Že nejdůležitějším dělítkem mezi lidmi není pohlaví, jsem tušil odedávna. Byly doby, kdy jsem měl za to, že tato pomyslná hranice vede mezi kuřáky a nekuřáky. Dnes vím, že je tomu jinak, a minimálně vzdělanější část populace se dělí na ty, kteří věří v existenci záporné nuly, a ty, kdo její existenci popírají. Sám se sice řadím vášnivě a nekompromisně mezi antiminusnulisty, avšak mám za vnitřně obohacující všímat si argumentů, s nimiž minusnulisté přicházejí a jimiž oblažují laický, jakož i pseudoodborný diskurs.

Co je podle nich minus nula? Zkuste se jich zeptat, a po chvilkovém dotazování z nich nejspíše vymámíte odpověď, že je to největší možné záporné číslo – případně takové, o kterém víme, že je ještě záporné, ale jehož absolutní hodnota je nula. Tedy ta kladná.

Což mi trochu připomíná příběh z mého (notně útlého) dětství, kdy jsem, robě již tehdy nesnesitelně zvídavé, neustále obtěžoval otce dotazy, jak se jmenují velká přirozená čísla, a když mi otec vysvětlil, co je to miliarda (milion jsem znal již dříve), bilion, biliarda, trilion, triliarda, kvadrilion, kvadriliarda, až po decilion a deciliardu, nevěda, kterak dál, pravil, že nejvyšší přirozené číslo se zove špuntilion; s čímž jsem se, nevím arci již přesně, proč, spokojil.

Minus nula je podobného druhu: tak jako u špuntilionu víme, že pro každé přirozené n platí, že n ≤ špuntilion, nemůže existovat žádné takové reálné x, aby platila nerovnost −0 < x < 0; a přitom ovšem minus nula je ostře menší než nula, protože i minusnulisté věří u nerovností v pravidlo tertium non datur. A jak podle minusnulistů k této efemerní entitě dojít? Jednoduše, stačí vynásobit např. −1 * 0 a vyjde nám: −0.

Armáda minusnulistů je silná: patří do ní kupř. všichni javisté (důkaz), a právě o minulém week-endu jsem málem učinil ústupek a přidal se k ní. Šlo o to, že v mém portfoliu drobných, původně jythonových, poté javových utilit, které jsem si kdysi napsal a používám je např. pro podepisování elektronických dokumentů nebo jejich označování razítkem Doručeno dne:, rozlišuji, od kterého okraje se má poloha bodu na stránce počítat: pokud je souřadnice kladná, počítá se v souřadném systému, který je v PDF běžný, tedy od levého dolního rohu, pokud záporná, jde se zprava nalevo, případně shora dolů: pro příklad, počáteční bod razítka na tomto dokumentu má souřadnice [−130, −30].

U původní verse programu nevznikal se zápornou nulou problém, protože kromě umístění nápisu na první stranu dokumentu nic jiného neuměla – a nápis se souřadnicemi [−0, y] nebo [x, −0] by byl neviditelný, protože by ležel mimo plochu stránky.

V nové versi jsem doplnil řadu možností, třeba kreslení obdélníka s určením, který jeho roh má být výchozí, a začal jsem minus-nulu potřebovat, pročež můj vnitřní boj za její neexistenci dostal reálnou konturu. Kdybych totiž nechal String extrahovaný z argumentů převést na float nebo double a ten pak porovnal s nulou, mohl jsem ušetřit několik řádků a můj program by byl i o pár nanosekund rychlejší. Trvám-li ideologicky a zatvrzele na tom, že záporná nula neexistuje, musím parametr extrahovat ještě jednou, jako řetězec, a zkoumat jeho první znak, zda to náhodou není minus.

Ale co: Giordana Bruna za jeho přesvědčení upálili, není proto důvodu, proč bych i já nepřinesl vědeckému pokroku nějakou tu oběť!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)