Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Když jsem včera, medii nevarován, vyšel do města, zažil jsem podobný pocit, jako kdybych na chodníku potkal živého megalosaura: městem se zčásti organisovaně, zčásti nekontrolovaně pohybovaly jednotně oblečené osoby, proklamující svou příslušnost k nechvalně proslulému českému chauvinistickému hnutí Sokol, aniž by jim bylo úřady jakkoli bráněno toto svým oděním podporovat a propagovat. Dokonce prý se kdesi v mém městě má konat jakási jejich globální akce.

Nikoli, nevstupoval jsem s takto indoktrinovanými jedinci do kontaktu, neřku-li snad do debaty: nemělo by to smyslu o nic valnějšího, než vysvětlovat stav věcí individuím, která, oděna státními symboly, projíždějí několikrát za desetiletí městy ve svých automobilech a troubíce, oslavují s výrazem, gestikulací a akustickými projevy pářícího se orangutana úspěch kteréhosi sportovního teamu, s nímž řečená nemají společného nic víc, než stejnou státní příslušnost jeho členů. Připouštím, že tak nějak mohli lenníci ve středověku oslavovat, dobyl-li jejich feudál další hrad, avšak to mělo přímý dopad do jejich právní sfery, neboť z kořisti obdrželi drobný podíl i oni a muži, z obléhání se vrátivší, byli příslibem hrdinských příběhů pro dlouhé zimní večery (tehdy ještě nebylo umění narace rozvinuto tak jako dnes, kdy lze se stejným, ne-li větším, marketingovým úspěchem prodat příběh o válečné porážce jako o vítězství).

Proč bylo sokolské hnutí tak nebezpečné? Na to je odpověď jednoduchá: protože nepropagovalo jen národní hodnoty, ale od samotného počátku své existence se vymezovalo vůči jedné součásti multiethnického společenství, jež obývalo spolu s Čechoslovany odedávna společný prostor.

Vezměme píseň Šestého července, kterou sokolové dodnes zálibně pějí:

Šestýho července na strahovskejch hradbách
stáli sokolíci, stáli sokolíci v dlouhejch, hustejch řadách.

V dlouhejch, hustejch řadách s vlajícím praporem.
Smutně pohlíželi, smutně pohlíželi na vrch za Břevnovem.

Na vrch za Břevnovem, k Císařskej oboře.
Smutně pohlíželi, smutně pohlíželi, kdo to tam as oře.

Oře tam Čechie, máti naše drahá.
Ona vyorává, ona vyorává naše stará práva.

Naše stará práva jsou tam zakopaná.
Od našich nepřátel, od našich nepřátel jsou tam zašlapaná.

Orej máti, orej, práva nám vyorej.
Až nebudeš moci, až nebudeš moci, sokola zavolej.

Sokola zavolej od slovanské Prahy.
On ti dopomůže, on ti dopomůže zahnat naše vrahy.

Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří.
A pak provoláme, a pak provoláme: Sláva naší vlasti!

Kdo že to měl být zahnán do pekel? Zkuste hádat, máte jeden pokus.

Není proto radno bagatelisovat nebezpečnost sokolské obce tak, jako činí, s odkazem na poněkud dětinský veršík Stojí Sokol na vršku, Jednotě dá na držku (Jednotou míněna prvorepubliková socialistická Dělnická tělovýchovná jednota), Christabel.

Nejen svou pseudosakrální architekturou, o níž jsme psali v článku Paže tuž, vlasti služ!, je sokolství antithesí těch ústavních základů, na nichž Česká republika a její moderní státnost stojí, a i když jsem natolik tolerantní, že bych sokolům jejich potřeštěné akce umožnil, rozhodně není na místě sokolské hnutí adorovat o nic víc, než hnutí nacistické, protože jejich základ, militantní chauvinismus a v nenávist přerůstající intolerance ke všemu cizímu, jsou zcela totožné.

Jednou to přijít muselo: tvrzení, že poslední desetiletí minulého století bylo vlastně šťastným, ba nejšťastnějším obdobím této země. Jenže nebylo.

Plnou silou, jak se zdá, propuklo šíření tohoto nesmyslu v souvislosti se smrtí gangstera Ivana Jonáka, nově přezdívaného Král ulice, kterého lze skutečně považovat za jeden ze symbolů 90. let v České republice. Stejně jako Petra Macha, otce a syna Stehlíky, Tykače a Dienstla z Motoinvestu, Viktora Koženého, Miroslava Provoda, brněnského Lubomíra Hrstku a mnoho dalších, kteří se stali tvářemi nové podnikatelské elity, vytvořené slavnou Klausovou methodou na chvíli zhasnout.

Jakkoli osobně vzpomínám na 90. léta převážně v dobrém, zdrojem těchto vzpomínek rozhodně není svoboda, jež se podle proponentů theorie Zlatých devadesátých v zemi nakrátko rozhostila a poté opět postupně zmizela. Po r. 1989 byla tato země těžce nemocná a jevy jako Jonákův Discoland Sylvie nebo Harvardské fondy byly symptomem této nemoci.

