Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Úvahy a komentáře

První obětí koronavirové pandemie v této zemi nebyl ústavní systém, jak se domnívá Václav Vlk, nýbrž kritické myšlení a schopnost racionální analysy informací. Češi si podomácku šijí ochranné obličejové roušky, v přesvědčení, že rouška – tato moderní forma králičí pacičky pro štěstí – sníží risiko koronavirové nákazy. Pozoruhodné na tom je, že na rozdíl od běžného talismanu, který přináší štěstí tomu, kdo ho nosí, jde o talisman vikarický, zástupný: nákaze zabrání nikoli u nositele, nýbrž u ostatních, kteří s ním přijdou do styku.

Osobu věřící v zázračnou moc roušek nepřesvědčíte ničím: je hluchá k argumentu, že přes tkaninu pronikne zhruba 80 % částic o velikosti koronaviru, takže (částečnou) ochranu poskytne rouška jen v případě, že je nošena nakaženým, který už má příznaky ve formě respiračního onemocnění a chrlí do okolí virový aerosol, nikoli u jedince bez symptomů, a naopak může situaci zhoršit, není-li s ní při nasazování a snímání manipulováno správným způsobem a není po použití řádně sterilisována, ani faktem, že její nošení hodnotí jako spíše kontraproduktivní např. i Světová zdravotnická organisace. Nepomáhá nic, věřící rouškián je schopen vás na místě insultovat, protože pro něj jste nezodpovědný, egoistický jedinec, který nehodlá komunitě obětovat ze svého pohodlí nic, ani pár minut strávených ušitím ochranné pomůcky (roušky průmyslově vyráběné přirozeně nejsou k mání – jsme v České republice!).

Herese tresce se arci přísně: ředitel Nemocnice Na Bulovce Jan Kvaček, který si dovolil sdělit sestrám, jež se roušek domáhaly, pravdu, má být odvolán, a lze očekávat, že obětí bude přibývat i v ulicích města.

Ale ne vše je tak špatné, jako by se mohlo jevit na první pohled. Podíváme-li se na rouškovou kampaň očima sociologa, nelze nevidět i určité positivní aspekty působení tohoto šílenství. Lidé jsou opět jednotni, stmeleni společnou vírou v ochrannou moc roušky, cítí se být solidární a tím, že si roušku musejí sami ušít, dostává se jim pocitu, že čímsi přispěli ku společnému blahu. Není proto dobře snažit se jedinci s kusem trenýrek na obličeji jeho víru vyvracet nebo jej přesvědčovat o její nesprávnosti, či přesněji škodlivosti: mýlí se, ale jeho omyl má i významné positivní konotace a nečekaný duchovní rozměr: tím, že nosí roušku, nepomáhá přece sobě, nýbrž nám ostatním! A že chudí duchem jsou blahoslavení, neboť jejich je království nebeské, to správně rozpoznal již evangelista Matouš.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4953

Originální město vyžaduje originální propagaci.

A to si, soudě podle jiných výkonů interpretky Nikoly Muchové, mohou měšťanostové ještě blahopřát, že dopadli tak dobře…

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2335

Někdejší profesor Fakulty pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického Radim Servít byl podle všeho skutečně vůl. Na rozdíl od císaře pána; v jeho případě, jak se ukázalo v běhu času, byl naopak vůl každý, kdo si to myslel.

Proč ale hovoříme o Servítovi: představme si řadu N kabinek, u každé z nich dveře, a na dveřích nápis, že Servít je vůl. V případě, že tento nápis bude na všech dveřích, nenese uspořádaná N-tice žádnou další informaci. Pokud tam arci nápis být může a nemusí, mají záchodky informační hodnotu právě N bitů, tedy, příkladmo, půjde-li o zařízení osmikabinkové, jeden byte. Je arci možné představit si záchodky, které by měly neceločíselný, případně záporný počet kabinek, a tedy informační nosič obsahující neceločíselný a/nebo záporný počet bitů?

