Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Úvahy a komentáře

Jak jsem očekával, vášnivé komentáře čtenářů k mému textu o Romech a sudetských Němcích nejenže potvrdily všechny stereotypy, o kterých jsem psal, ale ukázaly i na některé další, o nichž jsem se nezmínil.

Asi nejdůležitější moment, který jsem opomněl, je syndrom hledání viny. Češi trpí utkvělou představou, že nejprve je třeba určit, kdo je ethnickými neshodami vinen, a podle toho je případně řešit – anebo neřešit, ukáže-li se, že viníkem je menšina. Tak je tomu ovšem vždy, a cizinec, který to nevidí nebo neuzná, je podlec a nenávistník jako druhdy Lord Runciman. Jsou-li vhodné historické podmínky a nikdo nehlídá, Češi-holubice s menšinovým ethnikem naloží způsobem, jaký jeho vině odpovídá, tedy genocidou.

Že ne? Ale jakpak to, moji drazí? Vy se snad nepamatujete na – Čechy spravované – vyhlazovací tábory pro Cikány za války a na koncentrační tábory pro Němce těsně po ní?

Za druhé je charakteristické vytváření mythů o menšinách. Jeden z diskutujících se mi snažil vysvětlit, že o věci nic nevím, jelikož Prahu obývají mírní, civilisovaní Romové. To v takové Karviné, panečku…! Že je potom ale nepatřičné soudit pražské – potažmo všechny – Romy podle těch karvinských, lidového myslitele přirozeně nenapadlo.

Delegitimisační mythus existuje i ve vztahu k sudetských Němcům, a je to shodou okolností jedna z nejsilněji zakořeněných českých historických lží. Mám na mysli mythus o vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938. Češi jsou schopni vám ad nauseam vyprávět srdceryvné příběhy vlastních předků, kteří byli těmi hnusnými nacisty-Sudeťáky vyhnáni do vnitrozemí, oloupeni o vše, potupeni a znásilněni. Ve skutečnosti je to lež: jak prokazují statistické údaje, na konci války žilo na odstoupených územích více českých obyvatel než na jejím začátku.

A za třetí je příznačná demonisace každého, kdo nesdílí ve vztahu k menšinám většinové stanovisko. V diskusi to schytal Michael Kocáb. Ne, že by jeho politika měla nějaký výsledek, ale důvodem je, že podobně jako Petr Uhl přistoupil k problematice aktivisticky a nikoli systémově. Přesto je pro diskutující Čechy patentním bídákem, osobou zralou na veřejný lynch. Podobné to bylo před válkou: kdo psal o Němcích něco jiného, než si přála slyšet česká většina, obvykle se se zlou potázal a stal se zrádcem národa a kandidátem na poválečnou odplatu v rámci retribučních dekretů.

Toť tedy v kostce obraz příslovečné české tolerance a schopnosti žít na jednom území s někým, kdo není ochoten zcela se majoritě přizpůsobit.

40 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5050

Musí to být věru povyražení pro redaktory Janem Čulíkem nelítostně kritisované České televise, dočíst se o další krisi, která postihla redakci jeho Britských listů. Usnesení z mimořádné valné hromady tohoto deníku si nezadá s oficiálními komuniké ÚV KSČ z let nejtužší normalisace. Dozvíme se zhruba tolik, že odpovědní se sešli, podiskutovali a vyměnili si názory (rozuměj za ten předsedův, resp. šéfredaktorův), načež setrvali v delší přátelské debatě…

Protože Britské listy znám velmi důvěrně z doby, kdy jsem s nimi spolupracoval jako jejich redaktor, celkem dobře chápu, jakou frustraci musí v posledních letech Jan Čulík prožívat. Jeho medium, které podle jeho vlastních proklamací vzkvétá a do širého světa voní svou demokratičností a liberalismem, bylo nevratně zaškatulkováno jako krajní levice a přestože mnozí je čtou, jen málokdo to dozná a co je hlavní a co musí bolet nejvíc, vůbec nikdo z něj necituje. Britské listy již více než pět let existují jen v podobě jakési mediální zombie, něčeho, co sice nepřestalo vycházet, ale čeho dobrý ton velí se štítit.

Chyba je ovšem jen a pouze u samotného Čulíka, jeho chaotismu, nekoncepčnosti a neschopnosti opustit posice, v nichž ustrnul ve druhé polovině 90. let, a rhetoriky, jíž se několikrát po sobě diskreditoval. Těžko může být kritikem ostatních novinářů někdo, kdo není schopen rovnoprávné diskuse s ostatními a kdo se musí mocensky zaštiťovat směšnými systémy pravidel typu 1) rozhodovat budeme demokraticky hlasováním; 2) kdykoli se výsledek hlasování nelíbí šéfredaktorovi, platí názor šéfredaktora.

Jana Čulíka je mi v tuto chvíli téměř líto: svým Britským listům věnuje již 15 let nemalé pensum úsilí, redigováním stráví každý den několik hodin, a výsledkem je posměch, který může stěží kompensovat cca dvacet tisíc korun měsíčně, které Čulík ze sponsorských příspěvků pro svoji potřebu tacite inkasuje.

