DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

21. 3. 2009

Nad procesní použitelností nelegálně získaných důkazů

Česko-slovenský blog Lexforum připomněl jednu z otázek, která je předmětem neustávajícího odborného diskursu, totiž použitelnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem.

S podobným případem jsem se setkal v loňském roce. Šlo o celkem banální případ, kdy zmocněnec pronajímatele násilním znemožnil nájemkyni přístup do jejího bytu a počínal si při tom natolik hrubým způsobem, že jí způsobil zranění, jež si vyžádalo několikatýdenní léčbu.

Incidentu byla přítomna dcera poškozené a té se podařilo pořídit v jeho průběhu několik fotografií (jeden ze snímků; obličej násilníka je záměrně rozostřen). Když u soudu začal žalovaný tvrdit, že se žalobkyně ani nedotkl, pouze nehybně stál se zkříženýma rukama u dveří, navrhli jsme důkaz těmito fotografiemi.

Soudce Krajského soudu v Plzni Mgr. Martin Šebek se poté s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 191/05) žalovaného dotázal, zda souhlasí s tím, aby byl proveden důkaz těmito fotografiemi, a ten to – nepřekvapivě – odmítl.

Poslal jsem soudu stanovisko, v němž argumentuji proti nadměrně široké aplikaci doktriny "ovoce z otráveného stromu" a dovolávám se mimo jiné možnosti soudu posoudit výkon práva ze strany žalovaného jako šikanosní ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

Jak by soudy tuto otázku vyřešily, se nedozvíme, protože žalobkyně krátce poté těžce onemocněla a zemřela. Problém však zůstává: je opravdu ideálem právního státu situace, ve které se budu muset vandala, jenž mi právě sprejem ničí fasádu domu, nejprve dovolit, zda si jej smím vyfotografovat, a nechat si od něj pro jistotu podepsat písemný souhlas?

Aktualisováno.
Příliš světla do otázky nevnesl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007, ve kterém Nejvyšší soud, shodně s judikaturou Ústavního soudu, dovodil nutnost souhlasu protistrany s použitím záznamu telefonického rozhovoru jako důkazu v občanském soudním řízení.

29 komentářů :

  1. To, co jste zmínil, je v praxi občas opravdu problém, který již dlouho trápí mnoho soudců. A ÚS ho "vyřešil" jen ve velmi ironických uvozovkách:

    "Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru."

    Takové hodnocení ÚS je však matoucí a nerespektuje ty nejzákladnější rozdíly mezi postavením státu a občana: státní orgány (včetně orgánů činných v trestním řízení) mohou činit jen to, co jim zákon (tj. trestní řád upravující i získávání důkazů) dovoluje. U občanů je tomu přesně naopak, mohou činit cokoli, co jim zákon nezakazuje. Občanské právo hmotné připouští úřední zákonnou licenci při pořizování záznamů a občanské právo procesní současně vychází z toho, že jako důkaz může být použito vše, z čeho lze zjistit skutek (tak nějak kdysi v těchto souvislostech publikoval i KS Ostrava a myslím, že i Švestka). A pak je to vždy o kolizi dvou práv, o principu proporcionality. Jakýkoli paušalní zákaz není namístě.

    OdpovědětVymazat
  2. Já v tom žádný problém nevidím. V konkrétním případě důkaz rozhodně v rozporu se zákonem pořízen nebyl, neboť souhlas byl učiněn konkludentně. A i kdyby žalovaný odepřel svolení k pořízení fotografie, bylo by nutno aplikovat § 418 odst. 1 OZ per analogiam.

    Obecně si myslím, že nezákonně získané důkazy jsou nepoužitelné.

    OdpovědětVymazat
  3. Konkludentně snad jen v tom smyslu, že nestačil zbít obě dvě – matku i dceru – najednou :-)

    Nápad s krajní nouzí ovšem není špatný.

    OdpovědětVymazat
  4. Konkludentní souhlas s čím?

    Rozlišuje se:
    a) souhlas s pořízením záznamu,
    b) souhlas s použitím záznamu (předvídatelným způsobem použití).

    Druhé není v prvním automaticky obsaženo, souhlas se navíc podle Švestky vykládá restriktivně.

