mohu sluchátka podle potřeby zapojovat a odpojovat:

#! /bin/bash

if ( pactl list | grep -q 'Active Port: analog-output-headphones' ); then
   pactl set-sink-port 1 analog-output
else
   pactl set-sink-port 1 analog-output-headphones
fi

Umí tohle váš kečup (resp. operační systém)?

Policie bezdůvodně zasáhla proti procesí v Krupce

2011-09-14T14:52:00.003+02:00

Ani v dramatických severočeských událostech by neměla zapadnout událost, ke které došlo v pátek v Krupce.

Policie tam zadržela tři osoby, které se účastnily procesí Řádu ozubeného kola, neboť tím, že měly masky, se měly dopustit přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Jak pod tuto skutkovou podstatu subsumovat naprosto poklidnou účast na procesí v masce a proč policie účastníkům masky sebrala, aniž by jim vydala protokol o odnětí věci, bude, soudím, vyžadovat ze strany policejních orgánů nemalého výkladového úsilí.

Řád zvažuje podání správní žaloby proti faktickému zásahu.

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi

2011-09-13T20:45:00.005+02:00

(Tento příspěvek je součástí dehonestační kampaně organisované Bezpečnostní informační službou, KSČM a Mossadem. Četba na vlastní nebezpečí.)

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi? Protože ďábel vězí v detailu, a měl-li bych uvěřit jeho divokým disidentským historkám, právem bych očekával, že vše ostatní, co J. Štětina o své minulosti napsal, bude sedět jako – no, vy víte jak.

Jenže nesedí.

1. diskrepance, vstup do KSČ

O okolnostech senátorova vstupu do strany se dočteme ve Štětinově životopise toto:Přihlášku do KSČ jsem podal někdy během roku 1965 během studií na VŠE. Nebyl jsem přijat. Důvody jsem se nedozvěděl, ale pravděpodobně to bylo díky udání, které někdo učinil a stěžoval si na původ matky. Systém přijímání do strany byl založen na tom, že adept musel nejdříve absolvovat roční kandidátskou lhůtu. Tu jsem nastoupil znovu někdy v roce 1966 a stal jsem se členem fakultní organizace KSČ Vysoké školy ekonomické v roce 1967. Stal jsem se pomocnou studentskou vědeckou silou profesora Oty Šika a na fakultě jsme šířili principy liberální ekonomiky a zásad zainteresovanosti člověka na výsledku jeho práce. Z dnešního pohledu směšně samozřejmé věci, ale v té době byly takové ekonomické úvahy hlavnimi ideology strany považovány za kontrarevoluční. Tehdy moje přesvědčení, že se dá komunistické hnutí reformovat do podoby, která by ctila svobodu jedince, svobodu podnikání a zejména svobodu trhu vrcholilo. Bavil mne vzdor a oponování.
Než si estebáci Štětinu předvolali k výslechu, některé údaje si o něm zjistili. Konkrétně se v úředním záznamu píše: K osobě Štětiny je dále známo: v KSČ byl od r. 1963 do prověrek. Což znamená, že přihlášku musel podat někdy v r. 1961–2 (čekatelská lhůta byla předtím dvouletá), v době začátku svých studií, a když se mu tento údaj přestal hodit do CV, prostě si ho pozměnil a nahradil líbivým vyprávěním o prvním neúspěšném pokusu a o Šikovi.

2. diskrepance, cesty do SSSR

Životopis uvádí:Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Byly to tyto cesty:
Altaj , červenec 1968 první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu
Altaj, 1973 sjezd řeky Čuja, raft sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft sjezd řeky Bija, raft
řeka Ob, 1981 sjezd řeky Bija, raft, kajaky sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna
1987 sjezd řeky Malý Jenisej, raft sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru
1989 sjezd řeky Bachapča, raft
V dotazníku z r. 1977 je ale něco jiného, konkrétně se píše o asi 8 turistických cestách v letech 1959 až 1972, a o tříměsíčním pobytu v r. 1972. Tedy další lež.

3. diskrepance, výslechy na StB

Hrdinný disident měl podle svých slov být StB vyslýchán ještě dvakrát, v r. 1987 a 1989, a od r. 1984 měl být veden jako nepřátelská osoba. Jenže ve spise nic takového není a v registru svazků není ani zmínka o tom, že by ke Štětinovi existoval ještě další spisový materiál, třeba i skartovaný.

Proč? Occamova břitva nám napoví: protože se žádné takové výslechy neuskutečnily, Štětina byl pro StB zablokován shora a ta se proto o jeho další činnost nesměla zajímat.

4. diskrepance, návrat do komunistické strany

Životopis:Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.
Fakta:

Estebácký udavač s krycím jménem Alex vypověděl, že v přímém rozhovoru zjistil u Ing. Štětiny, že si na pracovišti […] opisoval některé body z Charty a část signatářů. Jeho osobní názor byl proti Chartě, zejména ve věci zahraničních zájezdů[…] Ing. Štětina je vyškrtnutým členem KSČ a čeká, že mu bude zpátky nabídnuto členství v KSČ.

Tušíl Štětina, že Alex je denunciant? To je velmi nepravděpodobné, v atmosfeře února 1977 by si stěží kdo dovolil opisovat Chartu před někým, komu nedůvěřuje. Proto lze věřit i tomu, co Alexovi tehdy řekl, když je to navíc v souladu s tím, co o tři měsíce později napsal do svého životopisu:Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současné třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech.
Píše takto člověk, který prozřel a pochopil, že komunismus je zlo? Naprosto ne, takhle píše oportunista, který z reformního komunismu vystřízlivěl a rád by svoje pochybení napravil.

Štětinův dnešní životopis proto i na tomto místě není nic víc než vylhaný kýč.

Byl jsem odhalen

2011-09-12T12:22:00.002+02:00

Jsem vlivovou osobou nebo agentem BIS a odhalil mne Jaromír Štětina, senátor a čestný člověk, který nikdy se žádnou tajnou službou nespolupracoval a žádný vázací akt nepodepsal.

Aktualisováno.
Zde se k tomu vyjadřuji pro Týden.

Válka Čechů s Romy

2011-09-11T01:19:00.006+02:00

Tento víkend přinesl dosud nejostřejší konflikt mezi nespokojenými obyvateli Šluknovského výběžku a policií, při kterém došlo na kameny, lahve, petardy a vodní děla. To není dobré, od takového střetu není daleko k regulérní pouliční válce, a od pouliční války k regulérnímu pogromu, což by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Už teď musí být pro severočeské Romy adrenalinovým zážitkem vyjít na ulici, a bez ohledu na to, že frustraci místních chápu a rozumím jí, nemohu tento způsob řešení problémů akceptovat. Zde už přestalo jít o právo na svobodu projevu, čeho se lidé na Severu dožadují, je, bohužel, svoboda nepopulární menšinu lynchovat, a takové právo nemůže být v demokratickém právním státě nikomu přiznáno.

Docela rozumím tomu, že vedení policie v sobotu sáhlo k tvrdosti, patrně až za hranicí zákona: je to výsledek policejní bezradnosti a nervosity. Kubice a jeho lidé si uvědomují, že potlačit demonstrace problémy jen oddálí a represe může snadno učinit z představitelů Vandasovy strany hrdiny a mučedníky, na druhou stranu ovšem nedokáže hněv, jímž jsou demonstrace motivovány, jakkoli tlumit nebo usměrňovat, a tak jen bezradně čeká, že emoce vyvanou a věci se vyřeší jaksi samy. Což se zatím neděje.

Protiromské protesty jsou výjimečné svou spontaneitou: od listopadu 1989 se lidé nikdy v podobném počtu neshromáždili k prosazování politických požadavků, aniž by taková demonstrace byla pečlivě organisována, buď hromadnými svozy odborářů do hlavního města, nebo emocionální manipulací jako v případě televisní stávky nebo serie akcí typu Děkujeme, odejděte!.

Tato spontaneita může vést k tomu, že se podobné demonstrace rozhoří i jinde, a pokud by přišel dostatečně silný podnět, nejsou vyloučeny ani protesty na celostátní úrovni; troufám si tvrdit, že kdyby populistické křídlo mělo takového vůdce, jakým býval Miroslav Sládek, už by se takové protesty konaly.

Politická representace to tuší, a proto se v otázce romského problému snaží být pokud možno neviditelnou: jestliže by protesty odsoudila, jak to požadují proromští aktivisté, fakticky by tím dala legitimaci Vandasově politice, pokud by je některý politik podpořil, riskoval by hněv z Bruselu – vláda i president jsou tedy mezi dvěma mlýnskými koly, a každé veřejné vyjádření může jejich postavení jen zhoršit. A ovšem, kdyby politici řekli pravdu, totiž že romský problém řešit nebudou, protože žádné řešení nemůže být účinné v horizontu jejich politické představivosti a zájmu (tedy jednoho, nejvýše dvou volebních období), jen by přilili oleje do ohně. Celkem vzato prekerní situace.

Nemohu si odpustit poznámku, že problematika soužití Čechů (v ethnickém smyslu) s Romy v některých aspektech připomíná předválečné soužití Čechů s Němci: politici tehdy vycházeli vstříc chauvinistickým lidovým náladám a prováděli protiněmeckou politiku, jejímž korektivem byl, stejně jako dnes v případě Romů, pouze nátlak zahraničních institucí. Nedostatečný a vposledku kontraproduktivní.

Neměli bychom podléhat ilusi, že většina veřejnosti nesdílí rasové předsudky: z diskuse u mého minulého textu na toto thema vyplynulo, že jinak inteligentní lidé se domnívají, že každý Rom je geneticky handicapován tak, že jeho IQ je proti Neromovi v průměru o 20–30 bodů nižší, takže je nevzdělatelný a jediným štěstím pro něj je domněle vynikající systém českého zvláštního školství, které mu umožní získat aspoň omezené, základní vzdělání. Tuto determinaci lze překonat jen tak, že je romské dítě odmalička vychováváno v bílé rodině, ale i takové dítě se leckdy zvrhne – co přesně si pod tímto zvrhnutím představit, pisatel bohužel neupřesnil.

Z takových východisek lze ale dojít jen k Hitlerovi, případně Gaudinovi, a kdokoli se pokusí vysvětlit průměrnému Čechovi reálné možnosti, které má stát k disposici, bude označen v lepším případě za pitomce, v horším za agenta bruselské konspirace, který podobně jako Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a jim podobní za jidášský groš zrazuje národní zájmy a podporuje romské parasity proti svému vlastnímu národu.

Mám stále silnější pocit, že toto představení, jež se v minulých týdnech dostalo do nebývalých obrátek, neskončí dobře, buď pro Čechy, nebo pro Romy, případně – a nejspíš – pro jedny i druhé…

Aktualisováno.
Na článek reaguje na svém blogu Guy Peters.

Podomácku do stratosfery

2011-09-06T16:22:00.003+02:00

Jak informuje VTM, minulou sobotu se v České republice uskutečnily dva na sobě nezávislé amatérské pokusy s vynesením sondy pomocí meteorologického balonu do výšky cca 30 km, tedy na samu hranici vesmíru.

První pokus se zdařil jen částečně (z paměťových karet se nepodařilo přečíst letová data), druhý, ač technicky složitější, skončil plným úspěchem; fotografická dokumentace letu je vskutku imposantní.

Amatérská sonda bývá nejčastěji založena na mobilním telefonu (např. iPhone), protože ten obsahuje vše, co je k jejímu fungování ve výšce potřeba: modul GSM, přijímač GPS, paměťovou kartu, fotoaparát a kameru. Tým czANSO zvolil složitější cestu, svou sondu sestrojil ze samostatných modulů (výpočetním základem byl klon Arduina), a že se vše nakonec podařilo tak, jak je na fotografiích a videích z letu patrné, lze pokládat za malý zázrak.

Podobné pokusy sleduji již delší dobu, a občas mívám nutkání něco podobného také podniknout.

Při dnešním stavu komerčních, běžně dostupných elektronických technologií bude možné dostat se s celou (!) sondou na nějakých 100–150 gramů hmotnosti, a s cenou hardwaru na několik tisíc korun: postačí očesaný mobil bez displaye, klávesnice a hlasových obvodů, obalený polystyrenovou isolací proti chladu.

Např. moje Nokia N900 má vše, včetně teplotního sensoru, takže až mi jednoho dne doslouží, začínám tušit, kam ji pošlu…

Nepokoje

2011-09-03T09:12:00.001+02:00

V zemi tradičně tak klidné a libující si v biedermeierovské nehybnosti je to událost číslo jedna: serie násilných trestných činů spáchaných romskými pachateli na severu Čech vedla k opakovaným demonstracím, jichž se neúčastní jen pravicoví extremisté, ale hlavně – a v některých případech prakticky výhradně – naštvané místní obyvatelstvo. Průběh některých z těchto akcí začíná povážlivě připomínat to, co se před třemi roky odehrálo na litvínovském sídlišti Janov, tedy pokus o protiromský pogrom.

Akce jsou vesměs zaměřeny proti nepřizpůsobivým a proti černému rasismu. Výraz nepřizpůsobiví je ovšem jen synonymem pro Romy, resp. Cikány (všichni samozřejmě vědí, o co jde, ale takto nemohou být snadno obviněni, že organisují demonstraci proti určitému ethniku), a stejně nesmyslný je i pojem černý rasismus.

K tomu malé vysvětlení a exkurs do oblasti trestního práva:

Podmínkou, aby mohl být určitý trestný čin označen za rasový, je motiv pachatele. Ten musí svůj čin spáchat proto, že oběť přísluší k určité rase nebo má určitý ethnický původ (pojem rasy je tu užíván značně nepřesně a široce, to ale pomiňme, takový je ustálený usus); nepostačuje, aby tento fakt byl jen jedním z průvodních, vedlejších motivů, musí to být rozhodující, určující pohnutka pachatele. Jsou proto myslitelné trestné činy spáchané na někom, protože je Cikán, ale jen velmi obtížně, protože není Cikán. Nadávky do černých, bílých nebo jinak zbarvených hub jsou bez významu, a orgány činné v trestním řízení postupují nesprávně, jestliže jako rasově motivované označují téměř všechny násilné trestné činy spáchané na Romech: skutečných rasistických zločinů je z nich jen malá část, a projevy černého rasismu jsou jevem ještě řidším.

Příčinou severočeských protestů je především nízká zaměstnanost, vysoká, nedostatečně objasňovaná kriminalita a určité další, majoritou těžko akceptované vzorce chování místních Romů. Tyto projevy nelibosti jsou normální a pochopitelné, a s rasismem nemají žádnou souvislost: proti Romům se neprotestuje pro jejich původ, ale pro jejich sociální chování. Což na druhou stranu neznamená, že mnozí účastníci těchto demonstrací rasisty nejsou, tato motivace ale není tím hlavním, co lidi přivedlo do ulic.

Demonstrace jsou nebezpečné jednak v tom, že mohou snadno přerůst v násilí, jehož obětí budou ti nezranitelnější (ženy, děti, starci), jednak proto, že realisticky nelze ničeho z toho, co lidé oprávněně požadují, dosáhnout rychle, a kdokoli bude na náměstích slibovat něco jiného, bude lhát. Časová konstanta změn v sociálním chování menšiny je jedna generace, kdežto časová konstanta politika jedno volební období; sklízíme to, co zavinila špatná rozhodnutí, učiněná dávno vyměněnými politickými garniturami na počátku 90. let.

Positivní význam shromáždění by mohl být v tom, že by si sami Romové uvědomili, jaký odpor jejich chování vzbuzuje, a pokusili se v rámci svých komunit korigovat excesy. Otázkou je, mají-li jejich neformální vůdci na mladou generaci ještě vůbec takový vliv, zvlášť přihlédneme-li k tomu, jaká část mladých Romů je závislá na drogách, a tedy fakticky mimo sferu jakékoli sociální regulace.

V pomyslné válce mezi Čechy a Romy jsem tedy spíše na straně Romů, a aniž bych bagatelisoval cokoli z toho, co v chování některých z nich demonstrace vyvolalo, uvědomuji si, že řešení je v dlouhodobé a nevděčné práci: Bude třeba zajistit, aby výplatu sociálních dávek podmiňovalo plnění určitých podmínek (posílání dětí do škol) a aby je bylo možno odebrat těm, kteří tyto podmínky neplní nebo se chovají nezodpovědně (drogy, alkohol, hazard), daleko větší úsilí bude nutno věnovat vytváření míst pro romské pracovníky, začít efektivně postihovat romskou kriminalitu (včetně krádeží kovů), pokusit se zlikvidovat nově vzniklá romská ghetta, a místo plošného vyplácení dotací každé neziskovce, která předloží projekt, dávat prostředky těm, které prokázaly, že jejich práce je užitečná a není pouhým předstíráním činnosti nebo zaujatým, konflikty vyvolávajícím aktivismem (Romea).

Je to nevděčné, pracné, mediálně nezajímavé, pomalé, ale – nutné. Alternativou je meziethnická občanská válka.

Dva hrdinové

2011-08-30T09:11:00.011+02:00

Minulý čtvrtek byl v Clevelandu ve státě Ohio pohřben Ctirad Mašín, legenda a jeden z mála nezpochybnitelných hrdinů protikomunistického odboje. Český stát na obřad vyslal jiného odbojového hrdinu, ministra obrany Alexandra Vondru. Rozdíl mezi oběma hrdiny je v tom, že první se postavil nelidské diktatuře na odpor se zbraní v rukou, druhý podepsal jisté, obsahem velmi umírněné, politické prohlášení. Prvnímu hrozil trest smrti, druhému nejvýš několikaměsíční pobyt v komunistickém kriminále.

To nemohli Češi vyslat na pohřeb někoho vhodnějšího? Nemohli. Vondrova odbojářská činnost tam dodnes platí za něco velice odvážného, čeho se v celé zemi odvážily zhruba jen dvě tisícovky lidí, a ostatně, i kdyby chtěli, nikdo vhodnější ve vládě není: ostatní ministři, pokud nebyli v emigraci a měli na to už věk, vesměs v té době jen spořádaně kolaborovali, zdobili okna papírovými vlaječkami, chodili do prvomájových průvodů a jednou za čtyři roky zvolili komunisty schválenou kandidátku Národní fronty. Vondra je mezi nimi vskutku hvězdou, disidentským králem mezi jednookými.

Nechci snižovat zásluhy současného ministra obrany, jen poukázat na to, jak se česká společnost za 45 let komunistické výchovy nového člověka změnila, což si uvědomíme právě jen v situaci, kdy se tyto dva světy střetnou, tak jako minulý čtvrtek v Clevelandu.

Jsme prostě už jiní, asimilovaní, domestikovaní, komunistickými školami dokonale indoktrinovaní. Když se pak náhodou setkáme s authentickými odbojáři, jako byli Mašíni nebo do jisté míry i Vladimír Hučín, reagujeme hystericky, v panice a s naprostým neporozuměním.

