Je to sociologický fenomén, jenž se přiházívá s nápadnou pravidelností a nastupuje s úporností tak výraznou, že lze jen stěží přijmout domněnku, že za jeho manifestacemi nestojí více než pouhá náhoda. Mám na mysli nemoc šílených bloggerů: opakovaně se vyskytující období, v němž blogger svou frustraci ze světa (eventuálně ze svého pociťovaného bloggerského neúspěchu) vtěluje do kampaňovitých tažení proti debatérům na svém blogu.

Manifest nenávisti k diskutujícím publikovalo před časem Jiné právo, a i když to není text, na nějž by autoři blogu mohli být sebeméně hrdi, zůstal jako svébytný kodex diskutéra vystaven na hlavní stránce blogu dodnes. Není divu, že autorem pamfletu je Michal Bobek, jenž je, řečeno s klasikem, právník sice jen prostřední, ale zato dobrý a bedlivý censor.

Stejnou nemocí ochuravěl nyní i majitel blogu Lucerna wikipedie, jenž si říká Guy Peters. Jeho stav je vážný, prognosa nedobrá.

Soudím, že v obou případech jde o nepochopení významu internetových diskusí, a zároveň o vyvěrající proud bloggerova inherentního narcismu. Diskuse nebudou nikdy dosahovat úrovně samotných blogpostů, jejich význam je jednak v tom, že skýtají bloggerovi jakkoli zkarikovanou, ale validní a cennou zpětnou vazbu, jednak přidávají nové informace a úhly pohledu, čímž blogpost obohacují.

Je na bloggerovi, aby diskuse na svém serveru předběžnými i následnými zásahy reguloval, je-li to nutné, i moderací (výběrem komentářů ke zveřejnění). Pokud to dělá dobře, bude odměněn vzkétajícím a čtenářský zájem vzbuzujícím blogem. Pathologické výlevy podobně těm shora citovaným nejsou diagnosou diskutujících, nýbrž primárně samotného bloggera, který svou odpovědnost neunesl a spíše než nad internetovou spodinou by se měl zamyslet sám nad sebou.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)