DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

2. 8. 2010

Čemu věříme

Další průzkum potvrdil pověst České republiky jako nejatheističtější země světa. Nasnadě je otázka: Znamená to, že Češi spiritualitu skutečně nepotřebují? Ne tak docela…

Před třinácti lety si povšiml Andrew Stroehlein (původní článek ze Slova se mi nepodařilo najít), že mnozí Češi mají ke svému tehdejšímu presidentu Václavu Havlovi stejný vztah jako k Ježíši Kristu, jako k beránku, jenž z nich svým utrpením pronásledovaného disidenta sňal hřích kolaborace a konformní občanské pasivity.

Čistým výtryskem atheistické spirituality – a variací na podobné thema – je Svěrákův film Kolja (1996), obsahující dokonce bizarnost všech bizarností, skutečnou atheistickou modlitbu.

Pocit, že jejich životu vtěsnávanému oficiální propagandou do racionalistického rámce vědeckého světového názoru cosi podstatného chybí, měli lidé i za minulého režimu, a protože vracet se k náboženské víře bylo pro ně osobně příliš nebezpečné, neboť to bylo pravidelně spojeno s omezením přídělu občanských práv, např. s limitovaným přístupem k vysokoškolskému vzdělání nebo ke kariérnímu postupu, jejich duchovnost se manifestovala nestandardními a nečekanými způsoby.

Duchovní rozměr tak v Československu získalo například trampské hnutí, jež se na počátku 70. let spojilo s na Západě už doznívající spiritualitou hnutí hippies, zplodivši nevídaný sociologický fenomén trampa-chuligána, který každý víkend odjíždí do přírody hledat únik před neblahou a nevlídnou dobou a ve společnosti stejně smýšlejících jedinců hledá, aniž by si to ovšem chtěl nebo uměl přiznat, Boha (takto – poznamenejme, že poněkud ahistoricky – se tomuto hnutí a jeho polistopadovým dozvukům dokázala vysmát Zuzana Navarová).

Komunistické úřady běsnily, ale kromě masových perlustrací např. na nádražích se nezmohly na nic, ostatně nelze dost dobře persekuovat někoho za to, že jezdí na sobotu tábořit do lesa, hrát na kytaru a povídat si s přáteli.

Pro 80. léta je typická další transformace této náhražkové spirituality. Nositelem duchovní revolty se stala ekologická hnutí, jejichž vlastní environmentalistická ideologie byla naplňována zcela nečekaným rozměrem. Toto hnutí sílilo takovým tempem, že nebýt geopolitických změn, zřejmě by během několika dalších let komunistický režim samo rozložilo: odehrála by se první světová ekologistická revoluce.

Po odpadnutí vnějšího tlaku se ukázala zvláštní věc: Češi se sice mohli vrátit k víře, ale protože v ní nebyli vychováni, nehledali ji a nerozuměli jí. Duchovní vakuum tak poněkud překvapivě pokračuje, a projevy této atheistické spirituality jsou pro svou naprostou nestandardnost hodny studia.

Projevy české spirituality bývají pravidelně spojeny s nacionalistickým, chauvinistickým kontextem. Dost bylo napsáno o fenomenu českých vánoc (úmyslně píši vánoce s malým v-, neboť jejich souvislost s křesťanským svátkem toho jména je pouze okrajová), jež se v průběhu desetiletí staly svého druhu sebepotvrzujícím rituálem. Během něj se Češi ubezpečují o vlastní výjimečnosti, o superioritě vlastní kultury a o své velikosti, a v neposlední řadě o podřadnosti ostatních národů.

Dokonalým příkladem je právě Kolja, chlapec z nižšího, primitivního národa, jenž je však blahovůlí Čecha – který si tím zároveň řeší dluh vlastní nestatečnosti a vykupuje se ze své viny – povznesen a smí zakoušet ta duchovní dobra, jež jsou jinak vyhrazena pouze nám, Čechům. Prominete-li mi uštěpačnou poznámku, zatímco moderně pojímaný Bůh je universální, ten český je zjevně starozákonní, výhradně a výlučně monoethnický.

