Na soudruhy z NDR jsem si vzpomněl, když jsem se do svého emulátoru, kterémuž je jinak věnována pozornost na mém třetím blogu, rozhodl přidat čítač/měřič frekvence, a sáhl po východoněmeckém stolním modelu, s nímž jsem v 80. letech skutečně pracoval (jak bude vypadat v emulátoru, lze nazřít z ilustrace, jak vypadal ve skutečnosti, můžete nalézt na mnoha místech na webu).

Byl to přístroj neambiciosní, nenáročný, ale celkem spolehlivý a přesný. Jedna věc je na něm arci zajímavá, a to je indikační prvek stavu hradla. Úmyslně nepíšu LED-ka, protože LED to nebyla. Soudruzi z NDR, aby ušetřili jednu součástku, sestavili sedmimístný display ze čtyř dvojitých elementů a první zleva zakryli maskou tak, že z něj byl vidět pouze malý čtvereček (pro přesnost dodejme, že toto místo bylo osazeno klasickým multimetrovým elementem s jedničkou a znaménkem +/-). Podobně postupovali u stolního multimetru, kde zakryli naopak poslední místo, jehož desetinnou tečku použili pro indikaci POWER ON.

Řešení sice funkční, ale brutálně, frapantně nesystémové a řekněme si upřímně, vidět ho na přístroji renomované značky ze Západu, pomysleli bychom si, že ten Fluke/Tektronix musí být v pořádné krisi, že takhle šetří, a pokud bychom měli v portfoliu nějaké jeho akcie, urychleně bychom se jich hleděli zbavit.

Tato zvláštní schopnost nepatřičně improvisovat provázela východoněmeckou techniku po celou dobu existence dvou německých států. Vezměme automobilový průmysl. Wartburg: automobil s dvojtaktním motorem a lichým počtem válců, když všude jinde byl pro tuto třídu standardem čtyřtaktní čtyřválec, a Trabant, to je vozidlo po technické stránce z úplně jiné planety. Pokud zůstaneme v oblasti elektroniky a elektronických přístrojů, východní Němci byli sice z celého bloku ruských satelitů nejdál, dokázali např. pracovat s kvalitními plasty tam, kde československý průmysl horko-těžko laboroval s polyurethanem, ale mnohé jejich konstrukce vzbuzovaly rozpaky a končívaly tak jako ony trabanty, v museu kuriosit.

Co stojí za pozornost, je porovnat tyto německé výrobky s československými. U těch byla charakteristickým poznávacím znakem nikoli improvisace – byť ani o tu nebývala nouze –, ale technologická imitace západních vzorů, potěmkinovitost. Českoslovenští konstruktéři a technologové stavěli pro veletrh, pro oko koncernových ředitelů, ministrů a jiných papalášů. Tam jejich výrobky fungovaly a zdály se být znamenité. Méně již fungovaly v praktickém nasazení, kde se jejich, dnešním jazykem bychom řekli, nadupanost ukázala jednoznačnou slabinou. Régime se rozkládal a bylo to znát i na jeho produktech.

A tak, po převratu, skončily prakticky všechny konstrukce ze 70. a 80. let v propadlišti dějin, a jejich tvůrci, často špičkoví odborníci a technici, se šli živit – vybavivše se honosnými tituly dealerů a exklusivních distributorů – jako přeprodejci západních technologií, tedy do posic, které jinde zastávají lidé s odborností o dvě patra nižší.

Stejně arci dopadli i soudruzi z NDR: i v této oblasti se ukázalo, že komunismus se svými principy kádrové práce je takový společenský Černobyl, schopný učinit do 20 let z relativně prosperující ekonomiky technologickou měsíční krajinu, již, jak se v této zemi prokázalo v posledním desetiletí, už není schopna resuscitovat ani možnost nerušené tržní a demokratické existence.

Jízdenka do komunismu je one-way ticket.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)