Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Literatura

Češi jsou národ citlivý a zranitelný, snad z těch moderních evropských, s možnou výjimkou Srbů a Rusů, vůbec nejzranitelnější. Stačí málo a neštěstí je tu: takové, jaké se přihodilo anglickému bohemistovi Robertu Pynsentovi, který v rozhovoru pro Lidové noviny vztáhl kradmou ruku na jeden z pilířů samotné české státnosti a kulturnosti, Karla Čapka. Protože jsme se přesně na toto thema rozepsali již před osmi a půl lety, nemůžeme se nyní dopustit soudů významně jiných, než tehdy, aniž bychom riskovali výčitku názorové nepevnosti.

Snad tedy jen doplníme, že Pynsent se nemýlí, pokud hodnotí Čapka jako autora malobourgeoisního; v angličtině používaný termín petty bourgeouisie obsahuje příznačné adjektivum petty, jež se sem sice dostalo z francouzského petite, nicméně jeho přenesený anglický význam, tedy malicherný, banální, je pro Čapka jako dělaný: Čapkovo téměř celé dílo literární je vskutku banální až k trapnosti, a pokud jde o Čapkovo působení v praktické politice, kde se po celou I. republiku engagoval, tam nelze spisovatele hodnotit jinak než jako osobu mravů téměř odpudivých.

O tom arci Pynsent nehovoří, omezuje se na literaturu, a i když bychom asi namítli, že několik Čapkových divadelních her přežilo svou dobu a určitá část jeho essaiů a feuilletonů si dodnes uchovala cenu, což je s odstupem skorem celého století od jejich napsání nutno hodnotit než jako úspěch, v zásadě je to tak, jak v rozhovoru řekl.

Na okraj podotkněmež, že ne zcela se již ztotožňujeme s některými jeho dalšími názory, kupř. Kunderu, minimálně v jeho největším díle, vidíme diametrálně jinak než anglický bohemista (naopak např. s názorem na Jaroslava Durycha plně souzníme).

11 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 3647

Jiří Ošlejšek: Pražská kavárna

Znáte Pražskou kavárnu? Přípravují levárnu.
Mají tam dost drahé pití. Vedou řeči. Je to k blití.
Kavárenští povaleči mají ruce dozadu.
V kavárně jim život svědčí. Kazí mi to náladu.

Mají prachy. Flákají se. Vychvalují západ.
Za svou lenost nestydí se. Měli by jít makat!
Vymýšlí si různé triky. Derou se do politiky.
Aby jsme jim uvěřili, předstírají, jak jsou milí.

Všichni to jsou paraziti. Už mám na ně zlost.
Baví se jak idioti. Mám těch keců dost.
Kdyby jenom kávu pili a tak sprostě nemluvili,
zůstal bych tam ještě chvíli a neměl je za debily.

Pravdomluvnost nesnáší. V hlavě jim to haraší.
Z mnoha jejich názorů, cítím vlnu odporu.
Pomlouvačné a prolhané vedou řeči.
Ať sklapnou svůj zobák a raději mlčí.

Sprostě haní prezidenta. Je to příliš na můj vkus.
Nesnášejí oponenta, urážejí, je to hnus.
Ignorovat se je snažím. Prezidenta si moc vážím.
Říká pravdu národu. Dík za jeho odvahu.

Už to víte, co je Pražská kavárna?
Zrádci národa a smečka proradná.
Člověk se při jejich popisu těžko ovládá.
Přiznám se, že je nesnesu. Jsou to hovada.

(Ze sbírky Zarputilé verše)

10 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 3061

Oslavy sta let od narození Bohumila Hrabala (1914–1997) předčily má nejčernější očekávání: Hrabala už zřejmě definitivně dostihl a postihl osud jiného velkého českého spisovatele, Jaroslava Haška, jehož dílo společnost recipovala jako směs zábavných historek ze světové války bez hlubšího smyslu a poselství.