Jen si vzpomeňme, jak to tehdy v podnikání fungovalo: mobilní telefony se teprve začínaly rozšiřovat a za zavedení telefonní linky se běžně platil úplatek ve výši dvojnásobku průměrné měsíční mzdy, to samé, když jste chtěli založil společnost s ručením omezeným, a pokud vás partner v podnikání okradl, získali jste rozsudek, který měl zhruba cenu papíru, na kterém byl vytištěn, takže nejspolehlivější a nejbezpečnější cestou bylo zaplatit si partu ukrajinských vymahačů a doufat, že bývalý partner si nenajme konkurenční partu na vás. Mohli jste dostat úvěr a ručit klidně falešnými drahokamy, pokud jste věděli, koho v bance uplatit, a jestliže jste měli dobré vztahy s policií, podložené nějakým tím bakšišem, byli jste beztrestní. Stát byl dysfunkční, na jedné straně vás nijak neomezoval, ale když jste ho potřebovali, zastání jste se nedomohli.

Tedy, shrnuto a podtrženo, jestliže jste dokázali kašlat na pravidla a být dostatečně bezohlední, žilo se vám dobře, minimálně do doby, než jste se připletli do cesty někomu, kdo byl ještě bezohlednější a proto úspěšnější než vy.

Posuzováno globálně, společnost neprosperovala, a její stav se počal zlepšovat až na konci 90. let s příchodem první Zemanovy vlády, jež, arci s využitím normalisačního know-how, udělala pro návrat této země nikoli snad přímo do Evropy, ale minimálně tímto směrem, víc než všechny liberálně-konservativní vlády před ní. Nebýt jí, byla by Česká republika dnes o to podobnější Ukrajině, o co méně by byla podobná Německu.

To je důvod, proč mám glorifikaci 90. let a jejich symbolů, jakým byl Ivan Jonák, za nebezpečnou hloupost.

Street View. Užitečná služba Google, doplněná o možnost virtuálně se projít interierem obchodu, restaurace, kina nebo divadla apod. V této službě jsou i zvláštní místa, kupř. urychlovač v CERNu u Ženevy, Demänovská ľadová jaskyňa na Slovensku nebo vnitřní prostory Airbusu A-380. I Česká republika má v tomto směru svou zvláštnost, kterou jsem doposud nikde jinde nezaregistroval. Komora, kde jsou uloženy korunovační klenoty? Jeviště Národního divadla? Někdejší Gottwaldovo mausoleum? Kryt, kde byly uskladněny ruské jaderné zbraně? Ach nikoli: bordel. Nevěříte-li, přesvědčte se sami. Netypické, ale jaksi – authenticky národní a upřímné.

V utěšený skandál jeví se rozrůstat kontroverse kolem rodiny romských paterčat. Můj názor na věc je tento:

Okřídlené rčení praví, že Řím nebyl vybudován za den. Totéž platí v lidské společnosti: Šlechticem se můžete narodit, ale jako šlechtic se naučíte chovat až v dospělosti, vlivem výchovy. Podobně je dokumentováno, že vyhraje-li velkou částku peněz v loterii člověk z nižší vrstvy, nedokáže s ní hospodařit a po několika měsících je sociálně zpět tam, odkud vyšel. Tedy v lepším případě.

Nejinak je tomu v rodině Kiňových. Rodiče, výchovou náležející do spodních vrstev romské populace, se ze dne na den stali celebritou, aniž by se jako celebrita dokázali chovat. Výsledek byl předvídatelný. Naturam expellas furca, tamen usque recurret, jak říkají latiníci.

Není to záviděníhodná posice, v níž se rodina nachází: česká neromská majorita ji upřímně nenávidí, protože pro ni jsou Kiňovi kvintesencí všeho špatného, co Čechům na Romech vadí, a dobrodějové z neziskovek ve své naivitě tlačí rodiče paterčat tam, kde být nechtěli, kde jim to nevyhovuje a kde si sami musejí připadat trapně.

A když navíc dáma z ministerstva zveřejní intimní detaily o poměrech v rodině, které si arci měla nechat pro sebe (advokáti by mohli dlouze vyprávět, co všechno o svých klientech vědí a nikdy neřeknou), vede to k další eskalaci konfliktu.

Moje sympathie jsou v tomto případě na straně romské rodiny. Kdyby ji aktivisté v mediích, i ti volně žijící, nechali na pokoji, mohla prožít celkem klidný, spokojený život. Takhle si přes ni a jejím prostřednictvím vyřizují své komplexy a předsudky miliony lidí. To nikdy nemůže vyústit v nic dobrého.

Ač by povrchní pozorovatel soudil, že projev státohlavy v Hovorech z Lán nemůže co do bizarnosti a skandálnosti nic přebít, stalo se: duchcovští zastupitelé se předběžně dohodli na vytvoření povolební koalice ve složení DSSS+ČSSD+KSČM. Jak to může fungovat, věru nesnadno předvídat. Pokud by se mělo jednat o kombinaci dlouhodobých politických cílů zejména obou okrajových koalescentů, tam bych si uměl výsledek představit; aglutinační hesla Buržoasie do plynu! nebo Všechnu moc bílé rase! by jistě konvenovala nemalé části elektorátu. Horší to bude s praktickými otázkami, např. s postavením místních Romů. Podle komunistické doktriny je jejich sociální vyloučení výsledkem bezohledné kapitalistické politiky nové kompradorské buržoasie a jiných souvisejících společenských zlořádů, kdežto podle ideologie Vandasovců jde o cizorodé elementy a parasity, které národní těleso musí vypudit, neboť jen bez Cikánů může být národ šťastný. Tam bude dohoda zřejmě těžká. V každém případě: sledujme tento kanál, řekl bych, že v Duchcově bude teď zajímavo.