    To o krajní nouzi je ale dobrá idea.

    OdpovědětVymazat
  5. Konkludentní souhlas s pořízením záznamu, pochopitelně.

    Co se týká souhlasu s použitím záznamu, tak výkon práva nemůže být podmíněn souhlasem (§ 12 odst. 2 OZ).

    OdpovědětVymazat
  6. Čímž jsme zpět u úřední zákonné licence a u toho, že paušální zákaz provedení takových důkazů bez souhlasu účastníka dovozený ÚS je nesmysl.

    OdpovědětVymazat
  7. O konkludentním souhlasu nelze IMHO vůbec hovořit, zákonným znakem konkludentního právního úkonu je jeho obvyklost. Nic obvyklého M. O. nedělal, tím jsem si celkem spolehlivě jist :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Pokud člověk ví, že je focen, a strpí-li to bez projevu odporu proti tomu, mlčky s focením souhlasí. Tím je konkludentní souhlas ohledně pořízení záznamu dán.

    Je obvyklé, pokud na mne míří něčí foťák a někdo u toho mačká spoušť, tak, že mne fotí. Zpravidla se u toho sice říká "sýýýr", ale podmínkou obvyklosti to není :o) Současně je obvyklé, že pokud s tím běžný člověk nesouhlasí, tak se proti tomu ozve.

    Z takového souhlasu ale nelze bez dalšího dovozovat jakýkoli souhlas s použitím záznamu v soudním řízení. Možnost provedení takového důkazu v o.s.ř. proto není věcí souhlasu, ale věcí výkonu zákonné licence.

    Nelze-li dovodit souhlas s pořízením záznamu, je to o kolizi práv a o proporcionalitě.

    OdpovědětVymazat
  9. Vzhledem k tomu, že M. O. vykřikoval sprosté nadávky směřované k matce, které kroutil ruku, nedovozoval bych bez dalšího, že konkludentně souhlasil s čímkoli, natožpak s tím, že ho při tom dcera fotografuje.

    OdpovědětVymazat
  10. Ne. Obrazové a zvukové záznamy jsou obecně použitelné jako důkaz v civilním i trestním řízení. V trestním řízení je jako důkaz bez problémů používán například záznam z kamerového systému umístěného na veřejném prostranství, v provozovnách, čerpacích stanicích a podobně. Stejně tak je jako důkaz používán záznam protiprávního pořízený přenosnou technikou. Omezení v trestním řádu se vztahuje výlučně na pořizování záznamů orgány trestního řízení. V civilním řízení záleží na tom co předmětný záznam má prokazovat a na Ryškou zmíněné proporcionalitě zájmů chráněných zákonem. Mám-li být detailista, poukazuji na to, že může-li podle ÚS být záznam použit zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru, a není uvedeno, že každého účastníka, v souladu se zásadami formálnní logiky postačí souhlas kteréhokoli z účastníků hovoru. Schumacher.

    OdpovědětVymazat
  11. ad krajní nouze:
    Nešlo by ale potom o to, že by soud tak nějak apriori již během řízení posoudil "vinu" toho druhého účastníka, i když takové posouzení by mělo být až výsledkem řízení?

    ad Schumacher:
    Mám dojem, že snad v Ostravě se stalo něco takového (ale nejsem si už stoprocentně jistý, kde jsem to četl): určité osobě někdo opakovaně poškozoval auto zaparkované před domem. Dotyčný proto nainstaloval kameru, kterou zachycoval dění v blézkém okolí svého auta, až se mu podařilo natočit i pachatele. Záznam z kamery nicméně nebyl připuštěn jako důkaz, protože zachycoval i obyčejné lidi, kteří prošli kolem auta a tedy zasahoval do jejich práv.

    ~jb~

    OdpovědětVymazat
  12. Vazba mezi civilním a trestním řízením je vždy složitá. Obecně se má ale za to, pokud tato přeběžná otázka má význam pro meritum, že předchozí rozhodnutí nezavazuje. Princip O. J. Simpson.

