Už několik týdnů se chystám do Brna, a stále tu cestu odkládám, ačkoli jsem tam nebyl snad rok. Popravdě: bojím se, po tak dlouhé době. Bojím se, co nového tam najdu a hlavně, co starého a krásného už tam nebude. Že na Lidické už nesídlí CK Zabloudil, že nápad nahradit středověkou zástavbu kostkovanými sklo-betonovými hnusy jako na náměstí Svobody, kde podobnému monstru musel druhdy ustoupit i tradiční Pipi Gril, zvítězil na dalším místě, že tamní konšelé splnili hrozbu odsunout hlavní nádraží a na jeho místě najdu mrakodrap, že Špilberk přestavěli na nákupní centrum po vzoru, s prominutím, Vaňkovky, a že skvostná moderní architektura representovaná hráškosrstou a neustále přestavovanou obludou naproti nádraží se rozpučela a rozmetastasovala po celém historickém centru města, jež ještě před 100 lety bylo výstavné a krásné.

Vím, že Praha na tom není o moc líp, ale protože v ní pobývám neustále, jednotlivé výpady urbanistických plánovačů vnímám méně intensivně. Brno, sledované po skocích, mi umožňuje pozorovat zkázu jedné civilisace jakoby na tisícinásobně zrychleném časosběrném dokumentu.

Nejde mi o to, aby každé město vypadalo jako Karlovy Vary, Baden-Baden nebo Neuchâtel, pokud mám vyjmenovat jen několik z míst, která miluji; pamatuji se na Ostravu z počátku 70. let, kdy přes ulice vedly funkční lanovky přepravující mezi doly a fabrikami uhlí a kdy se z hald nonšalantně rozmístěných přímo do residenční zástavby valil dým, a velmi bych si přál, kdybych ji mohl v této podobě spatřit znovu, protože, co naplat, industriální park Vítkovice plný pitomostí a atrakcí pro turisty typu šedesátimetrové zrcadlo je jen jejím slabým odvarem.

Pokud jde o architekturu, měl komunismus velkou výhodu v chronickém nedostatku peněz. Ne snad, že by komunisté nebyli schopni zbořit celá městská centra a nahradit je panelovými novostavbami, ale naštěstí byli omezeni svým tureckým hospodařením a jeho chabými výnosy, takže i když by rádi, česká a moravská města nedokázali zcela zničit. Postkomunismus je, pokud se městské architektury týká, daleko nebezpečnější, zhoubnější a efektivnější, protože má vůli i prostředky, aniž by jeho urbanistická ideologie byla v porovnání s tou bolševickou seznatelně ušlechtilejší: tehdy to byly nové moderní byty v umakartu, nyní nekonečné nákupní galerie, pavilony, shopping centra a všemožnými prefixy vybavené markety.

Jako člověk, který obecně nevěří ve společenský pokrok, a potenciální zakladatel Strany českých zpátečníků, se s tím, co v Brně uvidím, nedokážu smířit, a co hůř, připadá mi, že i lidé žijící v takto zevnitř destruovaných městech jsou jacísi jiní, plastovější a unifikovanější, méně zakořenění v minulosti místa, kde žijí, protože, málo platné, právě architektura je jedním z nejdůležitějších pojítek mezi námi a našimi předky, němá připomínka toho, že – minimálně pokud jde o společenský vývoj – lépe už bylo.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)