Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Historie

A ne ledasjaké, ale to největší, jaké jsme tu, s výjimkou čtvrtstoletí od Listopadu, měli.

Co k němu? Patřím ke generaci, která se – u mne s rozdílem dvou a půl roku – narodila do husákovské normalisace, a na ruskou (promiňte, chtěl jsem napsat: ukrajinsko-polsko-maďarsko-východoněmeckou!) invasi nemá vůbec žádné authentické vzpomínky. To mělo určité, na první pohled ne úplně samozřejmé, důsledky, které snad bude stát za to popsat.

Především jsem vyrůstal v prostředí, kde existovaly dva přísně oddělené druhy českých, resp. československých, politiků a veřejně činných osob. První jakoby vystupovali z mlh Avalonu, byly to mythické až mystické bytosti: usměvavý, charismatický a tolerantní vůdce Sašenka Dubček, lidový Josef Smrkovský, statečný František Kriegel, vzdělaný a nadaný politik Zdeněk Mlynář, ekonom Ota Šik, a kolem nich božstva druhé kategorie, televisní ředitel Jiří Pelikán, ministr vnitra Josef Pavel, velvyslanec a pozdější ministr kultury Miroslav Galuška, a ovšem lidé, kteří dali Pražskému jaru tvář v kultuře, sportu a ve veřejném životě vůbec, a tím, že už také nesměli, stali se svého druhu národními modlami v exilu: gymnastka Čáslavská, zpěvačka Kubišová, cestovatelé Zikmund a Hanzelka, herci Suchý a Šlitr, spisovatelé Vaculík a Kohout, novinář Škutina, régisseuři Forman a Jasný – uveďte mi kterýkoliv obor a já vám jich deset vyjmenuji.

Na druhé straně byli ti, kteří směli, a to ve stupni leckdy nesnesitelném, zrádci a kolaboranti Husák, Biľak, Kapek, televisní ředitel Zelenka, šéfredaktor Rudého práva Hoření, zpěváci Neckář a Vondráčková, protežovaní sportovci jako koulařka Fibingerová nebo běžkyně Kratochvílová, a ovšem jeden celý papalášský a lampasácký fotbalový klub, Dukla Praha… prostě dva světy, plnící vcelku dokonale roli katholického nebe a pekla.

Když jsem začal brát rozum a dostal jsem i příležitost poznat osmašedesátý z dobového tisku, výstřižky z nějž lidé jako relikvii uchovávali často až do konce régimu, tedy řekněme na konci 70. a počátkem 80. let, začal jsem si klást otázky, jimiž byly všeobecně sdílené mythy o osmašedesátnickém ethosu znepokojivě nabourávány. První z nich směřovala k thesi, že díky okupaci jsme poznali, že komunismus je nereformovatelný.

To mi připadalo vnitřně rozporné a odporující tomu, co se tvrdilo, protože byl-li komunismus nereformovatelný, nebyla by možná ani jeho reforma v československém stylu, a Rusové (já vím, Ukrajinci-Poláci-Maďaři a Východoněmci!) tedy měli pravdu, když zakročili proti kontrarevoluci.

Druhý mythos, v nějž jsem přestal věřit, byla představa o dohnání a předehnání: Rakouska za 10–15 let, západního Německa jen o málo později. Copak je možné, říkal jsem si, že si ti lidé neuvědomují hloubku rozvratu, který komunismus způsobil? Snad jen jediný Antonín J. Liehm ve svých, mimochodem výtečných, článcích varoval před risikem přehnaných očekávání a nepodloženého optimismu. Houby dohnat a předehnat, vážení, pád komunismu by znamenal hlubokou, v katharsi dlouhé roky nebo i desetiletí neústící krisi celé společnosti, právě takovou, jaká přišla po r. 1989.

