DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

1. 12. 2008

Poznámka k velkým dějinám malého národa

V souvislosti s "bojem o Kunderu" jsem si povšiml odkazu na dubnovou přednášku Václava Žáka, civilním povoláním předsedy Rady České republiky pro rozhlasové a televisní vysílání, na glasgowské universitě, věnovanou moderním českým dějinám.

Žák hovoří o kyvadlovém efektu, který zavádí český národ od jednoho extrému k druhému, a vytváří v běhu národních dějin body obratu, které se vyznačují vysokým stupněm potenciálu odmítání (refusal potential), společenským konsensem o tom, co společnost nechce.

S V. Žákem, jehož postřehy bývají většinou výstižné a brilantně formulované, tentokrát souhlasit nemohu.

Konsensus, který se zdá být převládající a který dokáže v určitých dějinných okamžicích vzbuzovat hrůzu (není nic horšího, než když se mstí zbabělec, chce se říct téměř kacířsky), není totiž authentický, ale jde o výsledek mediální fabrikace, o falsifikaci bezprostředně předchozí minulosti.

Není například pravda, že Češi masově odmítali rakousko-uherskou monarchii; právě naopak, většina z nich správně chápala, že tento útvar může být pro český národ vehiklem mezinárodního prosazení a blahobytu, a tento postoj se nezměnil jen proto, že rakouská velmocenská politika na přelomu století byla Čechy – patrně oprávněně – vnímána jako chybná a pro další osud soustátí neblahá.

Jakmile "čas oponou trhnul", vše bylo najednou jinak, na dosavadní loyalitu se zapomnělo a z Čechů se mávnutím kouzelného proutku, či spíše škrtnutím novinářského pera, stalo sedm milionů protirakouských rebelů.

Tato fabrikace mediálního konsensu, či přesněji jeho iluse, fungovala i dále. Ačkoli je – v kontextu jiného, polistopadového mediálního mythu – první republika vydávána za ráj názorové plurality, ve skutečnosti šlo o značně netolerantní, xenofobní režim s despotickými rysy: demokracie tu byla chápána téměř po leninsku jako absolutní moc většiny nad menšinami. První republika nejenže neposkytla uspokojení národnostním aspiracím milionových národnostních skupin, které v ní žily, ale mocensky potlačovány byly i neorthodoxní politické názory: společnost se rozdělila na "my", což byla v daném případě masarykovsko-benešovský lživý mythus vyznávající česká většina, a "oni"; do této druhé skupiny – a do kategorie druhořadého občanství – spadli nejen příslušníci všech ostatních národnostních skupin (s částečnou výjimkou Židů, byť ti jen za předpokladu, že se nepřihlásili k němectví), ale i nositelé jakýchkoli protimasarykovských názorů: jak svědčí alarmující příklad katholického intelektuála Jakuba Demla, k trestnímu stíhání za první republiky postačovalo veřejně vyjádřit nesouhlas s Masarykovým vědeckým názorem.

Tento masivně fabrikovaný mediální konsensus vedl k podkopávání skutečné loyality, k pocitu, že existují názory pro doma a jejich "oficiální" verse, kterou je záhodno presentovat veřejně, a výsledkem bylo, že v r. 1938, jakkoli si Češi mohou dodnes nalhávat opak, měla masarykovsko-benešovská koncepce uspořádání státu, zejména ve vztahu k německé menšině, i mezi českým obyvatelstvem jen menšinovou podporu: hořké vtipy o Benešovi a jeho "plánu aeroplánu" jsou toho živoucím důkazem.

Není to tedy tak, jak se snaží naznačit V. Žák, že by se v tomto bodě zlomu vztah národa k Benešovi a k masarykovské tradici náhle rozpadl: pouze zmizela moc vynucující do té doby mediální konsensus a lidé se přestali bát říci, co si skutečně myslí.

Protektorát byl opakováním Rakouska-Uherska v malém, byť v provedení o dost brutálnějším a zdaleka už ne rovnoprávném. Opět je třeba odhodit pokvětnové mythy o tom, co se dělo v nedávné minulosti. Češi se vesměs nemohli dost dobře identifikovat s okupační mocí, neboť ta jim to svou fanatickou ideologií ani neumožňovala, ale našli si s ní pohodlný, dlouhodobý modus vivendi. Odboj byl víceméně okrajovou episodou a odbojáře typu Tří králů vnímal národ se zhruba stejným stupněm porozumění, s nímž přijímal později bratry Mašíny nebo Vladimíra Hučína.

Vykládat a obhajovat zločiny na sudetských Němcích pocitem ponížení, jak činí Václav Žák, však nelze: daleko spíš jde opět o manifestaci toho, co jsem naznačil na začátku, tedy fenoménu pomsty zbabělcovy.

Zatímco za Protektorátu, stejně jako později za normalisace, mediální konsensus neexistoval, protože tomu, co se smělo psát o čem se smělo vysílat, nikdo nevěřil, o to silněji se tento jev vrátil do české reality v letech 1945–8.

Nový konsensus byl stejně neauthentický jako ten předchozí: národ se v krátké době rozdělili na konservativní část těch, kteří vnitřně pomstu na Němcích odmítali a distancovali se od ní, a na kolonisátory, kteří její výsledky bezostyšně využili. Stejně tak v politice: jedni si uvědomovali, že demokracie byla zákazem pravicových stran nevratně poškozena, jiní v tom viděli pro sebe příležitost. Mediálně to vše bylo ovšem presentováno jako všeobjímající národní jednota a přesvědčení o šťastné budoucnosti národa v nové, lepší, lidové demokracii.