Samostatnou kapitolou jsou ovšem Němci, nejhorší nepřátelé Čechů. Jim je věnována pozornost například v další povinné součásti vánočního rituálu, Třech oříšcích pro Popelku (1973). Jen stěží si představit dokonalejší apotheosu ideálů národního obrození a kompensaci českých mindráků než právě tento svérázně pojatý pohádkový příběh.

Alternativní spiritualita má přirozeně i sociální, třídní rozměr. Nepěkným překvapením pro mne bylo, že do českého pantheonu patrně již nezvratně pronikl normalisační seriál Byl jednou jeden dům (1974), což není nic jiného než umně převyprávěná komunistické verse dějin 20. století. Češi zřejmě vědí, že je to lež, ale lež, která dělá jejich nedávnou historií potlučenému egu velice, velice dobře. Majoru Zemanovi se proto Češi smějí, kdežto nad neméně ohavným a manipulativním Domem se dojímají.

Dalším pozoruhodným projevem potlačené religiosity je česká víra ve zvláštní poslání herců a zpěváků. August tak Čechovi nahradil kněze. Klaun-filosof Jan Werich, zbabělec a oportunista, který se stal národním guru, anebo nověji betlémy ve zpravodajském studiu České televise, to jsou fenomeny, které zřejmě ve světě nemají obdoby a které budou jednou s velkou pozorností studovány sociology.

When people stop believing in God, they don't believe in nothing – they believe in anything, napsal kdysi G. K. Chesterton. Češi jsou tohoto moudrého postřehu dokladem – a skoro bych řekl, že nám v tomto směru připraví ještě nejedno nepříjemné překvapení.

42 komentářů :

  1. Bravo. Jen to Čemu věříme je, pokud vím, Goebbelsův text.

    OdpovědětVymazat
  2. Skutečně? Tak to jsem nevěděl!

    OdpovědětVymazat
  3. Mám to ze Škvoreckého, tuším ze Zbabělců. Je to scéna, jak se u zlynchovaného německého vojáka najde tento text, který je v tomto kontextu naprosto bizzarrní.

    OdpovědětVymazat
  4. Docela zajímavé, jen mi přijde, že dost násilně se všechno snažíte natlačit na jakousi spiritualitu.
    Do důsledku vzato, cokoliv můžete označit za náhražku absentující docházky do kostela.
    Někdy to může sedět, ale častěji spíš ne.
    To je podobné jako by alkoholik tvrdil, že jde o náhražky pařeb. Pro něj je nepředstavitelný život bez opojení, proto uvažuje tímto způsobem. Soudy o ateistických Češích mi vyznívají velmi často zrovna takhle.

    OdpovědětVymazat
  5. Dobře, ale co konkrétně z toho, co uvádím, podle vás do této kategorie nepatří? Kolja? České vánoce? Ekohnutí v 80. letech? Tramping?

    OdpovědětVymazat
  6. Do určité míry všechno, záleží na úhlu pohledu.

    Starý skaut by řekl, že tramping je znovuhledání skautských ideálů, jejich náhražka.

    Macháček v jakémsi filmu zase prohlásil, že největším problémem je to, že lidi málo hulí.

    Zažil jste Vánoce v domorodých rodinách mimo ČR abyste mohl autenticky srovnat?

    Přijde mi, že jste tím hrnutím přes náboženství ta témata zploštil.

    OdpovědětVymazat
  7. Český tramping vznikl ve 20. letech a zpočátku tento obsah neměl, byl generačním protestem proti určitému (tehdy říkali procovskému nebo paďourskému) životnímu stylu. Jeho druhá vlna byla jiná, mladí lidé skutečně mezi trampy hledali hlavně duchovní hodnoty, přesně tak, jak o tom zpívá Navarová: kult přírody, komunitu "čistých lidí", vzájemnou lásku. V 80. letech z toho pak byly různé ty Porty, festivaly, folk-rocky atp.