    Veřejnoprávní delikt nemá žádný dopad do soukromého práva. A v soukromém právu to, že zasahoval do práv třetích osob neznamená, že se protiprávnosti dopustil i vůči protistraně.

    OdpovědětVymazat
  13. Nešlo by ale potom o to, že by soud tak nějak apriori již během řízení posoudil "vinu" toho druhého účastníka, i když takové posouzení by mělo být až výsledkem řízení?

    To jste v začarovaném kruhu, protože "vinu" druhého účastníka obvykle posoudíte jen z důkazu, o jehož přípustnosti rozhodujete.

    OdpovědětVymazat
  14. Bude to trochu off topic, ale nemala náhodou byť na fotografii rozmazaná tvár aj tej nebohej pani poškodenej? Takto si vieme ku konkrétnej tvári priradiť informáciu o tom, aký spor viedla, že zomrela na nejakú chorobu, mala dcéru atď.

    OdpovědětVymazat
  15. To je věc mých vztahů k její rodině, takže tyto obavy můžete s klidem ponechat na mně.

    OdpovědětVymazat
  16. Ad ~jb~: Loni v Třebíči to byl dům (a záznam byl nezřetelný, a kameraman dostal pokutu od ÚOOÚ).

    OdpovědětVymazat
  17. Přiznám rovnou osobně-pracovní zájem na tématu a rovnou dodám zklamání jak nad článkem tak nad diskusí. Ono je totiž hezké kritizovat praxi, která se nelíbí, ale horší je to již s nabízením alternativ. Ono totiž už vůbec nejde jen o rozhodnutí NS a ÚS, ale i o rozhodnutí ESLP ve věci Heglas proti České republice. To, jestli jsem správně pochopil říká: můžete zasahovat do osobnostních práv jednotlivců tím, že budete u soudu přehrávat soukromě pořízené záznamy s jejich hlasem nebo prohlížet jejich rovněž soukromě pořízené podobizny, pokud k tomu je zákonný základ, za který je možné považovat i judikaturu. A z toho pak vyplynula otázka co je tím zákonným základem? Ve hře totiž podle mne je mimo jiné i řešení možného zneužití ve formě: policie sice nemůže ve věci mít osobu s utajenou identitou nebo nařízený odposlech (prostorový či telefonický), ale může využít spřátelné osoby, která bude vystupovat jako provokující svědek, který souhlasil a dal k dispozici soukromé zázhnamy vlastních telefonních hovorů a soukromě pořízené fotografie. Například, i když možností může být samozřejmě mnohem více. Odkaz na to, že jednotlivec může činit vše co mu zákon nezakazuje, je podle mě úplně mimo mísu a zcela nepoužitelný pro jakoukoliv smysluplnou argumentaci. Podobně je to podle mě ale i s odvracením hrozícího nebezpečí. Za zajímavý beru jen odkaz na to, že podobně i záznamy kamerových systému ať už soukromých nebo veřejných by měly být z podobných důvodů procesně nepoužitelné. Ale to je zase něco jiného, nže bych se chtěl dozvědět. Problém je podle mě v tom, že § 12 OZ vůbec nemyslí na to, že by ten, kdo poškozuje hodnoty chráněné OZ neměl mít právo dovolávat se ochrany svých práv na ochranu obrazů a záznamů osobní povahy. V režimu civilního řízení by se snad dal aplikovat § 3 odst. 1 OZ, tedy že dovolávání se svého práva nedat souhlas s použitím takového materiálu jako důkazu v soudním říázení je v rozporu s dobrými mravy. Ale co v řízení trestním? Na to jsem při vší úctě k autorovi a diskutujícím odpověď, tedy onen zákonný základ, nenašel.

    Štěpán Šťastník

    OdpovědětVymazat
  18. Štěpán Šťastník:

    Proč nepovažovat za onen zákonný důvod použití přímo zákonnou úřední licenci? Jak jsem již uváděl, takové snahy byly (KS Ostrava, Švestka).

    OdpovědětVymazat
  19. Rozhodnutí KS Ostrava neznám a nejnovější Švestkův komentář odkazuje u úřední licence na dostatečně jasný, podrobný a tím předvídatelný zákon (str. 166), který ale sám nijak nekonkretizuje. Takže od nuly mi nula pochází. Zdůrazňuji BOHUŽEL.

