Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Jednou z obsedantních představ Václava Havla v době jeho presidentství bylo, že je třeba vyčkat, až bude stará zkompromitovaná generace nahrazena novými, mladými, nezkaženými, charakterními lidmi, kteří získali vzdělání a zkušenosti v zahraničí a kteří českou společnost očistí. Mladí lidé s jiskrou v oku, dodával, aby svou představu přiblížil těm občanům, kteří si oblíbili jeho smysl pro sentimentální zkratku.

A je to tady: předsedou nejsilnější parlamentní strany a tedy i prvním z pretendentů na příštího premiera se má stát Michal Hašek, mladý, poctivý, nezkažený politik, který získal své vzdělání v zahraničí!

Začněme definicí: bátorismus je krátký literární útvar mající formu raději x než y a napodobující proslulou pasáž ze životopisu Ladislava Bátory, bývalého budoucího náměstka ministra školství. Příkladmo: raději poctivé hnojiště než splachovací záchod, raději deset deka vlašáku s rohlíkem než švédský stůl, raději Benešovy dekrety než Listinu základních práv a svobod.

Hezkou sbírku uspořádala Věra Tydlitátová; mými oblíbenými jsou raději Harmasan než Zewa Softies, raději Nechranickou přehradu než jakékoliv moře a raději Trpaslíka od Mistra Knížáka než cokoliv od toho Černého.

Nezaujatý pozorovatel, sledující tyto mediální výměny, by zřejmě musel dospět k závěru, že zatímco všude jinde na světě spolu bojují politické proudy konservativní, liberální a socialistické, v této zemi se utkává na smrt Klub ctitelů Pana Profesora a Strana Pravdy a Lásky (dále jen P&L).

Skutečnost je prosaická: to, co je vnímáno jako hnutí P&L, je důsledkem syndromu vyvolení. Protože po r. 1989 nebyl v Československu nikdo, kdo by dokázal po odstoupivších komunistech převzít moc, dostali se do funkcí lidé, kteří tam byli dosazeni na základě velmocenské dohody, aniž by si však sami tento fakt uvědomovali a/nebo připouštěli. To způsobilo, že sami uvěřili ve svou velikost a bezmezné schopnosti, ačkoli až na výjimky (Václav Žák, Jan Sokol) byli zoufale nevzdělaní a v kontextu globálního politického diskursu ze všeho nejvíc trapní. Media, zvláště tzv. pravicová, toto divadlo hrála s nimi, protože i pro ně bylo výhodné předstírat, že píší o elitě, ba sami jejich žurnalisté jsou její součástí.

Protipolem P&L je klausismus, realistická postkomunistická politika reflektující zubožený stav české společnosti, redukující realitu na nejnižšího společného jmenovatele a apelující na ty struny, které v člověku vychovaném v marasmu komunistické totality musely resonovat: závist, mindrák z vlastní zaostalosti a neobratnosti, po desetiletý adorovaný kult plebejství, a samozřejmě universálně a nadčasově fungující moment primitivního nacionalismu.

Toť v kostce současná česká pravice a takto bychom měli rozumět i bátorismům, jež, jsou-li trefné, mohou být redukovány na universální raději buranství a primitivismus než kitsch a faleš.

A už je to tady zase: stránky novin zaplnil další výron mediálně-politického hysterismu, tentokrát na thema Ladislav Bátora neboli Klaus v. Havel, ve volném stylu, kolo n plus prvé…

Předesílám, že Bátorův životopis u mne osobně žádné zvláštní emoce nevzbudil, jen jsem si pomyslel: No to je dobré, ještě by to chtělo: raději petrolejku než elektrickou žárovku, raději pijavky než penicilin, raději plachetnicí než letadlem, raději pašijové hry než biograf a raději homilie než Internet!. Bátora, stejně jako před ním Roman Joch, je nicméně příhodnou šancí k okopávaní nepřátelských kotníků, a tak by asi přece jen chtělo trochu se jej zastat.

Takže, primo, je L. Bátora fašista? Ne, a to v žádném smyslu, který se tomuto termínu obvykle přiřazuje.

Secundo, je to nacionalista? Bezesporu, a to nacionalista velmi zvláštního druhu. Zatímco všechna ostatní emancipační hnutí, která vzešla z osvícenství, Bátora konsistentně odmítá, k tomu prvnímu a nejdůležitějšímu z nich, k nacionalismu, se hlásí. Volí-li Františka Josefa I., pak nerozumím, jak může zároveň podporovat Václava Klause, který je jeho téměř dokonalou antithesí.

A tertio et ultimo, Ladislav Bátora je konservativec, protože zjevně uznává primát řádu nad svobodou i nad rovností. Některé jeho názory ovšem působí zvláštně, např. tak příkré odmítání eurofederalismu: já sám jsem eurofederalista a zároveň paleokonservativec, který si přeje, aby se Evropská unie transformovala na federaci, v jejímž čele stane silný monarcha, společný evropský císař.

Spor je ovšem veden i v osobní rovině, a tam přiznávám, že i mně je milejší hluboce zbožný jesuita Antonín Koniáš než Tomáš Halík, který – a připouštím, že možná zčásti nespravedlivě – je pro mne ztělesněním víry neupřímné, služebné a oportunní.

Celkově však affairu Bátora vnímám spíš positivně, protože až dojde munice – a odpusťte ten výraz, jest arci jen dávnou citací, jež mi přijde pro tuto chvíli opět příhodnou – mediálním sračkometům obou stran, lidé se snad dokážou zamyslet nad tím, nakolik věrné jsou prefabrikované obrazy nepřítele a zda by i jim neprospělo ponechat si od stran tohoto sporu více odstupu.

Na podzim 1906 propukla v Baťových závodech ve Zlíně, tehdy ještě provozovaných pod firmou T. & A. Baťa, všeobecná stávka dělnictva. Tomáš Baťa nařídil vydat stávkujícím pracovní knížky a nechal je zapsat na černou listinu osob, které nesměly být do jeho závodu za žádných okolností znovu přijaty. Propuštění dělníci byli nahrazeni nekvalifikovanými pracovníky z okolních vesnic. Sám Baťa o tom napsal: Vyjednávání (s odborovou organisací) jsme nezahájili. Zato zahájili jsme ihned práci, vzdor vyhrožování stávkokazům. Práci naší se nedařilo dlouho dobře. Bylo třeba učiniti znovu všechny kroky a ztráty naše byly veliké a mzdy poklesly na polovinu pro nezapracovanost lidí. Vzdor tomu jsme nepřijali zpět do práce ani jediného člověka, který za stávky odešel.

Tím začal raketový vzestup firmy Baťa, který zastavilo až převzetí moci komunisty v r. 1945.

Nevím, zda byly požadavky baťováckých dělníků spravedlivé, stejně jako nevím, zda jsou spravedlivé požadavky nemocničních lékařů. S určitostí ale vím, že Petr Nečas není Tomáš Baťa.

V článku Těžká volba jsem vyslovil názor, že nový ministr životního prostředí Chalupa bude muset proplout mezi Skyllou a Charybdou a uspokojit jak veřejnost, která si přeje Libora Michálka zpět ve funkci, z níž byl odvolán, tak spolustraníky, požadující Michálkovo exemplární potrestání.

A máme tu první výsledek: podle Chalupy Michálek – takticky nejmenovaný – manažersky naprosto selhal.

Stranická veřejnost je jistě uklidněna, jen je otázkou, zda její hlasy ve volbách budou postačovat. Pro mnohé, mne v to včítaje, je totiž takto jednající strana absolutně nevolitelná.