Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Úvahy a komentáře

Miluji architekturu, protože architektura nedokáže lhát, je schopna se nejvýš přetvařovat. O době, ve které vznikla, a o lidech, jimiž a pro něž byla postavena, nám architektura přináší jedno z nejauthentičtějších a nejpřesnějších svědectví, jaká jsou nám k disposici. Ovšem, i některé budovy z naší doby přežijí a budou jednou památkově chráněny, vypovídajíce našim potomkům, jací jsme byli – a ani na chvíli nepochybujme o tom, že to budou příkladmo stavby podnikatelského baroka nebo satelitní městečka, neboť práva těmi je naše doba nejvíce charakterisována a jimi je výjimečná.

Rád si čtu v knize architektury. Procházím se vilovými čtvrtěmi i ulicemi mezi bloky prvorepublikových nájemních domů, a obdivuji mistrovství starých architektů a jejich smysl pro esthetiku jednoduchých geometrických tvarů, risalitů, říms, oken a střešních štítů. Průčelí domu, to je hotové malířské plátno!

Vezměme nárožní dům v Ostravě na ulici 28. října, kde dnes sídlí dopravní podnik. Až na drobnou úlitbu stavebníkovi v podobě hlavy medusy nad vchodem do residenčního traktu je výsledek dokonalý. Existují arci i odstrašující příklady, jak s plátnem naložit, třeba tato vilka v Kolíně: z geometrických tvarů tam chybí snad jen Möbiova páska. Některé prvky, kupř. třídílné okno v přízemí, nejsou samy o sobě architektonicky špatné, ale výsledné spojení je strašidelné. Nebo tato věc, kterou jsem kdysi objevil v pražské Troji. Chaloupko, kdo v tobě přebývá? Radši ani nechtějme vědět… A na Žižkově na Parukářce máme ukázkový příklad kombinace neslučitelných funkcí: v přízemí toalety přilehlé restaurace, v prvním patře vyhlídková terasa. I to je architektura, jejímž prostřednictvím město se svými obyvateli a návštěvníky komunikuje.

Architektura je i výjimečnou příležitostí porovnat se s předky takříkajíc v téže disciplině: létáme na Měsíc, máme fantasticky výkonné počítače a mobilní telefony, umíme přečíst lidský genom, ale zatímco po primitivních obyvatelích této planety, žijících na území našeho státu v dávných dobách, zbylo toto, my zanecháváme svým potomkům tohle.

Psát chci arci o jiné stavbě, o budově sokolovny v Bakově nad Jizerou. Projekt místního rodáka Josefa Studničného dokončený v r. 1926 říká o organisaci, pro niž byl postaven, víc než police knih: ta sokolovna není ničím jiným než sakrální stavbou, chrámem, se vstupním portálem a s věží zakončenou plastikou ptáka, jenž nikoli náhodou připomíná křesťanský kříž s postavou umučeného Ježíše Krista – krucifix. Přesně tak to je: naši předci, propadnuvše národnímu ideálu, odvrhli křesťanství a na jeho místo postavili službu národu, denominační sokolismus.

Rovněž tak není náhoda, že konkurenční tělovýchovné jednoty provozované pod záštitou katholické církve, Orel, mají své orlovny sice rovněž honosné, ale visuálně jsou to pouhé tělocvičny. A také je zřejmé, proč si Sokol s Nesokolem nikdy neporozumí, ledaže by druhý pochopil, že sokolství není láska k tělovýchově spojená s láskou k vlasti, ale jeho podstata je transcendentální, tedy že sokolské hnutí je od základu koncipováno jako surogát náboženské víry.

Je dobré dívat se kolem sebe, a snažit se rozumět tomu, co vidíme, majíce přitom na paměti, že důležité věci o této zemi a její historii jsou často zapsány jazykem architektury.

Aktualisováno.
S odstupem jsem změnil názor na vilku v Kolíně: její až hundertwasserovská rozrůzněnost je zjevně záměrem, nikoli projevem tvůrčího neumětelství, a podobně jako si člověk může zvyknout na svéráznou orthografii Oprásků, která je stylotvorná, lze si zvyknout si i na toto dílo.

V době příhodně mediálně skoupé, po kontroversi ohledně maffersdorfského rodáka Ferdinanda Porsche, kterýžto by podle jedněch měl, podle jiných neměl být v onom místě vyznamenán pamětní deskou, zdá se vypukat skandál další, týkající se osoby zaručeně ethnicky nezávadné, Bohumila Hrabala. Ten druhdy vystudoval nymburské gymnasion, a jelikož se blíží sté výročí jeho narození, vznikl nápad ono po literátu pojmenovat. Osnovatelé záměru však tvrdě narazili u části místní populace: ježto Hrabal nebyl vzorným studentem a jeho život byl vůbec notně nepříkladný, takovou poctu si nejslavnější český spisovatel 20. století nezaslouží. Nepomohly poukazy na to, že Hrabal snad přece jen nebyl takový trouba, když později vystudoval právnickou fakultu a získal titul JUDr., což by jej mohlo v očích průměrného občana částečně rehabilitovat: gymnasion v královském městě Nymburce se prostě podle takového budižkničemy jmenovat nemůže.

