DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

16. 5. 2010

Krev zmizelého aneb Všechno je (bylo) jinak

Už dlouho se chystám napsat o národních stereotypech v českém poválečném umění, zejména kinematografii: o tom, jak Češi vycházejí v konfrontaci s jinými národy – především ovšem Němci – vždy jako zásadoví, přátelští, inteligentní, čestní, byť často zbytečně skromní, utlačovaní a neprávem odstrkovaní.

Film Krev zmizelého (2005) scénáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, který jsem viděl poprvé až letos v televisi, staví všechny tyto stereotypy na hlavu: Češi jsou v tomto příběhu, který časově pokrývá 30. až 60. léta minulého století, vylíčeni jako zákeřné bestie terorisující a zneužívající každého, kdo se dostane do jejich moci. Kladným hrdinou je bývalý esesák (Vladimír Dlouhý), lepší než Češi jsou i polští komunističtí pohraničníci, a paradoxně relativně nejslušnější z Čechů je estebák (Ondřej Vetchý). Průměrný Čech Pepek, jehož ve filmu skvěle hraje Jiří Lábus, je cosi na způsob Švejka: morálně indiferentní oportunista spíše mdlého ducha, s téměř vymizelou schopností solidarity a soucitu. Jeho ženskou obdobu, jakousi archetypální Annu Proletářku, zahrála neméně dobře Simona Stašová.

Nechci psát o sujetu dvouhodinového filmu, jehož příběh odehrávající se převážně v Sudetech je velmi spletitý, ani o tom, jak byl výsledek pokažen špatným obsazením několika rolí (Ester Geislerová, Ondřej Vetchý) i snahou o příliš explicitní, téměř hollywoodský styl vyprávění. Spíš bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mne při sledování Krve zmizelého napadly.

Film si podle mého názoru především klade otázku po legitimitě české (československé) moci na sudetském území. Nebyl-li tam stát schopen zajistit po válce řádnou správu a místo četníků, úředníků a soudců poslal rabovací gardy, jimž dovolil střílet bez soudu civilní obyvatelstvo (a poté je za tyto zločiny zákonem amnestoval), nezaslouží úcty, respektu a loyality, a musí být chápán jako stát nepřátelský, před nímž je třeba mít se na pozoru a který lze bez sebemenších výčitek svědomí zradit a opustit, tak jako ho bez náznaku nostalgie opouští hlavní hrdinka Dorli. Byl ostatně jen malý rozdíl mezi tím, jak se počínaje r. 1945 tento stát choval k vlastnímu ethniku a jak brutálně nakládal s cizinci upadnuvšími do jeho moci, a tak mnozí z těch, kteří zprvu jeho jménem utlačovali druhé, byli sami nakonec prohlášeni za veřejné nepřátele a pronásledováni.

Druhou věcí, která mi přišla na mysl, je problém odsunuté paměti krajiny. Opilá Dorli si v rakouské hospodě přisedne ke stolu se dvěma Němci a začne si s nimi vyprávět o rodných Sudetech, a nakonec si s nimi připíjí auf Gesenke, na Jeseníky. To je pocit, který velmi dobře znám, a který mne přepadá, kdykoli přijedu třeba do Liberce a jeho okolí. Znám tu krajinu od nejranějšího dětství a mám ji rád, a tímto pocitem jsem zároveň spojen s lidmi, kteří tam dnes nesmějí žít – velmi intensivně cítím, že je to moje vlast, a přitom to nemůže být moje vlast bez lidí, kteří tady po stovky let a desítky generací žily; co naplat, že jsou všude české cedule, když staré domy, ulice, ale i les nebo hory ke mně mluví německy. Hlavní náměstí v Liberci se dnes jmenuje Benešovo, což mne uráží, protože to nemohu chápat jinak než jako zpupné gesto barbara-dobyvatele, a jako pro konservativního člověka s úctou k tradici je pro mne nemožné s touto conquistou se identifikovat. Totéž jako v Liberci mne přirozeně napadá v Karlových Varech, v Chebu nebo v Děčíně. Zdá se, že, paradoxně, potřebuji Němce k tomu, abych mohl Sudety chápat jako svou vlast, abych s nimi mohl svou lásku k vlasti sdílet.

