DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

2. 9. 2013

Budoucnost v plastu

Už několik týdnů se chystám do Brna, a stále tu cestu odkládám, ačkoli jsem tam nebyl snad rok. Popravdě: bojím se, po tak dlouhé době. Bojím se, co nového tam najdu a hlavně, co starého a krásného už tam nebude. Že na Lidické už nesídlí CK Zabloudil, že nápad nahradit středověkou zástavbu kostkovanými sklo-betonovými hnusy jako na náměstí Svobody, kde podobnému monstru musel druhdy ustoupit i tradiční Pipi Gril, zvítězil na dalším místě, že tamní konšelé splnili hrozbu odsunout hlavní nádraží a na jeho místě najdu mrakodrap, že Špilberk přestavěli na nákupní centrum po vzoru, s prominutím, Vaňkovky, a že skvostná moderní architektura representovaná hráškosrstou a neustále přestavovanou obludou naproti nádraží se rozpučela a rozmetastasovala po celém historickém centru města, jež ještě před 100 lety bylo výstavné a krásné.

Vím, že Praha na tom není o moc líp, ale protože v ní pobývám neustále, jednotlivé výpady urbanistických plánovačů vnímám méně intensivně. Brno, sledované po skocích, mi umožňuje pozorovat zkázu jedné civilisace jakoby na tisícinásobně zrychleném časosběrném dokumentu.

Nejde mi o to, aby každé město vypadalo jako Karlovy Vary, Baden-Baden nebo Neuchâtel, pokud mám vyjmenovat jen několik z míst, která miluji; pamatuji se na Ostravu z počátku 70. let, kdy přes ulice vedly funkční lanovky přepravující mezi doly a fabrikami uhlí a kdy se z hald nonšalantně rozmístěných přímo do residenční zástavby valil dým, a velmi bych si přál, kdybych ji mohl v této podobě spatřit znovu, protože, co naplat, industriální park Vítkovice plný pitomostí a atrakcí pro turisty typu šedesátimetrové zrcadlo je jen jejím slabým odvarem.

Pokud jde o architekturu, měl komunismus velkou výhodu v chronickém nedostatku peněz. Ne snad, že by komunisté nebyli schopni zbořit celá městská centra a nahradit je panelovými novostavbami, ale naštěstí byli omezeni svým tureckým hospodařením a jeho chabými výnosy, takže i když by rádi, česká a moravská města nedokázali zcela zničit. Postkomunismus je, pokud se městské architektury týká, daleko nebezpečnější, zhoubnější a efektivnější, protože má vůli i prostředky, aniž by jeho urbanistická ideologie byla v porovnání s tou bolševickou seznatelně ušlechtilejší: tehdy to byly nové moderní byty v umakartu, nyní nekonečné nákupní galerie, pavilony, shopping centra a všemožnými prefixy vybavené markety.

Jako člověk, který obecně nevěří ve společenský pokrok, a potenciální zakladatel Strany českých zpátečníků, se s tím, co v Brně uvidím, nedokážu smířit, a co hůř, připadá mi, že i lidé žijící v takto zevnitř destruovaných městech jsou jacísi jiní, plastovější a unifikovanější, méně zakořenění v minulosti místa, kde žijí, protože, málo platné, právě architektura je jedním z nejdůležitějších pojítek mezi námi a našimi předky, němá připomínka toho, že – minimálně pokud jde o společenský vývoj – lépe už bylo.

5 komentářů :

  1. To se divím, že jste nezmínil zlatý hřeb novodobé historie Šalingradské architektury - Onderkův pyj na náměstí.

    V Brně mě po stránce stavební nejvíc zaujaly vlastně domečky dělnické kolonie tuším ve Štýřicích. Tehdy mi to přišlo jako bych se přenesl do seriálu o komisaři Vacátkovi. Co je s nimi dnes je otázka jestli vůbec zjišťovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zřejmě myslíte Kamenku, že? O ní jsem zaslechl, že má taky namále, a raději se nedomýšlím, čím to místo po její buldozerisaci zastaví.

      Vymazat
    2. "Strana českých zpátečníků" to zní opravdu dexteriánsky. :) Ty budu volit.

      Vymazat
  2. Díky tomu, že bydlím v Helsinkách a do Prahy se dostanu jen občas, vnímám její změny dost silně. Je to divný pocit, když chci manželovi ukázat nějaké místo (budovu, park...), které tam "vždy bylo" a ono tam není, je mi smutno. A víc a víc cítím, že vlastím patřím sem do Helsinek. Ta "matička" Praha, ve které jsem vyrostla, vlastně už není. Mnohdy si vzpomenu na text písničky "Hněv budov" - přestože je "pragmaticky industriální" je v ní spousta pravdy. Pro představu:

    "V nervech spár cihlových mám pocit a cit
    Oči okna, ústa dveře, vlasy střecha
    V nervech spár cihlových mi praská klid
    Rozpadlý dech a dusím se

    Nikdy na tebe barbarský člověk stroje nevztáhne
    V Ústí nad Orlicí nádražní budovo
    Pozná hněv budov, které obdivuji
    Hněv tisíců budov a industriálních klenotů

    Dejte mi zbraně, obejdu všechna města
    Zasadím stožáry, základy továren
    Kolem rozlije se voda černá pro blaho lidu
    Pro blaho moci, pro zlo mistrů

    Ne architekti
    Násilníci
    Smazat krásu z výroby
    I z města

    Hněv budov
    Duší s okny
    S kabely na lávkách
    Velmi masivních"

    OdpovědětVymazat
  3. jj, zpátky na stromy... Je třeba bojovat... neb není nad útulnou jeskyni... ale na druhou stranu respektujete druhé a nesmíte ostatním primitivům bránit bydlet v plastikové lahvi...

    Petr V

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.