Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Historie

Před 140 lety se narodil třetí československý president a jediný státní president Protektorátu Čechy a Morava Emil Hácha (1872–1945). V souvislosti s tímto výročím se v mediích objevují snahy po jeho rehabilitaci.

Domnívám se, že něco podobného je pokusem o kvadraturu kruhu: dokud se bude český národ, minimálně na úrovni oficiálního výkladu historie, identifikovat s mythem o Presidentu Budovateli, není možný realistický pohled ani na Emila Háchu.

Nedomnívám se přitom, že by Hácha byl jakkoli výrazně kladnou nebo snad heroickou postavou českých dějin. Byl jistě vynikajícím právníkem, dlouholetým presidentem Nejvyššího správního soudu, redaktorem monumentálního Slovníku veřejného práva československého a velmi vzdělaným prvorepublikovým intelektuálem. Na druhé straně poté, co dobrovolně přijal úřad (či spíše jen roli) státního presidenta, nedokázal ve svém odhodlání vytrvat a zhruba od atentátu na Reinharda Heydricha byl už jen figurkou, okrasným prvkem protektorátního režimu, bezvýznamným pážetem ve službě okupační moci.

Kdyby byl Hácha v r. 1942 přes údajné hrozby nacistů abdikoval, byl by pro mne hrdinou. Protože se tohoto osudového rozhodnutí zalekl, zůstává rozporuplnou a tragickou postavou: jistě nebyl zločincem a vrahem jako Edvard Beneš, na straně druhé nenacházím, čím jeho působení v úřadu až do konce okupace omluvit.

15 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2517

Poté, co jsme se pozastavili nad náplní cvičení české armády, příslušná stránka zmizela.

Musíme se tedy spokojit s cachí Googlu a až zmizí i ta, zbývá lokální snímek.

4 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2482

Tak mi zase jednou něco ušlo, a musel mne na to upozornit až link v Událostech Bohumila Doležala.

Vojenské cvičení nazvané Enduring Memory (ano, na rozdíl od doby komunistického útlaku smíme nyní svá cvičení nazývat po našem, anglicky) pořádané 801. praporem Vojenské policie, sice proběhlo už v únoru, ale jeho taktický námět je tak pozoruhodný, že se oň se svými čtenáři nemohu nepodělit.

Píše se rok 2013. Evropská unie je v totální krizi, začíná armádní web celkem realisticky, a pokračuje: Bývalé samostatné království Sasko a bašta komunistické NDR, kde už od voleb roku 2004, resp. 1999 sedí ve vládě poslanci za neonacistické strany NPD a DVU vystoupilo z Německa a pod vlivem Sudetoněmeckého landsmanšaftu vzneslo územní požadavky na Českou republiku ve smyslu revize historických hranic Českého království a ČSR. Česká vláda se – kupodivu – tentokrát nenechala zastrašit a požadavky neonacistů odmítla.

Nyní popis nabírá grády: Už dlouho předtím se ale tajně do ČR do oblastí bývalých tzv. Sudet stěhují masy Němců a nezákonně tu vykupují pozemky a nemovitosti (sic!). Ruku v ruce s tím jde i nárůst kolaborace některých Čechů, kteří v médiích neustále upozorňují na údajné zločiny (vítězných) Čechů na nevinné (poražené nacismem prosáklé) tzv. sudetské Němce. A tak dále, přesně v duchu nejlepších tradic českého národního mythu.

Taktickému námětu neschází reenactment Mnichovské mírové konference. Námět je arci s otevřeným koncem: jestli se zpupné Germány podaří zahnat zpět a území Sudet opět odněmčit, záleží mimo jiné na úspěchu mise, jež je předmětem cvičení.

Nevím, jak laskaví čtenáři, ale já z toho mám pocit, že by někdo ve vedení naší chrabré armády zasloužil svěrací kasajku. Na jedné straně jsou pořádány hony na vojáky, kteří mají na těle závadové tetování, na druhé se, pod hlavičkou a bezesporu za peníze armády, může konat něco tak vypjatě chauvinistického a v takovém stupni bizarního, že člověk bezděky začíná pochybovat, zda Kubrickův portrait vojenské mentality ve filmu Dr. Strangelove byla skutečně nadsázka, jak si až dosud namlouval.