Film Krev zmizelého sice nepatří k vrcholům české polistopadové kinematografie, v mnoha směrech může být ale předzvěstí filmů, které se tu budou natáčet v příštích letech a které budou hlubší reflexí otázek naší národní minulosti než dokázaly být Pelíšky, Kolja, Horem pádem nebo Musíme si pomáhat.

Aktualisováno.

17 komentářů :

  1. Myslím, že Vámi zmíněná města nejsou zrovna tím nejzářnějším případem tragického dopadu odsunu, neb i Vy zmiňujete pouze určitou nostalgii po Němcích, snad až přecitlivělou - kdybychom si vzájemně měli s Němci vyčítat všechny křivdy od Velké Moravy, nemohlo by to skončit jinak než vyhlazením jednoho národa. Myslím, že třeba Liberec je i teď velmi pěkné a celkem "žitelné" město, ať už se jeho náměstí jmenuje jakkoli. Stejně tak i roubené vesničky libereckého kraje, ač oproti době předválečné jistě ještě více zapadlé, jsou téměř bez poskvrny ve srovnání se Šumavou ... to je opravdu hnus neskutečnej, co tam žije. Nebýt toho, že tam už řadu chalup skoupili Pražáci, tak bychom snad museli poslat do tohoto pohraničí nové "gardy", aby nás zbavili tohohle národního morálního a genetického odpadu, a pak pozvat Němce k rekolonizaci...

    OdpovědětVymazat
  2. No nevim jestli zrovna Pražáci to můžou zachránit...

    OdpovědětVymazat
  3. Netvrdím, že zachránit, ale když na Šumavě narazíte na slušného člověka, téměř určitě není místní. Já Pražák nejsem a nijak zvlášť je nezbožňuji, ale názor jako vulgární kommunista na ně taky nemám. Jen mám pocit, že má-li někdo zájem o minulost a případnou spolupráci s potomky odsunutých, jsou to oni, ne ti, kteří se od padesátých let stěhují z jedné prázdné chalupy do druhé, vždycky když tu předchozí učiní neobyvatelnou.

    OdpovědětVymazat
  4. Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že prostě některá místa trvá zdevastovat delší dobu – ale vím, že např. Liberci bych tím křivdil.

    Je to nostalgie, samozřejmě, a nejen po Němcích. Podobné je to s některými částmi centra Prahy, které se v důsledku ekonomických zákonitostí prakticky vyčistily od původního obyvatelstva. To samé třeba Ústí n. Labem: tam, kde by měly být logicky nejdražší byty ve městě, bydlí Romové, protože pro magistrát bylo jednodušší nechat byty zpustnout a pak je pronajímat jako sociální bydlení.

    V Pařížské ulici v Praze byla mou sousedkou velmi stará paní, která se pamatovala na Franze Kafku a přátelila se s Milenou Jesenskou. Za pár let tam nikdo takový nebude, nejstarší "pamětníci" si vzpomenou na 90. léta.

    Ale v Sudetech je to ještě něco jiného, protože vyhnána byla celá kultura, a co po ní zbylo, vydávají kolonisté za legitimní kořist. Vám se, Starý pane, nikdy nestalo, že by někde v Sudetech vytáhli z příborníku porcelánovou čajovou soupravu a řekli pyšně: "To máme po Němcích!"?

    OdpovědětVymazat
  5. Zajímavým cvičením v kontrafaktuální historii by bylo zamyšlení nad tím, jak by to se Sudety, Němci v nich , ale vlastně i s celou republikou dopadlo , kdyby z jakéhokoliv důvodu k odsunu nedošlo.

    Hádám, že ve chvíli, kdy se tu moci skrze Gotwallda ujmul Stalin , bylo nemnoho Němců rádo, že jsou pryč ...

    Kdyby pryč nebyli, co nezvládly gardy revoluční, zvládly by ty ještě revolučnější, zvláštního ražení . Mezi Čechy a Němci by se tím pádem nakupily další křivdy ...