    Až se tady objeví Vodník, určitě vám potvrdí, že stejné to bylo i v undergroudu, i když ten byl mnohem míň masový, byl spíš elitní, pražskou záležitostí. Ostatně on je živým důkazem toho, že od undergroundu ke křesťanské víře není daleko.

    Skautské hnutí je pravým opakem ideálů trampů-hippies, vyzdvihuje disciplinu a až vojenský řád, Rychlé šípy se sice četly, ale moc se podle nich, myslím, netrampovalo, aspoň si těžko umím představit "rychlého šípa" jako máničku s vlasy ke kolenům.

    Macháček má určitě pravdu, i drogy nahrazují v jistém smyslu (a na jistou dobu) spiritualitu :-)

    Mohu porovnávat s Vánoci v Rusku, v Německu a ve Francii, a všude je to především náboženský svátek, nikde si v TV nepouštějí nacionalistické, s prominutím, sračky a nevyprávějí si, o co jsou lepší než ti ostatní. České vánoce jsou něčím zcela unikátním, stejně jako je unikátní Kolja.

    OdpovědětVymazat
  8. A ještě bych měl poznamenat, gogo, že náhradní spiritualita není samozřejmě žádnou českou specialitou. Neobjevím Ameriku, když řeknu, že takovou náhražkou je třeba rocková hudba: zatímco rock'n'roll byl ještě pouhou zábavou, s Rolling Stones, Beatles a s dalšími se hudba stala generačním náhradním náboženstvím; každý skutečný rocker má jaksi z definice kristovské rysy.

    OdpovědětVymazat
  9. Mne například zasáhl tramping jen po hudební stránce. Vnímal jsem tam tehdy dva proudy - jeden jakoby protestsongový a druhý ten kotlíkovský.
    Vybíral jsem si z obou, ale atmosféru kotlíkovských koncertů jsem musel občas překusovat. Ale stejně jsem to měl i s metalem atd.
    Ta komunita co se kolem tvořila, byla určitě trošku nestandardní svým urputným kamarádstvím. Ale to bych neviděl jako české specifikum. Nakonec hipies pocházeli z křesťanských zemí a došli až ke komunám.

    Mně Kolja zase tak unikátní nepřipadá. Vím, že v něm jako ve studnici nacházíte příklady na všechny české ohavnosti. Já ho tak příkře nesoudím. Jde spíš o vývoj Svěrákovy tvorby, do stejné skupiny bych zařadil i Vratné láhve.

    Skoro se bojím zeptat, kde že to trávíte Vánoce v ČR. Pro mě nejtypičtějším rysem pochopitelně není náboženská stránka, ale to, že je rodina pohromadě a jelikož mám děti, tak společné hry, zimní radovánky, dříve i ty pohádky.
    Já myslím, že unikátnost slavení Vánoc je trošku zveličená. Naopak můžeme polemizovat, že původní svátek slunovratu byl kněžími ukraden a nyní se vracíme k původnímu významu.

    Chestertonův citát je známý a bývá mi citován často. Někdy mi přjde, že většina anythingů je při troše poctivosti mnohem přínosnějších, než organizovaná skupinová víra v boha.

    OdpovědětVymazat
  10. Ad gogo:

    Možná jste nebyl ve styku s nejtvrdším "kotlíkářským" jádrem. V polovině 70. let už bylo tohle hnutí dost v útlumu, ale přežilo až dodnes: nejvýraznější příklad jsou Nedvědi (např. tohle nebo tohle).

    Ano, Kolja je dokonalým obrazem do duše současného Čecha, v něm najdete opravdu (skoro) všechno.

