Moc v négligé

Napsal jsem před časem, v souvislosti s pohřbem Václava Kočky ml.: Je charakteristickou vlastností společností postkomunistického typu, že jejich skutečný charakter a společenská struktura se navenek ukazují neplánovaně, jaksi mimoděk. Těchto prozření bývá jen několik za desetiletí, a když už k takové události dojde, neměli bychom zůstat k tomu, co se nám nabízí k vidění, slepí.

Uplynulých 48 hodin bylo dalším takovým okamžikem, a snažme se proto krátké období před tím, než nám realita opět přibouchne okenice, nepromarnit. Pozornému diváku se toho k vidění nabídlo až-až, a některé exponáty z obludária, které před našimi zraky oddefilovaly, musely vzbudit pochyby, zda jde ještě o skutečnost nebo již sledujeme produkt jakési fantasmagorické, horečnaté vise.

Předně je tu Jana Nagyová, premierská milenka, žena tak výkonná, že jí za to byly ze státního rozpočtu vypláceny na mimořádných odměnách stovky tisíc korun. Chápeme, dobrý sex něco stojí, zvlášť je-li spojen i s jinými mimořádnými předpoklady, např. se schopností zařídit sledku na milencovu manželku. To celé v balení vysoké státní úřednice, momentálně v CPZ, s návrhem na kolusní vazbu, jemuž se metropoli nepřátelsky nakloněný a levicově orientovaný soudce z Ostravy asi nebude příliš zdráhat vyhovět. Nuže, přátelé, upřímně: kdyby podobnou postavu zobrazil ve své knize takový Viewegh, neměli byste pocit, že vás autor vodí za nos, že taková osoba prostě nemůže existovat?

Pak je tu vojenská kontrarozvědka, vedená dvěma elitními ramby z Afghánu, kteří nemají nic proti občasnému melouchu na Úřadu vlády: je to jen pro dobro jejich kariéry a navíc jistě ve státním zájmu. Kontrolní mechanismy, které by něčemu takovému zabránily, nebo aspoň prostý pud sebezáchovy zpravodajských generálů? Zapomeňte. Bohužel, tajná akce se nezdaří, operativci byli sledovanou osobou odhaleni. Jak musí práce této služby vypadat při jiných, běžných operacích, raději nedomýšlet.

A pak Vrchní státní zastupitelství v Praze, jehož náměstek je prověřován pro podezření z účasti na zločinném spolčení, a tak, aby o trestním řízení a povoleném odposlechu nebyli do druhého dne informováni podezřelí, je dozor bez jeho vědomí delegován do Olomouce. Jak se arci ukázalo, ani to nestačilo, aby se o plánovaném zásahu nedozvěděli kmotři Janoušek s Rittigem; jediný, kdo o něm neměl tušení, byl moula premier, který do odposlouchávaného telefonu své pobočnice jistě pronesl takovou spoustu indiskrecí, že se proti tomu affaira Berlusconiho a jeho ztepilé tanečnice musí jevit dětskou kratochvílí.

Zlatým hřebem a hlavní atrakcí jsou ovšem domovní prohlídky a výsledky razie v safe boxech Komerční banky. Sto dvacet až sto padesát milionů v hotovosti, drahé kovy zatím nezváženy, to vše patrně jen pro strýčka příhodu stranou odložené prostředky JUDr. Romana Janouška a Ivo Rittiga. Oba jmenovaní, jak řečeno, mezitím bezpečně v trapu, a kdyby došlo k nejhoršímu, lobbista v této zemi není povinen prokazovat původ svého majetku, tak jako nemusí nikomu vysvětlovat, co si povídá s pražským primátorem po šifrovaném spojení.

Zkrátka, bylo to hezké a bylo toho dost, a téměř jsem rád, že už to snad končí a několik dalších let nám místo nevábných útrob moci bude opět předváděno obvyklé pimprlové divadlo – hra na demokracii.

Věra Tydlitátová opět online!

Po 136 dnech prolomila Věra Tydlitátová slíbené mlčení a obnovila aktualisace svého blogu, kterýžto v lednu po presidentských volbách opustila, prohlásivši, že odplouvá za Obratník Jednorožce.

Vítejte zpět, velikánko slova, a jen do nich!

Jan Šinágl v. Vít Jedlička v Debatním klubu na thema totalita

Začátek je dost nudný, ale poté se debata rozběhne a pánové skončili bezmála fackovacím finále, jak jest arci dobrou tradicí českého diskusního demokratismu.

Hlavní themata: Rakousko-Uhersko, první čs. republika, nacismus v. komunismus, Dělnická strana, evropská integrace.