Za třetí jsem přestal věřit v bipolaritu veřejného života, resp. v její takříkajíc nezměnitelně podmíněnou povahu. Samozřejmě, že Vondráčková jako zpěvačka neměla ani polovinu talentu, co Kubišová, ale to nebylo důvodem, proč ona zpívala a jezdila po světě a Kubišová nesměla vystoupit ani na večírku v zotavovně ROH: neznamená to, že by nebyl možný opak, tedy že by si komunisté vybrali Kubišovou a z Vondráčkové byla oslavovaná disidentka. Kdyby Kubišová dostala takovou nabídku, jako Gott, víme jistě, že by to dnes nebyla ona, kdo by se ze své venkovské residence domáhal bizarního postavení národního pokladu?

A ovšem, to samé v politice. Jaký byl rozdíl mezi Husákem a takovým, řekněme, Mlynářem? Ano, každý z nich nakonec učinil jinou volbu, ale tohle aposteriorní hodnocení lidí roku 1968 mi přestalo vyhovovat. Uvědomil jsem si, někdy kolem r. 1985, že celý slavný Osmašedesátý není nic jiného než monstrosní politický kitsch. Češi byli již od konce války ruskými vasaly, podřadným národem, který ve válce fakticky prohrál, a ve své nezměrné hlouposti si to většina z nich ani nebyla s to uvědomit.

Prozření ruské (opravujte si to, prosím, dále laskavě sami) okupace mělo onen rozměr antické tragedie právě jen pro ně, viděno zvnějšku šlo o cosi naprosto jiného.

Politicky jistě Brežněv v srpnu 1968 ztratil, protože i když muselo být jasné, že Západ nezasáhne, dalo mu to munici proti komunistickým nohsledům a užitečným idiotům na celém světě: ti už nemohli dál bájit o humanistické a fakticky svobodné, jen trochu jinak svobodné, podstatě komunismu. Ovšem na politické mapě se nezměnilo nic: jenom se buvol ohnal po ovádovi.

No a teď se můžete, moji milí, dál dojímat, já vám v tom bránit nemíním.

3 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2040


Co? No přece pomník TGM ve Valašském Meziříčí!

2 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2927

Nevím, zda je tento dokument authentický nebo zda jde o hoax, jakých se na sociálních sítích vyskytuje tolik; je-li pravý, svědčí o tom, že si čeští nacionalisté s německými nacisty nemají tolik co vyčítat.

122 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 7278

Další vynikající diskusi na thema česko-německých vztahů připravil Debatní klub:

O Mnichovské dohodě a o okolnostech vzniku 2. světové války přišel s historikem Tomášem Krystlíkem diskutovat Pavel Letko. Vzhledem ke své spíše, abychom tak řekli, křehčí intelektuální konstituci mu byl než sparring partnerem, avšak kvalitě pořadu to překvapivě neuškodilo: k naplnění skutkové podstaty přečinu popírání nacistických zločinů v něm došlo hned několika výroky, proto doporučujeme debatu zhlédnout urychleně, než orgány činné v trestním řízení napíší Gůglovi o její stažení.

K obsahu debaty si nemohu odpustit kritickou poznámku: Není pravda, že by komunismus, resp. marxismus leninsko-stalinského typu, byl internacionalistický, taková byla toliko jeho vývozní varianta. Ruský komunismus byl v krajní míře nacionalistický, o čemž svědčí např. i to, že válka proti Německu byla komunisty presentována jako Великая Отечественная война a v nejslavnější ruské válečné písni se zpívá, že идет война народная – священная война. Nacionalistické motivy byly oficiálně zapovězeny pouze zahraničním komunistickým stranám, které měly vyznávat thesi primátu sovětského člověka (jímž se arci může stát i cizinec, bude-li dostatečně uvědomělý), avšak o heresi se dá stěží hovořit, jestliže šlo o jev a taktiku tak všeobecnou a vposledku i účinnou.