    To, co jste napsal, nic neříká o tom, jak Vánoce prožíváte duchovně. Je možné, že nijak, ale protože televisní program formuje většina, nebude můj závěr daleko od pravdy: pro většinu Čechů jsou Vánoce, z hlediska svátkem spirituálního rozměru, svátkem chauvinistického kitsche.

    OdpovědětVymazat
  11. Řekl bych, že vyznáním české povahy je tohle.

    OdpovědětVymazat
  12. Asi to nikoho nebude extra zajímat, ale film Kolja mi vždycky připadal příšerně přitažený za vlasy a vždy jsem měl dojem, že jeho hlavním, nikdy nepřiznaným, důvodem je zpacifikování české nenávisti k jisté okupační mocnosti.
    Dále, pokud si tak vzpomínám, má počátek trampského hnutí také cosi společného se světovou hospodářskou krizí.

    OdpovědětVymazat
  13. "With or without religion, good people can behave well and bad people can do evil; but for good people to do evil—that takes religion." Steven Weinberg

    Odkazovaný výzkum mi přijde zajímavý v tom, že pro obyvatele bohatých, demokratických a mírumilovných států má náboženství zpravidla malý význam, zatímco pro obyvatele států chudých, nedemokratických nebo agresivních zpravidla větší. Výjimky se samozřejmě najdou. Proč je mezi ČR a SR takový rozdíl? Jen vtipkuji.

    Druhý zajímavý poznatek je, že na Slovensku je po 50 letech vlády komunistů důležitost náboženství stejná jako v Anglii po více než 50 letech vlády Alžběty II.

    OdpovědětVymazat
  14. ..To, co jste napsal, nic neříká o tom, jak Vánoce prožíváte duchovně...

    To se ovšem těžko popisuje, že. Nečká snad nikdo že se budeme přebíjet příběhy o tom, jak si kdo 24. prosince zaduchovnil a zaspiritualizoval.
    Kromě toho i mistři Zenu se mohou oku nejednoho katolíka jevit jako šupáci rýpající se v písku.

    Takže ono jde spíš o to, jak si kdo představuje, že by se Češi měli chovat, anebo (a to asi především) jak by měli svoje chování komentovat v dotaznících.
    V těchto případech jde vždy ve velké míře o rodinnou tradici, respektive různé kombinace v případě novomanželů.
    Je ale zajímavé, že si domorodci zatím pod stromečky nenechali vnutit příliš masově fousatého dědka Mráze z východu nebo poslední dobou jeho bratra od Coca Coly a místo toho dětem dává dárky stále ještě ten virtuální Ježíšek.

    OdpovědětVymazat
  15. Ježíšek je jasný důkaz Pecinových thesí. Např. ve Francii Ježíška vytlačil po roce 1945 Mikuláš prakticky bez odporu, protože to pro ně nebylo podstatné.

    OdpovědětVymazat
  16. Já myslím, že Vy, Češi, to máte těžké. Kdybyste přijali Mráze nebo Klause ihned, bude to důkazem chabé tradice a v prvním případě bezmála kolaborantství s Rusy, ve druhém pak útěk od duchovna ke konzumu.
    Když si ponecháte Ježížka, je to opět důkazem slabé spirituality a navrch ještě nacionalismu a chauvinismu.
    Pan Heller by byl spokojen.

    OdpovědětVymazat
  17. A co vánoce v atheistickém státě neslavit vůbec? Na to jste, Gogo, nepomyslel?

    OdpovědětVymazat
  18. A co takhle nechat lidi ať si prožijí volné zimní dny kolem slunovratu jak chtějí a nekádrovat je, zda v tom období dostatečně spiritualizují podle schválených příruček?

    OdpovědětVymazat
  19. Nikdo je nekádruje, jak si pletete. Tomáš Pecina toliko napsal sociologický rozbor. Ale ve Vašem případě je podobný omyl na denním pořádku, takže se není čemu divit.

