DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

9. 6. 2010

Zemřel Ladislav Smoljak (1931–2010)

Před více než deseti lety, v recensi filmu Vrchní, prchni! (1981), jsem napsal:
The movie, on the face of it, is a docile combination of communal satire and morality. It is well written (the author of the screenplay was Zdenek Sverak, who would later win an Oscar for his script of Kolya), loaded with situation humor, and exquisitely acted. However, there is more to it.

Vrana is portrayed as a hopeless womanizer who, besides having two children from his current marriage, has to pay alimonies for two or three other offspring. Thus, everything was made to comply with the canon of the official morale: it was his fault that he was pauperized – had he not lived immorally (ie divorced), he could, after a couple of years of heavy saving, afford the car and perhaps some other luxuries without robbing other people.

And this was the central political issue of the 70s and 80s: people who did everything they were required to by the Communist authorities, people who worked hard in their jobs, took part in official ceremonies, such as May Day parades, and voted for the Communist-nominated (ie the only) candidates in parliamentary and communal elections every four years, could still afford only a fraction of the consumer goods the citizens of the neighboring Western states, Germany and Austria, could purchase.

People were voluntary slaves, but their willingness bore them little fruit.

Obviously, Vrana's approach did not work, but what did? In this indirect sense, Vrchni, Prchni! was an explosive, revolutionary movie, a clandestine message, a precursor of the upcoming consumer revolt.
Pročítám novinové nekrology a nevycházím z údivu nad naprosto nevídanou koncentrací nepochopení a nesmyslů v přepočtu na čtverečný centimetr potištěné plochy: je vůbec možné, že lidé Ladislavu Smoljakovi tak málo rozuměli?

Snad je to tím, že doba, kdy Smoljak vytvořil převážnou část svého díla, vyžadovala od filmových a divadelních tvůrců přísnou autocensuru. Kdo chtěl něco důležitého divákovi sdělit, musel tak činit nesměle, po částech a v jinotajích.

Na povrchu báječně natočená satirická komedie bývá hořkou kritikou poměrů a lidí, kteří se jim přizpůsobují a přitom nepostřehnutelně, kousek po kousku, ztrácejí něco velmi podstatného: svou morální integritu a s ní i tradiční společenskou identitu.

Snad nejostřeji je to patrné na filmu Kulový blesk (1979). Dysfunkce trhu s byty nutí mladý pár, který touží zlepšit si svoje poměry, jít do megalomanského projektu doktora Radosty, do dvanáctisměny, a nakonec, po mnoha humorných peripetiích, tito manželé zjišťují, že pro splnění svého snu postupně dokázali hodit za hlavu nejen zbytkovou sebeúctu, ale i to, co by na počátku akce zcela jistě považovali za konstantu, za neprolomitelnou morální hranici, totiž elementární pietu a lidský respekt k zemřelému. Málokterý film té doby je tak příkrým odsudkem komunistického režimu a jeho imanentní nelidskosti jako právě Kulový blesk.

Jistě ne vše, co Smoljak natočil, snese takto přísná měřítka. Špatný je kupříkladu film Marečku, podejte mi pero (1976), který přes neobyčejnou technickou brilanci a perfektní herecké výkony nedokázal překročit mantinely prvoplánového humoru vystavěného na kontrastu životní zkušenosti a zkostnatělého systému středoevropského školství. A málo povedený je Trhák (1981), jenž se vinou chabého scénáře i nezvládnuté režie proměnil v nechtěnou sebeparodii, v parodii parodie.

Na půl cestě zůstala další divácky oblíbená komedie, Na samotě u lesa (1976), která předznamenala základní thema českých a slovenských filmů 80. let: hledání životní authenticity, k nezdaru předem odsouzený pokus o opětovné polidštění morálně znetvořeného komunistického člověka [pars pro toto: Jako jed (1985)].

Nejsilnějším Smoljakovým thematem byl ovšem jeho Cimrman, neboli poselství z lepších časů. Cimrmani si dokázali nápaditě pohrát se dvěma kontrasty zároveň. Tím nejviditelnějším je střet cimrmanovské nespoutané výstřednosti s dokonalým, nahlíženo optikou modernismu však strnulým řádem doby, do níž jsou geniovy životní příběhy zasazeny. Ve druhém plánu se střetává poklid a idyla 19. století s tím, co v cimrmanovských hrách záměrně a až ostentativně přítomno není, avšak co právě svou nepřítomností na jevišti hraje a vytváří někdy až drastický kontrapunkt, totiž století dvacáté, ve kterém lidé vynalezli a masově uplatnili kulomet, yperit, gulag, Zyklon-B a nakonec atomovou bombu, to vše oděno do roucha totalitních ideologií, před nimiž se není kam ukrýt: leda právě do jinotajů a skrytých příběhů.

Stejně jako Smoljakovy a Svěrákovy filmy však Cimrman hovoří jen k tomu, kdo mu dokáže naslouchat, a pro ostatní má jako náhražku nějaký ten gag nebo populární hlášku. Pokusme se, velmi bych prosil, posuzovat dílo Ladislava Smoljaka podle toho, co je v něm skutečně podstatné, nikoli podle marginalií, jak, bohužel, naprostá většina autorů nekrologů tohoto významného umělce činí.

1 komentář :

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.