Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Milý stranický deníčku!

Bylo mi naznačeno z nejvyšších stranických míst, samozřejmě jen velmi decentně a citlivě, že bych do tebe měl začít psát positivněji a s větším enthusiasmem, protože jinak stranickou kariéru nikdy neudělám a zůstanu navždy pouhým enfant terrible, které když už to vůbec dotáhne do tiskové zprávy, pak bezmála na zapřenou a s členstvím skrytým v posledním odstavci.

Budu se tedy nad sebou muset zamyslet, protože být navždy nosičem vody pro slavnější a zasloužilejší údy, to bych přece jen nerad. Ano, přiznávám neskromně, deníčku, až zestárnu, případně zemřu, chtěl bych mít své místo mezi stranickými velikány. Je to úctyhodný seznam: co na tom, že ne všechny vyobrazené osobnosti žijí a některé straníky nejsou buď vůbec, nebo minimálně nikoli vědomě! Způsob, jak je tento pantheon zkonstruován, dává tušit, že stejně dobře by do něj mohl být zařazen i velký Tullius zvaný Cicero, a to nemenším právem než řada dalších vystavených výtečníků.

Avšak zažeňme marnivé touhy a zkusme se řídit doporučením psát o Straně v positivním duchu. Například o tom, co se nám za dobu, co jsem údem, podařilo… Jak asi tušíš, deníčku, ty tři tečky skrývají rozpačité mlčení. Ano, je to tak, nepodařilo se nám vůbec nic, ani to nejmenší, jen přežít a fenomenálně prohrát všechny volby, do kterých jsme se zmobilisovali k nedůstojné účasti.

Tak tedy jinak: jaké ambiciosní plány máme a co pro nejbližší dobu chystáme? Také nic, nebo rozhodně nic, co by bylo širší údské veřejnosti známo.

Nu, deníčku, tenhle zápis neskončí dobře: ať se dívám na Stranu z jakéhokoli úhlu, positivně ji pojmout prostě nedokážu. Náš program je voličům k smíchu, naše osobnosti veřejnost vnímá jako trapné kašpary, stranický web je udělán tak, že by ho mohla převzít libovolná učebnice webdesignu do sekce Deset nejčastějších chyb při návrhu internetové presentace, naše tiskové zprávy u příjemců už dávno vyvolávají jen pavlovovský reflex stisknutí tlačítka Smazat, a politiku, kterou jsme se pokoušeli prosazovat, nám s úspěchem sebrali a do Parlamentu se s ní dostali Kalousek se Schwarzenbergem.

Řekni mi tedy, věrný ty můj deníčku, co mohu pochválit a kterým směrem se napřít k enthusiastickému a emfatickému popisu, aby mí nadřízení údové byli spokojeni? Já vážně nevím!

Můj milý deníčku!

Velké změny se dějí se Stranou pod novým vedením: Zatímco doposud jsme vydávali nemožně formulované tiskové zprávy i k těm sebeminuskulosnějším událostem, přičemž jejich dopad na veřejné mínění byl, přiznejme si, spíše omezený (resp. v historii Strany se dosud nestalo, že by některá z nich skončila jinde než v redakčním koši), teď jsme, vedeni novým předsedou, konečně vydali něco, co je vysoce aktuální a co má šarm, styl a švih.

Nu posuď sám, v plném znění (pravopisné chyby jsem, z úcty k údovi, který to sepsal, ponechal netknuty):

Městské sdružení Konzervativní strany v Praze 1 se připojuje k protestu proti koalici ODS a ČSSD v Praze. Přihlásili jsme se k petici na internetu, kterou organizuje sdružení Změňpolitiku.cz. Vadí nám chamtivost a drzost ODS a cesty které vedly k rozdělení Prahy do obvodů, které poškodilo v říjnových volbách nás a ostatní malé strany. Naskýtá se otázka o jaké zájmy v koalici vlastně jde a nakolik si může nárokovat důvěru občanů. Voliči by se měli více přiklonit k čistým malým stranám a důvěřovat nám.

My máme dost sil a prostředků odmítnout v politice nedemokratické a
extrémistické síly.

Podpořte nás!
MUDr. Jan Fořt,
předseda městského sdružení
Konzervativní strany
Praha 1

Uznej, deníčku, nad tímhle český žurnalista padne na onu část těla, o níž je mezi vzdělanci zvykem hovořit metaforicky (a které plebs říká jednoduše prdel). Otázka, co dát zítra na titulku, je vyřešena!

Milý stranický deníčku!

Tak jsme měli sněm. Nakonec, jak sis asi povšiml, jsem se rozhodl volbu nového předsedy neovlivňovat a svého kandidáta si ponechat in pectore.