    Na druhou stranu...demontáž komunismu začala v Německu a kdyby východní Němci naleptávali zeď a současně sudeští Němci hranici Šumavskou ...

    njn... jen taková teoretická rozvička

    OdpovědětVymazat
  6. Když už jste u co by kdyby...kdyby se povedla germanisace Čechů (a bylo to těsné), tak by možná Evropa vypadala hódně jinak...třeba by vadrželo velké Rakousko...a i když se na něm dalo kritisovat všelicos, tak proti tomu, co pak přišlo, to byly sakra krásné časy.

    OdpovědětVymazat
  7. Mám za to, že myšlenka na "odsun" se vůbec nezrodila kvůli Čechům, ale primárně kvůli Polákům, aby moc neremcali, že jim Stalin vezme půlku území. Beneš tento nápad podpořil, protože s jeho domácí popularitou to bylo v těch dobách sakra nahnuté a dobře znaje své Pappenheimské, věděl, že národ zlodějů si nelze zavázat ničím tolik, jako když se mu umožní beztrestně krást.

    OdpovědětVymazat
  8. Pane Pecino, nestalo, ale já jednak nejsem tak starý, abych se nějak moc stýkal s lidmi ve věku kolonistů, jednak se vlastně s lidmi vůbec moc nestýkám, aspoň natolik, aby mi ukazovali konvice. Ale nezpochybňuji, že se to děje, o tom jsem vůbec nepsal. Já jen psal, že zlaté "naše" severní Sudety oproti těm jižním.
    Jinak, v Novém Boru zuří válka mezi místními prosudeťáky a antisudeťáky. Vzájemně se osočují ze lží a manipulací. Vždy je to velmi přesvědčivé, když si přečtete článek jedné strany, za týden zas vypadají přesvědčivě protiargumenty druhé strany ... ale dnešní generaci je to už stejně jedno (naštěstí).

    OdpovědětVymazat
  9. http://tribun.bloguje.cz/848355-film-krev-zmizeleho.php

    Opačný názor, aby řeč nestála.

    OdpovědětVymazat
  10. Mimochodem - mate nejake pikantni novinky ohledne Vaseho Sudetonemeckeho sdruzeni?

    OdpovědětVymazat
  11. Nikoli. Čekáme, až Městský soud v Praze nařídí jednání k projednání naší žaloby.

    OdpovědětVymazat
  12. To, že ke mně každý dům za jazykovou čárou Sudet mluví německy znám taky, naštěstí nikoli příroda.

    S těmi Poláky je to složitější, ono prostě nikdy nebylo moc jasné KDE VLASTNĚ JE POLSKO. My, obyvatelé Č a M v rámci koruny České jsme to měli o mnoho jednodušší, že jsme žili na území, které nám pán Bůh krásně vymezil z 80% horama. A tak jsme se mohli hádat akorát o nějaké cípy stylu Chebsko, Novohradsko, Vitorazsko, ... A navíc z vojenského hlediska o Čechy nikdy moc nešlo, ve směru S-J se vždy táhlo Slezko-Morava-Vídeň a ve směru V-Z raději po Dunaji, nebo Slezskem, kdo by do těch našich hvozdů lezl...

    Poláci tuhle hranici nikdy jasnou neměli ale dnešní východní hranice s Ukrajinou, Běloruskem a Litvou odpovídá skutečně dohodové Curzonově linii. Nicméně poté co Poláci odrazili útok RA, tak zahnali bolševiky hluboko nazpět a získali rozsáhlé předválečné území. (A my jsme jim mezitím obsadili naší část Těšínska, abychom si zadělali na kousek Mnichova...)

    Karel Vážný

    OdpovědětVymazat
  13. Tomáš Krystlík

    Češi nežili "na území, které nám pán Bůh krásně vymezil z 80% horama", protože jich bylo jen dvakrát více než sd-Němců a nedovedli hospodařit v podhorských a horských oblastech stejně jako všichni Slované. V pohraničních, německých sídelních územích prakticky nežili, tvořili tam před WW I a hned po ní cca 5 % obyvatelstva.

