DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

23. 10. 2010

Examen maturitatis aneb Přísloví o starém psu a nových kouscích opět potvrzeno

Se zájmem jsem si prostudoval – arci zatím neúplné – vzorové maturitní testy, kolem kterých, jak jsem pochopil, se strhla celkem obstojná medialně-politická mela.

Testy z cizích jazyků mne příliš nezaujaly, jsem značně profesionálně deformován a tudíž nezpůsobilý cokoli rozumného k nim formulovat, vyjma snad toho, že, soudě dle zaměření testů, i dnešní student se zřejmě dřív naučí přeložit větu Mrož nese domovníkovi dýmku, než porozumět nejběžnějším a naprosto nepostradatelným frasím typu meiner Meinung nach nebo I don't care. Nu což, tak to bylo, je a bude, a být nejspíš musí, česká škola zde natrvalo vězí v 19. století. I don't care.

Líbil se mi test z mathematiky, protože se v něm konečně – aspoň u většiny otázek v pokročilé versi, již jsem jako jedinou procházel – ověřuje schopnost mathematického myšlení, ne pouze to, jak zdatně student látku nabifloval.

Zklamáním na hranici šoku byl pro mne naopak test z českého jazyka. Otázky se sice pokoušejí nebýt pouhou kontrolou, nakolik student uspěl při memorování telefonního seznamu, avšak šokujícím je pro mne zjištění, jakou literaturu dnešní středoškoláci studují.

Ano, uznávám, jsem deformován svým letitým a nevykořenitelným anglofilstvím, ale pánové, copak je normální, že z celé angloamerické literatury jsou použity čtyři veršíky od Emily Dickinson (které tam z neznámého důvodu říkají Dickinsonová, což je už skoro stejné jako Yoko Onová), a těžiště studia zdá se tedy být, tak jako v době, kdy jsem před 25 lety gymnasium studoval já, v literatuře české, jakkoli umělecky podřadná díla tato produkovala? Studenti se tak o skutečné, hodnotné a staletím vzdorující literatuře nedozvědí nic, setrvávajíce místo toho u Hálků, Arbesů, Krásnohorských a Macharů.

Jak správně podotýká Guy Peters, vkus českých pedagogů ustrnul v 50. letech minulého století, a jediný rozdíl od toho, co jsme se učili před Listopadem, je, že bylo vzato na milost Pražské jaro, ovšem bez jakékoli kritické reflexe a zhodnocení relativní kvality jednotlivých děl a autorů. Osobnosti skutečně výjimečné jako Hrabal nebo Skácel mají dodnes smůlu: pro tuzemské školomety byli příliš avantgardní a mají tedy být další generací zapomenuti. Tak jako v životě, i v učebnicích přežijí ti nejkonformější a nejpovrchnější: Halas, Neumann a nedejbože i Majerová.

2 komentáře :

  1. To je sprývný postřeh. Já jsem se na SŠ nic nedozvěděl nejen o Emily Dickinson ale i o německy píšících autorech narozených v Čechách (Rilke, Werfel, Kafka) Za přecenovaného pokud jde o autory kteří byli vzati na milost po roce 1989 považuji Lustiga. I když je pravda že Hrabalovi byla věnovaná celkem přiměřená část vyuky odpovídající jeho významu v české literatuře.

    Dale Cooper

    OdpovědětVymazat
  2. Správný postřeh o české literatuře. Rusky nás na SŠ učil franštinář a ten upřednostňoval praktickou ruštinu - tedy užitečná hovorová themata. Nepovinnou němčinu na průmce vyučoval vlastně rodilý Rakušan, který nás také neučil žádné kraviny.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.