Z hlediska Shannonovy entropie, která se v theorické informatice pro měření obsahu informace používá, je odpověď nasnadě. Informační obsah je vyjádřen počtem stavů, který může určitý systém mít, a vyjadřuje se binárním logarithmem tohoto počtu: tedy, příkladmo 256 stavů dává log2 256 = 8 bitů informace. Nosič třístavový bude mít neceločíselný počet bitů, protože log2 3 ≈ 1,585 bitů (neboli jeden trit). Jeden bit nám pro vyjádření takové hodnoty nestačí, ovšem dva bity jsou na druhé straně zbytečně moc.

K těmto úvahám jsem dospěl, když se mne na sociálních sítích kdosi zeptal, proč nechci ze svého systém vymazat právě ani bit, a nikoli ani byte, a další požádal, zda by bylo možné nějak pro laiky srozumitelně vysvětlit, co znamená např. půl bitu.

Zamyslel jsem se, a zjistil, že věc je méně jednoduchá, než se na první pohled jeví. Nejprve mne napadlo, že bychom mohli bit rozdělit na dvě poloviny, řekněme, levou a pravou, a výsledek z nich skládat aplikací operace XOR: tedy b = b1 ⊗ b2. K určení výsledku by nám nestačil ani levý, ani pravý půlbit, ale museli bychom znát oba dva.

Jenže to není ono, protože ve skutečnosti se jedná o celé bity, a jejich složením dostáváme víc informace, než kolik je b: 0 ⊗ 0 je sice rovno 1 ⊗ 1, ale není to jedno a totéž. Tudy tedy cesta nepovede.

Zkusme to jinak. Co kdyby půlbit nesl informaci, zda je ve výsledku aspoň jedna jednička, případně nula. Jeden nám opět nestačí, k výsledku se dobereme až složením dvou takových informací: je-li v b aspoň jedna jednička a aspoň jedna nula, musí to být jednička, pokud tam je aspoň jedna jednička a žádná nula, je to nula, je-li tam nula jedniček a aspoň jedna nula, je to také nula, a není-li tam ani jedna jednička a ani jedna nula, máme něco špatně a měli bychom se nad sebou zamyslet.

To už je lepší, ale pořád tu máme nadbytečnou informaci, protože pro výsledek nula existují dvě varianty. Takhle to tedy nepůjde, řekl jsem si: bude potřeba vyzkoušet jiný přístup.

Informace o obsahu jednoho bitu znamená, že jednu věc víme určitě. Půl bitu musí tedy znamenat, že víme méně než něco, tedy, přesněji řečeno, půl něčeho.

Pokud bychom věděli, že b je s pravděpodobností 0,5 nula a s pravděpodobností 0,5 jedna, věděli bychom přesně tolik, co Plato, tedy vůbec nic. Řekněme tedy, že to budeme vědět s pravděpodobností 0,5 < p < 1. Stačí stanovit p a máme kýžený půlbit. Ale ouha, taková informace se nám neskládá aditivním způsobem, protože dva probabilistické půlbity s pravděpodobností p nám výsledek pouze zpřesní: příkladmo, bylo-li by p = 4/5 a dostali bychom dva půlbity, znali bychom b s pravděpodobností 24/25. My ale musíme trvat na tom, že dva půlbity jsou přesně rovny jednomu bitu.

Nakonec jsem na to šel z opačného konce. Máme-li třístavovou informaci a použijeme k jejímu zakodování dva bity, vyplýtvali jsme 1 – log2 3 ≈ 0,415 bitů, a do těch můžeme zakodovat další informaci. Řekněme tedy, že budeme-li kodovat 0 → [0,0], 1 → [0,1], 2 → [1,0] nebo [1,1], dává nám každá dvojka na vstupu další bit, který můžeme využít pro přenos další informace. A jestliže naše kodování upravíme tak, že kombinaci [1,1] nahradíme [1,0], odebrali jsme z informace přibližně 0,415 bitu.

Takže ano, ze svého systému bych mohl smazat i méně než jeden bit, ale musel bych k tomu použít jiné než běžné kodování informace, a vážně nevím, zda by si tím databasový systém PostgreSQL, na kterém moje právnické výpočty běží, uměl poradit.