    OdpovědětVymazat
  14. Ad Tomáš:
    Ale i tihle Němci se cítili být Čechy ve smyslu zemském, byli to občané RU zemí koruny České, Českého království. (Boehmisch, nikoli Tschechisch). Takže to byli Češi. A průšvih první republiky byl, že jeden ze dvou státoprávních národů země snížil na úroveň menšiny...

    Takže si stojím na tom, že území Českého státu bylo vymezeno horami (a do kolonizace skutečně převážně české i etnicky).

    Karel Vážný

    OdpovědětVymazat
  15. Máte pravdu, je to jazykový problém. Kdykoli se snažím vysvětlovat, že naše Sudetoněmecké krajanské sdružení usiluje o právo na návrat Čechů do vlasti, narážím na nepochopení.

    OdpovědětVymazat
  16. Tak jsem pobyl týden na dovolené v Krušných horách a uvědomil jsem si to ještě silněji. I mojí manželku, jinak poměrně příznivě nakloněnou k odsunu (něco za něco: vy nám 20% obyvatelstva - jaksi nechápe, že hlavně dosazených státních zaměstnanců, kteří v Hitlerově Říši prostě neměli šanci, tak mi těch zbylých 80%) šokovalo, že z horské obce o 400 obyvatelích zůstali stát daleko od sebe 4 domy spíše městského typu. A že v horských oblastech jsou desítky kilometrů silnic poměrně odnikud nikam. Že prostě nestačilo vysídlit lidi, bylo třeba ještě srovnat se zemí tu opuštěné domy (kam se nějak nikdo nehrnul, krom rabování) jindy ponořit město na dno přehrady (Přísečnice), jindy ho odbagrovat povrchovou těžbou. Děs...

    Tak mne napadá, že kdyby tehdy Hitler (to by ovšem nesměl být on, ale třeba inteligentnější Franco) navrhl plebiscit, tak že by trvale naše hranice byla někde u Ústí... Válka, neválka. Měli jsme docela kliku...

    Karel Vážný

    OdpovědětVymazat
  17. Trochu sa zamiešam aj keď som spoza rieky Moravy, ale aj vzhľadom na vek bývalé Československo pokladám stále aj za svoju vlasť. Ktorý národ ktorému viac ublížil - to nikam nevedie, oba národy si v istom období naubližovali. My máme tento spor s Maďarmi (nie som slovenský nacionalista, lebo po mamke som maďar a doma rozprávame po maďarsky) a tiež to nikam nevedie. Ten film chápem ako film o ľuskej slušnosti. Kto je v podstate slušný snaží sa byť slušným bez ohľadu na režim, v ktorom musí žiť a dosť často ide až o holé prežitie. Neslušní budú vždy hľadať nejakú barličku, ktorou podoprú tú svoju neslušnosť...nuž a v tomto prípade sa ňou stali Nemci za krivdy napáchané počas vojny. Podobne ako Česi po vojne rabovali nemecký majetok, rabovali židovský majetok naši arizátori počas vojny. A nakoniec nás všetkých vyrabovali komunistickí prisluhovači. V tomto filme aj v ďalších (Obsluhoval jsme anglického krále, Habermannuv mlyn) bolo pekne poukázané na to, že akosi vždy boli v popredí tí neslušní...Pozrime sa lepšie na to, kto naozaj hýbe ekonomikou a štátom po r. 1989... a znova tam nájdeme ten istý druh ľudí, niekedy dokonca tých istých ľudí. Ja obdivujem Čechov za to, že sa dokázali na túto kontroverznú časť dejín pozrieť konečne inak, než nám to servírovala komunistická (a nielen tá) propaganda. My na Slovensku sme sa o to pokúsili viac-menej úspešne??? skôr (možno vďaka SNP, ktoré si prisvojili komunisti) ale tiež to nemáme úplne doriešené. Maďari s tým ešte ani nezačali a to vo mne vyvoláva obavy. Jeden film nemôže vyriešiť všetky kontroverzné otázky, ale sa o to aspoň pokúsil.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.