Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Úvahy a komentáře

V souvislosti s drobnou diplomatickou slovní šarvátkou mezi českým a ruským ministrem zahraničí se znovu objevuje otázka, co je to vlastně střední Evropa, zda ještě existuje a kdo všechno se může pyšnit označením Středoevropan.

Domnívám se, že střední Evropa skutečně existovala, avšak po r. 1945 ji přeťala Železná opona a ačkoli se méně než padesát let může jevit jako historicky krátká doba, stačila k tomu, aby tento fenomen natrvalo sprovodila se světa. Již nejsme Středoevropany, ale dělíme se na ty, kteří byli na jedné a na druhé straně Železné opony; tím je naše evropská identita primárně určena. Rozdíl mezi Rakušanem a Španělem je dnes menší než rozdíl mezi Rakušanem a Slovákem, ač první dva geograficky dělí 2 000 km a druzí dva to mají z jedné metropole do druhé pouhých 50 km.

Jak střední Evropu (Mitteleuropa) definovat, je sporné. Za nejpřesnější pokládám definici, podle níž střední Evropa byla oblast německé hegemonie, od východní části Švýcarska po Pobaltí, od severní Itálie po Královec.

Test byl snadný: když jste se domluvili německy, byli jste ve střední Evropě. I zde je patrný posun – ještě v 70. letech bylo běžné, že se Češi v Maďarsku, místního jazyka neznajíce a jazyka společného okupanta se štítíce, pokoušeli domluvit jako první volbou německy; dnes se s Maďary domlouváme anglicky a naši vnukové budou tento jazyk užívat zřejmě i při komunikaci na Slovensku.

V porovnání se západoevropskou nejistotou a orientálními despociemi na Východě bývala střední Evropa po několik set let oasou klidu a stability. Vše tu bylo uměřené, poklidné a příjemné, gemütlich.

Zatímco Západoevropané prolévali na barikádách svých měst krev za pochybné koncepty jako liberté, égalité a fraternité, zde byl jednou z nejvyšších hodnot veřejný pořádek. Policista nebo strážník byl ctěn, nikoli ale jako veřejný služebník tak jako v Anglii, nýbrž jako hmatatelné tentakulum státní moci, jež byla pro Středoevropana zárukou jeho základních životních jistot: Středoevropanu nelze žít jinak než bez pevné ruky státu nad sebou.

Takřka posvátné úctě se těšilo vše, co mělo něco společného se státem a jeho mocí: armáda, pošta, železnice, úřady. I školství bylo převážnou měrou státní a každý pedagog, jakkoli málo schopný nebo vzdělaný, byl "pod pensí" a tím i povznesen nad starosti a strasti běžných smrtelníků. Vklad v bance mohl ztratit na hodnotě inflací, akcie mohly vzít za své v krisi, nemovitost mohla klesnout na ceně, ale pense od státu, to byla absolutní jistota, neboť stát zde bude věčně a co slíbí, vždy splní.

Státní kontrola a ingerence do soukromého života byly uplatňovány přísněji než na Západě, ale zároveň méně přísně než na Východě: mohli jste např. cestovat bez úředního povolení, ale ne bez úředního ohlášení místa pobytu. Zajímavé je, že lidem tyto formy úředního dohledu jakoby nevadily, dokonce se zdá, že byli přesvědčeni o správnosti takového uspořádání věcí – měli z toho, domnívám se, spíš positivní než negativní pocity, dohled chápali nikoli jako nutné zlo, nýbrž jako dobrodiní státu, a každý kontakt se státním úředníkem vítali jako svého druhu ujištění, že vše je tak, jak má být.

Se zbožštěním státu souvisí i obecně vysoká kvalita státních zaměstnanců: korupce byla v tomto prostoru téměř neznámým jevem – vždyť kdo by pro pár drobných riskoval ztrátu pense! Německá i rakouská byrokracie byla svou kvalitou a loyalitou ke státu vyhlášená a to samé platí i o prokurátorech a soudcích.

Zkrátka, střední Evropa, to bylo místo, kde je sice každých pár set kilometrů celnice, ale celníci jsou celníky a ne lupiči východoevropského střihu, kde vlaky jezdí na minutu přesně a kde je policie sice nadměrně zvídavá, ale zároveň slušná a zdvořilá.

