Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Hudba

V logice a pravidlech showbusinessu je smrt výkonného umělce jednou z nejvýznamnějších marketingových příležitostí celé jeho kariery: vzpomeňme, jak byla obchodně zužitkována sebevražda Ivety Bartošové anebo jaký marketingový potenciál ukázalo úmrtí Jiřího Schelingera, Michala Tučného, Karla Svobody a mnoha dalších. V tomto ohledu byla smrt Karla Gotta obrovským úspěchem, dlouho a pečlivě připravovaným, zahrnujícím dokonce zvlášť k tomu účelu nazpívaný sladkobolný duet umírajícího zpěváka s jeho dcerou.

Jedním velkým úspěchem byl ostatně celý Gottův umělecký život: prodat za život cca 50 milionů zvukových nosičů, to je slušný výsledek i na západoevropské poměry, přičemž domácí umělci by byli šťastni, kdyby jich prodali pět milionů – což se ovšem nikomu z Gottových souputníků a následovníků nepodařilo. Snad pod vlivem tohoto oslňujícího úspěchu si nikdo z komentátorů po Gottově smrti nepoložil kardinální otázku, jež se přímo nabízí a k níž návod poskytl Milan Kundera, když ve slavném odstavci označil Karla Gotta za idiota hudby. Idiotem se zde arci nemyslí hlupák, tím Gott nikdy nebyl, ba právě naopak; výrazu idiot je třeba rozumět spíše ve smyslu člověk s klapkami na očích, Fachidiot: ten, kdo ze svého života kromě jednoho oboru vše efektivně vytěsní.

Jediný, kdo se ke Gottově úmrtí relevantně vyjádřil, byl Karel Schwarzenberg, a v hysterické atmosfeře byl okamžitě ukřičen. Přitom měl pravdu: Gott ze sebe učinil někoho, kdo stojí mimo morální prostor a koho nelze zatěžovat a poměřovat morálními maximami. Kardinální otázkou je, zda to máme a můžeme akceptovat jako vzor hodný následování.

K metamorfose zpěváka v nekritisovatelný idol došlo patrně poměrně rychle, v souvislosti s jeho návratem z amerického pobytu, kde se svým orchestrem vystupoval po sedm měsíců v hotelu v Las Vegas. Nešlo tam ovšem o žádný velký sukces, Gott zpíval i po půl roce bídnou angličtinou a musel být presentován jako svého druhu exot, první zpěvák zpoza železné opony. Gott byl ovšem inteligentní a vnímavý mladý muž a právě v Americe pochopil pravidla zábavního průmyslu: tedy zejména, že chce-li uspět, musí se téměř absolutně stylisovat, musí místo sebe veřejnosti nastavit uměle vytvořený image, tedy to, co všichni známe a co si pod značkou Karel Gott představíme: vždy a za všech okolností absolutně positivní, neúnavný Mistr, který žije osaměle v nádherné vile nad Prahou, obléká se ve stylu 40. a 50. let – asi jako Mario Lanza, jenž byl v mnohém Gottovým vzorem – a, což je důležité, o nic kromě svého zpěvu se nezajímá, protože jeho hlas je takovým fenomenem, že jej k podobné výjimečnosti opravňuje.

Mimomorální, či spíš nadmorální postavení zpěváka, je právě tím, co z něj činí idiota hudby a co Milan Kundera oprávněně kritisoval: země je okupována cizími vojsky, národní elita systematicky umlčována nebo vyháněna, a do toho kdosi krásně zpívá, aniž by se zajímal, komu, o čem a k čemu. Když komunisté chtějí, aby natočil protiemigrační film Hvězda padá vzhůru (1974), bez námitek vyhoví (je to, mimochodem, neskutečná slátanina, i propagandisticky bezcenná), dají-li mu přečíst hanebné prohlášení Anticharty, nemá Gott problém ani s tím.

Ze svého image, z této ulity, vycházel K. Gott ve veřejném prostoru jen výjimečně; stalo se to třeba v rozhovoru pro německou televisi, kde hovořil o tom, jak je hrdý na to, že neemigroval, s výčitkou vůči těm, kteří tak učinili – a byli po návratu pokládáni za hrdiny (což on, hrdina konformity, samozřejmě nechápe a je tím ostentativně znechucen).

Jenže, jak praveno úvodem, pravidla zábavního průmyslu jsou neúprosná: v kontextu Gottovy smrti a celého cirkusu kolem ní, včetně pohřbu se státními poctami a státním smutkem, bude odpověď na Kunderovu nevyřčenou otázkou málo povzbudivá: chovejte se bezzásadově, vyplatí se to.

Přibližně od r. 1949 začalo Rusko, nebo, chcete-li, Sovětský svaz, posílat do Československa tzv. poradce. Kolik přesně jich bylo, není našim historikům známo: v této souvislosti bývá řeč o několika desítkách až stovkách lidí. Jak úspěšné byly tyto osoby coby poradci, známo rovněž není; přiznejme fairově, že politickým procesům s nepřáteli komunistické strany dodaly náležitého lesku. Co však dokázaly výborně, bylo pochopit českou mentalitu a podat o ní zprávu své vysílající tajné službě. Plody této mise přetrvávají dodnes, a proto, chceme-li pochopit, za co – nebo, přesněji řečeno, proč – dostal minulý týden v Moskvě Puškinovu cenu zpěvák Jaromír Nohavica, musíme si vysvětlit, jak jsou Češi v Rusku vnímáni.

K tomu nepotřebujeme přístup do tajných materiálů ruské rozvědky, úplně postačí otevřít si některé z prokremelských medií, jakým je příkladmo Aeronet nebo Sputnik, a číst v něm s porozuměním, s uplatněním methody, která je v informatice známa jako zpětné (reversní) inženýrství.

A další kousek pro Guye Peterse: tahle písnička ze 60. let má výhodu, že člověk nemusí hledat po různých googlech paroles, ježto vše je srozumitelné na první poslech. A ti z mých vážených čtenářů, které zvuk francouzského jazyka nepřivádí do extase a nezpůsobuje jim orgasmické svalové stahy, jako nám dvěma, nechť mi prominou, příště napíšu zase něco pro ně.

Sous le ciel de Paris s'envoie une chanson…