Kdysi jsem napsal několik positivně – až positivně-enthusiasticky – laděných textů o Linuxu, najmě o mnou preferované distribuci Fedora, a také o souborovém systému btrfs, který mimo mnoha jiných milých vlastností nabídl technologii souborových snapshotů. Ne, že bych se v průběhu let s btrfs nebyl spálil, několikrát po sobě se mi, arciže v prvních letech, stalo, že při vysoké zátěži na SSD se porušila integrita dat (následkem čehož jsem pak pár let používal btrfs pouze na otočných discích, kde jsem tyto problémy nikdy neměl). Ovšem btrfs postupem času dospěl a výsledkem je, že se mohl stát podvozkem pro to, o čem jsem snil už tehdy, totiž po operačním systému, který uchovává všechny předchozí stavy své aktualisace.

Pracovně bychom to mohli nazvat Antiwindows, tak jako máme kupř. antineutrino: zatímco u (pardon my French) Microsoft Windows nikdy nevíte, zda a jak nabootují, ba u versí, u nichž jsem tento operační systém definitivně opustil, tedy kolem r. 2009, se, jsem pevně přesvědčen, neshodovaly žádné dva po sobě následující booty (ano, já vím, trochu jim křivdím, v poslední době vývojáři na kvalitě tohoto systému zapracovali), u Fedora Silverblue máte bootování zcela pod kontrolou, a můžete navíc svůj počítač nabootovat do stavu, ve kterém byl kdykoli v minulosti.

Tohoto stavu dosahují tzv. immutable operační systémy. Jejich systémové soubory jsou neměnné, read-only, a pokud chcete v systému cokoli změnit, musíte vytvořit snapshot, který se zavede až při příštím rebootu (v terminologii těchto operačních systémů se hovoří o layers). Aplikace se instalují buď tímto způsobem, anebo z flatpaků (což je technologie, kde si aplikace s sebou nese celý pseudo-operační systém, takže se autor nemusí trápit jejími závislostmi), případně z toolboxu, containerového prostředí, které se hodí např. pro vývoj: můžete zkoušet, cokoli chcete, instalovat a odinstalovávat balíčky po libosti, a pak virtuální prostředí prostě smažete, aniž by to mělo na samotný operační systém sebemenší vliv.

Silverblue, jak se immutable model v případě Fedory nazývá, se mi zatím velmi osvědčuje, protože splňuje to, co od svého počítače potřebuji: absolutní stabilitu a spolehlivost, vysokou produktivitu a zejména to, aby mě operační systém nezatěžoval svými problémy a umožňoval mi používat stroj k produktivní činnosti, dávaje mi pocit, který jsem měl, pokud mám být upřímný, naposledy před 35 lety, kdy jsem, ne zcela ochotně a pod tlakem okolí na to, abych výsledky své práce, v té době převážně komerční překlady, produkoval v tehdy špičkovém modním výstřelku zvaném Microsoft Word 2.0, opustil MS-DOS a nainstaloval, ach běda!, svá první Windows, cca ve versi 3.11. Od té doby to už bylo s Windowsy jen horší a horší, nakonec jsme přešel na systém dvou počítačů, kdy byla na jedněch Fedora a na druhých Windows, až jsem před 15 lety přestal používat Windows docela a pokud už se bez jejich aplikací neobejdu, pustím si je, vždy jen na pár minut, ve virtualisačním prostředí, např. VirtualBoxu, v Boxes, nebo ve Wine.

Otázkou je, kam se bude vývoj operačních systémů ubírat dál. Očekávám, že operační systémy, jak jsme je znali posledních 80 let, zaniknou, a budou nahrazeny hardwarově-softwarovými moduly, které spolu budou komunikovat přes unifikované protokoly. Jestliže si uživatel bude chtít pustit film, počítač propojí resource poskytující stream filmu se zařízením, které bude zobrazovat obraz, a s tím, které zajistí přehrávání zvuku. Když bude chtít vytvářet dokument (a z nějakého pošetilého důvodu si ho nenechá přímo sepsat umělou inteligencí), propojí se vstup s výstupem a s úložištěm, a podobně, pokud si bude chtít zahrát hru anebo vyhledávat informace na webu. Po desítkách let, po které byla práce s výpočetní technikou strojo-centrická (počítačo-centrická) a kdy byl uživatel spíš než využivatelem stroje jeho periferií, pohříchu nepříliš vyspělou, přijde doba, kdy se budeme soustředit na úkol, který má počítač vykonat, a nebudeme se tolik zabývat technikou.

Další otázkou nicméně je, jak do toho promluví umělá inteligence. Nejsem jejím fanouškem ve smyslu, že ačkoli s ní pracuji téměř neustále, narážím v jednom kuse na její limity a opravuji po ní chyby: příkladmo dnes, když jsem si nechal od DeepSeeku napsat pythonovou funkci na práci s velkými soubory XML, musel jsem mu složitě vysvětlovat, že má-li UTF-8 vícebytové znaky, nemůže soubor načítat po kouscích (po chuncích), ale musí pracovat přímo se streamy, zoufaje si, že kdybych si celou funkci napsal sám, měl bych to za čtvrtinu času, na druhé straně si uvědomuji, že toto jsou dětské nemoci a v příštích generacích LLM už se tyto problémy objevovat nebudou.

Napadá mě, že vlastně dnes přichází doba, kterou si autoři vědeckofantastické literatury představovali v dobách, kdy (jak se jim tehdy ještě říkalo, samočinné) počítače neexistovaly vůbec anebo byly v plenkách: ve sci-fi románech počítač prostě plnil úkoly, a nikoho, Lema, Asimova, Bradburyho ani další visionáře, nenapadlo, že by se využívání výpočetní techniky mělo točit kolem programovacích jazyků, sítí, databasí, (mikro-) procesorů, serverů nebo třeba cloudových úložišť. To byly všechno jen dětské nemoci technologií, stejně jako byly dětskou nemocí samotné pojmy jako hardware a software. Nikoli nepodobný vývoj stihl jiné obory lidské činnosti, třeba automobilismus: dnešní tesla je po technické stránce zhruba stejně složitější než první Tatra President, jako je jednodušší po stránce uživatelské.

Takže soudím, že je moc dobře, jestliže jsme se dožili doby, kdy i výpočetní technika překonala své dětské nemoci a začíná se uzdravovat.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)