    OdpovědětVymazat
  20. Gogo, jako nevěřící nemohu prožívat náboženský svátek duchovně, a ani to po nikom nepožaduji. Psal jsem o tom, že náboženský obsah byl u mnoha lidí nahrazen obsahem náhradním, víceméně chauvinistickým.

    Ať si každý slaví Vánoce, jak chce, ale pokud je tady tak obrovská poptávka po něčem tak pathologickém jako je např. Pyšná princesna, to už o něčem signifikantním svědčí.

    OdpovědětVymazat
  21. Pane Pecino, já jsem právě oponoval v tom bodě, ve kterém považujete ten katolický obsah za prvotní, originální a duchovno či spiritualitu přisuzujete jen tomuto náboženství.

    O duchovnu můžeme sáhodlouze a pravděpodobně neplodně debatovat dlouho a dost možná se neshodneme na definici, ale skutečně si myslím, že neplatí these o tom, že máme v sobě duchovní díru ve tvaru Boha, kterou buď správně naplníme pravým Bohem nebo druhořadými náhražkami.
    Já si myslím, že tohle má hluboké psychologické důvody a víra v boha je jejich důsledkem. Proto ji nepovažuji za nadřazenou těm ostatním, je to prostě jedna z variant, pravda, ta nejurputnější.

    Samotný rozbor uvedených jevů české společnosti byl zajímavý a jistě bychom se v hodně bodech shodli. Je to ale spíš na pivní debatu.

    Ke kotlíkářům bych například namítl, že velká část byla věřící a tedy nepotřebovali by náhražku boha.
    Potřebovali ale cosi jiného, co nalezli mezi lidmi jako Ušatý Jim a Starý Bobr.

    Z dalšího mi nesedí příkrý odsudek Čechů a standardní (téměř Kartaginská) douška o Němcích.

    Vy si myslíte, že TV vysílá jen to, po čem je velká poptávka?
    Na druhou stranu, Pyšná princezna je vzhledem k době svého vzniku nadprůměrně dobrá. Nemám nic proti kritickému zhodnocení, ale měli bychom mít na zřeteli i ostatní tvorbu a také cílovou skupinu. Hodně dělá i tradice - viz každoroční vysmívaný a parodovaný Mrazík.

    OdpovědětVymazat
  22. O duchovnu můžeme sáhodlouze a pravděpodobně neplodně debatovat dlouho a dost možná se neshodneme na definici, ale skutečně si myslím, že neplatí these o tom, že máme v sobě duchovní díru ve tvaru Boha, kterou buď správně naplníme pravým Bohem nebo druhořadými náhražkami.

    Rád to s vámi proberu i na pivě, gogo, ale myslím, že tohle není přesně to samé, co říká GKC. On tvrdí, že každý z nás má duchovní díru, kterou lze zaplnit různě, a pokud tou náplní není Bůh, mohou to být i dosti podivné substance. Bůh je naproti tomu náplní tisíce lež kultivovanou a v určitém smyslu jakostní a osvědčenou.

    Proč by neměli kotlíkáři hledat komunitu sobě blízkých? Tu hledají i letečtí modeláři nebo chovatelé stonožek. Ale rozdíl je v tom, jaké vlastnosti této komunitě sami její členové přisuzovali – a o tom píšu.

    O subtilní propagandistické vrstvě Popelky budu muset napsat časem zvláštní post, už se mi k této otázce ozval i další čtenář e-mailem.

    Pyšná princezna je vzhledem k době svého vzniku nadprůměrně dobrá. Nemám nic proti kritickému zhodnocení, ale měli bychom mít na zřeteli i ostatní tvorbu a také cílovou skupinu. Hodně dělá i tradice - viz každoroční vysmívaný a parodovaný Mrazík.

    Jenže je tam ten samý rozdíl jako u Zemana a Byl jednou jeden dům: jednomu se lidé v podstatě smějí, druhé berou smrtelně vážně a identifikují se s presentovanou ideologií. Kdyby diváci chtěli PP pouze pro pobavení nebo jako ukázku komunistické propagandy, třebaže mistrné, neměl bych důvod o tom napsat.

