Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Literatura

Jiří Ošlejšek: Pražská kavárna

Znáte Pražskou kavárnu? Přípravují levárnu.
Mají tam dost drahé pití. Vedou řeči. Je to k blití.
Kavárenští povaleči mají ruce dozadu.
V kavárně jim život svědčí. Kazí mi to náladu.

Mají prachy. Flákají se. Vychvalují západ.
Za svou lenost nestydí se. Měli by jít makat!
Vymýšlí si různé triky. Derou se do politiky.
Aby jsme jim uvěřili, předstírají, jak jsou milí.

Všichni to jsou paraziti. Už mám na ně zlost.
Baví se jak idioti. Mám těch keců dost.
Kdyby jenom kávu pili a tak sprostě nemluvili,
zůstal bych tam ještě chvíli a neměl je za debily.

Pravdomluvnost nesnáší. V hlavě jim to haraší.
Z mnoha jejich názorů, cítím vlnu odporu.
Pomlouvačné a prolhané vedou řeči.
Ať sklapnou svůj zobák a raději mlčí.

Sprostě haní prezidenta. Je to příliš na můj vkus.
Nesnášejí oponenta, urážejí, je to hnus.
Ignorovat se je snažím. Prezidenta si moc vážím.
Říká pravdu národu. Dík za jeho odvahu.

Už to víte, co je Pražská kavárna?
Zrádci národa a smečka proradná.
Člověk se při jejich popisu těžko ovládá.
Přiznám se, že je nesnesu. Jsou to hovada.

(Ze sbírky Zarputilé verše)

Oslavy sta let od narození Bohumila Hrabala (1914–1997) předčily má nejčernější očekávání: Hrabala už zřejmě definitivně dostihl a postihl osud jiného velkého českého spisovatele, Jaroslava Haška, jehož dílo společnost recipovala jako směs zábavných historek ze světové války bez hlubšího smyslu a poselství.

Hrabalovo dílo je drsné, kruté a brutální, a bez menzelovského interpretačního posunu do toniny laskavého humoru by nebylo pro spisovatelovy krajany akceptovatelné. Snad nejvíc je to patrné na Postřižinách (1980), filmu vzniklém na počátku poslední dekády komunistického režimu, oslavě obžerství, sexu a dobrého života za starého mocnářství, a ovšem i na filmu Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ve kterém Jiří Menzel nebyl schopen vyrovnat se s látkou své předlohy jinak, než že si celou řadu scen a motivů prostě vymyslel, sestaviv vposledku úplně jiný příběh než ten, který je v Hrabalově románu odvyprávěn.

Bohumil Hrabal, poslední skutečný Středoevropan mezi českými umělci, byl fascinován zánikem starého světa, jehož propriet se moderní člověk štítivě zbavuje, aniž by si uvědomoval, že si buduje společnost prázdnoty, v níž se mu bude žít neskonale teskněji než ve zdánlivě svazujících rámcích a pravidlech, jež ve jménu pokroku odhazuje. Právě o tom jsou Hrabalovy knihy, a tato reflexe je činí universálně srozumitelnými. Vzpomeňme si na scenu, kde Hanťa a kostelník řežou sochy andělů a svatých, aby se daly snáz naložit na kárku a poté použít na otop, bodře a bezstarostně při tom žvaníce (kongeniálně ji pro povídkovou versi Perliček na dně v r. 1965 natočil Juraj Herz). Anebo na psa, kterého stárnoucímu exhoteliérovi zastřelí vesničané-kolonisté, protože se s ním chtějí častěji vídat a poslouchat jeho vyprávění. To jsou nejdůležitější motivy a themata Hrabalových knih: životní svědectví člověka, který se narodil ve vyspělé kulturní zemi a je svědkem jejího ničení barbary, nejprve ve jménu modernistické utopie nacistické, poté komunistické, a postupného kulturního přerodu české společnosti ze středoevropské ve východoevropskou, resp. západoasijskou, provázeného ztrátou její identity.

Proto je Hrabal významný a proto je právem řazen k takovým světovým spisovatelům jako James Joyce, Günther Graß nebo Michail Bulgakov; soudě podle toho, jak byly pojaty letošní oslavy hrabalovského jubilea, v další generaci nám z Hrabala zbude veselý pán, který měl rád pivo, ženy a uměl pěkně a zajímavě vypravovat, v kteréžto disciplině se bude utkávat s dalším národním velikánem, Zdeňkem Svěrákem.

To výročí je sice už dávné, ale osobnost, o niž jde, byla pro mne a mé vrstevníky tak významnou, že pominout je by bylo krajně nepatřičné.