82 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 7621

Rok od roku stává se obtížnějším vysvětlit těm, kdo onu dobu nezažili, jak bylo za Husáka. Absurdita tehdejší doby, již jsme všichni cítili a která se zejména v posledním desetiletí existence komunistického režimu stávala takřka hmatatelnou, se přetavila v její dnešní nevysvětlitelnost. Není jednoduché postihnout normalisaci po stránce čistě jevové, a srozumitelně artikulovat, co jsme tehdy cítili, je ve vztahu k nepamětníkům téměř nemožné.

Pokusil se o to, arci setrvav víceméně právě jen na oné jevové hladině, na svém blogu Daniel Vávra, a byl usvědčen z řady nepřesností: skutečně, počítače nebyly v 80. letech dostupné jen černým dovozem a v obchodech i v restauracích skutečně byla k dostání coca-cola, třebaže jako luxusní produkt, v ceně nějakých pět korun za čtvrtlitr.

Jevově kombinovala normalisace dva prvky: politicky to byl okupační režim se vším všudy, hospodářsky se jednalo o rozvinutou ekonomiku nedostatku. Pocitově, zejména mezi mladší generací, která se už nedokázala identifikovat s legitimisačními mythy komunismu, dominoval pocit odcizení, tedy pocit ukradli jste nám budoucnost. Ta budoucnost, která byla pro nás připravena a z níž se nezdálo být úniku, leda do emigrace, připadala nám neskutečně odpornou.

Je zajímavé, jak v odporu proti sobě dokázali komunisté sjednotit prakticky všechny mladé lidi. Těm, kteří měli karierní ambice, ať už v jakémkoli oboru, vnutila systém nomenklaturní gerontokracie, průměrným otravovala život všeobecným nedostatkem a aktivitou ideopolicie, jež brutalitou neměla daleko k té dnešní, šlachtovské, a byla zaměřena proti ještě širšímu spektru nežádoucích názorů a proti téměř celé alternativní, tedy nekomunistické kultuře.

Byla to právě ekonomika všeobecného nedostatku, která té době dala tvář. Podle oficiální ideologie měli být elitou národa špičkoví dělníci, např. horníci. Ve skutečnosti jí byli lidé, kteří si zajistili přístup k nedostatkovým komoditám, a ty dokázali směňovat za jiné, stejně nedostatkové, příkladmo řezníci, zelináři, instalatéři, automechanici, lékaři. Roli hrála i schopnost suplovat podomácku ty služby, které buď nebyly nabízeny vůbec anebo jen jako nekvalitní a obtížně dostupné. Bylo to nesmírně neefektivní a důsledkem byl úpadek hospodářství, protože společnost, ve které jeden konstruktér navrhne nekvalitní pračku a dva miliony spotřebitelů si ji pak doma improvisovanými prostředky a ve volném čase opravují, představuje neuvěřitelné plýtvání prostředky. A až komicky nekvalitní bylo vše, od zápalek po letadla.

Průvodním znakem normalisace bylo rovněž všeobecné odduchovnění společenského diskursu. Jeho nejdůležitější kanály ovládali komunisté a ti, majíce svou dobu za vyvrcholení a (šťastný) konec dějin, připouštěli toliko positivní umění, jež samozřejmě žádným uměním být nemohlo, protože podmínkou vzniku uměleckého díla je jeho authentičnost, a ta byla programově – politicky a mocensky – zakazována. Proto je umění 70. a 80. let dvojí: oficiální, gottovské až michalo-davidovské, hloupé, rozjásané, i když formálně poměrně kvalitní a kupodivu též relativně nadčasové, a disidentské, temné, nesrozumitelné a občas až sektářské: jeho dnešní reflexe mezi mladou generací je pěkně zachycena v Hřebejkově filmu U mě dobrý, kde otec, v podání Jiřího Schmitzera, komicky marně usiluje vštípit svému synovi lásku k Plastikům.

Je tohle vysvětlitelné někomu, kdo to nezažil na vlastní kůži? Když nota bene byly ty sociální jistoty, každý měl práci, jistotu slušného důchodu, při troše snahy i právo na vlastní byt?

26 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 3908