Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)