Dobře vychovaný – třebas i mírně vzpurný – otrok si s člověkem, který si vlastním přičiněním a s nasazením života vybojoval svobodu, nikdy neporozumí.

Jeho Velkoozubenost obviněna

2011-08-14T23:44:00.005+02:00

Zveřejňujeme usnesení, jímž policie sdělila velmistrovi Řádu obvinění.

Mám dojem, že některé dokumenty nepotřebují komentář. Při četbě jsem si vzpomněl jednak na příhody páně Pickwickovy, jednak na cestu delegace Strany mírného pokroku v mezích zákona, vedené Jaroslavem Haškem, po Uhrách.

Aktualisováno.
Zpráva iDnes.

Aktualisováno.
Deník, pojednáno ještě o cosi pitoměji. Se vší vážností prohlašuji, že výroku Všechny cesty vedou do Chanova jsem se nedopustil!

Čtverečkovaný e-papír

2011-08-14T02:22:00.007+02:00

Nepamatuji si přesně, kdy jsem dostal svůj první čtverečkovaný blok, mohlo mi být možná osm, možná deset let, ale určitě vím, že mi tento vynález učaroval. To bylo něco docela jiného než sešit s linkami, které člověka nutily psát rovně a stejnoměrně a tak, jak po něm chtěli! Psát, tedy ručním písmem, jsem se ostatně nikdy pořádně nenaučil: přece nebudu usilovat o vyniknutí v tom, co dokáže kdejaký základním školstvím prošlý trouba!

Čtverečkovaný papír, na kterém jsem mohl svoje myšlenky vyjádřit strukturovaně, to bylo něco docela jiného. Bloků jsem spotřeboval za život spoustu, většinou měly formát A5, a kdysi jsem k nim používal i čtyřbarevné propisky: ty jsem ale později kvůli složité logistické údržbě (musel jsem neustále dokupoval náplně, které pochopitelně v nepravidelném a diskordantním pořadí a obvykle v době, kdy jsem to nejméně potřeboval, došly, což mne velmi rozčilovalo) odvrhl a přešel na vyjadřování monochromní, pomocí keramického pera, které mívám dodnes stále u sebe.

Čtverečkované bloky mne neopustily ani v době, kdy jsem si koupil první počítač (právě před 20 lety, 386SX na 16 MHz). Konečný výstup toho, co jsem dělal, musel být samozřejmě precisní, ale blok mi dovoloval uspořádat si myšlenky a dospět ke konečnému tvaru, který měl obvykle vyjádření v počítačově pořizované formě: zdrojovém kodu, elektrickém schematu, algorithmu, organisačním nebo procesním schematu apod. Poté byl původní návrh, obvykle spolu s blokem, odložen a posléze ztracen.

Nevýhodou počítačů je, že jejich standardní vstupní periferie, klávesnice a myš, donedávna pořizovat poznámky tohoto druhu neumožňovaly, a tak bloky čtverečkovaného papíru přežívaly dlouhá léta vedle nich. Až cca před rokem se to změnilo a začal jsem používat Xournal, na který jsem si postupně zvykl a odložil tak i svůj poslední blok.

Je to příjemná aplikace (první v tomto směru byl, tuším, Windows Journal, vázaný ovšem na stroje s dotykovým displayem), která se naprosto nehodí na pořizování čistopisů jakéhokoli druhu, ale právě jen na náčrtky a pracovní verse; používám ji nyní jak na stolním PC, tak na mobilu (Nokia N900), a zvykl jsem si v ní malovat leccos: budoucí schemata nebo programy, hraji-li si s Arduinem, obecné algorithmy, weby pro následnou implementaci v Djangu, prostě všechno, co mě baví. Nákresy jsou to neambiciosní, jednoduché, ale účelné a velmi praktické.

A znovu jsou v barvách, takže je to vlastně takový příjemný návrat do dětství…

Velmistr Řádu zadržen policií v Třebíči

2011-08-13T01:21:00.003+02:00

Velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkoozubenost Marek Hirato byl v noci z pátku na sobotu zadržen třebíčskou policií. V tomto městě se v pátek konalo 9. procesí Řádu a jeho průběh patrně nebyl zcela poklidný, soudě z toho, že J. V. MH je podezírán z trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a výtržnictví.

O dalším vývoji budeme průběžně informovat.

Aktualisováno.
Jeho Velkozubenost byla v sobotu ve večerních hodinách propuštěna. Podrobnosti připravujeme.

Je homofobie strach z lidí?

2011-08-07T23:55:00.003+02:00

Nelze než se smířit s tím, že rozhodujícím faktorem při vývoji jazyka není logika, nýbrž účelnost. Proto antisemitství znamená aversi k Židům, nikoli ke všem Semitům, homofobie a ne homosexualofobie je odpor k homosexuálům, většina bývá nadpoloviční a nikoli prostá, a to přes jisté – nemalé – utrpení, působené všem, kteří by chtěli mít v jazyce stejný pořádek jako v dobře uspořádané knihovně nebo v uklizeném šuplíku s nářadím.

Trpím, leč smiřuji se. S čím se arci smířit nemohu, jsou pokusy učinit jazyk lepším uměle, ex cathedra a mocensky: je nepochopitelné, že soudíme prokurátora Vaše, a přitom ponecháváme nepotrestány jazykové zločince, kteří se na konci 50. let podíleli na komunistické genocidě pravopisu, jež za sebou nechala češtinu primitivnější, chudší, plošší a zošklivělou, její uživatele osvojující si cizí jazyky pak tápající, zda v tom či onom slově psát -t- nebo -th-, ježto jazyk mateřský jim přestal být užitečným vodítkem.

Ač člověk mírný, jsem přesvědčen, že Ústav pro jazyk český, centrum a hnízdo těchto sociálně-jazykových inženýrů, je nutno vzít útokem, personál vystřílet do poslední sekretářky, budovy vypálit a děti pavědců odevzdat k převýchově dobrým jazykově konservativním rodinám, aby je již nikdy nenapadlo pokračovat ve zhoubném díle svých rodičů.

Antišašek

2011-08-07T07:26:00.006+02:00

Býti monarchou není snadné: majestát lecčemus brání, a proto už od středověku existovala ctihodná instituce šaška. Bývala to osoba, moderním jazykem řečeno, pro trvalou duševní poruchu trestně neodpovědná, která tak mohla panovníkovi říkat to, co by, řečeno svéprávným, zakládalo crimen læsæ maiestatis, ale co přesto panovník chtěl a potřeboval slyšet. Pokračovat snad nemusím, náramně hezky popsáno to máme třeba u Shakespeara.

Šašecí živnost obnovila hlava českého postkomunistického státu, jenže jaksi naopak: Petr Hájek není osobou, která by pod ochranou imunity blbství říkala nevhodné a potenciálně trestné věci svému vladaři, nýbrž tím, kdo vyslovuje kontroversní myšlenky namísto presidenta a ten je pak podle reakce veřejnosti buď přijme nebo se od nich distancuje a Hájka spolu s rozvášněným davem za jeho prostořekost verbálně nakope do zadnice. Takže šašek naruby – antišašek.

V tomto světle je třeba vidět i poslední hradní affairu, vyvolanou možná jen potřebou odvést pozornost od australské ostudy. Klaus i Hájek dobře vědí, že typický volič, pivní tatík nebo, jak jej druhdy výstižně denotoval expremier Topolánek, české vepřo-knedlo, se bojí Němců, má komplex z Rusů a Američanů, pohrdá Slováky, Poláky a Ukrajinci, vůči Židům je podezřívavý, nesnáší cikánské parasity, k intelektuálům (kteří stejně všichni vystudovali za dělnické peníze) má aversi a buseranty teda fakt nemusí, a v tomto směru nelze proto šlápnout vedle: když se k tomu přidalo nepříliš hradnímu narcisu nakloněné a ne dost servilní chování pražského primátora, jenž nahradil Klausova milovaného patolízala Béma, mohlo se takříkajíc spojit příjemné s populárním. Tak příjemné s tak populárním, že místo rituálního nakopání se tentokrát his master's voice dostalo podpory a pochvaly.

Výsledkem je trapas a další ostuda, a pro Klause to znamená, že mu bude na Západě zavřeno ještě víc dveří, než doposud. Cestu k srdci a hlasu českého voliče si ovšem Klaus nepochybně našel. A když by bylo nejhůř, mohou příště s Hájkem říct něco peprného proti Cikánům.

Urazili nám hlavu

2011-07-29T01:36:00.006+02:00

Už zase. Tentokrát tak učinili Australané a vzhledem k odlehlosti místa urážky není doposud zřejmo, zda hlava byla uražena tím, že měla být podrobena bezpečnostní kontrole, anebo povinností vyčkat ve frontě spolu s jinými, nepomazanými jedinci.

Jasné je naopak to, že 1. hlava byla v Austrálii soukromě (a tedy žádných privilegií nepožívala); a 2. hlava tam přicestovala za účelem privátní – a placené – přednáškové činnosti, tedy v postavení, které jí nepřísluší a jež by u hlavy kterékoli civilisované země muselo být nutně nahlédnuto zcela nevhodné a nedůstojné: jen si zkusme totéž představit u Obamy, Sarkozyho, Wulffa, Fischera, Akihita nebo Alžběty II.!

A to byli Australané ještě tak zdvořilí, že presidentovi u rámu nepřipomněli jeho slavné chilské video: zvláštní úcty se stěží může dovolávat ten, kdo kam přijede, dělá sobě a své zemi jen ostudu.

2083

2011-07-27T19:30:00.009+02:00

Je doba mediální a zaujmout je stále složitější. There is no such thing as bad publicity: zatímco Oscaru Wildovi stačilo k vyvolání skandálu výstředně se obléct a přihlásit se k homosexualitě, dnes musíte, aby si vašeho psaní někdo všiml, postřílet několik desítek nevinných lidí. Ale ne zase příliš moc, to by se mohlo stát, že by vás místo toho začali uctívat a stavěli vám sochy, tak jako tolika masovým vrahům před Andersem Breivikem.

Ano, přiznávám, norský terorista přiměl i mě, že jsem si jeho nejslavnější dílo, manifest 2083 – A European Declaration of Independence stáhl a část z něj přečetl (pro referenci vystavuji). Spis má cca 1500 stran a je z větší části kompilací jiných prací.

Ačkoli hned v úvodu autor tvrdí, že je proti jakékoli ideologii, valná část spisu má čistě indoktrinační, ideologický charakter, snažíc se přivést čtenáře k přesvědčení, že Evropa čelí hrozbě nezvratné islamisace a jejím národům hrozí ztráta národní identity v důsledku nekontrolovaného přílivu imigrantů, především z muslimských zemí.

Tomu se pokouší zabránit v r. 2002 ustavený, resp. obnovený, řád templářů, Pauperes commilitiones Christi templique Solomonici (Chudí spolubojovníci Krista a chrámu Šalamounova), který by měl v první fasi své rekonquisty prostřednictvím rytířů-soudců (Breivik užívá termínu Justiciar Knights) vykonávat popravy osob, které se na evropských národech provinily. Tyto sumárně odsouzené dělí do čtyř tříd, zrádce kategorie A až D, přičemž trestu smrti bezvýhradně podléhající kategorie A a B mají tvořit cca 0,1 % evropské populace. Hle, v porovnání s Leninem nebo Hitlerem je Breivik vyloženým humanistou…

Velký prostor je věnován výkladu o násilném a nenávistném charakteru islámu a o tom, jak je toto náboženství pro tradiční evropské hodnoty nebezpečné. Paradoxní ovšem je, že protizbraní, jíž chce Řád islámskému dobývání kontinentu čelit, je něco, co nese všechny znaky teroristických činů džihádistů: ovšem až na oněch 72 panen huri, které Breivik rytířům-mučedníkům, položivším ve svaté protimuslimské válce život, slíbit nemůže.

Nejdůležitější otázkou je, nakolik mohou Breivikovy myšlenky oslovit dnešní krajní pravici. Základní apel je patrně zcela mimo hru: tak jako nenašel své následovníky americký Unabomber, jehož životem a dílem se Breivik zjevně inspiroval, stěží se najde mnoho těch, kteří by se po vzoru norského bojovníka za bílou rasu ozbrojili samopalem a šli pro své přesvědčení postřílet několik desítek dětí anebo vyhodili do vzduchu některou vládní budovu.

Na straně druhé jsou tu ale tabu, která kultura politické korektnosti (již Breivik nazývá kulturním marxismem) a multikulturalismu vytvořila a jejichž dodržování může vést k tomu, že určitá, početně nikoli nevýznamná, část populace podlehne ideologii white-supremacismu: mnohé z toho, co se píše v Deklaraci, by přeloženo do češtiny získalo v těchto kruzích okamžitě obrovskou popularitu a bylo by to s malými úpravami použitelné jako ideový základ české národně socialistické pravice.

Obranou je podle mého názoru jedině otevřenost, protože demokracie, má-li fungovat aspoň tak špatně, jak funguje, nutně vyžaduje necensurovanou veřejnou debatu. Kriminalisace názorů a preventivní umlčování oposice vytváří ve společnosti napětí, jehož důsledkem nemůže být nic jiného než ztráta imunity k ideologické indoktrinaci.

Zakazují-li vám o něčem mluvit, tím snáz a nekritičtěji tomu uvěříte.

Změny

2011-07-27T11:14:00.001+02:00

Ač konservativec, chápu nutnost občasných změn, a proto jsem, po období dvoutýdenní sladké letní nečinnosti, přistoupil k mírné reformě (v mezích zákona) i ve svém internetovém okolí.

Z tohoto blogu jsem odstranil – ostatně nikdy neaktualisovanou – Knihovničku, seznav, že tak intimní informace, jako co jsem přečetl a co se přečíst chystám, nemíním veřejně sdílet.

Ještě větší změnu jsem uskutečnil na Facebooku, kde jsem provedl dopoledne dlouhých nožů a bez milosti se odpřátelil se všemi, kteří mne otravovali svými hloupými posty (někteří s průměrnou produkcí více než 20 ks za den, že, paní Yveto!) nebo které osobně neznám a měl jsem tedy podezření, že jde o účet fiktivní. Několik dalších přátel má podmínku; to jsou ti, kteří sice píší zajímavě, ale několikanásobně častěji, než by odpovídalo presentovanému obsahu. Polepší-li se, mohou mými facebookovými přáteli zůstat – mají na to zkušební dobu do konce srpna.

Konec (starého) Světa

2011-07-14T01:04:00.010+02:00

Procházel jsem včera náhodou Libní, kolem Paláce Svět. Uvnitř se pohybovali bodří a odhodlaní, rusky a ukrajinsky spolu rozmlouvající muži s perlíky, majslíky a dalšími instrumenty destrukce, majíce se čile k dílu, a mne napadlo, že jdu kolem Světova paláce asi naposled. Tak jsem si ho aspoň, byť jen mobilním telefonem, na rozloučenou vyfotografoval.

Poprvé jsem libeňský palác pana Světa zaregistroval někdy v r. 1985, krátce poté, co jsem přišel do Prahy, a i když jsem znal Hrabalovu povídku Automat Svět, měl jsem za to, že je to místo veskrze literární, takže mne docela zaskočilo, že automat je skutečný, nevymyšlený. Později jsem párkrát zašel do kina Dukla, které v paláci fungovalo, a snad i na sekanou s bramborovým salátem a na kofolu do automatu, ale protože jsem s Libní neměl nikdy moc co do činění, zůstal pro mne palác místem, ze kterého jsem cítil mocného genia loci, ale s nímž jsem se spíše míjel.

Teď se dívám na fotografii a zjišťuji, že mi červené kachlíčky se zeleným pruhem a bílými písmeny, které jsou, řečeno s klasikem, tak ošklivé, až jsou krásné, budou chybět víc, než jsem se domníval, a to nejen kvůli Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi a Věře Chytilové, která přímo v automatu natočila některé sceny svého příběhu do Perliček na dně, ale prostě proto, že tak jako člověk nemůže získat nové staré přátele, nedá se postavit nový starý dům.

Ty stavby, které byly postaveny po válce, jako by důstojně stárnout nedokázaly: starý panelák ze 60. let je i dnes stejně ošklivý, jako byl po kolaudaci, a když v Liberci začali bourat Prior, neuronil jsem pro něj slzu, maje za to, že je jen s tváře města odstraňována architektonická bradavice. A kdyby bagry a buldozery srovnaly se zemí celé Jižní Město nebo sídliště Bohnice, šel bych je vítat chlebem a solí.

Palác Svět je ale jiný: ten byl jen jeden a bude mi na tom místě scházet.

Tak se nám to prý tenčí

2011-07-08T09:49:00.003+02:00

Zvláštní tým ministerstva vnitra dokončil analysu, která nedoporučuje vládě podávat k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy.

Tým to byl jistě odborný; nepochybuji, že nejméně z poloviny byl tvořen bývalými komunisty.

Na možnost zákazu KSČM bych se ovšem nedíval tak pesimisticky, u vědomí toho, kdo o těchto záležitostech ve skutečnosti rozhoduje: něco skutečně nebezpečného, jako je instalace amerického radaru, nám Rusko samozřejmě nedovolí, ale nahradit nepružnou a zaživa fosilisující komunistickou stranu mladšími kádry, to by mohlo být pro Moskvu ve výsledku jen výhodné. Tipuji proto, že návrh nakonec podán bude.

Z deníku straníkova XXVIII

2011-07-05T03:00:00.008+02:00

Milý stranický deníčku,
vím, dlouho jsem tě opomíjel. Bylo to arci jen proto, že jsem neměl, s čím bych se tvým stránkám svěřil. V naší straně probíhá nyní cosi jako zimní spánek. Po poslední volební kampani, na niž, myslím, budou s děsem vzpomínat ještě naši pravnuci, jsme do svého čela zvolili osobnosti, které nic nepředstírají a smířeny s tím, že vedou stranu-dvounulku, pevným krokem v našem čele kráčejí od porážky minulé k debaklu příštímu.

Měli jsme teď, pravda, blíže neurčený počet sněmů, avšak nedokáži ti přesně popsat, co se na nich projednávalo. Povšiml jsem si toliko toho, že bývalý kancléř resignoval a jeho nástupce zjistil, že stranická administrativa není takovou hračkou, jak si asi byl myslel, a tak nám bylo oznámeno, že počínaje příštím rokem se poplatek z údu zvyšuje z 500 na 800 korun per annum. Což chápu: jestliže jsme dříve u voleb dosahovali 0,05 %, výsledek 0,08 % se nemůže na finanční náročnosti stranického provozu neodrazit, a v ten šťastný den, kdy dosáhneme kupř. 35 %, bude třeba, aby – lineárně interpolováno – úd co úd přispíval každoročně do stranické kasy 350 000 Kč.

