Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Můj milý stranický deníčku,
tak si představ, že mi tě zakázali! Sám nový pan předseda mi poslal psaní (e-psaní), jímž mne požádal, abych tě alespoň do voleb odložil, jelikož tebou naší Straně a jejímu monumentálnímu volebnímu tažení škodím.

Co myslíš, deníčku, měl bych poslechnout? Stranická disciplina je stranická disciplina, ale na druhé straně, nezavání tohle tak trochu censurou?

Jenže co kdybych neuposlechl, strana by získala (jako obvykle) 0,05 % hlasů – vesměs v důsledku přehlédnutí nebo stařecké demence zmateného voliče – a já bych se stal hlavním viníkem její volební prohry (a ty jejím instrumentem a spolupachatelem)? No nevím, deníčku, ale z toho kouká kárný soud a přinejmenším vyloučení: tedy v mém případě, tebe by jen přejmenovali na Z deníku exstraníkova…

Vážně nevím, zda tohle smíme riskovat!

Pokud jde o naši volební kampaň, ta zatím probíhá způsobem, který by se dal beze změny pojmout do učebnic politologie pod heslo Deset zaručených způsobů, jak prohrát volby.

Nikdo o nás neví, a děláme vše pro to, aby se to do voleb ani nezměnilo. V čele strany je předseda politickou theorií a praxí nedotčený, a náš volební program bude jako obvykle plný ušlechtilých žvástů, místo abychom k voličům promluvili biblickou řečí ano-ano, ne-ne. Konservativního na tomto programu je ovšem jen málo: kupř. hájíme zločiny spáchané na podkladě Benešových dekretů, zřejmě v naivní touze zavděčit se majoritnímu voliči, aniž bychom si uvědomili, že skutečně konservativní politik musí hájit principy bez ohledu na krátkodobý politický prospěch, jinak mu lidé neuvěří.

Ergo opět těžce prohrajeme – řekni mi, deníčku, můžeme si my dva vzít tenhle debakl na svědomí?

1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1283

Můj milý stranický deníčku!

Snad ti bylo divné, proč jsem k tobě tak dlouho neusedl a nesvěřil se ti s dojmy z naší stranické činnosti, jenže ono vlastně nebylo o čem psát: Strana se chystá do voleb a jak je jejím zvykem, své už tak téměř k absolutní dokonalosti přivedené mimikry ještě zintensivnila, takže je-li normálním stavem, že o její existenci neví 999 z 1000 voličů a 99 ze 100 novinářů, v předvolebním boji jsme se stali nenápadnými i vůči vlastnímu údstvu.

A je to dobrá taktika! Podívej se na takovou ODS – dva měsíce před volbami její předseda trochu vlídněji promluví s novináři z jakéhosi Luje a už je to z toho polízanice, že by straník zaplakal. Nám se to stát nemůže. Ostatně jsme v rámci předvolební konsolidace sil předsedu opět vyměnili, a ten nový je osobností takového kalibru, že o rozhovor s ním zaručeně nepožádá nejen Lui, ale, obávám se, ani výroční věstník dobrovolných hasičů ze Zálesní Lhoty.

Vzpomeneš-li si ještě, milý deníčku, na naši akci "Udej svého spolustraníka", tak ta byla nakonec završena výsledkem skvělejším, než se očekávalo: podle autoritativního odhadu pana kancléře máme něco mezi 50 a 60 údy. Způsob sčítání straníků přinesl ovšem ten nezamýšlený následek, že podobně jako kdysi StB spolupracovníky má i Konservativní strana údy vědomé a nevědomé, přičemž těch vědomých je něco mezi patnácti a dvaceti.

A tak v tom předvolebním kvasu, jak tak sleduji intelektuální performance našich předních údů, přemýšlím: nedalo by se to nějak zařídit, deníčku, abych se stal i já straníkem nevědomým?

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1391

Problémy, které má Česká republika v soužití majoritní populace s romským ethnikem, nejsou v kontextu východní Evropy ničím výjimečným; výjimečnosti jim dodává toliko fakt, že se tato země jakýmsi historickým omylem dostala do Evropské unie (kam zjevně nepatří), a tedy co činí Čech Romovi, činí zároveň jeden evropský občan druhému.