    OdpovědětVymazat
  23. Ano, s tím se dá souhlasit, boží náplň je lety prověřená a chce-li někdo solidní nádivku, je to dobřé řešení.

    OdpovědětVymazat
  24. Copak Popelka... ale takove Krkonosske pohadky!

    OdpovědětVymazat
  25. Leon Kreutzfeld6. srpna 2010 23:00

    K tomu Koljovi, ja ho videl jen jednou kratce potom co vysel a prislo mi to jako straslive pateticke, na Oskara vykalkulovane cliche. Takovy nepovedeny Sverakuv pokus o Nesnesitelnou lehkost byti, ktera se mi naopak libila velice, i to filmove zpracovani.

    Byl jsem na Koljovi s jednou Japonkou a doslova jsem se za ten film stydel, i kdyz ji se strasne libil a slzela nad tim malym Rusakem. Mozna jsem ale ten rafinovany umelecky zamer neprohledl a mel bych se na to nekdy podivat po letech znovu.

    OdpovědětVymazat
  26. Klaun-filosof Jan Werich, zbabělec a oportunista, který se stal národním guru...

    Prosím o podrobnější komentář o Werichovi. Asi přijdu o ikonu z dětství, ale takto napsané mě to až zabolelo. Děkuji Havránek

    OdpovědětVymazat
  27. Opravdu to vyžaduje vysvětlení? Vždyť se nad tím zamyslete, nejdřív jeho neemigrace, potom hraní v propagandistických filmech, v 60. letech psaní knížek, např. o cestách do Itálie v době, kdy neprivilegovaný občan mohl nejvýš na Šumavu, pak jeho druhá emigrace do Rakouska a neslavný návrat z ní… Werich byl výjimečně talentovaný herec, ale jako člověk nestál za fajfku tabáku.

    OdpovědětVymazat
  28. v 60. letech psaní knížek, např. o cestách do Itálie v době, kdy neprivilegovaný občan mohl nejvýš na Šumavu,
    Jenže ti privilegovaní nebyli automaticky kommunističtí slouhové nebo propagandisté. Pokud vím, v 60. letech byla v Paříži i Jindřiška Smetanová a v Americe Jiří Šlitr. Kolem r.1966/7 už jezdili ven dost často i (relativně) neprivilegování.

    OdpovědětVymazat
  29. Dlužno podotknout, že Werich tebou jmenované o pěkných pár let předešel.

    Jeho "smlouva o zlaté kleci", kterou uzavřel s režimem, nebyla o moc méně nemravná než třeba Gottova nebo Vondráčkové. Přesto jsou ti dva za kolaborantské padouchy, kdežto Werich je národní idol.

    Asi o něm budu muset něco víc napsat, vidím, že národ trpí anamnesou spojenou s akutní ztrátou soudnosti (tzv. blbosa acuta).

    OdpovědětVymazat
  30. Já v názoru na Wericha s Tebou rámcově souhlasím, jen mne zarazila ta 60. léta, kdy začínali jezdit ven sice privilegovaní, ale ne nutně v politickém slova smyslu (jako Werich), nýbrž i třeba umělecky (Smetanová, Neprakta, po r. 1966 dokonce i bigbeati)

    OdpovědětVymazat
  31. Cesta do Itálie se odehrála, tuším, v r. 1958; ale musel byl to dohledat, nevím z hlavy přesný rok.

    OdpovědětVymazat
  32. Aha, v r.1958 opravdu jezdili ven jen rozvědčíci, ale o Werichovi nebylo sporu.