Taky, milý deníčku, máme nový program, moc pěkně a ušlechtile sepsaný, tolik krásných a velkých slov na tak malém prostoru aby jeden pohledal! Na našem webu sice ještě není, ale až bude, počteš si: třeba jak chceme zrušit registrované partnerství a protože jsme stranou humanistickou a nemíníme homosexuály přímo vyhubit nebo vyléčit, navrhneme novelu dědického zákona tak, abychom jim umožnili po sobě dědit. Také, obávám se, chceme obnovit domovské právo, aniž bychom ovšem věděli, co přesně to je, resp. bylo (ty jakožto deníček vzdělaný to ovšem víš, přečed si o tom minulý týden v mé žalobě).

I jakési činy se najdou, třeba teď jsme udělili cenu za propagaci komunismu (odcházejícímu) televisnímu řediteli. Nevím zcela přesně, za co, co ale vím, je, že anticeny mají smysl pouze jako zpestření a doplněk cen positivních, udělované samostatně působí sebestředně a hloupě. Co takhle udělovat takové ceny, které by si laureáti převzali, např. za boj proti komunismu, když už je zde tato obsese (za loňský rok by ji mohl dostat in memoriam Milan Paumer anebo Vojen Güttler)? Kdybychom rozdali pět takových cen, mohli bychom si dovolit udělit i jednu anticenu.

Budu, milý deníčku, končit, protože, jak vidíš, psaní do tebe mne jen zbytečně rozčililo: nemohu-li něco změnit, měl bych se naučit o to nezajímat. Strana mne nepotřebuje, já nepotřebuji Stranu, a tak můžeme v poklidu a ve vzájemném porozumění koexistovat. Jen těch osmi stovek mi přijde čím dál víc líto; ale co nadělám, politické vyžití není nikde zadarmo…

Zemřel Otto Habsburský (1912–2011)

2011-07-04T09:36:00.007+02:00

Dnes v časných ranních hodinách ve svém domě v bavorském Pöckingu zemřel Otto Habsburský a Lothrinský, velkovévoda rakouský a dědic císařského trůnu, muž, jehož jsem, stejně jako všichni čeští monarchisté, pokládal za zeměpána a hlavu svého státu; na rozdíl od tří dalších, republikánských, hlav státu, které za mého života zemřely, a dvou dalších, které dosud žijí, byl arcivévoda Otto jediným, za něhož jsem se nikdy nemusel stydět.

Otto Habsburský, tedy Jeho císařská a královská výsost František Josef Otto Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ a velkovévoda rakouský, královský princ uherský a český, byl po celý život aktivní ve veřejném životě, byl dlouholetým poslancem Evropského parlamentu a výrazným politikem CSU. Angažoval se i v Panevropské unii. Velkovévoda Otto patřil rovněž mezi přední zastánce požadavků sudetských a slezských Němců.

Po jeho smrti se následníkem rakouského, a tedy i českého, trůnu stává jeho syn Karel (nar. 1961).

Aktualisováno.
Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsem zaslal arcivévodovi Karlu soustrastný dopis.

Šetříme

2011-07-01T10:52:00.000+02:00

Vyšel jsem si včera na večerní procházku. Když jsem krátce před jedenáctou vyrazil, první, co jsem, vyšed z domu, spatřil, byl kropicí vůz, an projížděje Seifertovou ulicí směrem do centra (Pražáci by ten směr asi nazvali z centra, ale my Žižkované víme své) intensivně kropí. Tentýž vůz jsem pak spatřil v opačném směru, rovněž v akci, těsně před jednou.

Je pravda, že včera v Praze pršelo jen trochu a větší déšť je očekáván až dnes, ale přesto se nemohu zbavit obsedantní představy, že onen vzorný komunální podnik, jemuž kropicí vozy patří, se na nějaké počasí neohlíží a kropí ulice podle harmonogramu, klidně i v dešti.

Upozornění II

2011-06-29T16:44:00.004+02:00

To vědí, tady se všecko rozkecá.

Komisař Ledvina k Nicku Carterovi ve filmu Adéla ještě nevečeřela

I třetí nezávislý zdroj potvrdil, že můj server je nyní předmětem odposlechu. Za instalaci však prý neodpovídá policie, nýbrž BIS.

Proto znovu prosím, abyste mi všechny důležité informace (dokumenty, žádosti o pomoc, důvěrná sdělení, milostné e-maily atp.) zasílali ve vlastním i v mém zájmu výhradně v šifrované podobě.

Děkuji!

Ministerstvo vnitra znovu odmítlo registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení

2011-06-28T17:26:00.011+02:00

Jak se dalo očekávat, ministerstvo vnitra pokračuje v obstrukcích a brání našemu sdružení ve výkonu spolčovacího práva. Nové rozhodnutí má sice 11 stran, ale jeho odůvodnění je opět žalostné a v zásadě se ničím neodlišuje od předchozího.

Některé prvky jsou v něm, pravda, nové. Cituji:

Podání návrhu na registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení nelze dle názoru ministerstva hodnotit jinak než jako zneužití práva, které plně odůvodňuje nezbytnost zásahu do omezení sdružovacího práva, odpovídající demokratickým principům[…] Vedle již výše zmíněného považuje ministerstvo za nezbytné shrnout, že předmětné občanské sdružení tak ve své podstatě směřuje k nežádoucímu narušení uvedených vztahů, jejich ztížení a poškození. Ve zpochybňování přijetí a platnosti dekretů presidenta republiky Edvarda Beneše pak ministerstvo s odkazem na příslušné nálezy Ústavního soudu spatřuje, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zpochybňování principu právní jistoty jako jedné ze základních náležitostí demokratických právních systémů.

O skutečné demokracii toho pánové z ministerstva věru mnoho nevědí, zato v methodách totalitní represe jsou kovaní…

Proti rozhodnutí podáváme dvě žaloby, jednu na vyslovení nicotnosti, druhou klasickou na nezákonnost. Ve své činnosti budeme samozřejmě pokračovat – k registraci sdružení došlo právní mocí soudního rozsudku.

Aktualisováno.
První správní žaloba, druhá správní žaloba, tisková zpráva.

Zemřel Peter Falk (1927–2011)

2011-06-25T10:31:00.003+02:00

Tenhle chlapík mi zabírá na pevném disku přes třicet gigabytů, a to už pěkných pár let, přesněji od doby, kdy TN Nova serii Columbo z počátku 70. let – v duálním zvuku – naposledy reprisovala.

Nejsem přitom vůbec fanouškem televisních seriálů, ale připouštím, že tenhle má i po 40 letech své kouzlo: brilantně vymyšlený seriálový vzorec (místo hledání pachatele divák sleduje postup, jak detektiv viníka usvědčí) a nenapodobitelné provedení roztržitého, ležerního kriminalisty z losangeleského oddělení vražd, stejně jako plejáda vynikajících herců, kteří v jednotlivých episodách ztvárnili jeho protivníky, jsou nezapomenutelné.

Některé sceny mi utkvěly v paměti zvlášť pevně: třeba jak Columbo úspěšně soutěží s irským zpěvákem a básníkem ve skládání limericků, jak usvědčí vraha tím, že mu sdělí nepravdivou informaci, že oběť ztratila kontaktní čočku, a pak chce vědět, co vrah tak usilovně hledá v kufru svého auta, jak s protivníkem, bohatým vinařem, kterého zahrál další výrazný americký herec, Donald Pleasance, pije na závěr láhev portského, anebo jak odmítne nechat zatknout Alzheimerovou nemocí postiženou starou herečku, která se sice zločinu prokazatelně dopustila, ale sama už si to nepamatuje.

Což byl nakonec i osud samotného Petra Falka, jenž si v posledních letech života nevzpomínal ani na svou nejslavnější roli.

Tak sbohem, poručíku!

Kdo je kdo na protiextremistické scéně

2011-06-24T17:49:00.015+02:00

Poslední události, zejména Ústavním soudem posvěcená kriminalisace číslovek, opětovný odsuzující rozsudek nad prvomájovými řečníky a obvinění šesti osob za to, že nesly prima facie zcela nezávadný transparent, nenechává místo k pochybnostem: ano, stroj státní represe se roztáčí naplno, a vyznavači method Bobliga von Edelstadt budou mít v následujícíh týdnech a měsících plný žlab.

Pojďme se proto podívat na to, kteří hráči v této truchlohře vystupují a jaká je jejich motivace; z analysy možná vyplyne, kde má protivník slabá místa a jakými prostředky by bylo možné dostat se mu na kobylku.

Zákazníci

Jak jsem se pokoušel vysvětlit už ve svém rozhovoru pro Antifu, v současných kampaních nejde ani o Romy, ani o Židy, ani o neonacisty, ale o potlačení nebezpečné, protože protisystémové, politické oposice. Proto je vytvářen dojem, že nebýt represe, zanedlouho by v České republice vzplanuly synagogy, romská sídliště by byla vzata útokem a moci v zemi by se ujal Tomáš Vandas I. Strašlivý.

Zákazníkem kampaně jsou tedy politici, jimž život bez skutečné, agresivní oposice vyhovuje: není to nic nového, podobně byl organisován politický život už v 1. republice, o situaci v letech 1945–89 ani nemluvě.

Zajímavou postavou je bývalý premier Jan Fischer, za jehož vlády nynější vlna omezování osobních svobod započala. Na hypothesu, že šlo o jím prováděnou israelskou objednávku, se dívám spíše skepticky: Fischer je typický oportunista, člověk bez jakékoli osobní integrity a muž, který v sobě objevil – ve chvíli, kdy se to zdálo být výhodné – Žida se stejnou mírou upřímnosti, s jakou v sobě o několik desítek let dříve objevil zaníceného marxistu – a bude-li třeba, objeví v sobě při vhodné příležitosti muslima, křesťana nebo vyznavače přírodních kultů.

Že by Fischer dostal rozkaz, proto pochybuji, zdá se mi naopak pravděpodobné, že jen chtěl být sám hujerovsky iniciativní.

Dělníci protiextremismu

To je lidská náplň různých blokád a protinacistických demonstrací, většinou mladí lidé anarchistické nebo socialisticko-liberální orientace, kteří ve svatém nadšení nenahlížejí, že slouží něčemu jinému, než je jim nalháváno. Jsou nezkušení, nevzdělaní, často i hloupí, a nebezpeční tím, jak jsou zneužitelní.

Chápou, že je špatně, provedla-li skupina výrostků žhářský útok ve Vítkově, ale jestliže jim někdo řekne, že je třeba vypálit určitý dům, protože v něm bydlí náckové, nemalá část z nich to bez rozmýšlení udělá, na základě stejné úvahy, v důsledku níž se pravidelně propůjčují k blokádám pochodů nebo protidemonstracím.

Militantnější (Antifa) se zaměřují na fysické útoky proti nepříteli, hloubavější se omezují na sepisování plamenných proklamací.

Osobnosti

Zatímco dělníci protiextremismu stojí víceméně mimo mainstream, osobnosti hnutí jsou ve společnosti dobře integrovány a využívají svého vlivu. Zaměřují se na nátlakové akce např. proti úředníkům, kteří respektují zákon a odmítají zakazovat shromáždění a pochody neonacistů, a často mívají úspěch, protože dokáží dobře pracovat s novináři.

Sami to bývají fanatičtí vyznavači intolerantní ideologie, a bývá časté, že svým militantním zápalem kompensují své komplexy méněcennosti, dané nevábným vzhledem (Věra Tydlitátová, Klára Kalibová) nebo nevysokou inteligencí (Ondřej Cakl).

Media

Novináři představují převodní páku mezi protiextremistickými aktivisty a veřejností. Většina z nich vykonává své dílo dobrovolně, v přesvědčení, že pomáhají dobré věci. Důležitým motivem je ale i strach, že by sami mohli být osočeni ze sympathií k nacismu.

Policie a státní zastupitelství

Orgány činné v trestním řízení jsou tradičně na potlačování politické oposice zvyklé, takže pro ně není protiextremistická kampaň žádnou novinkou. Policisté dobře vědí, že stíhat neonacisty je nenáročné, rozhodně daleko jednodušší než se utkávat se skutečnými zločinci, a tak své nové zaměření přijali s vděčností.

Nejkurisonější složkou je Útvar pro odhalování organisovaného zločinu, Šlachtovi muži. Korupce v této zemi kvete, politické strany jsou organisovány jako mafie, ze státního rozpočtu mizí rok od roku v důsledku malversací víc a víc peněz, ale Šlachta a jeho melody boys nemají na práci nic důležitějšího než zavírat mladé lidi za to, že na koncertech provozovali nevhodnou hudbu.

Soudní znalci

Noví znalci představují skutečnou aristokracii mezi protiextremisty, vítěze této bitvy. V akademické sfeře jsou téměř neznámí, o extremismu nepublikovali nikdy nic, co by stálo za řeč, krajně pochybné je i jejich vzdělání (např. plzeňský doktor práv Ivo Svoboda), ale orgány činné v trestním řízení je milují, protože dodávají persekuci zdání vědeckosti a legitimity.

Podobně jako rozhodci ad hoc jsou pevně svázáni se svým klientem, jímž je policie. Ta jim zadává desítky posudků ročně, a oni v nich poslušně, methodou copy&paste, do omrzení opakují, že předložená symbolika je závadová a že obvinění bez nejmenších pochyb chtěli propagovat nacismus nebo oslavovat Adolfa Hitlera. Cena za tyto posudky je závratná, pracnost minimální.

Jakmile ovšem některý obhájce bude trvat na tom, aby takový znalec předložil soudu svůj znalecký deník, a z něj pak prokáže, že o nezávislosti u něj nemůže být ani řeči, padne kosa na kámen a s theorií závadového diskursu a s kontextem projevu – a ovšem i s pohádkovými zisky – může být konec.

Obhájci

Ti by měli být protiváhou orgánů činných v trestním řízení, přinejmenším theoreticky. Praxe je ovšem jiná. Úkonů přípravného řízení se mnozí z nich ani neúčastní, a pokud ano, nepokládají za potřebné klást svědkům žádné podstatné otázky. Své klienty pak přesvědčují, že by měli přijmout relativně mírné tresty a nepouštět se se státní mocí zbytečně do sporu.

Soudci

Soudci jsou v celé hře tím nejzajímavějším článkem, protože bez nich nelze persekuci dovést do úspěšného konce.

Nejdůležitějším ze soudců je sám Velký Inkvisitor, Vojtěch Šimíček. Od judikatury jeho rozpouštěcího senátu se odvíjí prakticky vše. Ačkoli sám Šimíček, jak jsem přesvědčen, je slušný a čestný člověk, ve své naivitě dosud nenahlédl, čemu posloužil a jak nesmírně demokracii loňský rozsudek o rozpuštění Dělnické strany uškodil.

Níže postavení jsou trestní soudci. Ti jsou pro jednotlivé kausy pečlivě vybíráni, o nahodilém přidělování věcí nemůže být v případě extremistických zločinů ani řeči. Jsou v dost podobném postavení jako novináři a stejně jako oni mají strach, že by mohli být osočeni ze sympathií k nacismu. Výsledkem jsou žalostně odůvodněné rozsudky, které ovšem odvolací instance ze stejných příčin potvrzují. Nejvyšší a Ústavní soud pak buď mlčí, nebo svévolnou persekuci aktivně podporují.

Závěr

Tolik tedy v kostce k jednotlivým bojovníkům na straně intolerance. Kde je jejich slabé místo, kde jsou zranitelní?

Podle mne jsou taková místa dvě.

Pokud by se podařilo přesvědčit media, aby se jednotlivými případy skutečně zabývala a nepapouškovala jen to, co jim předkládá P.R. oddělení ministerstva vnitra, ztratila by kampaň veřejnou podporu a lidé by se začali ptát třeba na to, kolik celá ta legrace stojí a kdo z ní má ve skutečnosti prospěch.

Druhým slabým místem jsou soudy: jejich nezávislost je, řečeno poněkud patheticky, poslední výspou svobody. Dokud se ale nepodaří zabránit účelovému přidělování agendy, nejde v tomto směru udělat mnoho. Ministerstvo spravedlnosti, soudě podle jeho nedávné mediální aktivity, velmi dobře ví, jak se na soudech při přidělování věcí podvádí, avšak zjevně nemá prostředky, jak situaci změnit: nejde totiž jen o extremismus, ale na možnosti dostat věc k ovlivnitelnému soudci závisí celý systém korupce v justici, a tedy i zdroj nemalých vedlejších příjmů soudců a soudních funkcionářů.

A jakmile jde o úplatky, pak v této zemi nejede vlak, byť by se ministr i se všemi náměstky třeba stavěl na hlavu.

Moje servery (konečně) podporují IPv6

2011-06-24T15:40:00.003+02:00

Seznav, že již téměř 10 % domén v České republice podporuje přístup přes IPv6, a moje stále ne, zastyděl jsem se a nedostatek napravil.

Nyní by tedy všechny moje servery měly fungovat přes IPv6, což snadno ověříte, máte-li nativní IPv6 konektivitu nebo tunel. Pokud ne, můžete se o tom přesvědčit pomocí gatewaye.

Aktualisováno.
Pro testování: tato stránka by měla být přístupná pouze přes IPv6, tato pouze přes IPv4.

Dvě (umírněně) dobré zprávy od Městského soudu v Praze

2011-06-22T22:57:00.000+02:00

První je, že Městský soud v Praze vyhověl naší žádosti o osvobození od soudního poplatku (faktem ale je, že kdyby to neudělal, poplatek bych zaplatil), druhá, že v senátu není ani jeden bývalý komunista, takže se nebudeme zdržovat sporem o podjatost.

Špatná zpráva je nicméně přítomna také, a to, že senát městského soudu 5 A patří mezi ty nejméně kompetentní, ba dalo by se říct, že kdyby hloupost nadnášela, museli by pro JUDr. Pechovou strop nad jejím křeslem velmi bytelně vypolstrovat. Prostor pro další příjemná překvapení je tedy velmi široký.

Upozornění

2011-06-22T19:39:00.001+02:00

Dostaly se ke mně opakované signály, že není vyloučeno, že můj server, na němž jsou provozovány mj. služby v doménách pecina.cz, sinagl.cz, sudetsti-nemci.cz a radozubenehokola.cz, je nyní předmětem online monitoringu ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Nejsem paranoidní, přesto by neškodilo, kdyby každý, kdo se mnou komunikuje e-mailem, používal šifrovanou komunikaci. Všechny moje veřejné klíče jsou vystaveny na této adrese.

Pro instantní komunikaci doporučuji XMPP (Jabber), který lze rovněž pokládat za poměrně bezpečný a odolný vůči odposlechu.

Kdo s čím zachází aneb Věra Tydlitátová bojující

2011-06-22T14:21:00.001+02:00

Věra Tydlitátová publikovala na svém blogu text, ve kterém, po svém zvyku, osočuje řadu lidí z nejrůznějších nepěkných skutků vůči své osobě, vyhrožujíc, jak je rovněž jejím zvykem, kdekomu trestním oznámením.