Příčiny potíží jsou známy a je zbytečné, abych je dlouze popisoval, raději se chci pokusit o hledání historické paralely mezi současným latentním ethnickým konfliktem a obdobnými problémy, které měli Češi s jinými ethniky v minulosti.

V prvé řadě se nabízí srovnání se stýkáním a potýkáním Čechů s Němci. Ačkoli je postavení českých Romů a českých Němců obtížně porovnatelné, v obou případech se objevuje důležitý společný znak: přesvědčení rozhodující části majoritní populace, že právo nečeských obyvatel žít na území českého státu je nesamozřejmé, odvozené od vůle Čechů a historicky podmíněné.

Před časem mi jeden z mých známých, jinak poměrně vzdělaný a sečtělý člověk, zcela vážně tvrdil, že byla-li sudetským Němcům udělena českým panovníkem výsada pobytu, je v pořádku, že porušení této výsady neloyalitou a afinitou k hitlerovskému Německu bylo potrestáno jejím odnětím – rozuměj odsunem. Představa zajisté bytostně nedemokratická a anachronická, přesto, přiznejme si, mezi Čechy spíše typická než výjimečná.

To má logický důsledek: Češi si uvědomují, že Romové – stejně jako kdysi sudetští Němci – jsou českými občany, avšak jejich občanství chápou jako imanentně druhořadé, méně hodnotné než občanství ethnického Čecha. Neslyšeli jsme tohle už někdy? Ano, přesně tak: obdobný koncept byl uplatňován Německem v podobě Reichsangehörigkeit, jíž dosáhnout mohl pouze ethnický Němec, versus méně hodnotná a menší příděl práv přinášející Staatsangehörigkeit. Že jsou v tomto ohledu Češi nacisty, by mnohé patrně nesmírně překvapilo, ale je tomu skutečně tak.

A protože romské ethnikum pobývá na našem území toliko z naší milosti, je přirozené, že problémy v soužití mohou být vyřešeny tak, jako byly řešeny v případě Němců, tedy deportací tam, odkud přišli, konečným řešením německé otázky (Edvard Beneš). Tuto myšlenku propagoval Miroslav Sládek a vloni ji ve svém zakázaném předvolebním klipu oprášila Národní strana – není ostatně ničím, co by mělo překvapovat u národa, který deportací, spolu s preventivním odnětím veškerého majetku, vyřešil v nedávné době své problematické soužití s Němci.

Dalším důležitým společným znakem je negativní stereotypisace druhého ethnika, projevující se výroky jako je to Cikán, ale slušný nebo byl to Němec, ale jinak docela slušný člověk.

Jak se může stát Rom slušným Cikánem? K tomu obvykle nestačí, aby se do většinové společnosti integroval, ale musí se asimilovat: chodit s Čechy na pivo, mít zájem o fotbal a vůbec se zajímat o stejné věci jako oni, tedy převzít jejich hodnotový systém. Mnozí Romové to udělali, avšak tím se zároveň odnárodnili, ztratili vazby do své vlastní komunity, a nejpozději ve druhé generaci se jí zcela odcizují.

Požadavek asimilace vysvětluje, proč Češi milují Karla Poláčka nebo Otu Pavla a zároveň téměř neznají Franze Kafku. Protože češství je chápáno výlučně jazykově, byli Poláček s Pavlem podle českých encyklopedií a učebnic čeští spisovatelé židovského původu, tedy jakési subspecie Čecha, nikoli česky píšící židovští spisovatelé, jak by odpovídalo ethnické realitě. Němec Kafka měl ovšem smůlu: protože rozhodující část svého díla napsal německy, nemohl se stát českým spisovatelem německého/židovského původu (jako třeba Paul Eisner) a zůstal proto ve svém rodném městě navždy cizincem.

K tomu přistupuje na straně Čechů kritický nedostatek empathie – neschopnost naslouchat – vyjádřený explicitní nebo implicitní výčitkou Co vlastně chtějí?. Němci přece měli více práv než jakákoli jiná národnostní menšina ve střední Evropě, píší ve svých učebnicích Češi, tak proč se s nimi nespokojili a nebyli k Československu loyální? Stejně tak Romové, dostávají sociální dávky, jsou jim přidělovány obecní byty, pracovat nemusejí, tak co víc by ještě chtěli?