    Štěpán Šťastník

    OdpovědětVymazat
  20. ad Štěpán Šťastník. Je nutné rozlišovat mezi soukromým a veřejným právem. V případu Vojtěch Heglas v. ČR stát nezákonně získal usvědčující důkaz v trestním řízení. Zde klientka Tomáše Peciny získala důkaz pro civilní řízení. Vojtěch Heglas v. ČR proto nelze applikovat.

    Mimochodem, bylo by dobré, kdybyste se podepisoval v kolonce k tomu určené.

    OdpovědětVymazat
  21. 1) Štěpán Štastník:

    To je chyba, že neznáte. Rozhodnutí bylo publikováno (R 6/1997) a je např. i v růžovém Švestkovi (s. 116) či v ASPI (JUD12435CZ):

    "Jednání spočívající v pořizování záznamů projevů fyzické osoby osobní povahy za tím účelem, aby si jednající opatřil důkazy pro správní, soudní či jiné řízení, porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby. Ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (např. § 125 OSŘ, § 34 odst. 1 SpŘ), pouze umožňují provedení takových důkazů v řízení před příslušným státním orgánem (vytvářejí tedy zákonnou úřední licenci k použití projevů fyzické osoby osobní povahy v důkazním řízení), ale nijak nezbavují toho, kdo je pořídil, odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení."

    Ideálně tedy rozlišuje již zmíněnou odlišnost požadavku na souhlas s pořízením a s použitím záznamů (i význam absence těchto souhlasů)a řádně umožňuje zjistit skutek. Dodávám, že však nerozlišuje význam (Vámi částečně zpochybněné) myšlenky odlišného režimu odpovědnosti za získání důkazů v civilu a v trestu.

    2)K záznamům na veřejných prostranstvích:

    "Monitorování jednání jednotlivce na veřejných místech užitím fotografického zařízení, které nezaznamenává vizuální data, není jako takové zasahováním do soukromého života jednotlivce."

    (ESLP, Perry vs. UK, 17.7.2003)

    OdpovědětVymazat
  22. Štěpán Šťastník21. dubna 2009 10:26

    ad Michal Ryška

    Děkuji za odkaz, našel jsem ho a souhlasím, že takový názor inspirativní je. Pokud to chápu správně, tak podle něj lze rozlišovat to, že na jedné straně jsem oprávněn soukromě pořízené záznamy (ať už audio nebo video) použít jako důkaz na základě úřední licence, podle níž lze za důkaz použít vše. Což ale na druhé straně toho kdo tak učiní nezbaví rizika, že bude čelit osobnostní žalobě. Ponechávám stranou, zda taková žaloba může být úspěšná a zda bude úspěch záviset na výsledku řízení, kde byly takové důkazy použity a otázku pasivní legitimace. V každém případě myslím, že tu nelze rozlišovat mezi civilním a trestním řízením. To je dáno tím, že v obou je potřebný zákonný základ a v obou procesních předpisech je ustanovení, že lze za důkaz použít vše. To co jsem v této souvislosti naznačoval byla spíš z nouze ctnost či vyrábení biče z ... jak je někdy činěno.
    Když to shrnu suma sumárum, tak by se lapidárně dalo uvést, že důkaz předmětem, jehož pořízení či použití by za jiných okolností představovalo nepřípustný zásah do osobnostních práv nelze považovat za důkaz procesně nepřípustný. Chápu to správně?

    OdpovědětVymazat
  23. Naprosto správně. Nezbývá než doufat, že k takovému zpřesnění chápání pro futuro přistoupí i Ústavní soud:o)

    OdpovědětVymazat
  24. Po půl roce přináším argumenty dalšího zastánce tábora proporcionalistů a cituji prof. Telce (Svolení, nebo zákonné licence v právu osobnostním, Právní rozhledy 24/2007):

    "Právo na spravedlivý proces má každý účastník procesu. Svědčí proto i navrhovateli důkazu, který by nepřipuštěním a neprovedením důkazu mohl být krácen (postižen) na právu a mohl by se stát obětí porušení svého práva na spravedlivý proces. Nepřipuštění důkazu patří mezi skutky, které mohou zavdat porušení práva na spravedlivý proces.