Neměl jsem důvodu prověřovat, zda jsou některé z jí připisovaných výroků skutečně smyšlené nebo byly vysloveny jinou osobou, podíval jsem se ale na údajně podvrženou stránku Tydlitátové na Facebooku a nemohl si nepovšimnout, že je presentována jako fanouškovská stránka, tedy nikoli její osobní stránka. Proti takové tvorbě je obtížno se bránit, zejména jestliže je prakticky nemožné dostat se k informacím, kdo konkrétní editaci provedl. Nelehko žít netolerantnímu ve světě, kde je respektována svoboda slova.

Mám pro ni ale jednu (nevyžádanou) radu: jestliže se paní Věra přestane chovat k druhým jako drzý, nevychovaný fracek, změní se postupně i její obraz a určité problémy zmizí samy od sebe.

Mohla by začít třeba tím, že dovolí přidávat komentáře a hodnotit články na svém blogu i jiným osobám než svým přátelům. Jistě, je to její blog, takže nemusí. Ale taky se pak nemůže divit, jak se s ní nakládáno jinde.

Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

2011-06-19T11:26:00.004+02:00

Právě před 66 lety, v noci z 18. na 29. června 1945, se odehrál v místě zvaném Švédské šance u obce Horní Moštěnice na Přerovsku jeden z největších, jak citlivě říkají Češi, poválečných excesů, při kterém bylo, abychom použili další mezi Čechy oblíbený eufemistický termín, popraveno přes 250 civilistů, převážně žen a dětí.

Popis události přebíráme z Wikipedie:18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagonů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.

Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka [Karla] Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.

Po výsleších Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní versi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci odůvodnil následovně: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se zpěčovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůlleté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.
Protože mezi zavražděnými nebyli jen Němci, stalo se nečekané a Karol Pazúr stanul před soudem. Za svůj exces dostal nepodmíněný trest, nejprve 7,5 roku, poté 20 let vězení. Odseděl si z něj ovšem jen přibližně dva roky a poté udělal skvělou karieru v komunistickém Svazu protifašistických bojovníků.

Sudetoněmecké krajanské sdružení ohlásilo projekt budování pomníků

2011-06-17T22:51:00.001+02:00

Jak podrobně vysvětlujeme ve své tiskové zprávě (německy), chtěli bychom, samozřejmě tempem, jaké dovolí dostupnost finančních zdrojů, postavit na místech největších masakrů sudetoněmeckého obyvatelstva vlastní, trvanlivé a vandalům i zubu času odolávající pomníky.

Dosavadní stav je tristní, zvlášť v porovnání s lidickým monstrem: pomníky a pamětní desky buď rychle podlehnou zkáze šovinistických emocí, anebo jsou formulovány tak, aby to nebylo nic proti ničemu, jak zní velmi případná hovorová frase. Snad se nám to podaří změnit.

Řád ozubeného kola opět v mediích

2011-06-17T14:24:00.011+02:00

Hned dvakrát se tento týden do hledáčku medií dostal Ŕád ozubeného kola. Nejprve se mu věnoval Jiří X. Doležal v Reflexu. V článku, který označit za neobjevný by bylo snad až příliš lichotivé, JXD dospěl k závěru, že Řád přitahuje své členy tím, že má na webu napsáno odpor, což je signální slovo, jemuž žádný neonacista neodolá. Ponechme jednoduchého publicistu jeho bludu, je pro něho možná lépe, když si to myslí.

Ještě více pozornosti vyvolává na dnešní večer plánované procesí Řádu v Krupce. Policie se prý na neonacisty bděle připravuje. Nejsem sice pravidelným účastníkem řádových procesí, ale podle mých informací mohou zůstat policisté v klidu, tyto akce se odehrávají zcela mírumilovně: v čele procesí kráčí velmistr s – červenými LED podsvícenou – monstrancí ve tvaru ozubeného kola. Velmistr je obklopen deseti ministranty s pochodněmi (je to symbolické, deset je Zubů), kteří se, je-li na trase dost místa, rozvinou do kruhového útvaru a pomalu kolem velmistra rotují. Za nimi pak jdou prostí příznivci Řádu.

Aktualisováno.
Mediální zpráva o procesí, včetně fotografie.

Originálně pojal zprávu server Romea. Formulace: Jsou to zřejmě členové Dělnické mládeže. Viděl jsem mezi nimi i psa, který by měl patřit Lucii Šlégrové, dodal náš spolupracovník. nejspíš vstoupí do dějin žurnalismu.

Aktualisováno.
V iDnes pojali reportáž velkoryse, včetně videa (rozhodně doporučuji už kvůli záběru na ozubeného řádového psa). A proč se procesí konalo právě 17. června? Prosté, Watsone: ve skutečnosti šlo o oslavu svátku Adolfa Hitlera.

Václav Klaus sedmdesátiletý

2011-06-17T13:39:00.002+02:00

V neděli oslaví významné životní jubileum otec českého národa, původce všeho, na co můžeme být hrdi, najmě ovšem úspěšného a všemi obdivovaného projektu kuponové privatisace, náš milovaný president-resident Václav Klaus.

Blahopřejeme!

Sháním strašáka

2011-06-14T18:23:00.003+02:00

Stalo se, že si můj byt, resp. kuchyni, oblíbila dvojice strak. Jsem zvyklý nechávat v létě celý den otevřená okna, a straky, seznavše mou celkovou dobrotivost (jakož i to, že evidentně nepatřím k nejobratnějším savcům), počaly mne pravidelně navštěvovat. Když rozklovaly chléb, kterým jsem měl na jídelním stole volně položen a zabalen v mikrothenovém sáčku, zkoumají další možnosti, čeho – jedlého či jinak atraktivního – se v bytě zmocnit.

Podle internetových zdrojů patří straka k nejinteligentnějším ptákům, což mohu potvrdit: obě jsou milé a velmi společenské. Problémem ovšem je, jak se jich zbavit. Jsem proti jakémukoli násilnému řešení – ostatně jedná se o národní zvíře – takže optimální variantou se jeví methoda preventivního odstrašení. Mám arci určitou obavu, že když přijdu do prodejny domácích potřeb a budu chtít stolního strašáka, nejspíš nepochodím. Proto si asi budu muset strašáka zhotovit svépomocí.

Může někdo doporučit vhodný návod, anebo by mohl hotového strašáka na potřebnou dobu zapůjčit?

Lidice

2011-06-14T02:07:00.006+02:00

Ne, tento blogpost neobsahuje recensi stejnojmenného filmu, a mám-li být upřímný, na málokterý český film se mi chce jít do kina méně než právě na tento. Důvodem je, že lidický kult, který vytvořili komunisté a bez přemýšlení, silou setrvačnosti, jej převzaly demokratické politické representace, pokládám za ohavnost, jíž není v pantheonu českých historických lží rovno.

Problém není v lidické tragedii samotné, ta byla bezesporu brutální, ničím neospravedlnitelnou represalií, v jejímž důsledku přišlo o život téměř 350 lidí, ale v účelu, pro který byly Lidice rok co rok až hystericky oslavovány, totiž k vytvoření dojmu, že hlavní vinou nacistické ideologie ve vztahu k této zemi nebyl holokaust, při němž zahynulo téměř 300 tisíc českých a slovenských Židů, ale násilí na nežidovském, slovanském obyvatelstvu. Proto onen monstrosní železobetonový pomník, proto záhony růžových keřů, proto povinné školní zájezdy do Lidic, jimž nebylo lze uniknout, a proto také převážně kladné reakce na poslední Klausovu impertinenci vůči sudetským Němcům. Klaus zná svoje pappenheimské a opět potvrdil, že to s Čechy umí.

Komunistická propaganda se pokoušela vytvořit dojem, že Lidice jsou pars pro toto, jedním z mnoha vybraných aktů nacistické krutosti, a u větší části obyvatelstva se jí tohoto výsledku podařilo dosáhnout. Když dnešnímu Čechovi připomenete, že víc obětí než v Lidicích bylo po válce zřejmě na desítkách míst, přinejmenším v Postoloprtech, v Pohořelicích, v Ostravě, v Ústí nad Labem, v Podbořanech, bude s největší pravděpodobností reagovat agresí: nelze přece srovnávat nevinné lidické oběti, nota bene děti, se sudetskými Němci, na kterých byl proveden tolik akt oprávněné odplaty a jejichž odsun byl, vzhledem k míře jejich provinění, vlastně dobrodiním. Jediným spravedlivým trestem by byla bývala smrt.

Svým účelem je kult Lidic antisemitský, a tím víc se mi příčí.

Komunisté neměli vůči Židům jednotný postoj, pokyny z Moskvy se v čase několikrát změnily a nebylo jednoduché jim vyhovět bez ztráty domácí kredibility. V období těsně po válce, až přibližně do r. 1949, byla politika KSČ spíše prožidovská. Po stranických čistkách, jejichž obětí byla na počátku 50. let i řada Židů, se rozhostilo ticho, a problematika šoa byla znovu thematisována až v polovině 60. let: do té doby bylo být Židem čímsi imanentně podezřelým. Nová vlna českého filmu to změnila, problematikou holokaustu se zabývala celá řada vynikajících děl té doby (Spalovač mrtvol, Démanty noci…), stejně jako významná literární díla. S ruskou okupací došlo k novému útlumu stranou připuštěného zájmu o holokaust; sice se ještě točily některé filmy o něm, ale toto thema je v nich potlačeno a podáváno jen jako vedlejší sdělení (např. Zlatí úhoři).

Obecně přitom platilo, že čím ostřejší oficiální stranický antisemitismus, tím silnější lidický kult.

Soudě podle vlny lidické hysterie, kterou jsme o víkendu mohli zaznamenat, je tento propagandistický instrument stále funkční a účinný – k velké škodě těch, kteří jsou jím obelháváni.

Nestoudná provokace západoněmeckých revanšistů ve výroční dny vyhlazení Lidic

2011-06-12T19:05:00.011+02:00

(Pozn.: Nakonec jsem našel přesně to, co jsem hledal.)

FRANFURT NAD MOHANEM 10. června (Zpravodaj ČTK) — Mluvčí revanšistického sudetoněmeckého krajanského sdružení ministr západoněmecké vlády Seebohm v neděli prohlásil, že problém hranic mezi Československem a Německem ještě nebyl vyřešen a že je neméně důležitý než problém německo-polský. Veřejnou manifestací ve Frankfurtu nad Mohanem vyvrcholily tzv. sudetoněmecké dny.

Seebohm, odpovídaje na projevy rozhořčení protestů ozývající se na celém světě proti tomu, že revanšistické shromáždění je pořádáno právě ve výroční den vyhlazení Lidic, prohlásil zpupně: My víme velmi dobře, proč svá výroční setkání pořádáme právě o svatodušních svátcích, aniž se ohlížíme na datum.

Kancléř Adenauer zaslal revanšistům telegram, v němž je ujišťuje, že vláda NSR plně podporuje jejich věrnost k vlasti, kdysi tak bohaté německé zemi, a věří v obnovu jejich nezadatelných práv.

Pozdravný telegram zaslal revanšistům i předseda Sociálně demokratické strany Německa Ollenhauer.

(Vyšlo v Rudém právu dne 11. 6. 1962)

Další linky ke studiu, jak se vyvíjela česká protiněmecká rhetorika, žánr reportáž ze sudetoněmeckého sněmu: 1957, 1959, 1961/1, 1961/2, 1962, 1963, 1964, 1966, 1968 (překvapivě jeden z nejagresivnějších), 1969, 1970/1, 1970/2, 1971, 1972, 1974, 1975, 1976, 1977, 1978, 1979, 1980, 1981, 1982, 1983, 1984/1, 1984/2, 1985/1, 1985/2, 1986, 1987, 1988.

Co jsme ukradli, nikdy nevrátíme! – toto motto je společné českým komunistům i šovinistům Klausova střihu.

Pod fanglí revanše

2011-06-12T13:45:00.002+02:00

Fantazírování a štvaní pana Bechera

FRANKFURT NAD MOHANEM 7. června (Od našeho zpravodaje) — Již podvaatřicáté se sešli v sobotu a neděli příslušníci sudetoněmeckého landsmanšaftu, aby utvořili kulisu pro revanšistické prohlášení. Tentokrát se po mnoha letech odvážili uspořádat svůj sraz na sever od Bavorska — v metropoli západoněmeckého kapitálu Franfurtu nad Mohanem.

Jejich mluvčí Becher je zapřísahal, aby neklesali na duchu a věřili a čekali. Jejich údajné právo na vlast prý dojde naplnění. Zní to neuvěřitelně, ale Becher pasoval své příznivce na jedny z nejdůslednějších zastánců míru, jako by nebylo nacistických zločinů. Odsun musí být podle něho napraven za pomoci sjednocené Evropy v čele s potomkem habsburské monarchie. Vydával se za zastánce svobody východních národů, útočil na protiválečné hnutí NSR a přispěchal na pomoc bonnské vládě prohlášením, že i oni jsou pro politiku z pozice síly, jak ji praktikuje Reaganova vláda. Mnoho zájmu nevzbudil, protože většina ze sto tisíc účastníků si hleděla více krajíce chleba a piva.

Je příznačné pro revanšisty, že čím více stárne jejich základna, tím více se snaží na sebe upozornit křikem a teatrálními gesty. Aby si dodali větší váhy, mluví o čtrnácti miliónech členů landmanšaftů (aby dostali více marek na své rejdy), a aby upoutali na chvíli veřejnost, pozvali si prominenty z oblasti politiky. Hesenský zemský premiér Börner (SPD) jim sice zpočátku poklepal na rameno a politoval je, ale vzápětí byl nucen naznačit, že neustálé omílání revanšistických požadavků vede do izolace. Připomenul jim, jak nebezpečné je vznášet územní nároky, a nabádal uznat skutečnost, že jejich mladá generace vyrůstá v NSR.

Mezi hosty byl i předseda spolkového sněmu NSR Stücklen, který si považoval za čest převzít od Bechera i jednu z cen, jejichž náklady fakticky hradí západoněmečtí poplatníci. Nebyl by to sraz sudeťáků, kdyby na něm nezaznělo servilní přitakání těch, kteří zradili vlast a za jidášský groš zpívají o údajném bezpráví, jemuž byli Němci v Československu vystaveni. K normálnímu obrazu patří také církevní knížata stejně jako různí vědci odvažující se jít na veřejnost se svými pochybnými historickými díly. Na podniku vydělávají i různí spisovatelé a vychovatelé, usilující o uplatnění nacistických názorů o východních sousedech i ve školách NSR.

Fangle, píšťaly a bubny připomenuly, že síly revanše se nevzdávají svých plánů a že dovedou využít každé možnosti k demagogické hře, při níž je v sázce spolupráce mezi národy a mír.

JAN KOVAŘÍK

(Vyšlo v Rudém právu právě před 30 lety, v pondělí 8. 6. 1981)

Národní škola

2011-06-12T05:56:00.005+02:00

Jest veskrze příjemno, že se na českém Internetu postupně rozhojňují online přístupná periodika. Chceme-li se třeba podívat do některého čísla Rudého práva (prozatím od r. 1950), postačí pár kliknutí a stránku máme v dostatečně velké a čitelné podobě na monitoru. Ústav pro českou literaturu ovšem oskenoval daleko víc titulů, včetně takových typografických a literárních skvostů, jako jsou Štorch-Marienovy Rozpravy Aventina.

Naprosto unešen jsem ale byl Poslem z Budče, což byl od poloviny 19. století vycházející časopis pro učitele, vychovatele a vůbec přátele mládeže. Pamatuji si, že jsem coby útlé robě fascinovaně četl v Rumcajsovi od Václava Čtvrtka příběh, v němž vystupuje jistý podučitel lučby a silozpytu. S jistými obtížemi jsem se, robě rozumu bystrého, dovtípil, že má jít o chemii a fysiku. Utkvělo mi to dodnes v paměti, a byl jsem nadšen tím, že existuje cosi jako jiná čeština, která má – resp. měla – zcela zvláštní, z domácích kmenů vycházející terminologii.

Nad Poslem z Budče jsem okamžitě upadl do jazykového transu. Hned v prvních dvou číslech (arších) byly publikovány základní osnovy tehdejšího školství. To sestávalo ze školy materské (dnešních jeslí), po níž následovala opatrovna (dnešní mateřská škola), a poté, počínaje šesti lety věku, byla dítka svěřena vzdělávacímu systému školy národní.

Třídy se ovšem nečíslovaly jako dnes, ale měly každá své slovní pojmenování: Začínalo se v přípravovně. Ty byly dvě: v nižší názorně se probíralo názorní znání surovin všeho druhu s malým začátkem odlikování. Mj. svítiva, paliva, mluniva, mlniva, čeřiva a hybliva. Dítka měla i biologii, kde se učila pojem hlacenstv, rostlin bezdělohých, jednodělohých, zvířat vejcozvěrů, členo- a dvojčlenozvěrů. Z chemie se ale braly pouze základy, jedy a kazijedy.

Druhá třída se jmenovala odlikovna. Tam se vysvětlovalo tvaroznanství, tzn. všechny druhy čar, rovnic, křivic, všech měřických obrazců a těles, hlatí, jednodušin, nižších rostlin a zvířat. Z počtů se bralo počítání písemní až k pravidlu obdob. Mimo výuku žáci v odlikovně trávili čas jako přidruženci k obstaravačům při vystřihování, slepování hlatí, řezání apod.

Z odlikovny postoupily děti do věcnice, které byly tři. Začínaly pojemovnou. Tam byla důležitá geometrie, ze které se probíral mj. hlatizpyt a hlatiplozí. Z mluvnice se nacvičovalo dělání sad, úsudků, rozsudků a porozsudků, a také se učilo krasopsaní a krasočtení a rejsování a kreslení podle jednodušin a proměnlivin. I doba mimo vyučování byla v pojemovně trávena plodně: žáci byli zaměstnáni jako obstaravači při dělání hlatí a (v zimě) v umovně; když bylo teplo, chodívali např. do štěpnice, morušnice, hospodárny nebo zelinárny.

Následovala putovna, kde, kupodivu, čtvrťáci činili věci vesměs srozumitelné.

Zajímavější byla naukovna. V ní se studovalo mj. tvaroznanství, znání slunědy a tělocvik s návodem pořádku a příčin.

Dále přišla průmyslna, zaměřená na samomyslní další i průmyslní probírání nauk. Probírán byl např. zkamenělinozpyt prostonárodní, tvaroznanství s přechodem do říše rozumu (odkud, proboha?), kreslily se svisnorysy, provádělo rejsování půhlední a bral se pojem poměročtů.

V oučetně neboli správovně se vyučovalo praktické vyměřování a šprlení, posuzování děl, srovnávání s cizinskými a s vidinami.

Nejvyšší třídou byla vědovna, kde mohly děti zůstat i dva roky. Šlo tam patrně o opakování (rozumím-li správně formulaci vždy s potahem na předešlé a totéž v světle jiném), braly se základy mudrctví, prostonárodní člověkozpyt, myslezpyt, dušezpyt a všechny tři složky mudrctví, tj. poznatkozpyt, krasozpyt a cnostizpyt. Z krasozpytu byla v osnovách mj. sošba.