Vladislav Vančura byl pro generaci, jíž přišlo vyrůstat za normalisace, zjevením, jedním z nemnohých autorů, kteří k nám dokázali i po desetiletích promluvit tak výrazně, že nás a naše názory vposledku zformovali způsobem, o němž censoři, již Vančurovo dílo jakožto dílo komunisty prakticky bez omezení propouštěli, nemohli mít tušení. Přirozeně, že není pravda nic z toho, co se o Vančurovi v tehdejších učebnicích psalo.

Vančurovým životním thematem byla svoboda a transcendence, napětí mezi nekonečností lidské duše a omezeností prostoru, v němž je člověku dáno své sny a touhy realisovat. Pozoruhodné a minimálně v české literatuře unikátní je, že nositelem této transcendence je u Vančury jazyk: každá věta jeho textu, každá použitá metafora je zdánlivě nepatřičná a odkazuje jinam, do paralelního vesmíru nepřízemnosti, ušlechtilosti a ryzosti. V tom byl Vančura nejvíc podvratný, a i když komunističtí kritici hovořili přezíravě o formalistické autorově hře s jazykem, o zábavném efektu, jehož se mu dařilo dosahovat, my jsme dobře věděli, že je to jinak a že knihy, jejichž četba nám byla blahosklonně povolována, mají skrytou sílu podvracet každou nesvobodu, i tu naši, normalisační.

Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

Včera zemřel ve věku nedožitých 85 let spisovatel, scenárista a novinář Arnošt Lustig, a česká media jakoby najednou nevěděla, jak tuto osobnost pojmout, chodíce kolem Lustigova odkazu jako kolem horké kaše a naznačujíce, že to byl autor modní, monothematický a neoriginální, a vlastně to byl osmašedesátník, předsrpnový komunista. To je ovšem hrubá nespravedlnost.

Skutečné Lustigovy prohřešky jsou dva, jeho nečeskost a jeho emigrace.

Ačkoli Arnošt Lustig patřil k těm, kteří měli největší podíl na utváření podoby tzv. nové vlny české kinematografie, jeho dílo absolutně nebylo ovlivněno tím, co si přál komunistický establishment. Nenajdeme v něm úlitby dobovým tendencím, nebyly to knihy vzniklé na objednávku strany a vlády třeba na dobříšském zámku, k nimž by se autor po deseti letech nejradši neznal a které by ze svého díla chtěl z moci úřední vyřadit tak, jako to udělal Milan Kundera. Na to byl Lustig příliš slušný, dokud nemohl psát tak, jak cítil, prostě nepsal: i proto jeho prvotina vyšla až v r. 1957, v jeho jedenatřiceti letech.

Pro Lustiga byl český jazyk pouhým komunikačním mediem, nikdy to nebyl český spisovatel ve stejném smyslu, v jakém jimi byli třeba Drda nebo Čapek. Byl autorem židovským, což velmi přesně dokázal odlišit a také si to sám uvědomoval, třeba když napsal:

Židé pokládali za první ctnost člověka spravedlnost. Křesťané pokládají za největší ctnost člověka lásku. Ta samozřejmě zahrnuje i spravedlnost, tak jako spravedlnost zahrnuje lásku. Rozdíl je pro mne teoretický, ale zároveň zajímavý, protože spravedlnost je skutečně nejvyšší ctnost. Kdyby Češi nebyli vůči požadavku spravedlnosti tak laxní, jejich země by tolik neupadala.

Češi dokážou odpustit vše, jen ne kritiku.

Druhým velkým hříchem spisovatele Lustiga byla jeho emigrace, jíž bylo jeho odcizení českému národu dovršeno. Aby byl emigrant po r. 1989 přijat zpět do českého národa, k tomu musel být buď hodně, ale opravdu hodně slavný (Kundera), nebo aspoň velmi český (Škvorecký). Ostatní měli smůlu.

K tomu všemu se Lustig ve svých knihách zabýval téměř výhradně šoa, a to je thema, které v 90. letech přestalo být v České republice aktuální: Češi se potřebovali vypořádat se svou kolaborací, se zbabělostí, s absencí hodnot, nikoli s událostmi, které kdysi prošly kolem nich a které je nijak výrazněji nepoznamenaly. Pro dnešního průměrného Čecha byla druhá světová válka hrozná tím, že byl Protektorát a přídělové hospodářství a heydrichiáda, nikoli tím, že někdo někoho vyvraždil, že jeden národ se rozhodl fysicky zlikvidovat druhý. V tom byl komunistický režim, minimálně ve své humánnější fasi v 60. letech, fairovější, protože sice šoa využíval jako ideologický nástroj protiněmectví, ale zobrazoval válečné události ve správných proporcích.

Arnošt Lustig stál tedy úplně mimo polistopadový společenský diskurs a i když měl co říct, byl odpočátku vnímán jako jakási literární fosilie, vhodná nejvýše k vyplnění stránek bulváru a do ženských časopisů.

Jako tragedií bylo, že pro potřeby současného českého čtenáře nedokázal být dost malý.