A teď tu o Popelce!

Když jsem se v jednom z předchozích postů kriticky zmínil o filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), vyvolalo to u čtenářů blogu četné negativní ohlasy. Slíbil jsem tedy, že svou poznámku rozvedu a vysvětlím, pročež tak činím.

Film samotný jsem poprvé viděl jako robě školou sotva povinné – mám dokonce pocit, že to byl vůbec první film, na kterém jsem byl v kině. Ač se v něm odehrávaly věci, které mi tehdy vůbec nemohly imponovat – řešila se tam zcela mi cizí problematika zásnub, tance, plesů, výhodných sňatků a ježdění na koni po lese – vzpomínám si, že jsem jím byl nadšen. I po téměř čtyřiceti letech musím přiznat, že jde o dílo technicky mimořádně zdařilé, s perfektními herci, atraktivními exteriery i rozkošně ujetými, typicky pištěkovskými kostýmy.

Tak jako většina uměleckých děl z té doby je ale i Popelka zanesena nánosem komunistické ideologie, a to silněji, než se nám možná zdá. Není v ní sice marxismus prvoplánový tak jako v Pyšné princesně (1953) nebo v Císařově pekaři a pekařově císaři (1952), zato je však ideologie komunistická provázána se svými legitimačními zdroji, jež tento národ provázejí již od dob národního obrození, a o to je indoktrinační náboj filmu dodnes účinnější.

Scenárista František Pavlíček (1923–2004) využil knižní předlohu, pohádku O třech sestrách (1846) Boženy Němcové, jen velmi volně, a svou modernisační snahou změnil pohádkový příběh v něco, čím není, ale co muselo na české publikum druhé poloviny 20. století zaručeně fungovat.

Sujet Popelky má u Němcové zřetelně dobové rysy: dívka Anuška, která se na zapřenou v šatech z oříšku vypraví do kostela, kde spatří krásného knížete, je po návratu jata pocitem viny a beznaděje: Dobře tatíček říkává, ať každý nosí, co se pro něho sluší! Ó, že jsem ty oříšky rozloupla a těmi šperky se zavést dala; co z toho mám? Že mne již na světě nic těšit nebude. Ta nešťastná žabička, co mi to poradila! K tomu jsem ještě střevíc ztratila. Copak s ním asi ten hezký pán počne? Ach bože, bože! Darmo na něho myslit!

A dále:

Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děvečka do takových šatů jsem se ustrojila a jej oklamala?

S takovým rozjímáním kráčela dolů…

Proč skrýváš, panno, tvář svou spanilou a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po tvém pohledu stejně jako ve tmě bloudící poutník po záři sluneční.

Ach, milostivý kníže! Nemluvte tak ke mně; vy se mýlíte. To je můj otec a já jsem jen chudé děvče.

Přitom odhalila Anuška závoj a z té nevinné milostné tváře zasvitlo knížeti tmavohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel…

Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a v těch byly ty šaty. Já je vzala do kostela, myslíc, že mne žádný nepozná. Nemyslila jsem, že z toho takové pohoršení pojde.

Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou!

Anuška zůstala stát při těch slovech, jako by ji šarlatem pokryl, a slzy skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, vložila svou ráda do ní.

Vše je tedy, jak má – v kánonu středoevropské katholické společnosti 19. století – být.

O nic méně dobová není ani Popelka-proletářka Libuše Šafránkové: historicky optimistické, sebevědomé, prostořeké, troufalé, dalo by se říct skoro drzé děvče. Jakožto authentická proletářka, která nemůže ztratit nic než své okovy, Popelka neprojevuje k vrchnosti nejmenší úctu a princem, aristokratickým darmošlapem, jemuž nedává najevo nejmenší náklonnost, v podstatě pohrdá; své náhlé štěstí chápe Popelka ryze materialisticky (mimochodem, v této postavě je rozpor: nesmělá Popelka, která se ptá sovy Rosárky, zda by si měla šaty z oříšku obléknout, zjevně inspirovaná Anuškou, může být psychologicky jen stěží tou samou Popelkou, která si na plese utahuje ze zamilovaného prince).

Marxistický je i obraz hospodářství na statku. Statkářka nepracuje, jen peskuje služebnictvo, jemuž dokonce nedovolí ani krást (viz scéna s koláčem v úvodních titulcích). Pracovníci na statku se sice většinou nepřetrhnou, ale statkářku, svou vykořisťovatelku, z duše nenávidí a snaží se ji drobnými naschvály poškozovat; po loyalitě a vzájemném respektu není ani stopy.

Vzorce chování charakteristické pro lokaje vystupují nejplastičtěji ve scéně, kdy princ se svými druhy přijede na statek a dožaduje se té dívky, se kterou tančil. Hulvátská sprostota služebnictva (Vladimír Menšík, Jiří Růžička) se ve chvíli, kdy v něm poznají syna zeměpánova, mění v úlisnou služebnost.

Těžko říct, zda Pavlíček, bývalý člen ÚV KSČ, skutečně chtěl svůj scenář od počátku pojmout takto netradičně anebo se mu marxismus a marxistický pohled na vztahy mezi lidmi stal druhou přirozeností a ani si neuvědomil, co s látkou ve skutečnosti dělá. Faktem je, že výsledkem – posuzováno racionálně – je dílo, jímž se naše děti od malička učí, že krást z cizího je správné, že úspěšnými a bohatými je třeba opovrhovat a škodit jim, kde jen lze, a že chudý člověk nemusí respektovat žádná morální pravidla, tedy všechno to, co z období komunismu plynule přešlo i do doby postkomunistické (o tomto svébytném morálním kodexu jsem psal zde).

Jakoby se českému národu vracel znovu a znovu problém, který se prvně objevil v době národního obrození: absence národní šlechty, nedostatek vzdělaných lidí, k tomu široce rozšířená nenávist k elitám a všeobecná tolerance k lokajskému, za normálních okolností společensky nepřijatelnému chování.

Samostatnou zmínku zaslouží národní motivy Popelky. Pavlíček si byl přirozeně vědom, že doba, ve které se jeho pohádka odehrává, byla prosta jakéhokoli nacionalismu, a chtěl-li tedy svému dílu vtisknout rysy pereniálního boje utlačovaných Čechů proti utlačovatelským Němcům, musel tak učinit způsobem subtilním, takřka nepostřehnutelným.

Můžeme si například povšimnout, že všechny kladné role hrají čeští herci, zatímco role záporné nebo neutrální jsou (s jedinou výjimkou Daniely Hlaváčové) svěřeny Němcům. Jak silné působení na diváka taková skutečnost má, nechávám ovšem již na posouzení jiným.

Tolik tedy na vysvětlenou pro ty, kteří se podivovali, kde beru odvahu otřít se kriticky o Tři oříšky pro Popelku, uznávaný klenot české kinematografie.

(Citace a některé postřehy jsem čerpal z tohoto textu.)