Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Úvahy a komentáře

Minulý čtvrtek byl v Clevelandu ve státě Ohio pohřben Ctirad Mašín, legenda a jeden z mála nezpochybnitelných hrdinů protikomunistického odboje. Český stát na obřad vyslal jiného odbojového hrdinu, ministra obrany Alexandra Vondru. Rozdíl mezi oběma hrdiny je v tom, že první se postavil nelidské diktatuře na odpor se zbraní v rukou, druhý podepsal jisté, obsahem velmi umírněné, politické prohlášení. Prvnímu hrozil trest smrti, druhému nejvýš několikaměsíční pobyt v komunistickém kriminále.

To nemohli Češi vyslat na pohřeb někoho vhodnějšího? Nemohli. Vondrova odbojářská činnost tam dodnes platí za něco velice odvážného, čeho se v celé zemi odvážily zhruba jen dvě tisícovky lidí, a ostatně, i kdyby chtěli, nikdo vhodnější ve vládě není: ostatní ministři, pokud nebyli v emigraci a měli na to už věk, vesměs v té době jen spořádaně kolaborovali, zdobili okna papírovými vlaječkami, chodili do prvomájových průvodů a jednou za čtyři roky zvolili komunisty schválenou kandidátku Národní fronty. Vondra je mezi nimi vskutku hvězdou, disidentským králem mezi jednookými.

Nechci snižovat zásluhy současného ministra obrany, jen poukázat na to, jak se česká společnost za 45 let komunistické výchovy nového člověka změnila, což si uvědomíme právě jen v situaci, kdy se tyto dva světy střetnou, tak jako minulý čtvrtek v Clevelandu.

Jsme prostě už jiní, asimilovaní, domestikovaní, komunistickými školami dokonale indoktrinovaní. Když se pak náhodou setkáme s authentickými odbojáři, jako byli Mašíni nebo do jisté míry i Vladimír Hučín, reagujeme hystericky, v panice a s naprostým neporozuměním.

Dobře vychovaný – třebas i mírně vzpurný – otrok si s člověkem, který si vlastním přičiněním a s nasazením života vybojoval svobodu, nikdy neporozumí.

Nelze než se smířit s tím, že rozhodujícím faktorem při vývoji jazyka není logika, nýbrž účelnost. Proto antisemitství znamená aversi k Židům, nikoli ke všem Semitům, homofobie a ne homosexualofobie je odpor k homosexuálům, většina bývá nadpoloviční a nikoli prostá, a to přes jisté – nemalé – utrpení, působené všem, kteří by chtěli mít v jazyce stejný pořádek jako v dobře uspořádané knihovně nebo v uklizeném šuplíku s nářadím.

Trpím, leč smiřuji se. S čím se arci smířit nemohu, jsou pokusy učinit jazyk lepším uměle, ex cathedra a mocensky: je nepochopitelné, že soudíme prokurátora Vaše, a přitom ponecháváme nepotrestány jazykové zločince, kteří se na konci 50. let podíleli na komunistické genocidě pravopisu, jež za sebou nechala češtinu primitivnější, chudší, plošší a zošklivělou, její uživatele osvojující si cizí jazyky pak tápající, zda v tom či onom slově psát -t- nebo -th-, ježto jazyk mateřský jim přestal být užitečným vodítkem.

Ač člověk mírný, jsem přesvědčen, že Ústav pro jazyk český, centrum a hnízdo těchto sociálně-jazykových inženýrů, je nutno vzít útokem, personál vystřílet do poslední sekretářky, budovy vypálit a děti pavědců odevzdat k převýchově dobrým jazykově konservativním rodinám, aby je již nikdy nenapadlo pokračovat ve zhoubném díle svých rodičů.

Vyšel jsem si včera na večerní procházku. Když jsem krátce před jedenáctou vyrazil, první, co jsem, vyšed z domu, spatřil, byl kropicí vůz, an projížděje Seifertovou ulicí směrem do centra (Pražáci by ten směr asi nazvali z centra, ale my Žižkované víme své) intensivně kropí. Tentýž vůz jsem pak spatřil v opačném směru, rovněž v akci, těsně před jednou.

Je pravda, že včera v Praze pršelo jen trochu a větší déšť je očekáván až dnes, ale přesto se nemohu zbavit obsedantní představy, že onen vzorný komunální podnik, jemuž kropicí vozy patří, se na nějaké počasí neohlíží a kropí ulice podle harmonogramu, klidně i v dešti.

Stalo se, že si můj byt, resp. kuchyni, oblíbila dvojice strak. Jsem zvyklý nechávat v létě celý den otevřená okna, a straky, seznavše mou celkovou dobrotivost (jakož i to, že evidentně nepatřím k nejobratnějším savcům), počaly mne pravidelně navštěvovat. Když rozklovaly chléb, kterým jsem měl na jídelním stole volně položen a zabalen v mikrothenovém sáčku, zkoumají další možnosti, čeho – jedlého či jinak atraktivního – se v bytě zmocnit.

Podle internetových zdrojů patří straka k nejinteligentnějším ptákům, což mohu potvrdit: obě jsou milé a velmi společenské. Problémem ovšem je, jak se jich zbavit. Jsem proti jakémukoli násilnému řešení – ostatně jedná se o národní zvíře – takže optimální variantou se jeví methoda preventivního odstrašení. Mám arci určitou obavu, že když přijdu do prodejny domácích potřeb a budu chtít stolního strašáka, nejspíš nepochodím. Proto si asi budu muset strašáka zhotovit svépomocí.

Může někdo doporučit vhodný návod, anebo by mohl hotového strašáka na potřebnou dobu zapůjčit?