Když už hovoříme o železnici, vzpomínám si na pasáž z pamětí Františka Weyra, který v mládí nesl nesmírně úkorně, když vlak z Prahy do Vídně zůstal v Benešově stát a půldruhé hodiny čekal na následníka trůnu Franze Ferdinanda d'Este. Weyr byl právem pobouřen, neboť představa, že by cokoli mohlo mít přednost před přesností vlakového spojení, je naprosto neslučitelná se žebříčkem Středoevropanových hodnot; zatímco Východoevropan je šťasten, když vlak vůbec přijede, Středoevropan, jinak osoba bytostně konservativní a nerevoluční, je schopen vzít do ruky zbraň a hájit své právo na to, aby vlak odjel, kdy má, neboť i jeho úcta k mocnáři a jeho domu je odvozena od toho, že mocnář zastává stejné hodnoty jako on sám.

Tato velká kultura se dnes zachovala už jen ve vzpomínkách a v literatuře. Posledním významným spisovatelem, který psal o střední Evropě (a sám byl Středoevropanem), byl Bohumil Hrabal. Střední Evropa je světem jeho dětství, přežívá v příbězích lidí, jeho vypravěčů-pábitelů, a objevuje se tam, kde už ji ani nečekáme, svým houževnatým základem čelíc realitě komunistické despocie, jež propagovala víru v diametrálně odlišné hodnoty a která svou brutální mocí ty středoevropské v této zemi nakonec přemohla a poslala, jak sami její protagonisté s oblibou říkávali, na smetiště dějin.

I já mám rád střední Evropu, miluji železnici, poštu, soudy a jejich procedury, zbožňuji stará akta nebo třeba jen rukopisné katastrální mapy. Zároveň si uvědomuji, že od reality nelze odhlížet a po zániku střední Evropy se Česká republika ocitla na Východě, odkud se jen z těžkostmi a pomalu snaží dostat na Západ, kde z ní mají strach a v podstatě o ni ani nestojí.

Střední Evropa už není – a zřejmě ani nebude.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2083

Kostničtí zpravodajové hlásí, že – rozdílně od svého historického vzoru – Mistr Ignác vulgo Cinik upálen nebude, a dokonce koncil přikročí k přísnému potrestání těch, kteří jej šikanovali: hlavní viník Vrba má být napomenut.

Což přirozeně neznamená, že by zároveň nebyl potrestán Cinik, jemuž má být po dobu jednoho roku omezena řada uživatelských práv – ano, tak "arbitráže" na české Wikipedii fungují, nejde v nich o řešení sporu, ale o potrestání co největšího počtu editorů; čím víc trestů, tím větší domnělý prospěch pro blaho projektu: dobrovolníci-editoři jsou zřejmě masochisty a projektu se účastní jen proto, aby mohli být neustále poučováni, napomínáni a trestáni.

Že je produkt tohoto projektu výsměchem všem moderním představám o encyklopedii? To neříkejte, mohli byste být sami arbitrážně potrestáni, tak jako se to stalo autorovi těchto řádků, jemuž bylo v jedné z předchozích arbitrážních frašek zakázáno českou Wikipedii a její správce kritisovat, a to doživotně, nejen na Wikipedii, ale kdekoli na Internetu i mimo něj.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1296

Dosud zřejmě nejotevřenější rozhovor poskytl serveru aktualne.cz Miloslav kardinál Vlk.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1761

Že s místní mutací Wikipedie není cosi v pořádku, si už drahnou dobu cvrlikají vrabci na drátech, příp. optických spojích českého Internetu. Už i do papírových medií, včetně relativně respektovaných a mainstreamových, jako je Reflex, pronikly články popisující podivné poměry, s nimiž se na české wikipedii setkávají nováčci, o více než žalostné úrovni této encyklopedie v porovnání s jinými jazykovými mutacemi, ale i s dalšími porovnatelnými domácími zdroji, se hovoří zcela otevřeně.

