DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

14. 7. 2011

Konec (starého) Světa

Procházel jsem včera náhodou Libní, kolem Paláce Svět. Uvnitř se pohybovali bodří a odhodlaní, rusky a ukrajinsky spolu rozmlouvající muži s perlíky, majslíky a dalšími instrumenty destrukce, majíce se čile k dílu, a mne napadlo, že jdu kolem Světova paláce asi naposled. Tak jsem si ho aspoň, byť jen mobilním telefonem, na rozloučenou vyfotografoval.

Poprvé jsem libeňský palác pana Světa zaregistroval někdy v r. 1985, krátce poté, co jsem přišel do Prahy, a i když jsem znal Hrabalovu povídku Automat Svět, měl jsem za to, že je to místo veskrze literární, takže mne docela zaskočilo, že automat je skutečný, nevymyšlený. Později jsem párkrát zašel do kina Dukla, které v paláci fungovalo, a snad i na sekanou s bramborovým salátem a na kofolu do automatu, ale protože jsem s Libní neměl nikdy moc co do činění, zůstal pro mne palác místem, ze kterého jsem cítil mocného genia loci, ale s nímž jsem se spíše míjel.

Teď se dívám na fotografii a zjišťuji, že mi červené kachlíčky se zeleným pruhem a bílými písmeny, které jsou, řečeno s klasikem, tak ošklivé, až jsou krásné, budou chybět víc, než jsem se domníval, a to nejen kvůli Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi a Věře Chytilové, která přímo v automatu natočila některé sceny svého příběhu do Perliček na dně, ale prostě proto, že tak jako člověk nemůže získat nové staré přátele, nedá se postavit nový starý dům.

Ty stavby, které byly postaveny po válce, jako by důstojně stárnout nedokázaly: starý panelák ze 60. let je i dnes stejně ošklivý, jako byl po kolaudaci, a když v Liberci začali bourat Prior, neuronil jsem pro něj slzu, maje za to, že je jen s tváře města odstraňována architektonická bradavice. A kdyby bagry a buldozery srovnaly se zemí celé Jižní Město nebo sídliště Bohnice, šel bych je vítat chlebem a solí.

Palác Svět je ale jiný: ten byl jen jeden a bude mi na tom místě scházet.

9 komentářů :

  1. Myslim, ze v kazdem lidskem zivote je mnoho naprosto jedinecnych vzpominek..
    Z emotivniho hlediska urcime, co bude pro nas jedinecne--co oslovilo nasi dusi a casto vzbuzuje zvlastni pocit, jakousi bolest ve vedomi, ze reka naseho byti nenavratne plyne.

    Nostalgie je v jadru nesplnitelna touha po starych casech, starem svete, odeslem useku zivota, stale v nas, nekde v pozadi ve vetsi ci mensi mire, ale vzdycky hluboko v nasi mysli.
    Budovy, ruzna mista v prirode, sentimentalni predmety, to vse chapu jako pomucku k vyvolani nostalgickych pocitu.
    Nasledne i nejosklivejsi panelak na okraji Prahy se muze zdat palacem, jestlize v nem nekdo prozil nadherne svatebni libanky a ma k mistu citovy vztah. Nejaka starsi zena se zase dojima nad tmavym vchodem tuctoveho cinzaku proto, ze si vzpomene na copate devcatko, ktere tam kdysi davno hazelo balonek... Vnimani sveta je holt individualni zalezitost...

    OdpovědětVymazat
  2. Daniela: souhlas. Přesto, že o ošklivosti paneláku nebo libereckého Prioru nehodlám vést spory, mohou se tato - a jiná - místa prostřednictvím vzpomínek nebo literatury změnit v místa pohádková, která budou někomu chybět.

    (P.S. Mně osobně automat Svět nechybí, protože jsem ho viděl jednou a Hrabala nečtu.)

    OdpovědětVymazat
  3. Osobně ten barák dnes už asi nebude chybět nikomu. Ale Libni docela určitě. Panelák na okraji Prahy nebude palácem nikdy pro nikoho. Každý kdo se tam řízením ouředního osudu ocitl snaží se usilovně odtamtud dostat. Zeptejte se někoho z panelákova jestli by chtěl jinam.

    Oldřich

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím, že nemáte pravdu, Danielo. Paneláku (a často i činžákům z 50. let) chybí jedinečnost, bez toho ani ta nostalgie není úplně ono :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ah, jedinecnost. Kdo urcuje z plosneho vyberu tuto vlastnost zvana jedinecnost ? Jedine osoba, ktera vybira, urcuje a rozhoduje. Ma citovy vztah, pouto, kere se ulozi a pak je vyvolano jako vzpominka.
    Libenske monstrum, kam chodil B.Hrabal mi nerika nic. Matne si pamatuji tu zubatou budovu s rudou hvezdou, dosti podradne a v kine hrali sovetske filmy. Hrabal navodil a popsal svet, ktery nazhavil ctenarskou fantazii a tim toto ubohe misto vyzdvihl a dostalo punc jedinecnosti.
    Subjektivne tedy radovy cinzak z tricatych let, styl funkcionalisticky, ve kterem jsem ja prozila detstvi a znam v nem kazdy koutek, okenko, kachlicky i kliky u dveri je misto, ktere ma pro mne genius loci.
    Bez citoveho naboje je to jen osumtely, tmavy a klaustrofobni dum v uzke ulicce, kam slunecni paprsky tezko dolehaji.
    Nijak nebranim panelove kralikarny, ale urcite je to lepsi, nez byt s druzkou bezdomovec nebo spat pod mostem, alespon si tak myslim..
    Nakonec i Hrabalovi se odstehovali z libenskeho plesniveho brlohu na nove sidliste v Kobylisich..

    OdpovědětVymazat
  6. Hrabal se odstěhoval do paneláku, až když mu starý dům zbourali kvůli novostavbě autobusového nádraží, ale to není podstatné.

    Jedinečnost je místu vtiskována našimi vzpomínkami, ale jen do jisté míry. Člověk se prostě nedokáže dojmout nad 8. vchodem z cca 15 v liberecké Hokejce, protože jedinečnost jeho vzpomínky je urážena nejedinečností místa a je tak vlastně ponižován, protože je i on sám činěn bezvýznamným, uniformním.

    OdpovědětVymazat
  7. Myslim, ze i panelaky jdou ozivit. Vsiml jsem si nekterych, kde je izolovali a zaroven ruzne obarvili. Hned se zpestrilo prostrede a vzhled betonovych kralikaren tak zmizel.

    OdpovědětVymazat
  8. Kdyz clovek nevidi jedinecnost v urcitem miste, pak tam neni. Vztah k mistu vytvori osobni nazor a ulozeni do mysli. A o tom muze rozhodovat jen pozorovatel.
    Mam trochu dojem, ze sentimentalita roste s vekem.:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Člověk se prostě nedokáže dojmout nad 8. vchodem z cca 15 v liberecké Hokejce, protože jedinečnost jeho vzpomínky je urážena nejedinečností místa
    To nemusí platit vždy. I ten 8. vchod z patnácti je jedinečný - tím, že není sedmý nebo devátý - a jakkoli naše vzpomínky sice tu jedinečnost vtiskují opravdu jen částečně, je to část IMHO větší a rozhodující.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.