    Podobné případy, které se týkají jemného vycítění spravedlnosti, je nutno právně řešit s ohledem na jejich konkrétní okolnosti. Nástrojem k dosažení řešení může být test poměrnosti cíle a prostředku.

    Podle okolností si lze představit kupř. situaci, kdy oběť domácího násilí má jediný důkaz o psychickém násilí na sobě, soukromě pořízený skrytou kamerou, umístěnou v bytě, bez vědomí násilníka. Takový důkaz by – s ohledem na okolnosti případu zvláště s ohledem na vyvážení hrozící nebo nastalé újmy na každé straně – měl být podle všeho soudem připuštěn a proveden, pakliže by žalobce nenavrhnul jiný přímý nebo alespoň nepřímý důkaz, např. svědeckou výpovědí či zprávou ošetřujícího klinického psychologa, který by byl procesně dovolenou invazí do osobnostního práva násilníka, přičemž žalobcova žaloba by nebyla zjevně bezdůvodná. A to vše i s ohledem na dosavadní průběh řízení, na jiné již provedené důkazy, např. na výpověď žalobce slyšeného jako účastníka řízení, která by se jevila věrohodná.

    Byl-li by soudem nepřipuštěný a v důsledku toho i neprovedený důkaz jediným nebo tak významným důkazem, že bez něj by se oběť věrohodně tvrzeného domácího násilí nedomohla ochrany svého práva na ochranu života, zdraví nebo osobní svobody, jednalo by se – podle všeho – ze strany státu o spáchání deliktu porušení práva na spravedlivý proces, jehož obětí by se stal žalobce. Oběť domácího násilí by tak byla postižena dvakrát. Jednou násilníkem, podruhé soudcem, resp. státem."

    Svatá pravda.

    OdpovědětVymazat
  25. Právo na férový proces mají obě strany, a připuštění důkazů získaných zákonu se příčícím způsobem mi moc férové nepřipadá.

    OdpovědětVymazat
  26. Právě test proporcionality by měl garantovat onen spravedlivý proces a zajistit vyvážené řešení kolize práv účastníků - důkaz buď zkouškou projde nebo ne.

    V citovaném článku zmíněný příklad záběrů domácího násilí pořízených bez souhlasu násilníka je poměrně výstižný (stejně jako závěr o dvojí újmě oběti v případě mechanického zavržení takového důkazu soudem).

    OdpovědětVymazat
  27. Můj problém je, že jsem sice vnitřně přesvědčen o přípustnosti takového důkazu, ale neumím to podložit přesvědčivou argumentací (tj. natolik přesvědčivou, aby přesvědčila mne samotného).

    Proporcionalita práva na fair trial je sice pěkný koncept, ale přijde mi slabší než např. aplikace § 3 odst. 1 ObčZ (žalovaný výkonem svého práva odepřít souhlas jedná šikanosně).

    OdpovědětVymazat
  28. Kývnu na jakoukoli argumentaci, která ten nesmyslně paušální a absolutní zákaz provedení důkazu bez souhlasu relativizuje.

    Test proporcionality přitom poslouží docela dobře - je obecně rozšířený a uznávaný při řešení řady kolizí práv (divím se, že ÚS ho právě zde nepoužil).

    S "dobromravnictvím" se před Vámi otevírá jiný problém - podle staršího judikátu NS nemůže být výkon osobnostních práv v rozporu s dobrými mravy. Osobně s tím sice nesouhlasím, ale proč celou věc ještě komplikovat dalším sporným aspektem...

    OdpovědětVymazat
  29. Dobrý den v českých dráhách mám v cele sítí problémy z některými průvodčími mohu k stížnostem použít zvuk i video záznam ze skryté kamery před vedením Českých drah a i případně soudní žaloby vůdčí Českým dráhám .Jsem už s toho zoufali a mám obavy z depresi plynoucí letitých nepříjemných šikanozních konfliktu ze strany některých zaměstnanců .Předem děkuji za radu s pozdravem Jan Adamec .

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.