26 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 5895

Dnes v časných ranních hodinách ve svém domě v bavorském Pöckingu zemřel Otto Habsburský a Lothrinský, velkovévoda rakouský a dědic císařského trůnu, muž, jehož jsem, stejně jako všichni čeští monarchisté, pokládal za zeměpána a hlavu svého státu; na rozdíl od tří dalších, republikánských, hlav státu, které za mého života zemřely, a dvou dalších, které dosud žijí, byl arcivévoda Otto jediným, za něhož jsem se nikdy nemusel stydět.

Otto Habsburský, tedy Jeho císařská a královská výsost František Josef Otto Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ a velkovévoda rakouský, královský princ uherský a český, byl po celý život aktivní ve veřejném životě, byl dlouholetým poslancem Evropského parlamentu a výrazným politikem CSU. Angažoval se i v Panevropské unii. Velkovévoda Otto patřil rovněž mezi přední zastánce požadavků sudetských a slezských Němců.

Po jeho smrti se následníkem rakouského, a tedy i českého, trůnu stává jeho syn Karel (nar. 1961).

Aktualisováno.
Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsem zaslal arcivévodovi Karlu soustrastný dopis.

9 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 3944

Ne, tento blogpost neobsahuje recensi stejnojmenného filmu, a mám-li být upřímný, na málokterý český film se mi chce jít do kina méně než právě na tento. Důvodem je, že lidický kult, který vytvořili komunisté a bez přemýšlení, silou setrvačnosti, jej převzaly demokratické politické representace, pokládám za ohavnost, jíž není v pantheonu českých historických lží rovno.

Problém není v lidické tragedii samotné, ta byla bezesporu brutální, ničím neospravedlnitelnou represalií, v jejímž důsledku přišlo o život téměř 350 lidí, ale v účelu, pro který byly Lidice rok co rok až hystericky oslavovány, totiž k vytvoření dojmu, že hlavní vinou nacistické ideologie ve vztahu k této zemi nebyl holokaust, při němž zahynulo téměř 300 tisíc českých a slovenských Židů, ale násilí na nežidovském, slovanském obyvatelstvu. Proto onen monstrosní železobetonový pomník, proto záhony růžových keřů, proto povinné školní zájezdy do Lidic, jimž nebylo lze uniknout, a proto také převážně kladné reakce na poslední Klausovu impertinenci vůči sudetským Němcům. Klaus zná svoje pappenheimské a opět potvrdil, že to s Čechy umí.

Komunistická propaganda se pokoušela vytvořit dojem, že Lidice jsou pars pro toto, jedním z mnoha vybraných aktů nacistické krutosti, a u větší části obyvatelstva se jí tohoto výsledku podařilo dosáhnout. Když dnešnímu Čechovi připomenete, že víc obětí než v Lidicích bylo po válce zřejmě na desítkách míst, přinejmenším v Postoloprtech, v Pohořelicích, v Ostravě, v Ústí nad Labem, v Podbořanech, bude s největší pravděpodobností reagovat agresí: nelze přece srovnávat nevinné lidické oběti, nota bene děti, se sudetskými Němci, na kterých byl proveden tolik akt oprávněné odplaty a jejichž odsun byl, vzhledem k míře jejich provinění, vlastně dobrodiním. Jediným spravedlivým trestem by byla bývala smrt.

Svým účelem je kult Lidic antisemitský, a tím víc se mi příčí.

Komunisté neměli vůči Židům jednotný postoj, pokyny z Moskvy se v čase několikrát změnily a nebylo jednoduché jim vyhovět bez ztráty domácí kredibility. V období těsně po válce, až přibližně do r. 1949, byla politika KSČ spíše prožidovská. Po stranických čistkách, jejichž obětí byla na počátku 50. let i řada Židů, se rozhostilo ticho, a problematika šoa byla znovu thematisována až v polovině 60. let: do té doby bylo být Židem čímsi imanentně podezřelým. Nová vlna českého filmu to změnila, problematikou holokaustu se zabývala celá řada vynikajících děl té doby (Spalovač mrtvol, Démanty noci…), stejně jako významná literární díla. S ruskou okupací došlo k novému útlumu stranou připuštěného zájmu o holokaust; sice se ještě točily některé filmy o něm, ale toto thema je v nich potlačeno a podáváno jen jako vedlejší sdělení (např. Zlatí úhoři).

Obecně přitom platilo, že čím ostřejší oficiální stranický antisemitismus, tím silnější lidický kult.

Soudě podle vlny lidické hysterie, kterou jsme o víkendu mohli zaznamenat, je tento propagandistický instrument stále funkční a účinný – k velké škodě těch, kteří jsou jím obelháváni.

67 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 8029