V souvislosti s drobnou diplomatickou slovní šarvátkou mezi českým a ruským ministrem zahraničí se znovu objevuje otázka, co je to vlastně střední Evropa, zda ještě existuje a kdo všechno se může pyšnit označením Středoevropan.

Domnívám se, že střední Evropa skutečně existovala, avšak po r. 1945 ji přeťala Železná opona a ačkoli se méně než padesát let může jevit jako historicky krátká doba, stačila k tomu, aby tento fenomen natrvalo sprovodila se světa. Již nejsme Středoevropany, ale dělíme se na ty, kteří byli na jedné a na druhé straně Železné opony; tím je naše evropská identita primárně určena. Rozdíl mezi Rakušanem a Španělem je dnes menší než rozdíl mezi Rakušanem a Slovákem, ač první dva geograficky dělí 2 000 km a druzí dva to mají z jedné metropole do druhé pouhých 50 km.

Jak střední Evropu (Mitteleuropa) definovat, je sporné. Za nejpřesnější pokládám definici, podle níž střední Evropa byla oblast německé hegemonie, od východní části Švýcarska po Pobaltí, od severní Itálie po Královec.

Test byl snadný: když jste se domluvili německy, byli jste ve střední Evropě. I zde je patrný posun – ještě v 70. letech bylo běžné, že se Češi v Maďarsku, místního jazyka neznajíce a jazyka společného okupanta se štítíce, pokoušeli domluvit jako první volbou německy; dnes se s Maďary domlouváme anglicky a naši vnukové budou tento jazyk užívat zřejmě i při komunikaci na Slovensku.

V porovnání se západoevropskou nejistotou a orientálními despociemi na Východě bývala střední Evropa po několik set let oasou klidu a stability. Vše tu bylo uměřené, poklidné a příjemné, gemütlich.

Zatímco Západoevropané prolévali na barikádách svých měst krev za pochybné koncepty jako liberté, égalité a fraternité, zde byl jednou z nejvyšších hodnot veřejný pořádek. Policista nebo strážník byl ctěn, nikoli ale jako veřejný služebník tak jako v Anglii, nýbrž jako hmatatelné tentakulum státní moci, jež byla pro Středoevropana zárukou jeho základních životních jistot: Středoevropanu nelze žít jinak než bez pevné ruky státu nad sebou.

Takřka posvátné úctě se těšilo vše, co mělo něco společného se státem a jeho mocí: armáda, pošta, železnice, úřady. I školství bylo převážnou měrou státní a každý pedagog, jakkoli málo schopný nebo vzdělaný, byl "pod pensí" a tím i povznesen nad starosti a strasti běžných smrtelníků. Vklad v bance mohl ztratit na hodnotě inflací, akcie mohly vzít za své v krisi, nemovitost mohla klesnout na ceně, ale pense od státu, to byla absolutní jistota, neboť stát zde bude věčně a co slíbí, vždy splní.

Státní kontrola a ingerence do soukromého života byly uplatňovány přísněji než na Západě, ale zároveň méně přísně než na Východě: mohli jste např. cestovat bez úředního povolení, ale ne bez úředního ohlášení místa pobytu. Zajímavé je, že lidem tyto formy úředního dohledu jakoby nevadily, dokonce se zdá, že byli přesvědčeni o správnosti takového uspořádání věcí – měli z toho, domnívám se, spíš positivní než negativní pocity, dohled chápali nikoli jako nutné zlo, nýbrž jako dobrodiní státu, a každý kontakt se státním úředníkem vítali jako svého druhu ujištění, že vše je tak, jak má být.

Se zbožštěním státu souvisí i obecně vysoká kvalita státních zaměstnanců: korupce byla v tomto prostoru téměř neznámým jevem – vždyť kdo by pro pár drobných riskoval ztrátu pense! Německá i rakouská byrokracie byla svou kvalitou a loyalitou ke státu vyhlášená a to samé platí i o prokurátorech a soudcích.

Zkrátka, střední Evropa, to bylo místo, kde je sice každých pár set kilometrů celnice, ale celníci jsou celníky a ne lupiči východoevropského střihu, kde vlaky jezdí na minutu přesně a kde je policie sice nadměrně zvídavá, ale zároveň slušná a zdvořilá.

Když už hovoříme o železnici, vzpomínám si na pasáž z pamětí Františka Weyra, který v mládí nesl nesmírně úkorně, když vlak z Prahy do Vídně zůstal v Benešově stát a půldruhé hodiny čekal na následníka trůnu Franze Ferdinanda d'Este. Weyr byl právem pobouřen, neboť představa, že by cokoli mohlo mít přednost před přesností vlakového spojení, je naprosto neslučitelná se žebříčkem Středoevropanových hodnot; zatímco Východoevropan je šťasten, když vlak vůbec přijede, Středoevropan, jinak osoba bytostně konservativní a nerevoluční, je schopen vzít do ruky zbraň a hájit své právo na to, aby vlak odjel, kdy má, neboť i jeho úcta k mocnáři a jeho domu je odvozena od toho, že mocnář zastává stejné hodnoty jako on sám.

Tato velká kultura se dnes zachovala už jen ve vzpomínkách a v literatuře. Posledním významným spisovatelem, který psal o střední Evropě (a sám byl Středoevropanem), byl Bohumil Hrabal. Střední Evropa je světem jeho dětství, přežívá v příbězích lidí, jeho vypravěčů-pábitelů, a objevuje se tam, kde už ji ani nečekáme, svým houževnatým základem čelíc realitě komunistické despocie, jež propagovala víru v diametrálně odlišné hodnoty a která svou brutální mocí ty středoevropské v této zemi nakonec přemohla a poslala, jak sami její protagonisté s oblibou říkávali, na smetiště dějin.

I já mám rád střední Evropu, miluji železnici, poštu, soudy a jejich procedury, zbožňuji stará akta nebo třeba jen rukopisné katastrální mapy. Zároveň si uvědomuji, že od reality nelze odhlížet a po zániku střední Evropy se Česká republika ocitla na Východě, odkud se jen z těžkostmi a pomalu snaží dostat na Západ, kde z ní mají strach a v podstatě o ni ani nestojí.

Střední Evropa už není – a zřejmě ani nebude.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)