Imposantní terminologický systém, který patrně nebylo jednoduché v průběhu dalších desetiletí eliminovat, jestliže jeho dozvuky nacházíme ještě ve Čtvrtkovi. Faktem v každém případě je, že kdybych se s tehdejšími vzdělanci setkal, asi bychom se dorozumívali německy, případně v jiném, v revolucích si nelibujícím jazyce.

Já nejsem z jů-es-ej

2011-06-10T17:20:00.004+02:00

Na tento skvost české kultury upozornil Ross Hedvicek:

Na další obstrukce ministerstva reagujeme novou žalobou

2011-06-10T16:25:00.003+02:00

Napsal nám ministr Kubice, že otázka naší registrace je velmi složitá a ministerstvu bude trvat ještě měsíc, než se rozhodne, zda bude respektovat zákon a vydá nám stejnopis stanov s registrační doložkou čili nic. Přirozeně ministerstvo znovu žalujeme.

Zde je k tomu tisková zpráva.

V mládí jsem se učil sazečem

2011-06-09T11:24:00.001+02:00

Jenže neučil, a to je ten problém. Když jsem si potřeboval vysázet jednoduchý leták, který bychom mohli rozdávat účastníkům na víkendovém Sudetoněmeckém sněmu v Augsburgu, ukázala se moje znalost prostředků DTP kriticky nedostatečnou.

Texty na počítači píšu už řadu let zásadně v OpenOffice (nyní přejmenovaném na LibreOffice), bitmapy edituji v GIMPu, vektorovou grafiku v Inkscapu, ale když jsem najednou měl – s termínem nejpozději ihned – dodat tiskovému oddělení našeho sdružení leták, ukázaly se tyto programy značně neadekvátními.

Jednou možností bylo naučit se TeX, což je, pokud vím, DTP program pracující z příkazového řádku. Taková aplikace by jistě vyhověla mému UI-fundamentalismu, otázkou je, zda by výsledek bylo ještě možno považovat za výstup DTP nebo by jej sněmující pokládali za zpestřující komickou vložku oficiálních materiálů. Proto jsem nakonec sáhl po programu Scribus, jenž se pyšní tvrzením o jisté podobnosti s QuarkXPressem.

Zápas byl dlouhý, krvavý a nikoli bez obětí na straně softwaru i uživatele (o újmě způsobené německé gramatice raději pomlčím). Výsledek je zde. Leták si musíte představit složený a číst tedy nejdříve druhou stranu.

Na posvátné naše palladium…

2011-06-06T17:33:00.006+02:00

S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby odcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti… napsal kdysi Julius Grégr v Národních listech na adresu pochybovačů o pravosti známého literárního falsa, tzv. Rukopisů.

Učinil jsem podobnou chybu jako zmínění pochybovači a dovolil si napsat několik nevlídných slov na adresu Františka Palackého. Tonem téměř hysterickým se ohradil Guy Peters, tvrdě, že Palacký byl historik zcela mimořádný.

Inu, byl – v míře toho, jak českému národu uškodil, se mu stěží může druhý vyrovnat, leda snad další mimořádný, naštěstí však ne tak plodný historik, Zdeněk Nejedlý, Palackého duchovní dvojče.

Problémem Palackého nebyl v tom, že národní dějiny jako někteří jeho jiní po světské slávě toužící vrstevníci glorifikoval, nýbrž že je zčásti fabuloval, zčásti pak vykládal způsobem, pro který není opory v pramenech, který je zcela diskontextuální a který vede – v rovině politické – k závěrům, jež jsou ve svých důsledcích ekvivalentní vyhlášení občanské války, války Čechů proti Němcům.

Ne vše je v Palackém vyjádřeno explicitně, jeho sdělení byla upravována pro censuru asi stejně, jako je rozhlasový FM signál před vysíláním modifikován preemfasí. Po deemfasi, kterou si každý čtenář podle naturelu a temperamentu provedl sám, vychází z Palackého koncepce jasné sdělení: smyslem českých dějin je boj proti Němcům, dědičnému nepříteli českého národa. A kromě toho, zajdeme-li v deemfasi o kousek dál, Němci nemají (autonomní) právo žít na území naší země, toto jejich právo je odvozeno od vůle českých panovníků a může jim být tudíž kdykoli odejmuto.

Podobně nesmyslné jsou Palackého představy o české reformaci. Je nejen zcela mimo kontext postavené, ale vyloženě trapné, máme-li dnes v Praze celou jednu čtvrť a půlku druhé plnou ulic pojmenovaných po náboženských fanaticích a hrdlořezech, jimž nebylo ve své době rovno, a je-li Praha plná domů z počátku století ozdobených husitskou symbolikou. I to je Palackého zásluha.

Není proto příliš nadnesené říci, že František Palacký byl jedním z duchovních otců poválečné genocidy, s níž by, pokud by žil v oné době, musel nadšeně souhlasit. Tím méně je pochopitelné, proč se jej zastávají dnešní historici, kteří sami jeho koncepci nesdílejí a ve slabé chvíli i přiznají její škodlivost.

Proklamace Sudetoněmeckého sdružení

2011-05-29T06:03:00.007+02:00

Internetová presentace našeho spolku je dokončena, minimálně pokud jde o obsah, a abych dal českým šovinistům příležitost k hlasitým projevům nevole, přebírám z něj naši základní proklamaci:

Česká republika prošla ve 20. století traumatisující zkušeností komunismu, která není ani zdaleka překonána. Ačkoli česká města a vesnice nevypadají už tak odlišně od německých nebo rakouských, myšlení lidí zůstává – a ještě dlouhou dobu zůstane – poznamenáno komunistickou deformací vnímání základních hodnot, hodnotového žebříčku. Tato země vězí v postkomunistické bídě a těžko z ní hledá cestu ven.

Vadí nám to a pokoušíme se aspoň sami jednat tak, jak pokládáme za správné, a chovat se čestně. Proto odmítáme sdílet s většinou národa jeho dějinné mythy a lži: jsme možná chudí, ale i nejchudší člověk si může dovolit luxus mluvit pravdu. Nechceme a nebudeme proto lhát ani o minulosti vlastního národa.

Chceme se chovat odpovědně. Ačkoli se téměř nikdo z žijících lidí na bezpráví, které se odehrálo na území České republiky po válce, osobně nepodílel, nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká. Jsou to zločiny, které byly spáchány jménem – a pod ochranou – našeho státu a kořisti jimi získané se náš stát zmocnil a rozdělil ji mezi své občany.

Litujeme toho, co se stalo, a omlouváme se těm, kteří utrpěli újmu. To ale nestačí, toto příkoří je třeba odčinit a napravit.

Odmítáme násilné a zotročující totalitní ideologie, odsuzujeme nacismus stejně jako komunismus. Nemůže být proto ani řeči o tom, že bychom chtěli navázat na cokoli z toho, co tyto hrůzné ideologie v naší zemi způsobily. Je směšné, jestliže nás české státní orgány označují za extremisty – je-li extremismem slušnost, tolerance a úcta k tradici, pak ovšem jsme extremisty a s hrdostí se k tomu hlásíme.

Milujeme svou vlast a rozumíme proto sudetským Němcům, kteří ji museli proti své vůli a obvykle zcela bez viny opustit. Víme, že překonat 65 let trvající ztrátu historické kontinuity není jen tak možné, na druhé straně si uvědomujeme, že soužití českého a německého ethnika na území společného státu trvalo stovky let a mnohé z toho, co bylo za tu dobu vytvořeno, obnovit lze.

Toho, co jsme si předsevzali, nemůžeme dosáhnout sami, uskutečnit se to dá jedině spoluprací mezi Čechy a Němci. Proto nás velmi mrzí, že Sudetoněmecké krajanské sdružení se sídlem v Mnichově zvolilo místo dialogu s námi konfrontaci a možnost budoucí spolupráce tak prakticky vyloučilo. Přesto věříme, že se nám podaří nalézt na německé straně jiné, odpovědné partnery, protože i když je těžiště našich cílů v České republice a u české společnosti, tyto cíle nedokážeme naplnit bez součinnosti německých partnerů.

Střední Evropa, k jejímž ideálům se hlásíme a na jejíž odkaz hodláme navazovat, vzkvétala v době, kdy její ethnika spolupracovala, a tehdy, když pod vlivem nacionalistických a posléze totalitních bludů začali Středoevropané proti sobě bojovat, počíná její úpadek. Poučme se z minulosti a neopakujme chyby svých předků!

Jak mají vypadat politicky přijatelné stanovy spolku

2011-05-29T00:47:00.003+02:00

Při hledání ilustrací pro články o historii na našem webu jsem narazil na stránky občanského sdružení nazvaného Klub českého pohraničí, o. s. Klub sídlí v Praze v ulici Politických vězňů, na stejné adrese jako KSČM, a s registrací na ministerstvu vnitra neměl nejmenší problémy. Jak by také mohl: cíle jeho činnost vyjádřené ve stanovách musely znít soudruhům Henychovi, Benešové, Breburdové a dalším, které minulý režim na vnitru zapomněl, jako rajská hudba – nu, posuďte sami:

Základním cílem a hlavním obsahem činnosti Klubu českého pohraničí je chránit a bránit zájmy občanů České republiky, zvláště českého pohraničí, před hrozbou novodobé germanizace a usilovat o zachování suverenity a územní celistvosti České republiky.

Klub českého pohraničí:
vyjadřuje a obhajuje svá stanoviska k aktuálním politickým, sociálním, ekonomickým a dalším společenským problémům a otázkám vnitřního i mezinárodního charakteru,
důrazně vystupuje proti všem snahám o odnárodňování, zejména mladé generace, a politicky účelovému zkreslování historie českého národa a státu v dávné i nedávné minulosti, zejména pak problematiky česko-německých vztahů.
rozhodně odmítá neoprávněné požadavky revanšistických skupin v Německu a v Rakousku, zejména Sudetoněmeckých krajanských sdružení a dalších společenstev Němců odsunutých po druhé světové válce z Československa i z dalších zemí, usilujících o revizi výsledků druhé světové války, zrušení dekretů prezidenta ČSR z let 1940–1945 a odmítajících spravedlivý poválečný odsun Němců z Československa.
navazuje a rozvíjí přátelské vztahy s jinými pokrokovými a demokratickými organizacemi, sdruženími a institucemi v České republice i v zahraničí.
Ve své činnosti:
vychází z pokrokových národních, vlasteneckých, demokratických, slovanských a protifašistických tradic českého lidu a evropských národů,
hlásí se k dědictví husitského revolučního hnutí a národního obrození, k Masarykovým, Štefánikovým, Benešovým a dalším myšlenkám budování společného státu dvou bratrských národů Čechů a Slováků,
čerpá sílu a povzbuzení v činech hrdinů domácího i zahraničního antifašistického národně osvobozeneckého boje, ale i v jednání a činech statečných ochránců našich státních hranic od legendárních Chodů, přes příslušníky Stráže obrany státu, Finanční stráže až po příslušníky pohraničních útvarů SNB a Pohraniční stráže a orgánů ochrany státních hranic Československa,
vede občany a zejména mládež České republiky k posilování národního uvědomění a národní hrdosti, k pěstování vlasteneckého cítění, celonárodní solidarity, československého bratrství a slovanské vzájemnosti,
přispívá k upevňování dobrých vztahů se všemi národy, zejména sousedních států – Slovenska, Polska, Německa, Rakouska – a všech slovanských i dalších evropských zemí na základě vzájemné rovnoprávnosti a respektování státní svrchovanosti v souladu se základními lidskými a občanskými právy.

Společensky žádoucí a veskrze nezávadnou je i samotná činnost spolku: kupř. zde se píše o Mašínech: Patřili k nebezpečné protistátní organizaci, která páchala teror, žhářství, loupežná přepadení a zastrašování funkcionářů KSČ a národních výborů na Poděbradsku. Celkem věřím, že kdyby se pokusil o registraci spolek, který by měl ve stanovách ocenění bratří Mašínů, přes selekční filtr ministerstva by neprošel.

Zvykejme si: taková je pravá povaha současného postkomunistického režimu v této zemi.

Články o historii na stránkách Sudetoněmeckého sdružení

2011-05-26T11:53:00.002+02:00

Jistý útlum mé bloggerské aktivity v minulém týdnu byl způsoben tím, že jsem pracoval na redakci serie článků o historii, které tímto ctěným čtenářům svého blogu předkládám k betatestování.

Struktura menu není zdaleka finální, stejně jako grafické provedení našeho spolkového webu. Články samotné jsou naopak hotové, pouze mám v úmyslu doplnit do nich případné další ilustrační fotografie.

Českým chauvinistům přeji příjemné a osvěžující rozčilení!

Aktualisováno.
Otevřeli jsme i diskusní forum, prozatím v české jazykové mutaci. Uvidíme, zda jeho provozování bude únosné…

Další obstrukce ze strany ministerstva

2011-05-19T11:54:00.003+02:00

Ministerstvo vnitra, nikoli zcela překvapivě, nerespektuje rozsudek Městského soudu v Praze a znovu odmítlo zaregistrovat Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku s tím, že ve lhůtě 30 dnů vydá nové rozhodnutí. Podle zákona je však den právní moci zrušujícího rozsudku datem registrace a nové rozhodnutí o odmítnutí registrace by bylo nicotné.

Náš spolek na rozdíl od ministerstva zákon respektuje a pokládá se za existující právnickou osobu: tak bude vystupovat i před soudy, k nimž se případ nyní znovu vrátí.

Ministerstvu jsem odpověděl:Váš právní názor, že právní mocí rozsudku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o odmítnutí registrace občanského sdružení, nedojde k registraci, ale ministerstvo má prostor vydat nové odmítavé rozhodnutí, není v souladu se zákonem; proti dalším obstrukcím z Vaší strany podnikne proto naše občanské sdružení, jež je nyní již existující právnickou osobou, rázné kroky.

Pokládám za pikantní (a zároveň symptomatické), že ministerstvo na jedné straně tvrdí, že naše občanské sdružení má v úmyslu porušovat ústavu a zákony této země, a přitom samo zákon nerespektuje a počíná si s frapantní svévolí.

Označení sídla Sudetoněmeckého sdružení

2011-05-18T12:50:00.004+02:00

Nejen Internetem živo je občanské sdružení, a tak jsme stanuli před nutností vhodně označit své žebrácké sídlo; třeba takto:

Jak nevydělat na Internetu II

2011-05-18T09:28:00.003+02:00

V předchozím dílu serie jsme poznali vydavatele, který se tak bál, že si jeho čtenáři budou elektronické noviny půjčovat a sdílet, až učinil internetový produkt skoro nepoužitelným a uživatelsky zcela neatraktivním.

Dnešní podnikatel na to šel jinak: zřídil server, který v základní versi nabízel službu, monitoring dostupnosti serverů ze dvou míst s následnou archivací údajů, zobrazováním statistiky a e-mailovým upozorňováním na výpadky, zcela zdarma, pouze s omezením maximálního počtu sledovaných serverů na pět a intervalu monitoringu na deset minut. Službu jsem několik let spokojeně využíval, a mám za to, že obchod to byl fairový: náklady z hlediska poskytovatele marginální, výměnou za občasné zobrazení jeho webu: kdybych potřeboval víc, než je nabízeno v základu, předplatil bych si vyšší variantu.

Včera mi podnikatel poslal e-mail:Vážená paní/Vážený pane,

rádi bychom Vás informovali o změnách, které budou v květnu realizovány v rámci služby Monitoring-serveru.cz.

Bezplatné měření v intervalu 10 min. bude nově na Monitoringu-serveru.cz zpoplatněno částkou 15Kč/měsíc.

[…]
I o tom by se dalo, byť s jistým skřípěním zubů, uvažovat. Variabilní náklady na monitoring pěti serverů jsou sice o dost nižší než 15 Kč/měsíc (traffic je při 1 kB na probe cca 4 MB měsíčně/server), ale na druhou stranu, proč nepodpořit dvěma stovkami ročně někoho, kdo mi nabízí něco rozumného a užitečného a kdo mi to dosud poskytoval zdarma.

Jak jsem však záhy zjistil, částka 15 Kč je bez DPH a hlavně, je za jeden server. To by prakticky znamenalo platit ji pětkrát (sleduji pět webů) a máme tu najednou 1 080 Kč ročně, což je za službu, poskytovanou dosud bezplatně, suma naprosto nepřiměřená; kdybych na ni přistoupil, musel bych si připadat v lepším případě jako podnikatelův sponsor, v horším jako napálený blbec. Monitoring-serveru.cz mohl mít moje peníze, ale kvůli své nenasytnosti nebude dostávat nic.

S povzdechem jsem tedy, abych nebyl obtěžován dalšími výhodnými nabídkami, změnil svou adresu v nastavení účtu na no-reply@pecina.cz a upsal se – zdarma – podnikateli zahraničnímu.

O heraldice

2011-05-16T00:06:00.017+02:00

Poté, co jsem zveřejnil nové logo našeho sudetoněmeckého spolku, obrátilo se na mě několik lidí, jednak s oceněním a pochvalou – za něž upřímně děkuji a tímto předávám dál autorovi – jednak s dotazy týkajícími se heraldické správnosti znaku.

Odpovídám: ne, znak rozhodně není heraldicky korektní, a to proto, že chybná je už jeho předloha. Porušuje totiž nejzákladnější heraldické pravidlo, že na barvu se nesmí umístit barva (a na kovu nesmí být kov). Kromě toho je pochybná celá pravá část erbu (heraldik by řekl levá, oni to počítají opačně), v níž má být symbol Řádu německých rytířů, ale tím byl vždy černý kříž ve stříbrném poli, nikdy červený v černém, a konce ramen kříže nebyly po vzoru maltézského kříže nikdy ostře vykrojené, ale byly buď rovné anebo mírně vykrojené do oblouku. Kříž je to ostatně tradiční, je identický s tím, který byl udělován jako nacistické válečné vyznamenání, a změna provedená neznámým autorem je neobhajitelná.

Je patrné, že erb není tradiční; protože sudetští Němci neměli až do r. 1918 důvod vyjadřovat společnou identitu, neměli ani žádný společný symbol, a je zjevné, že tvůrce erbu se ani tímto problémem příliš nezabýval: na prsním (heraldici říkají srdečním) štítku je symbol Egerlandu a k tomuto regionu se vztahuje i řádový kříž, údajně s odkazem na komendu řádu v Komotau (dnešním Chomutově).

Na znak sdružení tedy nezbývá než nahlížet jako na dílo užité grafiky, jistě zdařilé, spíš než jako na erb v pravém slova smyslu. Což je možná škoda, protože necháme-li heraldiku při návrhu znaku za dveřmi, zbavujeme se dobrovolně asistence toho oboru lidské činnosti, jenž má za sebou přes osm století nepřetržitého vývoje a který se dobral značné sofistikovanosti, plně srovnatelné s tím, jehož dosáhla např. typografie.

