Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

V logice a pravidlech showbusinessu je smrt výkonného umělce jednou z nejvýznamnějších marketingových příležitostí celé jeho kariery: vzpomeňme, jak byla obchodně zužitkována sebevražda Ivety Bartošové anebo jaký marketingový potenciál ukázalo úmrtí Jiřího Schelingera, Michala Tučného, Karla Svobody a mnoha dalších. V tomto ohledu byla smrt Karla Gotta obrovským úspěchem, dlouho a pečlivě připravovaným, zahrnujícím dokonce zvlášť k tomu účelu nazpívaný sladkobolný duet umírajícího zpěváka s jeho dcerou.

Jedním velkým úspěchem byl ostatně celý Gottův umělecký život: prodat za život cca 50 milionů zvukových nosičů, to je slušný výsledek i na západoevropské poměry, přičemž domácí umělci by byli šťastni, kdyby jich prodali pět milionů – což se ovšem nikomu z Gottových souputníků a následovníků nepodařilo. Snad pod vlivem tohoto oslňujícího úspěchu si nikdo z komentátorů po Gottově smrti nepoložil kardinální otázku, jež se přímo nabízí a k níž návod poskytl Milan Kundera, když ve slavném odstavci označil Karla Gotta za idiota hudby. Idiotem se zde arci nemyslí hlupák, tím Gott nikdy nebyl, ba právě naopak; výrazu idiot je třeba rozumět spíše ve smyslu člověk s klapkami na očích, Fachidiot: ten, kdo ze svého života kromě jednoho oboru vše efektivně vytěsní.

Jediný, kdo se ke Gottově úmrtí relevantně vyjádřil, byl Karel Schwarzenberg, a v hysterické atmosfeře byl okamžitě ukřičen. Přitom měl pravdu: Gott ze sebe učinil někoho, kdo stojí mimo morální prostor a koho nelze zatěžovat a poměřovat morálními maximami. Kardinální otázkou je, zda to máme a můžeme akceptovat jako vzor hodný následování.

K metamorfose zpěváka v nekritisovatelný idol došlo patrně poměrně rychle, v souvislosti s jeho návratem z amerického pobytu, kde se svým orchestrem vystupoval po sedm měsíců v hotelu v Las Vegas. Nešlo tam ovšem o žádný velký sukces, Gott zpíval i po půl roce bídnou angličtinou a musel být presentován jako svého druhu exot, první zpěvák zpoza železné opony. Gott byl ovšem inteligentní a vnímavý mladý muž a právě v Americe pochopil pravidla zábavního průmyslu: tedy zejména, že chce-li uspět, musí se téměř absolutně stylisovat, musí místo sebe veřejnosti nastavit uměle vytvořený image, tedy to, co všichni známe a co si pod značkou Karel Gott představíme: vždy a za všech okolností absolutně positivní, neúnavný Mistr, který žije osaměle v nádherné vile nad Prahou, obléká se ve stylu 40. a 50. let – asi jako Mario Lanza, jenž byl v mnohém Gottovým vzorem – a, což je důležité, o nic kromě svého zpěvu se nezajímá, protože jeho hlas je takovým fenomenem, že jej k podobné výjimečnosti opravňuje.

Mimomorální, či spíš nadmorální postavení zpěváka, je právě tím, co z něj činí idiota hudby a co Milan Kundera oprávněně kritisoval: země je okupována cizími vojsky, národní elita systematicky umlčována nebo vyháněna, a do toho kdosi krásně zpívá, aniž by se zajímal, komu, o čem a k čemu. Když komunisté chtějí, aby natočil protiemigrační film Hvězda padá vzhůru (1974), bez námitek vyhoví (je to, mimochodem, neskutečná slátanina, i propagandisticky bezcenná), dají-li mu přečíst hanebné prohlášení Anticharty, nemá Gott problém ani s tím.

Ze svého image, z této ulity, vycházel K. Gott ve veřejném prostoru jen výjimečně; stalo se to třeba v rozhovoru pro německou televisi, kde hovořil o tom, jak je hrdý na to, že neemigroval, s výčitkou vůči těm, kteří tak učinili – a byli po návratu pokládáni za hrdiny (což on, hrdina konformity, samozřejmě nechápe a je tím ostentativně znechucen).

Jenže, jak praveno úvodem, pravidla zábavního průmyslu jsou neúprosná: v kontextu Gottovy smrti a celého cirkusu kolem ní, včetně pohřbu se státními poctami a státním smutkem, bude odpověď na Kunderovu nevyřčenou otázkou málo povzbudivá: chovejte se bezzásadově, vyplatí se to.

Komentáře   

+1 # Filip 2020-04-16 11:18
Kdyby o tom nemluvil důstojný pán, ani bych nepostřehl, že ta osoba zmřela. Proč bych to měl postřehnout?

Že měl hezký hlas? Ano. A? To má kanárek, či skřivan, rovněž a nedělají se vlny kolem každého mrtvého kanára.

Gott nezpíval gregoriánský chorál (a i kdyby jej byl zpíval, nikdy bych jej neznal jménem, anžto mne nezajímá, kdo to zpívá, zpívá to ad maiorem dei gloriam, nikoli pro světskou slávu, polní trávu), ani opery / operetty z těch, které poslouchá. A, opět, bylo by velmi nepravděpodobné, že by mne jakkoli zajímala totožnost toho, kdo to nazpíval. Krom toho poslouchám lidovou hudbu, leč česky ne. Takže, ano, Gott možná zpíval hezky, ale zpíval populární písně, a to je něco, co było vždy a komplexně mimo můj svět.

Takže jsem se dozvěděl, že zemřel, jenom tsk mimoděk. O to větší překvapení pro mne bylo, že měl mít pomalu státní funus. Proč? Proč by měli mrtvého kanára vozit na lafetě děla a střílet mu čestnou salvou?

Až Váš post mi odpověděl na otázku, co mi na něm "vadilo". Vlastně mi na něm nevadilo nic, ale nevydržel jsem se, například, na něj dívat, pokud byl v nějakém pořadu.

Protože byl, z mého pohledu, osobou absolutně nezajímavou, nikdy jsem hlouběji nepátral, proč mi "vadí". Teď to vím, pro absolutní absenci osobní identity.

Chvála Bohu, že to byl zpěvák, nikoli soudce, prokurátor nebo politik. Jako zpěvák té škody zase tolik nenapáchal. Kdyby měl funkci, bylo by to jiné.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)