Proč je Čapek považován za pilíř cz-kulturnosti? Protože existuje tradiční český mýtus o cz-jazyce jako o nejcennějším dědictví našich předků, ergo nejskvělejšími syny a dcerami národa jsou všichni, kteří měli profesně co do činění s cz-jazykem, vidno podle těch, kteří jsou pohřbeni na vyšehradském Slavíně. Neblahé to dědictví po d-filozofovi Johannu Gottliebu Fichteovi, který razil myšlenku, že jen národ s původní řečí má právo na vlastní stát. Dodnes Češi přeceňují roli literatury, spisovatelů, básníků, divadla, filmu, herců, zpěváků.
Hlavní roli povýšení Čapka na největšího cz-literáta a „pilíř“ však sehrály jiné věci. Od počátku obrození chyběli romanopisci, protože cz-národ, „národ synů služek a kočích“, jak o něm za 1. republiky kriticky prohlásil velký přítel Čechů Bruce Lockhart, rozsáhlé literární útvary nepotřeboval, takže žádné velké romanopisce cz-literatura neměla a nemá, pro plebs bylo třeba psát nekomplikovaně a v kratších literárních útvarech. Durych byl obdivovatel černoprdelníků, Sedláček, kterého cituje Pynsent, zase bojoval ve světové válce ne nesprávné straně. „Pilířem“ cz-kulturnosti musel být někdo, kdo adoroval „tatíčka“ Masaryka, a TGM ho recipročně uznával (Pátečníci). Vhod přišla také Čapkova smrt, mohlo se také tvrdit, že zesnul žalem nad koncem 1. republiky.

Shledav svůj původní komentář pro hypertrofii metacitační ironie pro mnohé příliš jednovrstevným, ba pro některé komentátory snad i matoucím, pojal jsem přesvědčení, že jest mi vyjádřiti se obšírněji k problematičnosti intelektuální identifikace se s Pynsentem, jenž postaven zde byl co nezpochybnitelný arbitr s odvoláním se na jeho vzdělání a ostrovní původ, ve skutečnosti však je hlavním důvodem jeho povolání do zbraně jeho duchovní souznění s názorem ctihodného měšťanosty Tomáše Peciny. Skutečně si však onen bohemista z Engelandu zasluhuje více sluchu než kupříkladu Stefan Zweig, jenž neváhal vyjádřiti se v příkrém rozporu s názory Pynsentovými, když ve svém odsudku literatury malých národů pravil: „Čapek je výjimka, Hašek omyl“?
Nepokládám nyní svá slova do dalekých hlubin serveru Tomáše Peciny k obhajobě Karla Čapka, leč z niterné potřeby býti povinován principům mravnosti a symetrické geometrie kritické diskuse, která mne nutí zasahovat v řád věcí, jež by trvat neměly.
Nelze si nepovšimnout značného nepoměru mezi prostorem, který diskutující věnují nevábnému karakteru Karla čapka, a vakuem mlčení o morální hnilobě Jakuba Demla, jehož nejen Šlépěje jasně hovoří o rozporu mezi krásou jeho poesie a mravní pustotou jeho nitra. Však jistě, kritický pohled na literaturu by neměl být ovlivněn studiem charakteru jejího tvůrce, tento spravedlivý loket měl by ovšem býti dopřán oběma stranám.
S ohledem na dobové pučení, kvašení a proudění, které ovlivňovalo soudobou literaturu, zejména ve střetu s Velkou válkou, jeví se Pynsentův problém s „maloburžoazním Čapkem“, ať již skutečně „malo“ či „fádně“, obtížně pochopitelný, pokud si ovšem laskavý čtenář v jeho sdělení nepovšimne několika detailů, kupříkladu zmínky o okolnosti, jež učinila bohemistu právě z Pynsenta, an byl shledán nezpůsobilým pro studium velkých jazyků a doporučeny mu kultury zaostalých primitivů. V řadě druhé není bez významu datace jeho studií do šedesátých let plastového století, v nichž zůstal intelektuálně retinován až do dnešních dnů, a to včetně fixace na „maloburžoazní“ kategorie všehomíra. Škarohlíd mohl by poukázat i na nešťastný původ z Engelandu, jehož divadelní kritika dosud sluje neschopností plně akceptovat fakt, že Kupec benátský („poddanského“) Shakespeara není obžalobou Shylocka, ale jeho obhajobou.
Však zanechme hledání záminek k diskreditaci Pynsenta z Engelandu, který dozajista nemá chyb více než Vy nebo já. Jest mi nyní zaměřiti se na problematiku zpracování tématu Velké války. Pynsent chvályhodně vyzdvihuje Alfonse Sedláčka, an byl se svými Jednoročáky skutečně možná i lepší Haška a jeho Švejka, kde však, pro všechny svaté katolického nebe, zanechal v hlubinách národní amnesie Josefa Váchala s jeho metafyzicko-válečně-martyrským dílem „Malíř na frontě“? Nevím a mou mysl osud krásné literatury obestírá chmurami.

Pokoj všem lidem dobré vůle, ať již ze stavu prolétského, inteligence či (malo)buržoazie přeje
Jan Novák Bachofen von Echt