Dovolíte-li mi malou odbočku, na identickém půdorysu jako česko-německé vztahy před válkou se nyní odehrává konflikt mezi Slováky a Maďary, kteří nejsou ochotni stát se pouhým menšinovým, nestátním a – potenciálně jen dočasně – tolerovaným menšinovým národem, a ze slovenské strany zaznívají ty samé výtky jako z druhdy ze strany Čechů na adresu Němců.

Neporozumění mezi Čechy a Romy narostlo do nebezpečného rozměru. Romská menšinová politika českých úřadů se obvykle omezuje na vyplácení sociálních dávek, aniž by byla činěna jakákoli opatření posilující integraci Romů do majoritní společnosti: segregované školství spolu s rasovými předsudky většinové populace vedlo k tomu, že po r. 1989 již druhá generace Romů vyrůstá k vědomí, že život ze sociálních dávek (a z občasné čorky) je normální a nezměnitelnou životní perspektivou. Tito Romové nepracují a ani nepředpokládají, že by to někdy mohlo být jinak: dávno ztratili pracovní návyky a protože nemají žádnou kvalifikaci, na pracovním trhu je snadno předběhnou vzdělanější a zároveň bezprávní gastarbeiteři z Ukrajiny.

Ethnický konflikt mezi českou většinou a romskou menšinou zatím jen doutná. Romové nejsou zvyklí jednat militantně, řeči o domobraně jsou pouhou mediální dekorací, a násilné akce z druhé strany typu Janov jsou také spíš výjimečnou záležitostí. Problém je však v tom, že tento konflikt v čase pomalu, ale nezadržitelně eskaluje, a česká strana nedělá téměř nic pro jeho utlumení. V nadcházejících volbách nebude ještě romská otázka a její případné konečné řešení tím hlavním, co Čechy přivede k volbám, ale za 8–10 let by tomu mohlo být jinak.

45 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 4285

Před více než týdnem jsem obdržel text, jehož autorkou má být dnes již nežijící Šárka Neumannová, jeden ze Štětinou udaných kolegů – možných šiřitelů prohlášení Charty 77.

Jednalo se o svědectví dosti subjektivní, z jehož tonu a emocionálního podtextu bylo zřejmé, že autorce dnešní senátor ležel v žaludku, proto jsem s publikací nejprve váhal a text jsem zaslal k vyjádření samotnému Štětinovi. Když ale ani po více než týdnu nepřišla žádná reakce, rozhodl jsem se pro zveřejnění: ať si každý udělá představu sám. Stejně jako u všech dobových svědectví platí caveat lector.

A ještě jedna věc v souvislosti se Štětinou mi připadá zábavná na samotné hranici burlesknosti: Jaromír Štětina o mně poté, co se provalila jeho spolupráce s StB, začal šířit obvinění, že jsem agentem Bezpečnostní informační služby. Když byl vyzván, aby předložil důkazy, zjistilo se, že žádné nemá. To je, myslím, symptomatický obraz postkomunitického rozkladu hodnot: usvědčený udavač špiní druhé a přesto není vyloučeno, že pro své osočování najde věřící publikum.

Číst dál... 9 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3280

Soutěž o nejpitomější reklamní kampaň roku má prvního vážného favorita: pražský magistrát nechal polepit veřejné plochy plakáty s nápisy Půjčuješ si? Zaplatíš!, patrně v domění, že normální je opak, totiž že tvé dluhy zaplatí někdo jiný. Ne že by sub specie způsobu řešení světové ekonomické recese občané nemohli získat dojem, že dluhy má skutečně platit někdo jiný, než kdo je nadělal, ale přece jen bych očekával od reklamy poněkud smysluplnější sdělení.

Hned na druhém místě jsou billboardy s Jiřím Paroubkem, který slibuje, že do r. 2013 sníží tempo zadlužování na polovinu. To je tedy bomba: jen bych rád věděl, zda se podle programu sociální demokracie ještě někdy obnoví vyrovnaný státní rozpočet, anebo jestli naše děti mají nedobrovolně přebírat další a další miliardy našich dluhů donekonečna.

10 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1931