Rok 1948 byl už jen kosmetickou změnou, pouhým utužením nově etablovaného režimu, rozhodně nemá takový význam, jaký je mu připisován.

Jinak je tomu v případě Pražského jara; nejzajímavější je přitom erose vnuceného stalinského mediálního konsensu, probíhající od konce 50. let, a jeho nahrazení konsensem novým, který můžeme pracovně nazvat konsensem bruselským, a později konsensem lednovým, osmašedesátnickým. Jak jsem psal nedávno, iluse národní jednoty byla možná jen proto, že skutečně štěpná, důležitá themata, jako např. otázka potrestání komunistických funkcionářů, byla tabu. Přesto však bezprostředně po okupaci v národě vznikl mimořádně silný pocit jednoty a sounáležitosti, provázený prozřením, v jakém postavení skutečně český národ po celou poválečnou dobu byl.

Normalisace znamenala v politice návrat do 50. let, byť v odlehčené, méně krvavé versi, z hlediska mediálního konsensu šlo spíš o návrat do Protektorátu. Mediím nevěřili už ani ti, kdo jejich obsah vytvářeli, národ chápal své postavení jako otrockou podřízenost ruskému imperiu a jedině od jeho pádu si mohl slibovat naději na zvrat poměrů. Politika ustala, veřejný život byl na 20 let suspendován.

Analogie normalisace s Protektorátem funguje i po r. 1989: nedávné dějiny se sice nepřepisovaly tak okatě, ale nově etablovaná elita si s sebou přinesla nový mediální konsensus, který nabyl formy ideologie Pravdy a Lásky, havlismu. Jeho koryfejové, ač nepočetní, dokázali obsadit funkce v rozhodujících sdělovacích prostředcích a servírovat národu novou podobu mediálně-politického kýče.

Tato situace netrvala příliš dlouho, resp. tento konsensus se začal drolit stejně rychle, jako ten bruselský. Polistopadový konsensus neumožňoval kupř. dost dobře vysvětlit, jak je možné na jedné straně prosazovat myšlenku nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, a na straně druhé obhajovat vyhnání sudetských Němců nebo konfiskace majetku emigrantů. Nová ideologie, klausismus, tento problém vyřešila zdánlivě plausibilním požadavkem politického realismu: národní zájem musí dostat přednost před zájmy těch, kteří již, bez ohledu na to, čí vinou, k národnímu tělesu nenáležejí. A to bylo Čechům příjemné, měli pocit, že v Klausovi získali zastání.

Co se ukradlo, může zůstat ukradeno – to bylo základní poselství této politiky. Totéž platilo v otázce privatisace: ačkoli všechen na kupony privatisovaný majetek měl svého vlastníka, a to dokonce snadno dohledatelného, Češi se dodnes tváří, že bylo rozdělováno ze společného, z "národního".

Příchodem Václava Klause a ODS došlo k další změně konsensu: zatímco krátce popřevratové nálady svědčily myšlence zákazu komunistické strany, Klaus přišel s brilantní myšlenkou, že bude výhodné komunistickou stranu zachovat jako protisystémový element, s nímž ostatní levicové strany nebudou moci utvořit koalici, což významně sníží jejich politický potenciál. Tato představa ostatně trvá dodnes, a pokud se splní předpoklady, že se jím už ČSSD nebude ochotna řídit, tím drtivější by mohla být porážka pravice v následujících volbách.

Stejně jako v předchozích případech, polistopadový konsensus nebyl všeobecně sdílený, stal se naopak atributem "pražských intelektuálů", tedy lidí, kteří museli pro průměrného Čecha symbolisovat to vše, čím on sám nebyl, být nemohl a ani nechtěl.

To, že jde o konsensus falešný, se poprvé ukázalo ve volbách v r. 1998, kdy medii ostouzená ČSSD dokázala, přestože to byla strana plná předsrpnových i posrpnových komunistů, pravici porazit a ujmout se vlády.

V současném období původní konsensus erodoval téměř zcela, jeho nositeli a "rozněcovači plamene" jsou jen isolovaní, všeobecně jako málo důvěryhodní redaktoři veřejnoprávních a s nimi spojených, "havlovských" medií. Stále méně lidí je rovněž ochotno přihlásit se k realistickému konsensu klausovskému.

V důležitých otázkách, jako je vztah k Evropské unii, k americkému radaru, ale i k vyhnání sudetských Němců nebo k dořešení restitucí šlechtického majetku, už žádný konsensus neexistuje, a česká společnost začíná být, 20 let po Listopadu, skutečně pluralitní. A pokud se nyní pravice rozštěpí na více různě zaměřených subjektů, jak se vývoj zdá naznačovat, bude to v tomto směru jen dobře.

1 komentář :

  1. To je výborná úvaha, to bys měl publikovat někde v nějakém periodiku. I když dost odvážná - za první ani za třetí republiky jsi nežil a tak s Tebou leckdo vstoupí do polemiky.

    V. Žák mě před časem zaujal výborným postřehem, že Češi pravidelně applikují historickou zkušenost z nedávné minulosti v nové situaci zcela nepatřičně. Tak např. dnešní strašení kommunisty a únorem 1948 (zcela absurdní a nerealistický scénář), podobně se asi strašilo po válce Němci a revanšisty a za první republiky Rakouskem...

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.