Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Architektura

Už několik týdnů se chystám do Brna, a stále tu cestu odkládám, ačkoli jsem tam nebyl snad rok. Popravdě: bojím se, po tak dlouhé době. Bojím se, co nového tam najdu a hlavně, co starého a krásného už tam nebude. Že na Lidické už nesídlí CK Zabloudil, že nápad nahradit středověkou zástavbu kostkovanými sklo-betonovými hnusy jako na náměstí Svobody, kde podobnému monstru musel druhdy ustoupit i tradiční Pipi Gril, zvítězil na dalším místě, že tamní konšelé splnili hrozbu odsunout hlavní nádraží a na jeho místě najdu mrakodrap, že Špilberk přestavěli na nákupní centrum po vzoru, s prominutím, Vaňkovky, a že skvostná moderní architektura representovaná hráškosrstou a neustále přestavovanou obludou naproti nádraží se rozpučela a rozmetastasovala po celém historickém centru města, jež ještě před 100 lety bylo výstavné a krásné.

Vím, že Praha na tom není o moc líp, ale protože v ní pobývám neustále, jednotlivé výpady urbanistických plánovačů vnímám méně intensivně. Brno, sledované po skocích, mi umožňuje pozorovat zkázu jedné civilisace jakoby na tisícinásobně zrychleném časosběrném dokumentu.

Nejde mi o to, aby každé město vypadalo jako Karlovy Vary, Baden-Baden nebo Neuchâtel, pokud mám vyjmenovat jen několik z míst, která miluji; pamatuji se na Ostravu z počátku 70. let, kdy přes ulice vedly funkční lanovky přepravující mezi doly a fabrikami uhlí a kdy se z hald nonšalantně rozmístěných přímo do residenční zástavby valil dým, a velmi bych si přál, kdybych ji mohl v této podobě spatřit znovu, protože, co naplat, industriální park Vítkovice plný pitomostí a atrakcí pro turisty typu šedesátimetrové zrcadlo je jen jejím slabým odvarem.

Pokud jde o architekturu, měl komunismus velkou výhodu v chronickém nedostatku peněz. Ne snad, že by komunisté nebyli schopni zbořit celá městská centra a nahradit je panelovými novostavbami, ale naštěstí byli omezeni svým tureckým hospodařením a jeho chabými výnosy, takže i když by rádi, česká a moravská města nedokázali zcela zničit. Postkomunismus je, pokud se městské architektury týká, daleko nebezpečnější, zhoubnější a efektivnější, protože má vůli i prostředky, aniž by jeho urbanistická ideologie byla v porovnání s tou bolševickou seznatelně ušlechtilejší: tehdy to byly nové moderní byty v umakartu, nyní nekonečné nákupní galerie, pavilony, shopping centra a všemožnými prefixy vybavené markety.

Jako člověk, který obecně nevěří ve společenský pokrok, a potenciální zakladatel Strany českých zpátečníků, se s tím, co v Brně uvidím, nedokážu smířit, a co hůř, připadá mi, že i lidé žijící v takto zevnitř destruovaných městech jsou jacísi jiní, plastovější a unifikovanější, méně zakořenění v minulosti místa, kde žijí, protože, málo platné, právě architektura je jedním z nejdůležitějších pojítek mezi námi a našimi předky, němá připomínka toho, že – minimálně pokud jde o společenský vývoj – lépe už bylo.

Procházel jsem včera náhodou Libní, kolem Paláce Svět. Uvnitř se pohybovali bodří a odhodlaní, rusky a ukrajinsky spolu rozmlouvající muži s perlíky, majslíky a dalšími instrumenty destrukce, majíce se čile k dílu, a mne napadlo, že jdu kolem Světova paláce asi naposled. Tak jsem si ho aspoň, byť jen mobilním telefonem, na rozloučenou vyfotografoval.

Poprvé jsem libeňský palác pana Světa zaregistroval někdy v r. 1985, krátce poté, co jsem přišel do Prahy, a i když jsem znal Hrabalovu povídku Automat Svět, měl jsem za to, že je to místo veskrze literární, takže mne docela zaskočilo, že automat je skutečný, nevymyšlený. Později jsem párkrát zašel do kina Dukla, které v paláci fungovalo, a snad i na sekanou s bramborovým salátem a na kofolu do automatu, ale protože jsem s Libní neměl nikdy moc co do činění, zůstal pro mne palác místem, ze kterého jsem cítil mocného genia loci, ale s nímž jsem se spíše míjel.

Teď se dívám na fotografii a zjišťuji, že mi červené kachlíčky se zeleným pruhem a bílými písmeny, které jsou, řečeno s klasikem, tak ošklivé, až jsou krásné, budou chybět víc, než jsem se domníval, a to nejen kvůli Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi a Věře Chytilové, která přímo v automatu natočila některé sceny svého příběhu do Perliček na dně, ale prostě proto, že tak jako člověk nemůže získat nové staré přátele, nedá se postavit nový starý dům.

Ty stavby, které byly postaveny po válce, jako by důstojně stárnout nedokázaly: starý panelák ze 60. let je i dnes stejně ošklivý, jako byl po kolaudaci, a když v Liberci začali bourat Prior, neuronil jsem pro něj slzu, maje za to, že je jen s tváře města odstraňována architektonická bradavice. A kdyby bagry a buldozery srovnaly se zemí celé Jižní Město nebo sídliště Bohnice, šel bych je vítat chlebem a solí.

Palác Svět je ale jiný: ten byl jen jeden a bude mi na tom místě scházet.