Věnováno všem nevinným obětem základního školství.

Stalo se, že jsem – arciže naprosto proti své vůli! – byl vtažen do procesu, jemuž se z jakéhosi důvodu v této zemi, jakož i jejím kulturně, civilisačně a historicky spjatém zahraničí, přezdívá proces vzdělávací. Jak k tomu došlo, není pro účely našeho vyprávění podstatné; podstatným je naopak děs, který se mne zmocnil poté, co jsem byl nucen seznámit se s tím, jak v řečeném prostoru probíhá vzdělávání základní školou povinných dětí.

Testovací subjekt: dívka, ve věku necelých jedenácti let, stižena povinností k distančnímu vzdělávání v nejmenovaném středoevropském zařízení, jež z podivuhodných příčin slyne školou. Dítě mimořádně inteligentní a vnímavé, jež si tyto atributy udrželo přes čtyři a půl roku intensivní, každodenní snahy o centrálně řízenou unifikaci a robotisaci jejího jednání a pokud možno co nejúplnější potlačení její osobnosti a individuality. — Věnujte, prosím, onomu dítěti, ač ještě biologicky živému, leč ve stavu školní docházkou navozené počínající mozkové smrti, na tomto místě krátkou pietní vzpomínku, minutu ticha. Děkuji.

V době pandemických prázdnin probíhá, jak všichni víme, výuka distančně, takže dívka dostává od školy každý pracovní den porci úkolů, jejichž samostatné vypracování zabere odhadem něco mezi čtyřmi a šesti hodinami. Dívka arci po vzdělání nebaží, a seznámiv se s obsahem oněch, plně rozumím, proč tomu tak je.

Začněme mathematikou, oborem, který, jak víte, miluji a mám jej za královnu věd i pinákl lidského poznání. K účelu týrání dětí byl těmto školou dodán tzv. pracovní sešit, obsahující desítky a desítky úkolů, zaměřených převážně na procvičení mnestických dovedností – sčítání a odčítání malých přirozených čísel a malé násobilky – a jejich využití v aplikacích typu vypočítej obsah obdélníka nebo vyděl pěticiferné číslo dvojciferným. Vypracovat jeden takový denní úkol mně, osobě mathematicky vzdělané, zabralo 35 minut čistého času, a moje pocity po tomto výkonu nelze s ohledem na jemné založení čtenářstva na tomto místě vůbec tlumočit.

Skutečná mathematika se v pracovním sešitě nedostavila, co se jí blížilo, byla jediná úloha na thema celulárních automatů, i ta ovšem pojatá zřetelně školometským způsobem, navíc v sekci volitelných úkolů pro mimořádně nadané (či spíše odolné) děti.

Prosím, poraďte, jak mám dívce, jíž je tímto roky trvajícím organisovaným procesem vštípeno, že mathematika je nuda a šeď a vopruz, vysvětlit, že jde o obor neobyčejně krásný a že přemýšlet o věcech mathematickým způsobem je tou největší rozkoší? Jsem bezradný.

Dalším předmětem, jehož výuka je tam pod rouškou vzdělávání provozována, je informatika. Necháme-li stranou, že učitelka oné rozeslala žákům vlastnoručně (vlastnoústně) vytvořenou motivační zvukovou nahrávku, při jejímž poslechu hyne normální lidský dospělec zhruba po jedné a půl minutě, stupidita domácích úkolů mnou otřásla: příkladmo, vzdělávanci mají vytvořit v PowerPointu presentaci zadaného obsahu, včetně barvy a velikosti nadpisu (ano, školy klidně propagují softwarové produkty jednoho výrobce, přestože existuje řada svobodných a pro běžné účely plně použitelných alternativ, včetně online aplikací).

Jak je vyučován mateřský jazyk, jsem, přiznávám, doposud nebyl schopen vstřebat, tak jen poznámku, že v partii o literatuře je obětem položena otázka Co si myslíte o vodnících?. Jistě, je povzbudivé, že si děti smějí aspoň po krátký časový interval něco samy myslet, což, jak jsem pochopil, je činnost v budově školy a v užší i širší souvislosti s ní přísně zapovězená, arci táži se, jak bude takový projev klasifikován? Já si příkladmo o vodnících nemyslím nic. Dostal bych jedničku? Dvojku? Nebo snad nedostatečnou, protože když je mi nařízeno něco si myslet, nesmím před touto povinností oportunně uhýbat? Na straně druhé, kdyby mi byla položena otázka relevantní, tedy co si myslím o oné škole a jejím pedagogickém sboru, jakož i o školství obecně, odpověděl bych tak košatě a pregnantně, že bych byl ohodnocen nejen nejvyšším klasifikačním stupněm, ale zároveň bych musel nutně obdržet sníženou známku z chování za porušení několika ustanovení školního řádu.

A propos, školní řád, to je rovněž dokument příčící se v právu obvyklé semantické analyse. Jeho nejobsáhlejší partie, část o transgresích žáků, má strukturu odpovídající trestnímu zákoníku, včetně kvalifikovaných (žel, nikoli již privilegovaných) skutkových podstat, vesměs pojatých značně kasuisticky, a tak se příkladmo dočteme, že se trestá ředitelskou důtkou, pokud žák přinese do školy pyrotechnickou hračku nižší kategorie; kategorisace je ovšem ponechána úvaze pedagoga, případně jiným, v textu předpisu nezmíněným pramenům práva, a sankce za vnesení pyrotechnické hračky vyšší kategorie (dynamitová patrona?) schází zcela. A ovšem, je zde jedna zcela gumová, subsidiární skutková podstata, a sice třídní důtkou trestané jiné méně závažné přestupky podle posouzení pedagogickými pracovníky. Aneb kdo chce žáka bít, hůl si vždycky najde.

Kuriosní je pasáž týkající se vzhledu žáka. Dovolím si ocitovat:

Do školy přicházej čistý, přiměřeně upravený bez výstředností a ve slušném oblečení (ne příliš odhalující tělo, barvení vlasů, melír, výstřední střih, barvení očí, lakování nehtů, piercing). Výstřední oblečení, nápadná úprava vlasů a obličeje, nošení drahých šperků je nepřípustné.

Jistě, od theresiánských dob učinilo středoevropské školství určitý pokrok, dětem tak již za normálních okolností nehrozí, že je učitel za nedostatečnou kázeň zbije metlou, jen se nemohu zbavit pocitu, že je to, s úvahou více než dvou set let, jimiž vývoj pedagogické vědy prošel, trochu málo, Antone Pavloviči…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)