Bohumil Hrabal znal dobře své Čechy, a k instalaci pamětní desky v místě zbourané ulice Na hrázi v Praze-Libni, kde dlouhou dobu žil, se vyjádřil pamětihodnými slovy Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čurají psi. Nežil tak, aby se mohl stát vzorem, zato napsal několik knih, které si každý vzdělaný Čech ve dvaceti letech přečte a po zbytek života o nich přemýšlí, protože se v nich dotkl těch vůbec nejdůležitějších otázek lidského bytí, a o českém národě se vyslovil s takovou příkrostí, že aby mohl být vůbec jeho průměrným příslušníkem recipován, bylo nutné jeho dílo poupravit a proměnit je na cosi bytostně jiného, česky milého, vlídného a až televisně laskavého, čehož se – arci kongeniálně – ujal režisér Jiří Menzel (který jistě po své smrti s přejmenováním čehokoli po své osobě potíže mít nebude). Mimochodem, pokládám za symptomatické, že Češi Hrabalovu trpkou ironii nepochopili a vyloživše si ji explicitně, desku v oné snížené výšce mu skutečně odhalili.

Důvody, proč by neměl být oceněn Porsche, jsou poněkud jiné, a největším škraloupem na jeho životě je, že nebyl Čech (ovšemže byl Čech, ale to Čechovi nevysvětlíte…). I při podlehnutí totalitní ideologii se s oblibou rozlišuje: co dovoleno našinci, je u cizince těžkým prohřeškem, který nevykoupíš ani světovým věhlasem. O členství v KSČ se u českých velikánů většinou ani nemluví, a když, tak s chápavým podotknutím, že taková byla doba – a zkrátka se to muselo. Cizinec, aby byl oceněn, musí buď Čechy zvláště vyzdvihnout (Meine Prager verstehen mich! – arci je nejasné, nakolik hudební genius mínil Čechy ethnické, v oné době toliko nascentní, a nakolik německy hovořící obyvatele Prahy), anebo by jimi minimálně neměl být okraden: pamětní deska odsunutci v sobě obsahuje nezanedbatelný prvek přiznání viny, a tu se členství v SS jako zástupný důvod zatracení náramně hodí.

Aktualisováno.
Věrolomní Teutoni na kontroversi promptně zareagovali a odvezli si z Vratislavic/Maffersdorfu zapůjčené automobily. Je to, domnívám se, výchovné: některé věci prostě nelze mít zároveň, kupř. válečného zločince a slavného rodáka v jedné osobě.

Miluji tyhle pokusy, jak se Češi snaží převzít zahraniční obchodní modely. Kupříkladu dnes: z čísla 777466995 mi zavolala dáma a představivši se jako Bratková z Telefónica O2, otázala se, zda hovoří s majitelem mého telefonu. Hovor byl arci krátký a ač to ze záznamu není patrno, ukončila jej ona a nikoli já, nejspíše poté, co jí došlo, že mi dnes nic neprodá, ani kdyby se rozkrájela podélně i napříč. Ano, miluji tyhle pokusy, jak Češi přebírají zahraniční obchodní modely…

Pro nedůvtipné – jsou-li snad mezi ctěným čtenářstvem tací – dodávám, že skutečný zaměstnanec Telefóniky velmi dobře ví, jak se jmenuje majitel telefonního čísla, na které volá, a rozhodně, ale rozhodně mi nebude telefonovat z aparátu patřícího dle prvního trojčíslí nikoli O2, nýbrž Vodafonu. Takže fail, zkuste to znovu, Bratková!

Po 136 dnech prolomila Věra Tydlitátová slíbené mlčení a obnovila aktualisace svého blogu, kterýžto v lednu po presidentských volbách opustila, prohlásivši, že odplouvá za Obratník Jednorožce.

Vítejte zpět, velikánko slova, a jen do nich!

Tři události rozvířily povolebně dosud emočně rozjitřenou českou kotlinu, a rád bych se k nim, v doležalovském stylu, aspoň stručně vyjádřil:

  • Má naprostou pravdu Štěpán Kotrba, že komentář Adama Drdy nemá ve veřejnoprávním mediu co dělat, a nemají pravdu ti, kteří prvého zatracují a druhého hájí. Důvodem není, že by politické komentáře musely být vždy a za všech okolností přísně neutrální – takové by byly k nečtení – ale že se, abych tak řekl, v tomto případě Drda a Český rozhlas minuli o circa dvě cenové skupiny.
  • Sociální sítě mesmerisovalo trainingo-developmentové (nebo snad náborové?) video McDonald's a jeho hrdinka, Katka proletářka. Zejména levicoví spoluobčané jsou pohoršeni, ježto pozoruhodné dílko předkládá ke zhlédnutí smutnou skutečnost, že místo od demokracie původně očekávaných pečených holubů do úst je dnes vrcholem představitelného společenského vzestupu právo nosit žlutou jmenovku ve frančíse globální korporace; já, notorický asociál, zůstávám arci klidný, videem se skvěle bavím a říkám si: Nu co, možná ses měla líp učit, Katko!
  • Emocemi překypuje rovněž zpravodajství z ubytovny v Krásném Březně, odkud mají být vystěhováni romští podnájemci, což je prý strašlivá nespravedlnost, a o Romy by se měl za těchto okolností postarat stát, případně město. Nemyslím si to, a jsem naopak přesvědčen, že tento druh aktivismu nesmírně posiluje rasistické předsudky. Nejbližší pomocnou ruku najde každý, i Romové, na konci vlastního ramene, a nechtějí-li být majoritou vnímáni jako parasité a vyděrači, neměli by se tímto způsobem chovat.