Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Školství

Věnováno všem nevinným obětem základního školství.

Stalo se, že jsem – arciže naprosto proti své vůli! – byl vtažen do procesu, jemuž se z jakéhosi důvodu v této zemi, jakož i jejím kulturně, civilisačně a historicky spjatém zahraničí, přezdívá proces vzdělávací. Jak k tomu došlo, není pro účely našeho vyprávění podstatné; podstatným je naopak děs, který se mne zmocnil poté, co jsem byl nucen seznámit se s tím, jak v řečeném prostoru probíhá vzdělávání základní školou povinných dětí.

Maturity jsou letos velkým thematem. O tom, že by člověk na prahu dospělosti (maturitatis) měl vědět o existenci postavy Jidáše Iškariotského, nehodlám polemisovat, leč zaujala mne jiná úloha, jíž examinantům uloženo vypočítat spotřebu papíru na čepici, jež má tvar rotačního kužele a středový řez tvaru rovnostranného trojúhelníka o straně zvící 16 cm. Nemíním teď řešit otázku, že takto zadaná úloha dosti nelogicky předpokládá, že papírová čepice měla dno, ale to, že od studenta se očekává, že si pamatuje vzoreček pro výpočet plochy rotačního kužele, kterýž aplikuje a vyjde mu správný výsledek.

Vzorečku již desítky let neznám a musel bych se medle prohlásit za kanonicky nezpůsobilého maturitní otázku řádně, tedy dle něj, vyřešit. Což samozřejmě neznamená, že bych odpověď nedokázal podat. Plochu pláště bych si rozdělil na nekonečný počet trojúhelníků o základně dx a výšce L (tzn. 16 cm), a protože každý z nich má obsah 1/2 L dx, vyšlo by mi pro plochu pláště 1/2 L π L = 1/2 π L2, k tomu plocha základny π (L/2)2, celkem nějakých 3/4 π L2 = 192 π cm2. Anebo bych si plášť v duchu rozvinul a řekl si, že celý kruh by měl obsah π L2, ale my z něj máme pouze 2 π (L/2) lomeno 2 π L, tedy polovinu, plocha pláště je tedy 1/2 π L2, no a dál je to stejné.

Mozek by se ani v jednom případě zvláště nenamohl, ba spíše ani nezahřál, avšak neuměje vzoreček, asi bych neprošel. Protože podstatou vzdělání, aspoň toho českého, postkomunistického, není dokázat řešit problémy, ale biflovat, nabiflované odříkat a zapomenout. Což je ostatně velmi patrno i na mnoha z těch, kteří s úspěchem prošli školstvím vysokým.

Zdroj: MěÚ Valašské Meziříčí

Pěknou shodou okolností právě v době, kdy soud rozhoduje o právu veřejnosti seznámit se s projevy Adolfa Hitlera bez ideologických úvodníků, objevila se na sociálních sítích zpráva o dění ve Valašském Meziříčí, jehož mateřské školky dostaly dárek: chodítka Walkodile, do nichž lze děti vedené na procházku pomocí atraktivních barevných postrojů připoutat a zabránit tak třeba jejich vběhnutí pod auto.

Děti na fotografii jsou dle popisu šťastné, taktéž na propagačním videu (kdo by v takovém postroji nebyl!), ten, kdo obchod zprostředkoval, jistě také – nabízí-li se v zahraničí jeden kus za sto dolarů, je v ceně 50 tisíc za dva opravdu šťavnatá provise pro všechny na obchodu zúčastněné. A hlavně, je to všechno pro dobro dětí: ty se již v útlém věku naučí, že pro individualitu není v naší rozvinutě demokratické konsumní společnosti místo, a bude-li výchova v tomto stylu pokračovat, za pár let je ani nenapadne, že by si snad chtěly přečíst projev Adolfa Hitlera, aniž by se předtím dozvěděly, co si o přečteném mají a smějí myslet. Bude to generace nekomplikovaných, nekonfliktních, sluníčkových lidí, takových, jakým je rozkoš vládnout.

Aktualisováno.
Objevil jsem stránky dovozce, z nichž vyjímám:

20.9.2013
Mezi pokroková města, která se aktivně zapojila do projektu Walkodile se nyní řadí i město Znojmo. Pan místostarosta Jan Grois předal nadšeným dětem "krokodýly" ze kterých měli velkou radost i paní učitelky. Chtěli bychom touto cestou poděkovat vedení města za pozitivní přístup k problematice BESIP.

Ano, pokrok, to je to slovo…

Myslím, že kdyby firma vyráběla pouta pro Vězeňskou službu, jejich marketingové oddělení by popsalo nadšení vězňů, kteří ani nemohli dospat, jak se na nové medvědy těšili.