Presidentská volba jako antisemitský incident aneb Kdo nevolí Fischera, nemá rád Židy

Výroční zpráva o antisemitismu v České republice vydaná Střediskem bezpečnosti Židovské obce v Praze mě pořádně dopálila. Vedle obecných tvrzení, opakovaných v těchto zprávách celkem pravidelně (antisemitismus v této zemi skutečně nepředstavuje reálný problém a zpráva se tudíž jeví celkem zbytečnou), je ve zprávě thematisována presidentská volba, resp. kampaň před ní, a to způsobem, který nelze při nejlepší vůli nazvat jinak než krajně manipulativním.

Zpráva na jedné straně přiznává, že předvolební kampaň i samotná volba nakonec ukázaly, že většinová společnost je více než na židovský původ Fischera citlivá na jeho členství v KSČ před listopadem 1989 či na nedostatek charisma, avšak hned v následujícím odstavci se praví:

Dle očekávání kandidatura Jana Fischera vzbudila silný odpor mezi pravicovými extremisty a zároveň vyvolala projevy antisemitismu tam, kde byl do té doby spíše latentním fenoménem. Nejdiskutovanějším aspektem Fischerovy kandidatury se u těchto jedinců stala otázka jeho loajality k ČR. Fischer byl nařčen z toho, že není pravým Čechem, a že tudíž nemůže být dostatečně oddán ČR. Mezi extremisty panovalo přesvědčení, že v případě výhry v prezidentské volbě by měl Fischer blíže k politice a zájmům Státu Izrael než k politice a zájmům ČR.

Poté je skandalisován Patrik Vondrák:

Dalším tématem pravicových extremistů ve vztahu k Janu Fischerovi byla policejní operace Akce Power, která se uskutečnila v době, kdy byl Fischer premiérem úřednické vlády. Patrik Vondrák jako jeden z obviněných využil během předvolební kampaně možnosti, aby Fischera veřejně konfrontoval. Telefonoval tak např. do pořadu Hyde Park České televize a zúčastnil se veřejných debat s Fischerem. Videa z těchto debat, kde Vondrák pokládá Fischerovi otázky, se objevovala na webových stránkách pravicových extremistů. Vondrák se pravděpodobně opět vrací do své role vůdčí postavy neonacistické scény, která byla narušena jeho několikaměsíčním pobytem ve vazbě.

To je arci typický produkt radia Jerevan. Připomeňme si, jak to bylo ve skutečnosti: Patrik Vondrák Fischera konfrontoval, avšak thematem této konfrontace byl nikoli Fischerův původ nebo otázka jeho loyality k České republice, ba ani ne akce Power, resp. Lotta (o té byla řeč pouze jednou), ale primárně podvody, kterých se Fischer v kampani a v jejím účtování vůči ostatním pretendentům dopouštěl, zejména fantastické slevy, které mu byly Českou poštou i různými medii, evidentně na úkor jiných inserentů, rutinně poskytovány a které způsobily, že Fischer velmi pravděpodobně několikanásobně překročil finanční limit stanovený pro kampaň zákonem (problematice jsme se věnovali na druhém blogu).

Fischer za svůj neúspěch nevděčí latentnímu antisemitismu ve společnosti, ba ani ne nedostatku charismatu, ale právě těmto podvodům, které nakonec v jedné z předvolebních debat vyvrcholily přítomností placených příznivců, tj. klaky. To vše mu poté voliči v prvním kole po právu spočítali – a ano, způsob jeho veřejné presentace, charakterisovaný neschopností, resp. neochotou zaujmout zásadový postoj téměř k čemukoli (jenž mu vysloužil mediální přezdívku Rosol), k nelichotivému výsledku jistě také přispěl. Co k němu nepřispělo zcela určitě, je Fischerův ethnický původ: ten byl převážné části voličů lhostejný (a naopak přitížil Karlu Schwarzenbergovi, který, ač Čech jako poleno, byl protivníky úspěšně presentován jako nenáviděný Němec; leč, bohužel, žádná výroční zpráva o antigermanismu se nezpracovává, ten je všemi tacite tolerován).

Rozumím-li autorům zprávy dobře, antisemitismus znamená položit židovskému kandidátu jakoukoli nepříjemnou otázku, a učiní-li tak pravicový extremista, jedná se bezmála o trestný čin.

Je mi líto, ale pokud něco antisemitismus v české společnosti efektivně rozdmýchává a podporuje, pak jsou to právě takové neobjektivní, protekcionářské a bolestínské postoje, a Židovská obec se jimi řadí na úroveň serveru Romea.cz, jehož autoři rovněž, vedeni snahou minoritě pomoci, svým tendenčním zpravodajstvím a publicistikou ve výsledku jen posilují protiromské nálady a stereotypy.