Na druhou stranu nelze než konstatovat, že má to, co si svým samolibým, mentorským chováním vysloužil: jeho ješitnost z něj udělala komickou figurku, kašpárka, u kterého zataháš za korálek na nitce a bavíš se tím, jak figurka vesele rozhazuje ručičkama a nožičkama. Škoda, jako novinář a intelektuál měl určitě na víc.

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2355

Můj první mobil pro normu GSM byla briketa Sony CM-DX 1000, přístroj robustní, těžký, odolný a absolutně nezničitelný – ano, vydržel mi snad pět let a dodnes na něj vzpomínám s láskou… Poté jsem si pořídil v rychlém sledu tři telefony víceméně zapomenutelné, flipper Bosch 908, Bosch 909 Dual S a stříbrnou Motorolu Timeport 260, jejíž uživatelské rozhraní, jak jsem dodnes přesvědčen, musel navrhovat konstruktér s těžkou dysfunkcí mozku. Poté jsem se pokorně vrátil k nokiím, a vystřídal modely 8310, 6610, 6230, N73 a N95, který jsem kombinoval s tabletem N810.

Jsem konservativní člověk a každou změnu jsem proto přijímal s nelibostí, maje za to, že mobil hodný svého jména musí vydržet nejméně tři roky, což nokie rozhodně nesplňovaly: po třech letech byly kontakty na klávesnici zoxidované, mechanické části ošoupané a celek harmonoval tak nejspíš s představou majitele, který právě prodělal osobní bankrot.

Jedinou výhodou bylo relativně podobné ovládání, takže za pár dní jsem nevěděl, že mám nový mobil. To se však změnilo poslední výměnou: pořídil jsem si model N900 a i když jsem zvyklý na ovládání Maemo Linuxu v Nokii N810, vše je zcela jinak.

Jako tablet je přitom N900 vynikající (screenshot 1, screenshot 2), velmi rychlý procesor umožňuje pracovat s elektronickými dokumenty, které si ze své spisovny nahrávám na paměťovou kartu, na rozdíl od typu N810, v reálném čase, hardwarové vybavení je na úrovni doby, velikost paměti dovoluje pohodlný multitasking (ten je u N810 možný rovněž, nepředstavujeme-li si pod ním více než trhaný běh dvou úloh), a co je rovněž důležité, otevřená architektura dává možnost si cokoli, co nám chybí, prostě dopsat, třeba i v Pythonu, jenž je v Maemu velmi dobře implementován.

Práce s N900 jako s mobilním telefonem je ovšem hotová katastrofa. Zcela jednoduché úlohy, jako např. poslat SMS volajícímu, jehož hovor jsme odmítli, jsou něčím, co tvůrci softwaru prostě neřešili, a když člověk přenese ze stávajícího přístroje seznam kontaktů, s hrůzou zjistí, že programátoři jaksi pozapomněli implementovat koncept standardního telefonního čísla, tudíž chci-li zavolat známému, jemuž jsem pravidelně volal na jeho defaultní číslo, mám najednou na výběr ze šesti jeho ničím nerozlišených mobilů a hledej, šmudlo.

Telefon nepodporuje MMS, což mi nevadí, ježto jsem stejně nikdy žádnou neodeslal, vystačiv si vždy s e-mailem, některé věci bych ale očekával vyřešeny profesionálně, příkladně možnost nastavit polohu widgetů na displeji bez risika, že si prstem nebo stylusem při posunu widget omylem odstraním, anebo, budu-li ho chtít posunout příliš k okraji, automaticky přeskočí na vedlejší obrazovku.

A tak, uvidíte-li někde člověka skloněného nad černou krabičkou, po které se zoufalým výrazem přejíždí prsty, raději ho tiše obejděte a ponechte jeho osudu; v těchto chvílích bývají majitelé N900 extremně agresivní a přecitlivělí a mohlo by se stát, že v případě netaktní poznámky vyzkoušejí rozsah v přístroji vestavěného akcelerometru o vaši hlavu.

11 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2152

Bohumil Doležal na svém blogu poukazuje na zajímavý paradox: zatímco podle průzkumu agentury Factum Inventio (příhodný název: fakta si vymýšlejí) pociťuje k Židům antipathie (eufemisticky vyjádřeno nechce je za souseda) jen 18 % Čechů, ve vztahu k Israelcům je to celých 40 %.

Je to pozoruhodný úspěch antisemitské propagandy levicových mainstreamových medií, jež dokázala stvořit mythickou bytost, Israelce, rozuměj monstrum, které s krví podlitýma očima vraždí po desítkách nevinné Palestince (což, jak by průzkum jistě ukázal, není z hlediska neobliby to samé jako Arab). A zatímco Židé nám vadí jen trochu, Israelce nemůžeme ani vystát, jelikož jsou to vesměs hrubí násilníci a vrazi palestinských neviňátek.

Docela by mne zajímalo, kolik bylo za posledních 50 let palestinských obětí (včítaje v to i sebevražedné atentátníky), a o kolik to bylo méně než počet Němců, které jsme my, mírumilovní a jemní Češi, dokázali pozabíjet během pár měsíců po poslední válce…

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1947

Via Yenya.

Některé poloostrovy prostě mají smůlu, jak vypadají…

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1219