Poté, co jsem zveřejnil nové logo našeho sudetoněmeckého spolku, obrátilo se na mě několik lidí, jednak s oceněním a pochvalou – za něž upřímně děkuji a tímto předávám dál autorovi – jednak s dotazy týkajícími se heraldické správnosti znaku.

Odpovídám: ne, znak rozhodně není heraldicky korektní, a to proto, že chybná je už jeho předloha. Porušuje totiž nejzákladnější heraldické pravidlo, že na barvu se nesmí umístit barva (a na kovu nesmí být kov). Kromě toho je pochybná celá pravá část erbu (heraldik by řekl levá, oni to počítají opačně), v níž má být symbol Řádu německých rytířů, ale tím byl vždy černý kříž ve stříbrném poli, nikdy červený v černém, a konce ramen kříže nebyly po vzoru maltézského kříže nikdy ostře vykrojené, ale byly buď rovné anebo mírně vykrojené do oblouku. Kříž je to ostatně tradiční, je identický s tím, který byl udělován jako nacistické válečné vyznamenání, a změna provedená neznámým autorem je neobhajitelná.

Je patrné, že erb není tradiční; protože sudetští Němci neměli až do r. 1918 důvod vyjadřovat společnou identitu, neměli ani žádný společný symbol, a je zjevné, že tvůrce erbu se ani tímto problémem příliš nezabýval: na prsním (heraldici říkají srdečním) štítku je symbol Egerlandu a k tomuto regionu se vztahuje i řádový kříž, údajně s odkazem na komendu řádu v Komotau (dnešním Chomutově).

Na znak sdružení tedy nezbývá než nahlížet jako na dílo užité grafiky, jistě zdařilé, spíš než jako na erb v pravém slova smyslu. Což je možná škoda, protože necháme-li heraldiku při návrhu znaku za dveřmi, zbavujeme se dobrovolně asistence toho oboru lidské činnosti, jenž má za sebou přes osm století nepřetržitého vývoje a který se dobral značné sofistikovanosti, plně srovnatelné s tím, jehož dosáhla např. typografie.

Je pozoruhodné, jak hluboce jsou pravidla heraldiky v našem kulturním povědomí zakořeněna. Vezměme třeba shora zmíněné pravidlo, že na barvu nesmí být umístěna barva a na kov kov. Na vysvětlenou, kov byly světlé barvy, zlatá nebo stříbrná, a barva byly všechny barvy ostatní (vyjma tzv. barev přirozených, užívaných na přírodních motivech erbů), tedy tradičně černá, červená, modrá, purpurová a zelená.

Původním smyslem pravidla bylo zajistit dobrou rozeznatelnost erbů; také bychom mohli dodat, že lidské oko se dokáže přesně zaostřit jen na jednu vlnovou délku, proto hrany červená-modrá nebo červená-zelená působí nepříjemně a rušivě. Když se podíváme na dnešní dopravní značky, vidíme, že respektují nejen toto pravidlo, ale používají, kromě purpurové (jež je na erbech ovšem vyhrazena prelátům a má tedy speciální význam), výhradně erbovní kovy a barvy (tinktury). Jediná značka, která základní heraldické pravidlo nerespektuje, hlavní silnice, na nás obvykle už od dětství působí jako podivná, vymykající se ze systému. A – minimálně na mě – působí nepřirozeně třeba i americké nebo australské značky, jejichž pole je provedeno v tmavožluté, resp. oranžové barvě. Je to opravdu kvůli tomu, že tato barva není klasickou erbovní tinkturou?

Anebo israelská vlajka: instinktivně bych na ní Davidovu hvězdu nakreslil modrou, ale obvykle se tam používá azurová, ležící mimo (evropský) heraldický systém tinktur.

Na heraldice mě vždy fascinovalo, že heraldik byl schopen vyjadřovat se symbolickým jazykem natolik precisním, že podle toho, jak sepsal do erbovního listu blason, tedy algorithmický popis erbu, dokáže jiný heraldik o několik set let později erb nakreslit, a to s výsledkem, který se od původního liší jen minimálně.

A také to, jak heraldická terminologie zakonservovala stovky let starý jazyk. O české to tolik neplatí, i když je pravda, že jejím termínům jako kolčí přilbice, točenice, krokev, překrývadlo nebo ostrev dnes laik už neporozumí, podobně jako tomu, že se rozlišuje směr šikmo (tedy /) a kosmo (tedy \). Daleko více fascinující je ovšem angličtina, která uchovala starofrancouzské termíny, jimž už ovšem nerozumějí pro změnu ani Francouzi. Tak třeba tinktury: ani jedna se nejmenuje tak jako barva občanská: or, argent, azure, gules, purpure, sable, vert. Totéž platí pro geometrické uspořádání prvků, takže blason bendy sinister sable and argent je každému heraldikovi dokonale srozumitelný, ačkoli běžný uživatel anglického jazyka z něj pochopí pouze spojku and.

A kromě toho, erby jsou krásné a ve své jednoduchosti, nebo i díky ní, graficky dokonalé: ačkoli mám jako konservativní člověk výhrady k tomu cirkusu, který se v posledních desetiletích rozpoutává kolem monarchie v Anglii, erb Kate Middleton předtím, než uzavřela sňatek s princem Vilémem (blason: on a lozenge, per pale azure and gules a chevron or cotised argent between three acorns slipped and leaved or), pokládám za výtvarně dokonalý.

Kdyby pro nic jiného, erby jsou užitečné k tomu, abychom si uvědomili, že i před stovkami let žili na této Zemi velmi chytří a nadaní lidé, a cítíme-li se vrcholem historie, jsme možná jen newtonovskými trpaslíky, kteří stanuli na ramenou obrů.

Aktualisováno.
A samozřejmě také zákaz stání a zákaz zastavení – jak jsem na ně mohl zapomenout!