Vítězem volby je dosavadní místopředseda. Jeho protikandidát, dotud kancléř, tajemník a sekretář – nevím přesně, co všechno, tak si některé funkce, prosím, případně škrtni – získal cenu útěchy, doživotní členství v Generální radě (ty jsi věděl, že máme Generální radu?). Nu, můj nápad s doživotností funkcí v naší Straně se tedy zjevně ujal…

Nenavštívil jsem sněm a nechal si záměrně ujít všechny ty plamenné projevy ohledně krásných zítřků Strany pod příslušným vedením, maje na to, kam Strana směřuje a do jaké hmoty se několik posledních let hrouží, dosti vyhraněný názor, o který se však s tebou, slušně vychovaným deníčkem, bohužel nemohu rozdělit.

Za problém stranického vedení bych označil téměř existenciální nesoulad mezi chtít a moci: ti, kteří něco umějí, nemají motivaci ve stranické politice se angažovat (což je v pořádku, skutečný gentleman přece nebude trávit svůj čas něčím tak nízkým jako je politika!), ti, kteří by se Straně věnovat chtěli, to zase neumějí, a tak jejich upřímně míněné úsilí končí v lepším případě bez efektu, v horším vede k takovým blamážím, jako byla naše poslední volební kampaň.

Víš, deníčku, skutečný stranický leader musí být něco jako kombinace Kalouska a Luxe: jde za vítězstvím jako buldok, zradí kohokoliv a spojí se třeba s čertem, jen když z takové koalice kouká o něco víc funkcí ve státní správě (a tedy i úplatků) pro spolustraníky. Skutečný leader musí vykazovat známky posedlosti politikou v klinickém stupni, a odstaven od funkce musí viditelně trpět tak, jako právě trpí Zeman nebo Paroubek.

Takové vůdce mezi sebou nemáme, většina z nás jsou spíš uhlazení gentlemeni střihu Mr Bankse z musikálu Mary Poppins než churchillovsky zatvrzelí bojovníci: zkus si, deníčku, představit, jak by to dopadlo, kdyby našeho předsedu (nového nebo starého) vyfotografovali s doutníkem!

A tak naše Strana bude pokračovat v klopotné cestě tam, kam doposud, o čemž mi bude potěšením podávat ti ve svých zápiscích příležitostné zprávy.

K podivnému výročí, narozeninám státu, který vydržel dvacet let a který nebyl zhruba polovinou svých obyvatel chtěn a milován, bývá zvykem udělovat ceny a metály. Zvykli jsme si, že presidenti, kteří jako nástupci monarchů vyznamenance vybírají, málo hledí na obecné mínění a vyznamenávají osoby sobě blízké, buď názory, nebo politickou afiliací.

Trapné bývá, když vyznamenaní se pokoušejí tento fakt zastřít a předstírat, že byli vyznamenáni za své skutečné zásluhy. Tak letos Eva Zaoralová, funkcionářka karlovarského filmového festivalu: Já to beru, že to, co dělám, dělám jako svého koníčka a ještě jsem za to placená. Ale nečekala bych, že to pro někoho znamená nějakou opravdovou zásluhu, řekla Zaoralová Mladé frontě.

A nebude ten metál spíš za to, paní Zaoralová, jak příkladně s panem Bartoškou pokaždé lezete na festivalu Klausovi do zadku?

Někdy se za svého presidenta stydím méně, jindy více. Dnešek patřil bezesporu do té druhé kategorie.

Milý deníčku!

Omluv, že jsem si ti tak dlouho nesvěřil, ale po jarním volebním úspěchu se naše Strana stáhla do vnitřního oboru a o samotě rozjímajíc, řešila, co se sebou.

Zato teď se dějí velké věci: představ si, že příští víkend budeme mít mimořádný volební sněm!

Ano, máš pravdu, skutečně konservativní strana by měla sněmovat přibližně stejně často, jako mívá římskokatholická církev koncil, a pokud jde o funkce, ty by měly být bez výjimky doživotní a dědičné, ale nějak v nás vybujely zhoubné zárodky modernismu a těžko, přetěžko jim čelit.

Co hůř, deníčku, na funkci předsedy kandidují dva údové současně! To tu v dějinách Strany nebylo a bojím se, že to naší pověsti dál uškodí: no dokážeš si představit, že by se mladý Ludvík XIV., budoucí le Roi Soleil, musel o trůn ucházet v jakési volbě!?

Znám oba kandidáty osobně, a jsou to opravdu velcí a zasloužilí údové: prvním je čerstvě odstoupivší kancléř, druhým dosud neodstoupivší místopředseda, který už předsedou po jistou dobu byl (nebo si to o sobě přinejmenším myslel: jak víš, deníčku, hodně věcí v naší straně probíhá na ryze subjektivní, ideální úrovni).

Řekni, můj věrný deníčku, kterého si mám vybrat? Čí kandidaturu podpořit? Jak asi chápeš, moje postavení ve Straně je takového druhu, že komukoli vyslovím veřejnou podporu, téměř s jistotou volbu prohraje – to je velká odpovědnost a nerad bych před soud dějin předstupoval obtížen vinou lehkomyslí.

Nu, do sněmu je ještě deset dnů, zkusím je využít co nejplodněji a ještě se ti ohledně svého rozhodnutí ozvu.