Ochrana před antisemitismem by nikdy neměla být zneužívána k ochraně Židů před kritikou, v daném případě navíc plně oprávněnou a široce akceptovanou, jinak bude výsledkem pravý opak toho, co bylo zamýšleno.

Glosa výroční aneb Ztráta důstojnosti? Jako vtip dobré!

K Pražskému povstání vedla Čechy ztráta důstojnosti, pravila k příslušnému výročí státohlava Miloš Zeman. Při vší úctě, větší historický nesmysl jsem dlouho neslyšel, a i když respektuji schopnost tohoto politika a výtečného demagoga podchytit ve správnou chvíli náladu veřejnosti a ku vlastnímu prospěchu s ní pracovat (viz akce Čisté ruce), důvody Pražského povstání byly naprosto jiné.

Klíčovým důvodem této události bylo, že Německo prohrálo válku a pro mnohé Pražany se začala rýsovat hrozba, že se po jejím skončení vynoří nepříjemné otázky po jejich osobním podílu na udržování okupačního režimu. Proto a jen proto Češi povstali a proto došlo v posledních válečných dnech k naprosto zbytečným ztrátám na životech.

Ovšemže Češi měli Němců plné zuby a rádi by se protektorátního režimu už dříve zbavili – ale nesmělo se to. Ztráta důstojnosti, to byl zhruba stejný fíkový list, jakým byl v r. 1989 boj za lidská práva. Komunisté byli nenáviděni, arci ne proto, že se chovali nepěkně k disidentům, ale kvůli každodenní drobné šikaně, které jsme byli všichni vystaveni. Výjezdní doložky, fronty v obchodech, věčné kádrování a tupá totalitní propaganda, které dávno nikdo nevěřil, to byly skutečné důvody všeobecné nepopularity režimu, přičemž k pádu komunismu by ani tak nedošlo, pokud by si to nepřála samotná StB, která se na sametovém převratu významně podílela.

Stejně tak v r. 1945. Protektorátní režim byl nemilovaný a jeho hlásným troubám nikdo nevěřil, ani když říkaly pravdu (jako např. Emanuel Moravec, který správně varoval, že po osvobození Československa Rudou armádou nastoupí režim o poznání horší, než byla německá okupace). Ale ztráta důstojnosti? To, přátelé, ani náhodou, před takovou hrozbou byl český národ, troufám si tvrdit, dokonale imunní.

Dej Čechovi nažrat a bude ti zobat z ruky, tak nějak to říkával Heydrich, a jeho slova nám dodnes znějí hrozivě, přestože neplatí a nikdy neplatila pro všechny, jen pro většinu; ta je však, bohužel, při tvorbě národních dějin rozhodující.

Dvě nová Arduina

Arduino Due

O Arduinu jsem publikoval serii postů v r. 2010. Poté jsem zjistil, že ty nejzajímavější věci, které se s ním dají dělat, spadají pod tzv. hackerský paragraf trestního zákoníku, a uchýlil se proto s vývojem a jeho výsledky do ústraní, resp. mimo prostor tohoto blogu.

Nyní nadešla správná chvíle, abych něco o svých pokrocích přece jen zveřejnil.

K prvnímu Arduinu Mega jsem si především pořídil dvě další, s procesorem ARM. Jak jsem totiž zjistil, v současné době jsou už ceny těchto procesorů na stejné úrovni, na které se před třemi lety pohybovaly osmibitové mikrořadiče, a problémem přestává být i SMD provedení ARM procesorů, které vývoj v prototypové fasi komplikuje, resp. prodražuje: např. Philips (NXP) nabízí tento třicetimegahertzový ARM procesor v pouzdře DIP-8.

Arduino Due je osazeno procesorem ATMEL AT91SAM3X8E, s maximální frekvencí 84 MHz, menší Netduino Mini používá koncepčně starší, avšak velmi levný ATMEL AT91SAM7X512, který může pracovat na frekvenci max. 48 MHz.

K čemu mikrokontrolery ARM potřebuji? Jako první aplikaci si pro ně vyvinu emulátor Mifare karet.

Ten jsem nejprve vytvořil pro Atmel AVR. S touto technologií, která je obecně pokládána pro emulaci karet v normě ISO/IEC 14443 za nedostatečnou, jsem dokázal kompletně naemulovat karty Mifare Ultralight a Mifare Classic, a díky tomu, že jsem programoval v assembleru, jsem dosáhl i při relativně nízké frekvenci krystalu 13,56 MHz uspokojivé rychlosti softwarové implementace algorithmu Crypto-1: prodleva v authentisační sekvenci je cca 1,1 ms, a bylo by možné dále ji zkrátit zrušením rigorosní kontroly paketu ze čtečky (pro zajímavost, takto vypadá Crypto-1 v assembleru pro AVR: [1], [2]).