Je pozoruhodné, jak hluboce jsou pravidla heraldiky v našem kulturním povědomí zakořeněna. Vezměme třeba shora zmíněné pravidlo, že na barvu nesmí být umístěna barva a na kov kov. Na vysvětlenou, kov byly světlé barvy, zlatá nebo stříbrná, a barva byly všechny barvy ostatní (vyjma tzv. barev přirozených, užívaných na přírodních motivech erbů), tedy tradičně černá, červená, modrá, purporová a zelená.

Původním smyslem pravidla bylo zajistit dobrou rozeznatelnost erbů; také bychom mohli dodat, že lidské oko se dokáže přesně zaostřit jen na jednu vlnovou délku, proto hrany červená-modrá nebo červená-zelená působí nepříjemně a rušivě. Když se podíváme na dnešní dopravní značky, vidíme, že respektují nejen toto pravidlo, ale používají, kromě purpurové (jež je na erbech ovšem vyhrazena prelátům a má tedy speciální význam), výhradně erbovní kovy a barvy (tinktury). Jediná značka, která základní heraldické pravidlo nerespektuje, hlavní silnice, na nás obvykle už od dětství působí jako podivná, vymykající se ze systému. A – minimálně na mě – působí nepřirozeně třeba i americké nebo australské značky, jejichž pole je provedeno v tmavožluté, resp. oranžové barvě. Je to opravdu kvůli tomu, že tato barva není klasickou erbovní tinkturou?

Anebo israelská vlajka: instinktivně bych na ní Davidovu hvězdu nakreslil modrou, ale obvykle se tam používá azurová, ležící mimo (evropský) heraldický systém tinktur.

Na heraldice mě vždy fascinovalo, že heraldik byl schopen vyjadřovat se symbolickým jazykem natolik precisním, že podle toho, jak sepsal do erbovního listu blason, tedy algorithmický popis erbu, dokáže jiný heraldik o několik set let později erb nakreslit, a to s výsledkem, který se od původního liší jen minimálně.

A také to, jak heraldická terminologie zakonservovala stovky let starý jazyk. O české to tolik neplatí, i když je pravda, že jejím termínům jako kolčí přilbice, točenice, krokev, překrývadlo nebo ostrev dnes laik už neporozumí, podobně jako tomu, že se rozlišuje směr šikmo (tedy /) a kosmo (tedy \). Daleko více fascinující je ovšem angličtina, která uchovala starofrancouzské termíny, jimž už ovšem nerozumějí pro změnu ani Francouzi. Tak třeba tinktury: ani jedna se nejmenuje tak jako barva občanská: or, argent, azure, gules, purpure, sable, vert. Totéž platí pro geometrické uspořádání prvků, takže blason bendy sinister sable and argent je každému heraldikovi dokonale srozumitelný, ačkoli běžný uživatel anglického jazyka z něj pochopí pouze spojku and.

A kromě toho, erby jsou krásné a ve své jednoduchosti, nebo i díky ní, graficky dokonalé: ačkoli mám jako konservativní člověk výhrady k tomu cirkusu, který se v posledních desetiletích rozpoutává kolem monarchie v Anglii, erb Kate Middleton předtím, než uzavřela sňatek s princem Vilémem (blason: on a lozenge, per pale azure and gules a chevron or cotised argent between three acorns slipped and leaved or), pokládám za výtvarně dokonalý.

Kdyby pro nic jiného, erby jsou užitečné k tomu, abychom si uvědomili, že i před stovkami let žili na této Zemi velmi chytří a nadaní lidé, a cítíme-li se vrcholem historie, jsme možná jen newtonovskými trpaslíky, kteří stanuli na ramenou obrů.

Aktualisováno.
A samozřejmě také zákaz stání a zákaz zastavení – jak jsem na ně mohl zapomenout!

Výpadek služby Blogger

2011-05-14T02:14:00.000+02:00

Již od středy lze pozorovat poruchy funkčnosti služby Blogger, které se projevují tím, že se obnovuje starší stav blogpostů, včetně komentářů, a poté je opět nahrazován stavem jiným, starším nebo novějším. Rovněž bylo včera po řadu hodin nepřístupné rozhraní pro editaci a správu blogu.

Vyčkejme proto v klidu a s rozvahou příštího vývoje; komentátorům doporučuji, aby si veškeré komentáře pro jistotu zálohovali lokálně.

Sudetoněmecké sdružení zahájilo činnost

2011-05-09T23:40:00.010+02:00

Po doručení rozsudku Městského soudu v Praze, čímž došlo k registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, se energicky pouštíme do práce.

Jako první jsme pro nové sdružení navrhli logo:

Jeho autorem je pražský fotograf a grafik Daniel Trojan. Návrh vychází z tradičního erbu sudetských Němců, který vznikl cca v roce 1940 a byl o deset let později – v mírně upravené podobě – převzat mnichovským Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Od německého vzoru se znak českého sdružení liší nejen modernějším grafickým pojetím, ale i tím, že orlice nemá na prsním štítku symbol bílé (stříbrné) mříže, který je součástí erbu města Chebu a u spolku s celostátní působností by postrádal logiku. Místo toho jsou na štítku tradiční sudetské barvy: červená a černá. Oba základní motivy erbu, říšskou orlici a kříž jako symbol Řádu německých rytířů, však naše sdružení převzalo beze změny, stejně jako uspořádání těchto motivů ve vertikálně půleném poli.

Aktualisováno.
Tisková zpráva, nejen o logu, ale také o stavu sporu s ministerstvem vnitra a o nejbližších plánech sdružení.

Proč se nedaří bojovat s korupcí

2011-05-01T20:40:00.004+02:00

K zajímavé debatě vedl blogpost Václava Žáka a následný komentář na Lucerně Wikipedie.

V. Žák (a spolu s ním G. Peters) tvrdí, že Češi mají tendenci k anarchistické ignoranci formálních vztahů a dělby rolí, z čehož pak pramení miserie veřejné správy.

Ne, je to daleko horší: Češi mají zakořeněn odmítavý, subversivní vztah k jakékoli veřejné správě. Neexistuje tu respekt k řádu jako takovému, a neexistence tohoto respektu způsobuje i absenci ideálu dobré správy, natožpak snahy tento ideál praktickou prací naplnit.

Když vyšly na světlo všechny nechutné detaily Drobily affairy, jež velice plasticky ukázaly, co bylo takříkajíc kariérní podmínkou práce ve vysoké funkci ve státní správě a vstupenkou do první korupční ligy, nikdo jakoby ani nebyl příliš překvapen tím, že místo loyality ke státu je od adepta vyžadována primárně loyalita k mocenským (stranicko-politickým) strukturám, které mu umožní být do funkce jmenován a zastávat ji. Jakoby každému přišlo zcela normální, že stát je takto rozparcelován na pašalíky, přičemž volby změní jen poměr počtu a výnosnosti pašalíků přidělených jednotlivým účastníkům politické soutěže.

Politika se pak ale mění v kuhhandl a volby za těchto okolností postrádají smysl, protože nejsou způsobilé změnit kvalitu vládnutí, změní se jimi jen její fasáda a okoukanější mluvící hlavy nahradí méně okoukané.

Není-li loyality ke státu, nemůže příliš pomoci ani formalisace vztahů ve veřejném životě a dělba rolí, protože jejím produktem bude jen vytvoření nového, potenciálně výnosného imitačního aparátu: vznikne nová protikorupční legislativa, budou ustanoveny početné a nákladné protikorupční komise, avšak fakticky se nezmění vůbec nic; ostatně mám za to, že vyspělou protikorupční legislativu mají i v Nigerii a s korupcí tam bojují před každými volbami s energií hodnou Supermana.

Jak takový imitační aparát funguje, ukázal názorně případ prodeje fancy registračních značek na pražském magistrátu. Byl provozován – bezesporu drahý – počítačový systém, který jakýmkoli machinacím jistojistě zabránil, a přesto se pro pražských ulicích už roky pohybují drahá auta s pěknými značkami a levná s běžnými v poměru, který je jako výsledek nahodilé distribuce statisticky neobhajitelný. Jak odhalil audit, systém byl obcházen, a to poměrně velmi snadno: postačilo počkat na chvilkovou nefunkčnost počítačové sítě a rázem bylo vše po starém, přidělovalo se podle uvážení (a vedlejší motivace) úředníka.

Cestou ze současného marasmu není další formalisace vztahů, ale v řadě případů nemůže uškodit naopak jejich zjednodušení, protože formalismus bývá pouhou zástěrkou a alibi pro fraudulentní jednání: na papíře tento stát šlape jako hodinky, výběrová řízení probíhají na základě tak sofistikovaných procedur, že je obejít nebo podvést prostě nelze, a vítězí vždy jen ta nejlepší a nejlevnější nabídka, zatímco v reálu roste moc mafií, stranických i mimostranických, úředníci bohatnou a podnikatelé, minimálně ti podnikající šmudlové, kteří nedokáží podmáznout správnou kapsu, žijí z ruky do úst a v hrůze z kontroly finančního úřadu.

Kdepak, chyba je hlubší a její odstranění vyžaduje změnu hodnotové orientace společnosti, a to je něco, s čím představitelé stávajícího systému nikdy nepřijdou, protože by si sami pod sebou nařezávali větev. Od nich se dočkáme tak nejvýš oné shora zmiňované protikorupční legislativy a ohnivé, protikorupčně bojovné rhetoriky.

Dospíváme

2011-04-30T14:13:00.007+02:00

V tradičním pojímání je dětství charakterisováno jako období štěstí, blaženosti a bezstarostnosti, poslední připomínka ráje: ne náhodou zobrazují katholíci anděla jako bezpohlavní dítě s lesknoucími se, zlatavými vlasy.

Ve skutečnosti je dětství dobou, kdy je člověk ještě víc zvířetem než lidskou bytostí, kdy dokáže ostře vnímat a toužit, nikoli však přemýšlet a korigovat myslí svoje pudy a svůj egoismus. Proto jsou dětské kolektivy tak barbarsky kruté, proto je tolik nedorozumění mezi dospělými a dětmi, které svou mentální výbavou ještě nedokáží rozpoznat morální zápověď určitých jednání. Jestliže desetiletý chlapec týrá pro své potěšení zvíře, třeba kočku, necítí za to vinu. Můžeme mu dát výprask, ne jej však přinutit, aby pociťoval provinění: to přijde mnohem později, samo. Místo polemiky si, prosím, přečtěte Goldingův román Lord of the Flies: je o tom.

Českému národu bývá vytýkán nedostatek dospělosti, a mnohé v jeho nedávné historii tomu nasvědčuje. Způsob, jakým po získání samostatnosti v r. 1918 Češi naložili s ostatními ethniky, je toho příkladem. Slovákům byla nejprve přislíbena realisace jejich touhy po sebeurčení, a když se na základě těchto slibů přihlásili k myšlence československého státu (a národa), zjistili, že získali – navenek – postavení jen trochu jiných Čechů, uvnitř nového státu pak národa, který je tak zaostalý, že musí být kolonisován.

Ještě hůř na tom byli Němci. S těmi nikdo nediskutoval, těm bylo nadiktováno, čím v Československu budou a po čem smějí legitimně toužit. Nestali se partnerem v soužití, ale předmětem pomsty za domnělé historické křivdy, jejichž existence byla přitom dovozována z již tehdy překonaných, v romantismu tkvících východisek.

Proč to Češi udělali? Protože směli, protože jejich touha po moci nebyla nakrátko korigována žádným z dospělých národů jejich evropského okolí. A ovšem, to samé v daleko brutálnější podobě se opakovalo po válce, kdy touha po pomstě (a po kořisti) vyústila v genocidu, provedenou způsobem, s nímž se nelze vyrovnat ani o 66 let později.

Na další aspekt této národní nedospělosti upozornil Václav Žák na svém blogu. Češi, stejně jako dítě, své vládě buď nekriticky věří, anebo ji plně a nezvratně zatracují, přičemž první logicky po čase vede k druhému. Tento kausální nexus si však Češi neuvědomují, stejně jako si neuvědomovali (nebo minimálně nebyli ochotni si připustit) přímou souvislost mezi nerovnoprávností ostatních ethnik na československém území před válkou a jejich následnou neloyalitou a zradou. Dítě nepředvídá a nepřemýšlí, dítě pouze cítí, miluje nebo nenávidí.

Souvislost je přitom jasná: proto, že jsme tolik milovali Havla – a Klause, Kočárníka a Dybu – máme dnes Bártu a Drobila. Stejně jako v historii: protože jsme Němce omezili (mimo jiné) jazykovým zákonem, dostali jsme Henleina, protože jsme Slovákům nedali autonomii, výsledkem byli Hlinka, Tiso a Tuka.

Historická situace zapřičiňuje, že nyní nebude následovat další změna po dvacetiletém cyklu, ale lze očekávat nejméně dalších dvacet let kontinuálního vývoje. To je, myslím, vynikající zpráva, protože po více než století budou mít Češi příležitost k životu v režimu, který bez podstatných modifikací vydrží déle než jednu generaci. Bude důsledkem této lekce konečně dospělé, zodpovědné chování? Přeji si, aby to tak bylo.

Aktualisováno.
K Žákově analyse se vztahuje též tento text na Lucerně Wikipedie.

Už zase se perou

2011-04-30T04:46:00.008+02:00

Nejdřív piš, pak přemýšlej. Touto osvědčenou publicistickou zásadou se zdají řídit aktéři nejnovějšího skandálu, sporu mezi Židovskou obcí v Praze, potažmo Ligou proti antisemitismu, a hnutím D.O.S.T.

Začalo to tím, že židovská obec vydala Zprávu o stavu antisemitismu v ČR za rok 2010. Tu pojala v barokní šíři a vedena vzpomínkou na nedávno vzplanuvší (a mezitím již pomalu uhasínající) morální paniku okolo Ladislava Bátory, označila jím vedenou iniciativu D.O.S.T. nálepkami neofašistická, šovinistická a xenofobní. Své dílo korunovala výrokem: Přesto, že iniciativa D.O.S.T. existuje v ČR již čtyři roky, chápeme ji jako poměrně nebezpečný fenomén, nejen pro české Židy, ale pro celý demokratický vývoj ČR.

D.O.S.T. ovšem reagovala neméně pitomě, když místo aby věc přešla mávnutím ruky, vyzvala židovskou obec k veřejnému pokání spojenému s odvoláním inkriminovaných výroků, a připojila kolekci hrozeb žalobou, trestním oznámením a podobnými parafernáliemi postkomunistické současnosti.

Do třetice se ozvala Liga proti antisemitismu a ústy své přitroublé protagonistky Věry Tydlitátové nazvala reakci D.O.S.T.-u hrubým útokem a vyhrožováním představiteli židovské obce. Což samozřejmě text není, anobrž jest pouhou hrubou záplatou hrubému pytli.

A poučení neboli Belehrung, s. Pavlendo?

Jestliže židovská obec chce evidovat antisemitské incidenty, nechť tak činí – a je to konání potřebné, protože antisemitismus je pro společnost objektivně velkým nebezpečím – ale neměla by tyto incidenty sama vyvolávat, aby nepřipomínala fotbalistu, který dal protihráči žlutou kartu. A Věra Tydlitátová? Ta zůstává živoucí demonstrací hesla, že nejhorší ze všeho je iniciativní blbec; běda kause, jíž se tato jemná dáma rozhodne pomáhat!

Aktualisováno.
Obávám se, že bátoriáda pokračuje.

Doručen rozsudek ve věci registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení

2011-04-29T15:44:00.003+02:00

Dnes byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze, jímž soud vyhověl naší žalobě proti odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Odůvodnění je podle očekávání skandální: komunistický senát městského soudu vysvětlil, že odmítnutí registrace bylo v podstatě v pořádku, soudruzi z ministerstva ho pouze nesprávně odůvodnili a budou proto muset vydat nové, lépe formulované rozhodnutí.

Soudkyně si ovšem nepřečetly sdružovací zákon, takže si nepovšimly, že k registraci dochází ipso facto právní mocí rozsudku, tudíž nové rozhodnutí již vydáváno nebude: bylo by nicotné. Jediný způsob, jak může nyní ministerstvo vnitra registraci zvrátit, je podat kasační stížnost.

Ministerstvo jsem v souladu se zákonem požádal o zaslání stanov s vyznačenou registrační doložkou. Pokud nevyhoví, dostane se věc znovu k soudu se žalobou na ochranu před nečinností.

Jménem přípravného výboru i jménem svým upřímně děkuji všem, kteří nás v naší právní bitvě s ministerskými úředníky podporovali a pomohli nám dovést ji k tomuto, byť zatím provisornímu, vítězství!

Řád ozubeného kola na TV Nova

2011-04-26T20:17:00.004+02:00

Řád ozubeného kola se očividně stává fenomenem: dnes o něm odvysílala reportáž Televise Nova, pojímajíc ji způsobem, který budí vážné pochybnosti o mentální kondici a kognitivních schopnostech jejích redaktorů.

Protože, jak známo, media působí jako přirozený zesilovač lidské hlouposti, nelze vůbec predikovat, do jak obludné dimense důsledky této recese nakonec narostou a zda ve finále i s Jeho Velkoozubeností neskončíme před soudem s obviněním z trestného činu přípravy státního převratu, neboť je zřejmé, že zvolit si jako symbol náboženské společnosti ozubené kolo nemůže k ničemu jinému než k podkopání základů demokratického právního řádu směřovat!

Zde je to v plné kráse:

Rozsudek Přeslička v. KPV

2011-04-26T16:26:00.001+02:00

Dnes dorazil i druhý rozsudek ve věci neoprávněně vyloučeného člena Konfederace politických vězňů, týkající se předsedy přerovské pobočky pana Františka Přesličky.

Fedora 15

2011-04-25T23:31:00.018+02:00

Gnome 3

Linux jsem začal používat v r. 1996, tedy v době, kdy se linuxová jaderná protoplasma teprve začala propojovat s dalšími komponentami GNU a vytvářely se první použitelné, nebo minimálně instalovatelné, distribuce. Začal jsem s distribucí Red Hat a u té jsem, v podobě Fedory, zůstal dodnes: což je s podivem vzhledem k tomu, že je to ze všech běžných distribucí zřejmě ta vůbec nejrevolučnější.

Tyto revoluce přicházejí nečekaně a nepřipraveným uživatelem jsou schopny docela podstatně otřást. Fedora 15, která je zatím v beta-fasi a vyjít by měla za měsíc, 24. května, připravila kontroversní inovaci v podobě Gnome 3 a zároveň, pod kapotou, přešla na systemd.