Málo se zatím hovoří a píše o tom, co je důvodem této stagnace; tento důvod je přitom prostý:

Wikipedie, jako každý projekt vytvářený dobrovolníky, je založen na zvláštním vztahu tvůrců k projektu. Za to, že tvůrci poskytují z vlastní vůle a bez nároku na odměnu projektu svůj čas a znalosti, právem očekávají, že jejich přínos bude oceněn. Touto formou ocenění je jednak uznání jejich participace, jednak právo o projektu, jehož spoluvlastníky se cítí, přiměřeným způsobem rozhodovat. Přispěvatelé a členové projektu proto očekávají, že mezi nimi bude vládnout když ne rovnost, tak nejvýš meritokracie: kdo víc přispěl, má právo silněji mluvit do podoby projektu.

Takto funguje celá řada dobrovolnických projektů, od miniportálů typu www.spoluzaci.cz po gigantické softwarové projekty, jako je GNU.

Stejně je tomu i na úspěšných jazykové mutacích Wikipedie – nikoli ovšem na české.

Prakticky ihned poté, co nováček začne českou Wikipedii editovat, zjistí, že tam panují poměry extremní nespravedlnosti a nerovnosti. Dobrovolník není oceňován za svou práci – na té nikomu nezáleží – ale za loyalitu ke skupině lidí, kteří si cca před třemi lety projekt přivlastnili a kteří se realisují nikoli tvorbou encyklopedie, ale vládou nad ní.

Jsou to mnohdy bizarní zjevy: vyhlášený odborník na společenské vědy, který místo kompatibilní píše "kompaktabilní", universálními vědomostmi se pyšnící teenager těsně před maturitou, specialista na celou řadu vědních oborů, který měl tu smůlu, že jej ke studiu nepřijala žádná česká vysoká škola…

Tyto "osobnosti" pak vytvářejí pro editující dobrovolníky sofistikovaný systém pravidel, přičemž nepřekvapí, že nejčastějším termínem, kolem něhož se dění na české Wikipedii točí, je trest: dobrovolníci nejsou za svou práci oceňováni, ale jsou tu primárně trestáni za neposlušnost, např. pokud se odváží nazvat tamní poměry pravým jménem nebo pokud svůj odborný názor prosazují proti laickým představám privilegovaných diletantů. Málokdo bojuje, většina editorů volí odchod.

Tím, že dobrovolníci nemohou získat k projektu vztah, jaký by odpovídal jejich zásluhám (jsou to oni, kdo encyklopedii vytváří, nikoli správci, kteří projektu už roky nijak nepřispěli a jen šikanují ty, kteří by rádi pracovali), se z Wikipedie zcela ztrácí prvek motivace a výsledkem je to neuvěřitelné zaostávání, jehož jsme svědky.

Je cesta ven? Jistě: postačilo by, kdyby někdo přesvědčil vlastníka Wikipedie, americkou Wikipedia Foundation, aby komunitu terorisující správce zbavil hromadně jejich pravomocí a dosadil na nezbytnou dobu cosi jako administrativního správce. To však Nadace neudělá, byla by to špatná reklama pro její projekt, a problémy místo toho zametá pod koberec: jen ať si ti Češi sami snědí, co si nadrobili!

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2036

Na Lucerně Wikipedie upozorňují na rok starou úvahu Jaromíra Slomka na blogu Týdne věnovanou komunistické vánoční písni Vánoce, vánoce přicházejí.

Slomek theoretisuje, že jde o "odiosní pseudokoledu, která vymývala mozky milionům". Řečeno s profesorem Hrbolkem z filmu Marečku, podejte mi pero, tak tomu ale není.

Vomáčkova a Borovcova píseň není a ani nemá být koledou, ale zcela opačně, než co jí J. Slomek imputuje, je to – své době silně poplatná – společenská kritika oděná do roucha jakéhosi hudebního feuilletonu. Píseň není, jak se naivní komentátor pokouší čtenáři vsugerovat, návodem k "duchovnímu vyprázdnění" významného náboženského svátku, ale naopak jeho – arci režimně krotkou – kritikou: kritikou "maloburžoasní" neauthentičnosti a neupřímnosti toho, jak homo sovieticus (ve své specificky československé, krátce pobruselské versi – jež je dnešní generaci asi nejlépe známa z Pelíšků) prožíval svátek Kristova zrodu.

Nic víc se k ubohému Slomkovu textu říct nedá: kde duní hloupost a vykvétá ignorance, je lépe taktně se vzdálit.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1750