Před nějakými třiceti lety jsem se, coby gymnasista, zúčastnil celostátního kola mathematické nebo fysikální olympiády (případně jiné studentské soutěže, na čemž nyní nezáleží), jež se konalo v Čáslavi, v jejímžto rámci byli účastníci vyvezeni na exkursi po blízkých památkách, mimo jiné do Kutné Hory. Při prohlídce tamní nekathedrály, p. t. farního kostela Sv. Barbory, se průvodce zmínil o maďarském králi Matyáši Korvínovi a jelikož exkurse byli účastni soutěžící ze Slovenska, neodpustil si výtku, jak mylně je tato historická osobnost na Slovensku a najmě pak v Maďarsku hodnocena. Jeden z přítomných pedagogických průvodců, slovenský Maďar, se s ním okamžitě dostal do sporu, načež se návštěva památky proměnila v poučnou historiografickou rozpravu. Pánové si nakonec nenafackovali, leč v dobrém se nerozešli. Kuriosní: ač komunisté měli svůj vědecký výklad historie vyladěn takříkajíc do posledního šroubku, na Hunyadiho-Korvína se zapomnělo a tak si jednotlivé ruské satelity vykládaly osobnost po svém, správného řešení souladného s vědeckým světovým názorem fatálně postrádajíce.

Na dávný zážitek jsem si vzpomněl, když jsem se dočetl o konfliktu mezi Davidem Kafkou, učitelem českého jazyka a dějepravy na střední škole v Ústí nad Labem, a jeho bývalou studentkou muslimského vyznání Nur Ashraf Bekai. Zprva jmenovanému byl školou ve smyslu zákoníku práce vytčen nedostatek náboženské snášenlivosti, jmenovaná druze se stala morální vítězkou a maturitní zkouškou na druhý pokus o jediný bod prošla. Roli v tom podle všeho sehrálo asertivní (kdysi se říkalo: drzé) chování studentčina otce.

Znepokojivé jsou dvě věci. Za prvé zjištění, že v této společnosti se zřejmě už definitivně etablovalo mocné slůvko diskriminace, které otevírá uživateli cestu k nadpráví a zvláštnímu zacházení. Není diskriminací vyhodit od zkoušky studentku, která se nenaučila část látky, jakkoli se přitom mohla ohánět tvrzením, že školou proponovaný a vyžadovaný výklad je v nesouladu s jejím přesvědčením. A za druhé snadnost, s níž škola svůj vytýkací dopis formulovala. Po právní stránce by dokument nemohl obstát ani před soudem nejnižší stolice: tvrzení zákonného zástupce studenta je tu zaměňováno za důkaz a tam, kde by bylo na místě specifikovat podstatu deliktu přesně, dopis mlčí (která přesně videa? jaké nevhodné zavádějící poznámky?). Vedení škody zřejmě vychází z poznatku, že český učitel je ten nejbojácnější tvor na Zemi, který se nikdy nepostaví autoritě: poslušnost a oddanost každému momentálně vládnoucímu režimu patří u českého učitelstva téměř již ke genetické výbavě. Rád bych, kdyby v ústeckém případu tato presumpce nevyšla; v zájmu nás všech, bez rozdílu povolání a náboženského přesvědčení.

Se zájmem jsem si prostudoval – arci zatím neúplné – vzorové maturitní testy, kolem kterých, jak jsem pochopil, se strhla celkem obstojná medialně-politická mela.

Testy z cizích jazyků mne příliš nezaujaly, jsem značně profesionálně deformován a tudíž nezpůsobilý cokoli rozumného k nim formulovat, vyjma snad toho, že, soudě dle zaměření testů, i dnešní student se zřejmě dřív naučí přeložit větu Mrož nese domovníkovi dýmku, než porozumět nejběžnějším a naprosto nepostradatelným frasím typu meiner Meinung nach nebo I don't care. Nu což, tak to bylo, je a bude, a být nejspíš musí, česká škola zde natrvalo vězí v 19. století. I don't care.

Líbil se mi test z mathematiky, protože se v něm konečně – aspoň u většiny otázek v pokročilé versi, již jsem jako jedinou procházel – ověřuje schopnost mathematického myšlení, ne pouze to, jak zdatně student látku nabifloval.

Zklamáním na hranici šoku byl pro mne naopak test z českého jazyka. Otázky se sice pokoušejí nebýt pouhou kontrolou, nakolik student uspěl při memorování telefonního seznamu, avšak šokujícím je pro mne zjištění, jakou literaturu dnešní středoškoláci studují.

Ano, uznávám, jsem deformován svým letitým a nevykořenitelným anglofilstvím, ale pánové, copak je normální, že z celé angloamerické literatury jsou použity čtyři veršíky od Emily Dickinson (které tam z neznámého důvodu říkají Dickinsonová, což je už skoro stejné jako Yoko Onová), a těžiště studia zdá se tedy být, tak jako v době, kdy jsem před 25 lety gymnasium studoval já, v literatuře české, jakkoli umělecky podřadná díla tato produkovala? Studenti se tak o skutečné, hodnotné a staletím vzdorující literatuře nedozvědí nic, setrvávajíce místo toho u Hálků, Arbesů, Krásnohorských a Macharů.

Jak správně podotýká Guy Peters, vkus českých pedagogů ustrnul v 50. letech minulého století, a jediný rozdíl od toho, co jsme se učili před Listopadem, je, že bylo vzato na milost Pražské jaro, ovšem bez jakékoli kritické reflexe a zhodnocení relativní kvality jednotlivých děl a autorů. Osobnosti skutečně výjimečné jako Hrabal nebo Skácel mají dodnes smůlu: pro tuzemské školomety byli příliš avantgardní a mají tedy být další generací zapomenuti. Tak jako v životě, i v učebnicích přežijí ti nejkonformější a nejpovrchnější: Halas, Neumann a nedejbože i Majerová.