Θεοδικια aneb Může být ďábel krásný?

Lucerna wikipedie upozornila na již starší recensi filmu Der Untergang (2003) autora Antonína Kostlána. Musím přiznat, že ani mně se tento film příliš nelíbil, a ani důvody mých pocitů se od těch Kostlánových příliš neliší.

Der Untergang zachycuje s větší či menší mírou historické přesnosti období od dubna do začátku května 1945, jak je prožívali obyvatelé Hitlerova posledního bunkru pod zahradou Říšského kancléřství v centru Berlína, a to zejména z perspektivy mladé a naivní Hitlerovy osobní tajemnice, bavorské Němky Traudl Junge.

Nesdílím Kostlánovo přesvědčení, že by film mohl být dnešními Němci, nebo přinejmenším jejich významnou částí, vnímán jako revisionistický. K tomu má přece jen daleko, a aniž by se omezil na jinak běžnou uměleckou stereotypisaci, nepředkládá divákovi myšlenku nacionálního socialismu jako úcty nebo dokonce následování hodnou koncepci.

Jisté prvky glorifikace nacistického režimu a jeho Bonzen jsem však ve filmu zaznamenal, a to nikoli bez znepokojení.

Scénář filmu je zdařilý, jeho realisace je téměř prosta německé těžkopádnosti, herecké výkony, v prvé řadě právem oceněného, elektrisujícího Bruna Ganze v roli Hitlera, ale i mnoha dalších, notabilně Heino Fercha v roli Alberta Speera a Evy Braunové Julianne Köhler, jsou jedním slovem brilantní. Postavy, které herci hrají, byly nejvyššími představiteli státu a ideologie, a ačkoli šlo vesměs zločince a masové vrahy, odpovědné za smrt desetimilionů lidí, není dost dobře myslitelné, že by byly na filmovém plátně ztvárněny ve stylu záporných charakterů v Majoru Zemanovi.

To otevírá prostor pro úvahy, jež jsem naznačil titulkem tohoto blogpostu: jak v umění zobrazit zlo, jak se vypořádat s tím, že i zločinci mohli být okouzlujícími, osobně dokonale čestnými idealisty. Nebo přesněji, jak se vůbec vypořádat s existencí zla a s jeho atributy.

Katholický středověk – a velká část novověku – se vyznačoval poměrně přísným kánonem pro zobrazování ďábla. Tak jako bylo zapovězeno jeho jméno vůbec vyslovit nebo napsat, umělecká representace ďábla připomínala postavu na žaludském esu: rohy, oháňka, na těle šupiny, a místo chodidel kopyta, nebo spíš jedno kopyto, což odpovídalo tradiční představě spojující tělesnou asymetrii s ošklivostí. Katholický svět byl tedy jednoduchý – co bylo zlé, bylo nutně i nehezké, a k následování dobra stačilo následovat krásu.

Představa krásného ďábla byla stejně nemyslitelná jako možnost zobrazit ošklivého Ježíše Krista (ukázkovou mikrostudii na toto thema vystřihl v Perličkách na dně Evald Schorm).

Katholicismus (a víceméně i samu víru) jsme odložili, a vida, stará otázka je zpět. Okouzlující, galantní a jemný Hitler, humanistický šéflékař wehrmachtu, Frau Goebbels, která se tak identifikuje s nacionálně-socialistickou ideologií, že zabije vlastní děti, neboť jejich život po pádu nacionálního socialismu ztrácí hodnotu, a činí tak navíc s nepopiratelnou gracií a s důstojností, to nás znepokojuje a neumíme si s tímto vnitřním pocitem poradit, přestože jako racionalisté dobře víme, že představa o universální ošklivosti a bezprostřední poznatelnosti zla je neudržitelná.

V čem je chyba? Jen v našem atavismu, v tom, že v nás a našem kulturním vnímání zůstalo z desítek generací katholických předků víc, než si myslíme? Nebo je snad špatně celé osvícenství a naše snaha uplatnit rozum tam, kde nemá a nesmí mít místo?

Upřímně – nevím.