Netduino Mini

Nicméně když jsem začal implementovat kartu Mifare DESFire, zjistil jsem, že s takto pomalým procesorem nemohu emulovat všechny čtyři přenosové rychlosti, které karty podle ISO/IEC 14443-4 podporují. U nejvyšší rychlosti připadá na jeden bitový slot pouze 16 cyklů procesoru, a to je proklatě málo.

Kromě toho se objevují potíže i s tím, že procesor musí mít vlastní krystal a nemůže využívat pole čtečky pro externí hodiny, protože specifikace AVR nedovoluje nerovnoměrnou frekvenci externích hodin, a aby byl emulátor kompatibilní i se čtečkami využívajícími méně přesné krystaly, musel by se krystalový oscilátor podle čtečky synchronisovat – což znamená připojit ke krystalu další zbytečný hardware. Překvapivě, algorithmy DES a AES (pro DESFire EV-1) se na AVR ukázaly bezproblémovými (prosím, nekamenovat, vím, že permutace v DESu lze optimalisovat XORy, jen jsem to s ohledem na nízký časový zisk nepokládal za nezbytné).

Jedním řešením by bylo využít řadu Atmel XMEGA, jak to udělali např. Timo Kasper a jeho kolegové. S jistým překvapením jsem ale zjistil, že tyto procesory jsou v současné době už dražší než daleko výkonnější řada Atmel ARM, která masovým nasazením konkurenci doslova převálcovala nejen v tabletech, ale, zdá se, už i v oblasti mikrořadičů.

Vývoj pro AVR nezahazuji (je to ostatně přes 5000 řádků kodu), ale protože chci mít emulátor skutečně výkonný a universální, použiji pro něj ARM procesor.

O dalším průběhu, technickém i právním, budu na tomto blogu, případně na motácích, přiměřeně informovat.

Proč?

Takže tedy, milí Novákovi, já se vám za tu vykradenou vilu omlouvám, ale zároveň, prosím, vezměte na vědomí, že napravit důsledky této události nelze. Přece nechcete, abych navrátil své majetkové poměry do stavu před vloupáním! Co by to mu řekla moje nejmilejší dcera Klárka, které jsem daroval váš perský koberec, a co bych si počal bez vaší sady čínského porcelánu, na kterou jsme si se ženou už tak zvykli!? A šperky z vašeho tresoru jsem okamžitě střelil kámošovi, co provozuje zastavárnu, a výtěžek propil, tudíž tam, jak jistě uznáte, o vracení nemůže být ani řeči. Možná by se snad dalo uvažovat o vrácení těch obrazů z obýváku, co jsem nechal dlouho ve sklepě a tam chytily plíseň, ale spíš ne, to byste pak třeba chtěli zpátky i ty ostatní věci. Minulost změnit nemůžeme, uznejte! Ale fakt, upřímně, že se to stalo, mi je moc líto!

Gesto premiera Nečase je podobné osobnímu vyznamenání udělenému jeho předchůdcem ve funkci Topolánkem Josefu Mašínovi: jednorázové, svým způsobem odvážné, ale nekonsekventní, bez širší podpory ve společnosti i ve vlastní straně: politický výstřel do tmy, trucpodnik. Přesto je pro mne takto pojatá omluva nepřijatelná.

Když přede mnou někdo argumentuje způsobem jako Nečas, položím mu jednoduchou otázku: Proč? Proč nelze vrátit ukradené? Omluva v této podobě je sice politickým gestem, avšak fakticky je pouhým překlopením jednoho morálně neudržitelného postoje (vyhnat a zabíjet Němce bylo správné) do druhého (vyhnat a zabíjet Němce bylo nesprávné, ale jejich majetek jsme si ponechali právem). Druhý přitom neshledávám ušlechtilejším prvního: je to oportunní obhajoba zloděje toho typu, jakým jsem tento text uvedl.

Mají pravdu komunisté, jestliže – arci s notnou dávkou těžko stravitelné ideologické omáčky – tvrdí, že uznat protiprávnost vyhnání znamená uznat protiprávnost okradení.

Když jsem před více než třemi lety sepsal návrh stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ani na okamžik mě nenapadlo, že bychom mohli formulovat jeho čl. 3 (česky, německy) nečasovským Litujeme, ale nevrátíme. Protože slušný člověk takovou věc z úst vypustit nemůže.

Volba je nicméně na každém z nás, slušnost není povinná.