A pokud se týká Servíta, záchodky se záporným počtem dveří si asi za bdělého stavu představit nelze, nicméně informace, které nesou záporný obsah, se vyskytují poměrně běžně: zkuste si přečíst třeba Aeronet a pochopíte, co tím myslím: předtím jste věděli víc než potom. A vzhledem k tomu, že logarithmus záporného čísla je imaginární, docela nám to sedí i mathematicky.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1862

Mí čtenářové si zajisté povšimli, že se v jazyce svého blogování, a občas i jinde, uchyluji tu a tam k používání jazykových prostředků, které nejsou úplně běžné. Týká se to, již delší dobu, přechodníků, s nimiž se, píše své texty, vyloženě mazlím, resp. své texty píši, s těmito se vyloženě mazle; ba, je tomu tak, že blogpost, ve kterém neužiji ani na jednom místě přechodníku, a to nejlépe takového, který je neotřelý a nečekaný (jako právě ono se mazle), mám za neplnohodnotný a jaksi nehotový, nedopracovaný.

Užitečnost přechodníků v jazyce je nesporná: umožňují vynechávat zbytečné spojky a vyjádřit souběžnost, případně předčasnost, dvou dějů bez jakékoli další jazykové emballage, tak jak to bylo běžné kupř. v latině. Je pravda, že správné užití přechodníků není dáno každému, neb moderní školství místo těchto dovedností učí žactvo věcem praktickým, které jsou k životu mnohem potřebnější, a děti si ze školy, vedle nenávisti k vědění, odnesou příkladmo přesný letopočet vydání Zlaté buly sicilské, taxonomické zařazení lasičky (chtěl jsem napsat králíka, ale to by možná bylo vůči jisté dámě v této době necitlivé), případně vzorec pro výpočet plochy pravidelného osmnáctistěnu. Stává se tak, že přechodník, je-li k němu mluvčím nebo pisatelem vůbec přistoupeno, bývá nezřídka, po vzoru moderní ruštiny, zjednodušován tak, že se feminina singularis užívá pro všechny rody a čísla, případně se aplikuje jiným způsobem chybně: v těchto situacích se ovšem vzdělaní uživatelé češtiny spíše zachmuří, než aby pochybivšího nešťastníka tupili, seznávajíce v onom jazykovém poklesku příznak všeobecného úpadku doby.

Doba arci upadá již dlouho, o čemž svědčí tato ukázka dopisu, který – nevíme, zda skutečně či fiktivně – došel do redakce Humoristických listů někdy v polovině 20. let minulého století:

Dotaz: Co jest mi činiti spadnuv do zamrzlé vody a neuměje plovati?

Odpověď redakce: Jest vám bude čekati, až byvše ledy odplavané a uče se při tom pilně plavati.

Ano, spojit dva přechodníky tímto způsobem nelze, byť na obranu – skutečného nebo fiktivního – tazatele je dlužno kvitovat, že nechybil v samotných přechodných tvarech.

Podobnou ztrátu pro jazyk představuje spojka, resp. zájmeno an, ana, ano, ani, any, ana, které, stejně jako přechodníky, nepřežilo budovatelský elán poúnorových jazykovědců: takto přezíravě, byť, minimálně z dnešního pohledu, kultivovaně, se o něm vyjadřuje v r. 1956 brněnský filolog Miroslav Grepl, tvrdě, že k jeho zániku došlo již v polovině 19. století. Nejsem si úplně jist, rozhodně jsem an zaznamenal v Masarykově spisku o polenské vraždě, a nejevilo se mi tam nijak zvlášť neživým nebo archaickým.

Čtou-li tento můj text orgány činné v trestním řízení, zejména tedy orgány prvoliniové, měly by zbystřit, protože an je právě tím chybějícím, zapomenutým slůvkem, místo něhož do svých textů (presumptivně) k vlastnímu zalíbení a (bezpochyby!) k hrůze vzdělanějších čtenářů vkládají universální policejní spojku kdy, příležitostně ozvláštněnou variantou když.