Hrabalovo dílo je drsné, kruté a brutální, a bez menzelovského interpretačního posunu do toniny laskavého humoru by nebylo pro spisovatelovy krajany akceptovatelné. Snad nejvíc je to patrné na Postřižinách (1980), filmu vzniklém na počátku poslední dekády komunistického režimu, oslavě obžerství, sexu a dobrého života za starého mocnářství, a ovšem i na filmu Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ve kterém Jiří Menzel nebyl schopen vyrovnat se s látkou své předlohy jinak, než že si celou řadu scen a motivů prostě vymyslel, sestaviv vposledku úplně jiný příběh než ten, který je v Hrabalově románu odvyprávěn.

Bohumil Hrabal, poslední skutečný Středoevropan mezi českými umělci, byl fascinován zánikem starého světa, jehož propriet se moderní člověk štítivě zbavuje, aniž by si uvědomoval, že si buduje společnost prázdnoty, v níž se mu bude žít neskonale teskněji než ve zdánlivě svazujících rámcích a pravidlech, jež ve jménu pokroku odhazuje. Právě o tom jsou Hrabalovy knihy, a tato reflexe je činí universálně srozumitelnými. Vzpomeňme si na scenu, kde Hanťa a kostelník řežou sochy andělů a svatých, aby se daly snáz naložit na kárku a poté použít na otop, bodře a bezstarostně při tom žvaníce (kongeniálně ji pro povídkovou versi Perliček na dně v r. 1965 natočil Juraj Herz). Anebo na psa, kterého stárnoucímu exhoteliérovi zastřelí vesničané-kolonisté, protože se s ním chtějí častěji vídat a poslouchat jeho vyprávění. To jsou nejdůležitější motivy a themata Hrabalových knih: životní svědectví člověka, který se narodil ve vyspělé kulturní zemi a je svědkem jejího ničení barbary, nejprve ve jménu modernistické utopie nacistické, poté komunistické, a postupného kulturního přerodu české společnosti ze středoevropské ve východoevropskou, resp. západoasijskou, provázeného ztrátou její identity.

Proto je Hrabal významný a proto je právem řazen k takovým světovým spisovatelům jako James Joyce, Günther Graß nebo Michail Bulgakov; soudě podle toho, jak byly pojaty letošní oslavy hrabalovského jubilea, v další generaci nám z Hrabala zbude veselý pán, který měl rád pivo, ženy a uměl pěkně a zajímavě vypravovat, v kteréžto disciplině se bude utkávat s dalším národním velikánem, Zdeňkem Svěrákem.

23 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 5954

To výročí je sice už dávné, ale osobnost, o niž jde, byla pro mne a mé vrstevníky tak významnou, že pominout je by bylo krajně nepatřičné.

Vladislav Vančura byl pro generaci, jíž přišlo vyrůstat za normalisace, zjevením, jedním z nemnohých autorů, kteří k nám dokázali i po desetiletích promluvit tak výrazně, že nás a naše názory vposledku zformovali způsobem, o němž censoři, již Vančurovo dílo jakožto dílo komunisty prakticky bez omezení propouštěli, nemohli mít tušení. Přirozeně, že není pravda nic z toho, co se o Vančurovi v tehdejších učebnicích psalo.

Vančurovým životním thematem byla svoboda a transcendence, napětí mezi nekonečností lidské duše a omezeností prostoru, v němž je člověku dáno své sny a touhy realisovat. Pozoruhodné a minimálně v české literatuře unikátní je, že nositelem této transcendence je u Vančury jazyk: každá věta jeho textu, každá použitá metafora je zdánlivě nepatřičná a odkazuje jinam, do paralelního vesmíru nepřízemnosti, ušlechtilosti a ryzosti. V tom byl Vančura nejvíc podvratný, a i když komunističtí kritici hovořili přezíravě o formalistické autorově hře s jazykem, o zábavném efektu, jehož se mu dařilo dosahovat, my jsme dobře věděli, že je to jinak a že knihy, jejichž četba nám byla blahosklonně povolována, mají skrytou sílu podvracet každou nesvobodu, i tu naši, normalisační.

2 komentáře
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 3041

Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

2 komentáře
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 2461