Druhá z naplánovaných novinek ruší letitý systém inicialisačních skriptů SysV a nahrazuje ho systémem abstraktních jednotek, které mohou odpovídat lecčemus, např. runlevelu, souborovému systému, socketu nebo službě. Což zní podobně, jako kdybychom vytvořili abstraktní pojem zahrnující uživatele, síť, počítač nebo soubor, ale prakticky je to velmi účelné, celkem jednoduché – a skutečně, systemd funguje, přestože ho provází ne úplně dobrá pověst a vzpomínka na to, že z verse 14 musel být, doslova za pět minut dvanáct, ve fasi testování beta verse, narychlo stažen.

Uživatelé Fedory se budou muset odnaučit jednoduché příkazy typu service network start, chkconfig postfix on, init 3 nebo jednoduchou editaci souboru /etc/inittab a místo toho si zvyknou psát systemctl start network.service, systemctl enable postfix.service, systemctl isolate multi-user.target a (hrůzostrašné) ln -sf /lib/systemd/system/graphical.target /etc/systemd/system/default.target, ale co by konservativní člověk neudělal pro pokrok!

Horší je Gnome 3 (přesněji jeho komponenta Gnome Shell), už proto, že se jím ničí prakticky deset let budovaný look-and-feel prostředí Gnome a výsledek začíná poněkud připomínat pokus o kombinaci Windows 7 s Mac OS X.

V prostředí Gnome, které používám téměř od jeho vzniku, jsem si zvykl mít osm ploch, uspořádaných vedle sebe, a na každé mít spuštěné určité specifické aplikace: na první password manager a widgetové gkrelly pro sledování stavu počítače i dvou serverů, na druhé browser, na třetí mailového klienta, na čtvrté Nautilus a v něm dokumenty na file-serveru, na páté virtuální stroje, a tak dále, a k tomu guake s cca devíti automaticky otevíranými a inicialisovanými záložkami.

Teď to nejde, plochy se otevírají dynamicky podle potřeby, a co hůř, aplikace nelze minimalisovat a na plochu nelze umístit žádný obsah; $HOME/Desktop sice existuje, ale jeho obsah se na ploše nezobrazí, je to úplně obyčejný uživatelský adresář. Na druhou stranu, z hlediska práce s aplikacemi je Gnome 3 svižné, praktické a pohodlné, rozhodně se neopakovala blamáž se čtvrtou versí KDE, která byla implementována předčasně a mnohé přinutila přejít k jiným desktop managerům.

Zatím jsem tedy na vážkách. systemd se mí líbí a rychle jsem se s ním naučil pracovat, ale pokud si něco začnu s Gnome 3, bude to trochu podobné, jako bych přešel na Windows 7: více uživatelského pohodlí, více efektů (eye candy), ale mnohem méně kontroly nad tím, co a jak na počítači dělám.

Akualisováno.
Několik screenshotů z experimentování (1, 2, 3).

Řád ozubeného kola

2011-04-21T01:03:00.014+02:00

Ten nápad se zrodil před necelými dvěma měsíci, měl dva inspirátory a dva rodiče.

Prvním inspirátorem byl soudní znalec Michal Mazel, který, dobře si vědom, že označit veřejnou presentaci loga rozpuštěné Dělnické strany za trestný čin nelze, vymyslel konstrukci, že trestné je samotné zobrazení ozubeného kola, jelikož to bylo používáno již ve dvacátých letech jakousi obskurní nacistickou organisací. Druhým inspirátorem byl Petr Kotáb; ten veřejně prohlásil, že při letošním sčítání lidu sčítacího formuláře vyplní jako náboženské vyznání Řád ozubeného kola.

Když jsme s přítelem Markem Hiratem probírali všechny aspekty idiocie Mazlova názoru, napadlo nás, že by nebylo špatné zaregistrovat si Řád ozubeného kola jako náboženskou společnost; té by nebylo dost dobře možné vytýkat, že má ozubené kolo ve znaku.

Já jsem poté novému řádu vytvořil web, včetně symboliky, Marek sepsal základní dokumenty a začali jsme sbírat podpisy pro registraci. Recesistický charakter Řádu podtrhla celá řada drobností, leckdy parodujících zavedené církve, jako například, že doživotní velmistr řádu je ve věcech víry neomylný nebo že mu přísluší titul Vaše velkoozubenosti; momentálně pracujeme na tom, jak mají věřící velmistrovi prokazovat úctu: základním modelem je, že pokleknou a políbí mu lem roucha, ale co když potkají velmistra např. v plavkách, co by měli Jeho velkoozubenosti líbat v takovém případě?

Jedná se tedy o zjevnou politickou recesi, nikoli nepodobnou Haškově Straně mírného pokroku v mezích zákona. Jak to dopadne, když se takovou myšlenku pokusí pojmout novinář, posuďte, prosím, sami na iDnes.

Aktualisováno.

Parlamentní listy
Dementi DSSS
První zprávy (včetně fotografie velmistra)
A další výplod severočeské novinářky iDnes
Článek na Wikipedii

Nový layout

2011-04-20T01:37:00.001+02:00

Po dvou a půl letech na majáku jsem se rozhodl změnit layout tohoto blogu.

Mráz přichází z Mountain View

2011-04-19T15:26:00.003+02:00

Cennou lekci o tom, že svoboda je nedělitelná, nám všem poskytl Google. Když se tato společnost před několika lety podvolila čínské vládě a spolupracovala s ní na blokování antikomunistického obsahu, netýkalo se nás to, protože Čína je daleko a byla to v podstatě její věc.

Nyní začal Google, zatím na YouTube, blokovat evropským zemím přístup k videím s údajně nacistickou thematikou. Zatím se to netýká všech položek, např. Horst-Wessel-Lied si ještě pustit můžeme, a to hned v několika podobách, ale Deutschland, Deutschland über alles už ne.

Občas YouTube blokuje určitý obsah, který je zakázán místními zákony v zemích, kde YouTube působí. Zobrazování určité nacistické tématiky je kupříkladu nezákonné v některých částech Evropy, říká vysvětlující text. Dobře nám tak, myslím.

Rozsudek ve sporu Josefa Hejtmánka s KPV

2011-04-18T18:51:00.002+02:00

Dnes byl doručen rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil rozpor usnesení Rady Konfederace politických vězňů (KPV) o vyloučení pana Josefa Hejtmánka, předsedy českolipské pobočky, z Rady KPV se stanovami.

Kuriosní je, že v průběhu řízení přiznala šikanosní jednání i sama žalovaná, která opakovaně navrhovala zamítnutí žaloby, protože tímto usnesením k vyloučení J. Hejtmánka nedošlo; je ovšem pozoruhodné, že KPV již dva roky nevyloučeného pana Hejtmánka na zasedání Rady, jichž má každý předseda pobočky právo se účastnit, nezve a dokonce mu fysicky brání ve vstupu do sálu, pokud se zúčastnit pokusí. Někdo tu tak trochu lže – ale to nemůže překvapit, uvědomíme-li si, že máme co do činění s organisací, v jejím čele stojí Naděžda Kavalírová, osoba pravdomluvností, mírně řečeno, neproslulá.

Občanský průkaz

2011-04-17T07:35:00.010+02:00

Tvrdí-li mnozí, že další šabachovský film nelze natočit, protože látka je vyčerpána, dává jim Občanský průkaz (2010) režiséra Ondřeje Trojana víceméně za pravdu: je to film, který nemá velký, strhující příběh, spíše se skládá z příběhů episodních, jež však dnešního diváka neosloví ani uvěřitelností, ani originalitou.

Přesto není Občanský průkaz zcela špatný počin, už pro mravenčí práci, kterou si jeho tvůrci dali s representací – zpřítomněním – doby čerstvě zatuhlé husákovské normalisace poloviny 70. let minulého století. Authentické je tu vše, od bytového zařízení přes součástky oblečení po propisovačky učitelek na poradě ZO KSČ, a – kuriosně – dojem věrného zachycení doby ruší právě dokonalost, se kterou se rekvisitáři pustili do práce: v typické hospodě 70. let nebyly přece na stěnách žádné plakáty a další dobové artefakty! Stěny skutečné hospody byly holé, obvykle ukrutně špinavé od kouře, a kromě rozbitého větráku je zdobil tak nejvýš zarámovaný diplom Soutěžíme o titul Brigáda socialistické práce, případně ještě reprodukce obrazu od Slavíčka nebo Ilji Repina, aby soudruzi z VLKa (pro nepamětníky: výbor lidové kontroly, tehdejší ČOIka) nemohli do kontrolní zprávy napsat, že – v jinak zaplivané hospodě čtyřce – vládne nekulturní prostředí – ano, zní to komicky, ale takhle to tehdy opravdu chodilo.

Podobné platí pro celou řadu dalších detailů, např. pytlík od mléka, do něhož maminka Anny Geislerové balí klukům do školy svačinu (vysvětlující vsuvka: do plastových, podle dobových zvěstí karcinogenních, pytlíků z PVC se kvůli úspoře nákladů začalo někdy kolem r. 1974 mléko balit, aniž by si výrobce dělal starosti s tím, jak spotřebitelé částečně spotřebovaný pytlík v lednici postaví/položí bez toho, aby zbytek mléka vytekl). Potisk na mléce zdaleka nebyl jasný a výrazný, jako ve filmu, obvykle byl skoro nečitelný: nebylo potřeba, aby obal zákazníka upoutal, když ten stejně neměl možnost koupit si zboží od jiného dodavatele a výrobky v obchodě nevybíral, ale sháněl.

Doba normalisace byla charakterisována všudypřítomnou zašlostí a šedí, lidé tu žili ve stavu jakési permanentní sensorické deprivace, a tu film rozhodně věrně nezobrazil, stejně jako prevalentní společenskou depresi a pocit beznaděje, nekonečného smutného bezčasí, které známe z Párala nebo z Kundery. Lidé v Občanském průkazu jsou zkrátka pestřejší, barevnější a zajímavější, než jakými ve skutečnosti mohli být.

Občanský průkaz byl – a dodnes ostatně do značné míry zůstal – velmi důležitým fetišem, symbolickým vyjádřením nevolného vztahu mezi státem a jeho občanem. Ve filmu má tento průkaz význam symbolu doby.

Iniciačním rituálem předávání nových občanských průkazů film začíná, a tato scéna je vykreslena skutečně věrně, včetně obligátního, obsahově irelevantního hesla na podiu, červených karafiátů na stole a imbecilního proslovu nařvaných esenbáků k deváťákům, kteří si nové občanky přebírají. A zároveň je důležitým momentem filmu rituální znesvěcení tohoto materialisovaného symbolu nesvobody, a poté brutální odplata režimu za sacrilegium. Představa, že přijetí žáka na střední školu mohlo zmařit to, že si adept v občanském průkazu natrhl stranu patnáct, je v optice dnešní doby neuchopitelná a nepopsatelná, přesto však naprosto věrná: totalitní režim vyžadoval od svých poddaných chování otroka, a k těm, kteří se mu pokoušeli vymknout a uniknout a projevovali byť jen náznakem touhu po svobodě, přistupoval již od dětství jako ke svým nepřátelům a stigmatisoval je znamením méně hodnotného, nespolehlivého občana druhé kategorie, osoby, jak se tehdy říkalo, se špatným kádrovým profilem.

Trojanův film je bezesporu v první řadě filmem o svobodě, a o snaze čtyř kluků uniknout všudypřítomnému a zničujícímu brutálnímu soustrojí diktatury, která, když už nedokáže získat duši mladého člověka po dobrém, dokáže z něj udělat vystrašené, vystresované a vyšších projevů lidskosti nezpůsobilé individuum indoktrinační kúrou základní vojenské služby. Bratr jednoho z hrdinů odchází na vojnu jako svobodomyslný, sebevědomý a všestranně cool mladík-hippie, a po polovině léčby se vrací jako vnitřně zlomený jedinec, pro něhož jsou atributy svobody (vzít si na sebe džínové oblečení a pustit si z desky své Stouny) fakticky už jen vyhasínající vzpomínkou. Tato krátká scéna, jakkoli jí lze vytknout jistou nerealističnost, je ve filmu klíčová: hlavní hrdinové poznávají, jak sami mohou za několik let skončit, pokud se svému osudu nepostaví.

Mám pocit, že kdyby se scenárista zaměřil na tuto složku dějové linie, mohl vzniknout místo průměrného vynikající film: vůbec nejpůsobivější scéna Občanského průkazu je, jak mladí lidé jedou hurvínkem na neoficiální koncert Plastiků na venkov, a ve vlaku jeden z nich zahraje na kytaru a zazpívá Krylovu Lásko!, skladbu tehdy pochopitelně nejpřísněji zakázanou. Starší náhodní spolucestující, kteří pamatují osmašedesátý rok, se nostalgicky usmívají, moc režimu je na chvíli oslabena, ne však zlomena, jak se ukáže záhy, když v cílovém místě tyto mladé lidi místo koncertu alternativní hudby čekají pendreky zásahové jednotky (pohotovostního pluku) SNB.

Místo sledování tohoto thematu, silného, authentického a nadčasového, scenárista svoje dílo vyplnil do více než dvouhodinové stopáže vedlejšímu příběhy a postavami, které jsou o poznání méně zdařilé. Těžko uvěřit, že by se po mrtvici paralysovaný otec hlavního hrdiny choval tak, jak je zobrazen, velmi obtížně uvěřit příběhu ušlechtilé učitelky Lenky (skutečné mladé učitelky byly spíš ustrašené a zmatené než idealistické, charakterní a svobodomyslné: i ony musely předtím, než byly připuštěny k dětem, projít svým kursem režimní loyality), naprosto nereálná je figurka známého rockera a hároše, ve skutečnosti důstojníka StB.

Herecké výkony jsou bohužel spíš průměrné, prakticky nikdo nevyniká a herci své dialogy často odříkávají tak, jako by je četli. Dost velká část rolí je nadto chybně obsazena: jakkoli můžeme s trochou úsilí uvěřit Jaromíru Dulavovi, Anně Geislerové a Kristýně Liška-Bokové, totéž nelze říct o Martinu Myšičkovi nebo Juraji Nvotovi. Esenbáci jsou, na rozdíl od skvěle střižených komárenských celníků, jaksi komiksoví. Vyloženě trapně působí Jiří Macháček; ano, ta role byla špatně napsaná, přesto se, myslím, zahrát dala. Překvapivě nejlepším hercem je tak, aspoň pro mne, malý esenbácký synek-třídní práskač.

Celkově pro mě byl Občanský průkaz zklamáním: je to hezká obrázková knížka, almanach pro nostalgiky, kteří dobu 70. let pamatují a rádi zavzpomínají na její propriety, ale film neví, čím chce být: na komedii ve stylu Pelíšků nemá ani scenářem, ani hereckými výkony, do Kawasakiho růže mu hodně chybí po stránce příběhu i psychologické propracovanosti, a hlavně, tvůrci nevědí, o čem vlastně chtějí točit, spoléhajíce na to, že i (n+1)-ní vývar ze Šabacha bude divácky úspěšný, protože na Šabacha se prostě do kina chodí.

Odkazy:

láskyplná, ale plytká ~~recense~~ imprese Vodníka na serveru Discussionspeed
podstatně objektivnější recense Jana Čulíka na Britských listech

Skryté půvaby reklamního opt-inu

2011-04-16T20:20:00.009+02:00

Tak tohle mi dnes přišlo – a pobavilo:

Úvaha zmatená aneb Proč jsem si nepředplatil elektronické Lidovky

2011-04-14T04:17:00.019+02:00

Typický český podnikatel-restauratér nebo kavárník se dozvěděl, že je výhodné poskytovat ve svém podniku wifi připojení, protože tím může přilákat víc hostů. Jelikož je to podnikatel český, zvolí některou z variant:

1. Žádné wifi nezřídí, ale nakoupí velké nálepky s nápisem, že v podniku je bezplatné připojení, nalepí je na vchodové dveře a personál instruuje, aby se hostům omlouval za dočasný výpadek Internetu.

2. Wifi zřídí, v nejlevnější dostupné variantě, obvykle s extremně slabým wifi transceiverem, který pokryje signálem jen část lokálu, a aby mu snad nikdo nemohl krást bandwidth, chrání přístup loginem a heslem, které servírky na nastříhaných lístečcích roznášejí hostům. Kromě toho ještě nařídí zapnout všechny ochrany, které software routeru poskytuje, a tak např. zakáže všechny porty mimo http, takže kdo by si chtěl třeba stáhnout mail, má smůlu, POP3/IMAP-pakety neprojdou. Wifi je tak téměř nepoužitelné, ale obrat se přesto zvýší, aniž by se hostům přímo lhalo do očí tak jako v předchozí variantě.

Existují podnikatelé, kteří postupují normálně, tzn. zřídí přípojku s dostatečnou rychlostí a silou signálu a nijak ji neblokují, ale ti jsou, minimálně v Praze, v brutální menšině.

Já ovšem vůbec nechci psát o kavárnách a o wifi Internetu, ale o něčem docela jiném. Právě tak jako podnikatel druhého druhu totiž postupovaly Lidové noviny, které se rozhodly zpoplatnit obsah elektronických vydání.

Předně stanovily cenu, která je blízká ceně předplatného za tištěné vydání, tzn. 250 Kč měsíčně, a to přesto, že v nákladech za noviny je zdaleka největší položkou jejich výroba, od papíru přes tisk po distribuci a remitenda. Snad někdo z věrných tenhle deal akceptuje, ale musí při tom mít nutkavý pocit, že je vydavatelem nestydatě okrádán.

Za druhé si Lidovky nelze přečíst jen tak, ale pouze ve speciálním – patrně javovém nebo ajaxovém – prohlížeči, který na displayi vytvoří úzkou nudli a v ní dovolí obrazem tiskové strany pohybovat a zoomovat. Motivem tohoto paranoidního DRM je strach, že by si snad vychytralí čtenáři předplatili jedny noviny a ty pak sdíleli s jinými. Papírové noviny si můžete uložit, půjčovat, zajímavé články v nich případně oskenovat, elektronické smíte jen číst a po dobu, po kterou si platíte předplatné, můžete navíc do archivu.

Výsledkem je, že Lidovky, které měly slušnou chanci dostávat tu a tam něco z mých peněz (např. kvůli pondělní rubrice Právo & justice), neinkasují kromě zkušební desetikoruny ani halíř, protože nedokázaly být ani dostatečně fairové, ani přiměřeně velkorysé, a navíc mne urážejí tím, že ve mně vidí potenciálního zloděje a nestydí se tak ke mně chovat.

Náboženskou svobodu nelze zneužívat

2011-04-11T19:17:00.010+02:00

Nechtěl jsem o této věci vůbec psát, považuje ji za příliš triviální a očekávaje, že tak učiní jiní. Nestalo se, a soudě podle textu Věry Tydlitátové, základní právní osvěta neuškodí. Zde je:

Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím nemusí být úřadu oznamována, inter alia, shromáždění pořádaná církvemi nebo náboženskými společnostmi v kostele nebo v jiné modlitebně, procesí, pouti a jiné průvody a shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání.