Snad se jednou dočkám, a spojka an se do jazyka slavně navrátí, tak jako se tam, zásluhou Nejvyššího správního soudu, vrací neméně užitečné adverbium arci.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1911

Tykáme si a oslovujeme se soudruhu, vzpomněli si v Kauflandu a nařídili, jak píše Svobodná kultura, že si zaměstnanci budou povinně tykat. To je vpravdě kuriosní praxe, protože tykání je tradičně zdůrazněním rovnosti, často rovnosti v privilegiích (tykání mezi policisty – jak jsem kdysi na místě ne úplně příhodném glosoval a byl poté málem insultován, policisté si ve služebním styku tykají a oslovují se vole), ne v businessu, kde jde obvykle naopak o zdůraznění hierarchie a nerovnosti v úspěchu.

Jak víme ze Švejka, tykalo si rakouské důstojnictvo i mužstvo – arci pouze mezi sebou, nikoli navzájem, tam bylo tykání vyloučeno. Ale pozor, pouze v němčině. Na jednom místě onoho díla proto čteme Sie verfluchter Hund, Sie schäbiges Wesen, Sie unglückliches Mistvieh, ty kluku socialistická! – ano, český jazyk nebyl pouze komunikačním prostředkem, ale jeho použití mluvčího sociálně zařazovalo a vytvářelo shora vysvětlený pocit sounáležitosti a rovnosti, tedy tato věta není nesmyslná; v tomto kontextu je např. správným překladem Sie Idiot! – Ty idiote!.

Je zvláštní, že tento pocit sounáležitosti není navozován automaticky, např. potká-li policista v uniformě jiného policistu v uniformě, je tykání téměř samozřejmostí (ledaže by tomu bránil příliš velký věkový nebo hodnostní rozdíl), kdežto u železničářů nebo hasičů to není zdaleka obvyklé. A už vůbec si automaticky netykají lékaři, právníci, inženýři nebo úředníci.

Nejjednodušší to mají Angličané a Američané, protože ti tykají pouze Bohu, naopak u Poláků jsou pravidla pro volbu tykání nebo vykání ještě složitější než v češtině.

S tím se pojí další otázka, používání akademických titulů. Vždy jsem zastával zásadu, že člověk, který si dává říkat doktore nebo inženýre, má vážný problém se sebehodnocením, jež si tímto způsobem přifukuje, a to nemluvím o lidech, kteří se nechávají oslovovat pane bakaláři, případně pane diplomovaný specialisto. Musí-li někdo zdůrazňovat, že není nějaký blbec, ale příkladmo magistr umění, a tímto způsobem se představuje dokonce i do telefonu, vždy si říkám, že měl asi těžké dětství, a snažím se s ním jednat dle možností vlídně.

O stupeň dál jdou ti, kteří k akademickému titulu neustále přistrkávají svůj titul učitelský, případně své jméno vybavují jinou irelevantní ambaláží. Asi nejdál zašel v tomto směru bývalý soudruh vojenský prokurátor, nyní soudce Ústavního soudu, který se neváhá nechat uvádět jako prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof. K tomu asi není co dodat; že se jedná o pitomce, je tak každému zřejmo již ze jména a není třeba v tomto směru provádět další zkoumání.

V tomto ohledu jsou zajímavé i hřbitovy, kde je rovněž potřebné zdůraznit, že v hrobě leží vzdělaná mrtvola. Titul Dr. je tam běžný, ale viděl jsem i provedení s titulem před i za. Ještě že kameníci jsou placeni od písmene, na rozdíl – příkladmo – od grafiků navrhujících visitky.

Čímž jsme se od obchodního řetězce dostali někam úplně jinam, tedy zpět ke Kauflandu a jeho korporátní kultuře. Jakkoli mám rád dobu, kdy si lidé prokazovali úctu neustálým zdůrazňováním sociálního statusu osloveného a kdy si nový pršiplášť nekoupil jen tak někdo, ale pan lékárník nebo paní nadlesní, jest mi přece jen bližší model angloamerický, ve kterém jsou lidé k sobě zdvořilí, ale tituly používají jen velmi střídmě a v prostředí, kde se to hodí. Nápad hromadného tykání jde arci daleko dál a činí z každého zaměstnance spíše než příslušníka jednoho velkého teamu člověka rovného ve vlastní bezmoci. Nechme proto tykání těm, kterým sluší: komunistům a policistům.

49 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 11451