    Jinak teprve teď jsem si přečetl článek a diskussi. V mnohém máš jistě pravdu, v lecčems bychom se asi neshodli. K trampingu jsem si lehce přičuchl na začátku 70. let a bylo to velmi výrazně právě z té strany skautingu, takže ho identifikuju spíš s ním (příroda atd.). Poměrně rychle jsem z toho vypadl, takže to "zmystičtění" trampingu v 80. letech, o kterém píšeš, už jsem nezažil (c&w mi lezla krkem vždy!) České Vánoce jistě nejsou moc křesťanské, ale já jsem rád aspoň za ně. Ty pohádky nevidím jako chauvinism, ale spíš jako gezelligheid - tak jsme si to aspoň zařídili s dětmi v emigraci. Myslím, že právě ta gezelligheid, pohodička, klídek, je náboženstvím Čechů par excellence, všechno ostatní jsou nahodilé akcidenty.

    OdpovědětVymazat
  33. Pohoda je sice pro každého Čecha nebo Češku strašně důležitá hodnota, ale duchovní obsah bych v ní nehledal: rozhodně v ní není nic transcendentálního, tak jako není třeba v pivě, další významné hodnotě per se.

    OdpovědětVymazat
  34. "Mohu porovnávat s Vánoci v Rusku, v Německu a ve Francii, a všude je to především náboženský svátek, nikde si v TV nepouštějí nacionalistické, s prominutím, sračky a nevyprávějí si, o co jsou lepší než ti ostatní."

    Možná ne nacionalistické, ale sračky určitě. Možná i horší než ta Popelka. (Všechny ty debilní pohádky o Santa Clausovi).
    No a promiňte, ale jak jste na to přišel, že Rusové, Němci a Francouzi nejsou skálopevně přesvědčeni o tom, že jsou nejlepší na světě? Možná se o tom nebaví u štědrovečerního stolu, ale jako sorry, my doma teda taky ne.

    OdpovědětVymazat
  35. Starý pane, sračky jsou přece na programu v TV celoročně, Vánoce nejsou žádná výjimka. I daleko horší než Popelka, tu bych se ostýchal označit za kitsch, rozhodně tedy v porovnání s Troškovými "díly" je to skutečné umění.

    Fenomen "českých vánoc" nesouvisí s tím, co si lidé povídají, ale co chtějí vidět v televisi, v čem chtějí být utvrzováni.

    OdpovědětVymazat
  36. Pohoda je sice pro každého Čecha nebo Češku strašně důležitá hodnota, ale duchovní obsah bych v ní nehledal
    No já si nemyslím, že každý Čech nebo Češka hledá nějaký duchovní obsah; řekl bych dokonce, že takových bude menšina. Nicméně jak sám píšeš, pro každého je právě ta pohoda nesmírně důležitá. Duchovno vzal ďas...

    Rozhodně to nevidím tak, že se Čech o Vánocích čuměním na pohádky (i na ty nejblbější) utvrzuje ve svých xenofobních stereotypech a ve své výjimečnosti. Já myslím, že si užívá té pohody, o nic víc mu v podstatě nejde. Čest výjimkám.

    OdpovědětVymazat
  37. Jakkoli byla "rodinná pohoda" komunistickými TV hlasatelkami vzývána až do podoby jakési rituální inkantace, stejně jako v případě dalších hodnot (příkladmo "smrádek, ale teploučko") tady o spiritualitu nejde. Pohoda je něco, co samo o sobě – třebaže je to velmi žádoucí – člověka po duchovní stránce nenaplňuje, můžeš ji chápat nejvýš jako nutnou podmínku nebo "container" na ty duchovní hodnoty, které Čech hledá.

    OdpovědětVymazat
  38. No já si vůbec nejsem jist, jestli Čech vůbec nějaké duchovní hodnoty hledá, o tom vedu řeč. Opět: čest výjimkám.

    OdpovědětVymazat
  39. Příklady v článku odpovídám, že hledá, a žasnu nad tím, kde a jaké nachází. Bez jakékoli transcendence dokážou žít jen postavy v Dietlových serialech, jak se o nich teď píše na Lucerně, skutečný člověk ne.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.