Tato exempce z oznamovací povinnosti se tedy vztahuje i na shromáždění konaná na veřejných prostranstvích, avšak pouze za předpokladu, že tato slouží k projevům náboženského vyznání. Není přitom vyloučeno, aby i takové shromáždění úřadu oznámeno bylo, což může být praktické zejména u větších shromáždění např. z hlediska zajištění odklonu dopravy a/nebo policejní ochrany účastníků; zákonná povinnost pořadatelů oznamovat takové shromáždění však ani v těchto situacích dána není.

Čeho jsme v sobotu byli svědky v Krupce, bylo shromáždění, které pod záminkou výkonu svobody vyznání směřovalo zcela zjevně k jinému cíli, totiž k zamezení průchodu řádně oznámeného pochodu Dělnické strany sociální spravedlnosti po plánované, a rovněž řádně oznámené, trase. Takové shromáždění proto musí být ohlášeno a vzhledem k (záměrné) kolisi s jinou demonstrací by nastoupila procedura zakotvená v ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona. Jestliže by – podle očekávání – nedošlo mezi pořadateli obou akcí k dohodě, bylo by povinností úřadu blokační demonstraci jako ohlášenou později zakázat.

Nešlo tu o Listinou chráněnou náboženskou akci, nýbrž o projev občanské neposlušnosti, jenž snad může být lidsky pochopitelný, avšak nesmí být ze strany státních orgánů tolerován, protože ve hře jsou ústavně chráněná práva druhých. Policie zcela správně zajistila průvodu DSSS možnost projít a zcela správně – a v tomto případě i nikoli nepřiměřeně brutálními prostředky, tak jako v Novém Bydžově – konání nelegitimního shromáždění protidemonstrantů znemožnila.

V. Tydlitátová píše: Přestože se v Krupce PČR a politici stojící za jejím velením dopustili fatální chyby, kterou musíme využít, nelze příště spoléhat na stejný postup, ale je třeba «přitvrdit» – totiž lépe využívat právní a politické nástroje. […] Znovu připomínám – musíme více znát a využívat právo, dokázat, že DSSS porušuje zákony, přinutit politiky a justici k činnosti, to za nás žádný stát, tím méně tento stát, který dnes již prakticky nefunguje, neudělá.

To jsou hloupé žvásty: je to přesně naopak, v Krupce stát svou funkčnost prokázal a státní orgány postupovaly přesně podle zákona. Kdo zákon nezná, je Věra Tydlitátová a další fanatici intolerance, vydávající svůj boj proti lidským právům málem za hodna blahořečení. Přitvrdit by měl naopak stát, například tím, že by organisátory a účastníky podobných blokád začal stíhat za přečin porušování svobody sdružování a shromažďování podle § 179 odst. 1 TrZ/2009 nebo přinejmenším pro přestupek proti právu shromažďovacímu podle § 14 odst. 2 písm. h) shromažďovacího zákona.

Bátoriáda a poučení z ní

2011-04-10T04:07:00.003+02:00

Již více než týden je ve funkci poradce ministra školství Ladislav Bátora, veřejný nepřítel číslo jedna. Každý den vyhlížím z okna, kdy se před základní školou v naší ulici začnou rotit davy chlapců a dívek, již oděni ve vlastenecké kroje, sborově hajlujíce a pějíce Čechý krásné, Čechy mé, počnou podnikat nájezdy na romskou populací osídlené domy v okolí. Zatím však nic, žádná viditelná změna.

Co se v minulých týdnech odehrálo a co lze souhrnně označit termínem bátoriáda, je možná vůbec nejvýraznější polistopadovou manifestací jevu sociology nazývaného morální panika. Nebezpečí, ať skutečné nebo zcela virtuální, je zveličeno do té míry, že se domněle stává, naprosto disproporčně, společností nejvíce diskutovaným a obecně vnímaným, hlavním a nejzásadnějším problémem dané doby; v historii bylo důvodem morální paniky příkladmo obvinění z čarodějnictví, moderním příkladem může být pedofilie nebo politický extremismus.

Funguje tu kladná zpětná vazba: protože je nebezpečí tak bezprostřední a závažné, je třeba nasadit do boje s ním mimořádné prostředky, a ty zase pomohou odhalit latentní zdroje nebezpečí tam, kde jsme je předtím netušili. Myslím, že není třeba ve výkladu pokračovat, známe to asi všichni, ostatně morální paniku zpodobnil výtečně Otakar Vávra v Kladivu na čarodějnice.

Do vyhánění Bátory se zapojili ti, na jejichž racionalitu bychom ještě před dvěma měsíci vsadili krk. Například Liga lidských práv, doposud politicky neutrální občanské sdružení, které se nebálo postavit za příznivce Dělnické strany, když vloni po jednání o rozpuštění strany utvořili před NSS spontánní demonstraci a policie je neoprávněně rozehnala. Bátoriáda ale byla na mladé a naivní ochránce lidských práv příliš silnou kávou, a tak podpis jejich představitelky nalezneme pod hloupoučkou výzvou české sekce Amnesty International. Ostuda je to velká a ztráta dobrého jména patrně nevratná; je nicméně jejich, ne naším problémem.

Naším problémem je ovšem primitivismus a excitabilita velké části české společnosti, která je, zdánlivě nepoučena dějinami, schopna ztotožnit se s iracionálními tvrzeními iniciátorů a udržovatelů morální paniky, a stejně snadno, jako se dnes davy identifikují s požadavkem odchodu L. Bátory ze státní služby, mohou se zítra ztotožnit s čímkoli podobně pomýleným. Nikdo z nás neví, kdy a kvůli čemu se i on sám stane novým Bátorou.

Nejde tu proto o věcnou stránku kontroverse, ale o to, jak snadno je dav manipulovatelný. Stejně jako v případě bátoriády se vytváří a udržuje při životě morální panika boje proti extremismu, jejíž je bátoriáda větví (v našem městě náckové prostě pochodovat nebudou, a je úplně jedno, že na to mají z ústavy právo!), pedofilie (pedofily je potřeba doživotně isolovat, anebo přinejmenším vytvořit jejich jmenný seznam, který bude každému přístupný na Internetu!), pervasivní romské kriminality (do té čtvrti by se žádný Čech neodvážil, a kdo tam bydlí, musí být už proto zločinec), nebo potenciálně třeba risika imigrantů, kteří berou českým dělníkům práci a je proto ospravedlnitelné podpalovat jejich ubytovny.

Bohužel, uplatnit ve vypjatých situacích kritické myšlení je schopen málokdo, většina pravidelně dává průchod davovým instinktům, jež sice poskytují prvotní euforii, avšak tu posléze nevyhnutelně střídá pocit zahanbení a racionalisace, hledání dostatečně konejšivé sebeomluvy.

Kdy zloděj odpustí

2011-04-03T14:04:00.016+02:00

V pátečních Lidovkách vyšel pozoruhodný komentář Luboše Palaty na thema česko-německých vztahů. Jeho podtitul zní Sudetoněmecké krajanské sdružení se po 20 letech stalo z nepřátelské organizace přijatelným partnerem a obsah nenechává nikoho na pochybách, že cílem textu je vysvětlit rozdíl mezi hodnými, s Čechy kooperujícími sudetskými Němci (sdruženými v německé SdL), které zjevně podporuje i L. Palata, a sudetskými Němci zavrženíhodnými, renegáty z našeho čerstvě legalisovaného krajanského sdružení.

Jak se stát vzorným sudetským Němcem, jakého bude mít rád i pan Palata? K tomu je potřeba přijmout za své několik theorií.

První z nich je theorie příčiny a následku (neboli též spravedlivé odplaty). Vyhnání – jemuž už, na znamení vstřícnosti, blahosklonně nebudeme říkat odsun, a ani pan Palata tak nečiní – bylo jen důsledkem německých zvěrstev a je jimi plně historicky, politicky i právně ospravedlněno. Běda ovšem, kdyby theorie příčiny a následku byla uplatněna v opačném směru a kdyby někdo se stejnou logikou začal například tvrdit, že události v Lidicích byly jen důsledkem atentátu na Heydricha nebo že persekuce českého obyvatelstva byla z velké části důsledkem porušování právních předpisů v oblasti hospodářství a zásobování (neboli šmeliny)! To by byl hned oheň na střeše. Nesnažím se protektorátní režim nebo nacismus ospravedlňovat, pouze poznamenávám, že jednosměrnost příčino-následkových vztahů na území České republiky je jaksi povážlivá.

Druhá theorie je theorie excesu. Vyhnání probíhalo zásadně humánním způsobem, jen výjimečně se některý soudruh z Revoluční gardy unáhlil a ujela mu ruka. Ve slabé chvíli pak těchto excesů i zalitujeme, a dovolíme Němcům připomenout je pamětní deskou, jako je ta na mostě E. Beneše (sic!) v Ústí nad Labem: ale úplně malou, rozhodně bychom nestrpěli nic podobně monstrosního jako je památník v Lidicích – tato dimense je vyhrazena příkořím spáchaných Němci na Češích.

Třetí a poslední theorií je theorie tlusté čáry za minulostí. Jsme ochotni s Němci o historii – v mezích, které jim stanovíme – i diskutovat, avšak jen pod podmínkou, že ji budou chápat jako uzavřenou a neměnnou kapitolu. Benešovy dekrety jsou dítětem své doby a případné nespravedlnosti již nelze napravovat, lze je jen, pokud budou Němci dostatečně vstřícní, decentně a pokud možno neadresně připomenout. Bezpráví se dělo. Jaksi samo.

Jak ukazuje Palatův článek, akceptovat tyto premisy není ani pro sudetského Němce nesplnitelný úkol a některým se to podařilo v takové míře, že by mohli být oceněni českým státním vyznamenáním Vzorný sudetský Němec I. a II. stupně, protipolem protektorátní Svatováclavské orlice; druhý stupeň by dostali Němci, kteří ještě občas nad Benešovými dekrety více nebo méně veřejně zabrblají, jako třeba Bernd Posselt nebo Peter Barton, první stupeň by byl vyhrazen Němcům, jejichž názory se od názorů průměrného Čecha neliší vůbec nijak, byl by oceněním Němce takříkajíc dokonale smířeného a asimilovaného.

Není divu, že když do této idylky vnikne cizorodý prvek jako je naše sdružení, strhne se mela a názory podstatné části veřejnosti variují v rozmezí odsunout-zavřít-pouze zakázat. A není také divu, že do první řady nesympathisantů se staví vzorní Němci z SdL, jimž se někdo snaží sáhnout na živnost a připravit je o pohodlnou obživu.

Otázkou ovšem je, zda má pro sudetské Němce význam mít jako svou representaci toho, kdo je v otázce vyrovnání s minulostí na stejné vlně s českou vládou a kdo po 60 letech činnosti nemůže vykázat na poli vyjednávání s Čechy ani jeden jediný, sebemenší úspěch. Představitelé SdL v důsledku své vstřícnosti ustoupili tak daleko, že dnes už po Češích nechtějí nic, a mají proto šanci, že jejich požadavky budou konečně akceptovány a konečně se pro české státní orgány stanou seriosními partnery k jednání.

My jsme naopak přesvědčeni, že tato vstřícnost není na místě a diskredituje i samotné Čechy. Vyhnání sudetských Němců není možné ničím ospravedlnit, Benešovy dekrety jsou ostudou českého právního řádu a vyrovnání nelze pojmout na basi these tak my vám tedy, že jsme vás vyhnali a okradli, odpustíme. Je přitom třeba hledět do budoucna a dívat se na zmírnění následků sudetoněmecké genocidy především jako na něco, co dlužíme sami sobě a co musíme udělat, abychom se nemuseli před sebou a svými dětmi a vnuky stydět.

Anebo snad chceme i jim vysvětlovat, že vyhnat dva a půl milionu lidí a zmocnit se jejich majetku jen pro jejich ethnický původ, bez jakékoli individuální viny (a desetitisíce při tom jaksi mimochodem připravit o život), nebyl zločin? To nám přece neuvěří, a nevěříme tomu ani sami, jen v nás doznívá komunistická indoktrinace, jíž se ani po dvaceti letech života na svobodě nedokážeme zbavit.

Tento problém není u Němců. Tenhle problém je v nás a sudetské Němce bychom měli chápat jako partnery, kteří nám s jeho řešením mohou pomoci.

Sudetoněmecké krajanské sdružení bylo povoleno!

2011-03-31T17:19:00.003+02:00

Městský soud v Praze dnes překvapivě vyhověl naší žalobě proti odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Jednání bylo, troufám si tvrdit, pro všechny zúčastněné pamětihodné. Komunistickým soudkyním Veberové a Hroudové jsem nejprve učinil desetiminutovou improvisovanou přednášku na thema jejich charakteru, či spíše absence tohoto, a naprosté nezpůsobilosti být soudcem v demokratické zemi. Na vážnější odpor se soudružky soudkyně nezmohly, pouze se tvářily značně kysele, zejména když veřejnost, která zaplnila největší jednací síň v Hybernské beze zbytku, začala při mém projevu spontánně tleskat.

Poté jsme se odmítli k věci dál vyjadřovat, a nezúčastnili jsme se ani vyhlášení rozsudku. Ten však překvapivě vyzněl v náš prospěch.

Jak vyplynulo z vyjádření tiskové mluvčí soudu, senát se domnívá, že zrušil-li ministerské rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, ministerstvo vnitra může vydat nové rozhodnutí, které lépe odůvodní, a celé soudní martyrium tak začne znovu. Tak tomu však není, v řízení podle zákona o sdružování občanů je soud odvolacím orgánem sui generis a zrušení správního rozhodnutí má automaticky účinky registrace (§ 8 odst. 4 zákona). Zvrátit rozhodnutí a registraci zrušit může pouze Nejvyšší správní soud.

Upřímně děkuji všem, kteří nás dnes k soudu přišli podpořit!

Zvukový záznam: jednání, rozsudek.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

Heydrich

2011-03-28T04:30:00.012+02:00

Předesílám, že nápad, aby syn Reinharda Heydricha zajistil prostředky na obnovu zámku v Panenských Břežanech (kde jeho otec jako zastupující říšský protektor se svou rodinou bydlel), nepovažuji za šťastný. Jakkoli nelze Haidera Heydricha činit odpovědným za skutky jeho tatínka-válečného zločince, tato myšlenka se mi zkrátka jeví málo vkusnou a necitlivou.

Kontroverse nicméně odhalila, že s Heydrichem mají Češi dodnes určitý problém. Vidím to takhle:

S českým národem se pod vnějším tlakem okupace a Protektorátu – a úplně stejně o 25 let později pod tlakem normalisace – stalo to, co se uděje se zdánlivě homogenní směsí, vložíme-li ji do odstředivky, totiž rozdělí se na frakce. Malá část národa přistoupila na otevřenou kolaboraci s nepřítelem a začala okupanty vychvalovat, a ve snaze zavděčit se jim zašla nakonec tak daleko, že její představitele Němci sami – v kuriosním postavení čestných vězňů – internovali. Na druhém konci tady byla (stejně malá) část lidí, kteří se nepříteli postavili a bojovali proti němu, počínajíce si snad naivně, což ale nečiní jejich odvahu a skutky méně záslužnými a významnými.

Největší frakci představovali ti, kteří se s okupací naučili žít, a celkem pohodlně se v Protektorátu zařídili. Právě to byli lidé, které si Heydrich dokázal získat, podobně jako si jejich potomky z další generace získal Husák svou versí gulášového socialismu. Klídek, pohoda, trochu smrádek, ale teplíčko, nevyčnívat, nebouřit se, myslet si svoje, ale být tiše a čekat, až se kolo dějin znovu pootočí a k přizpůsobení bude Čechovi předloženo něco dalšího. Byli jsme a budem.

Je málo známo, že po atentátu na Heydricha (jenž se uskutečnil proti vůli domácího odboje) se vzedmula vlna celonárodního odporu. Atentátníci měli v očích průměrného Čecha podobný obraz jako dnes bratři Mašínové, tedy jako ten, kdo neodpovědně narušil naši pohodlnou kolaboraci a stavěl nás před obtížná a nepohodlná morální dilemata. Udavačů se tehdy v Praze našly stovky, ne-li tisíce, a dvoumilionová odměna za pomoc při vypátrání vrahů byla nakonec rozdělena na tolik dílů, že k zamaskování této skutečnosti bylo třeba vymyslet hlavního zrádce Karla Čurdu.

Heydrich to s Čechy uměl. Hned při nástupu do funkce zrušil nerovnost v potravinových přídělech a i dalšími opatřeními si dokázal získat srdce průměrného, trochu zbabělého a velmi konformního Čecha, který pochopil, že pokud bude svědomitě pracovat pro Říši, Říše se o něj postará a nebude mu nic chybět: naopak pokud bude dělat potíže, čeká ho zlý osud. Heydrich si byl svou politikou jist, dokonce natolik, že si dovolil cestovat po Protektorátu v otevřeném automobilu a bez ochranky, což by bylo kdekoli jinde v okupované Evropě nemyslitelné. Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi.

Heydrichova politika fungovala, a to je problém, kteří s ním dodnes Češi mají. A ostatně, úplně objektivně, porovnáme-li zastupujícího protektora s těmi hlavami státu, které přišly po něm, musíme fairově uznat, že Heydrich mezi nimi rozhodně nevychází jako ten nejhorší. Počet obětí jeho vlády je jen zlomkem obětí poválečné genocidy a se způsobem, jak v 50. letech vládli komunisté, se nedá vůbec srovnat.

Táži se, neměl by být také Heydrich vyznamenán zákonem o zásluhách, anebo neměla by se minimálně v místě atentátu pořádat pietní shromáždění přinejmenším stejně početná, jaké se letos sešlo u hrobu zločince a masového vraha Klementa Gottwalda?

Jednání o zákazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení již ve čtvrtek

2011-03-26T02:43:00.002+01:00

Již ve čtvrtek 31. března 2011 se u Městského soudu v Praze koná odročené jednání o naší správní žalobě proti odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Skandální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepodjatosti komunistických soudkyň Veberové a Hroudové potvrdil i Ústavní soud, takže soudkyním již nemůže nic zabránit, aby rozhodnutí ministerstva vnitra v souladu se svým posunutým hodnotovým systémem potvrdily. Nemíním ovšem dát svou kůži lacino a to, co soudkyním před jednáním a při něm řeknu na adresu jejich charakteru a nedostatku způsobilosti vykonávat v demokratické zemi soudcovskou funkci, jim dlouho nikdo neřekl.

Rozsudek v náš neprospěch je u takto složeného senátu jasný předem, proto nevidím důvod, proč si jednání aspoň náležitě neužít.

Začátek je v 9.00 hod, jednací síň č. 258, I. patro, Hybernská 18. Trubky, píšťalky, rajská jablka různého stáří i kvality a vhodné protikomunistické transparenty s sebou, bude zábava!

K jednání jsme vydali tiskovou zprávu.