Mí čtenářové si zajisté povšimli, že se v jazyce svého blogování, a občas i jinde, uchyluji tu a tam k používání jazykových prostředků, které nejsou úplně běžné. Týká se to, již delší dobu, přechodníků, s nimiž se, píše své texty, vyloženě mazlím, resp. své texty píši, s těmito se vyloženě mazle; ba, je tomu tak, že blogpost, ve kterém neužiji ani na jednom místě přechodníku, a to nejlépe takového, který je neotřelý a nečekaný (jako právě ono se mazle), mám za neplnohodnotný a jaksi nehotový, nedopracovaný.

Užitečnost přechodníků v jazyce je nesporná: umožňují vynechávat zbytečné spojky a vyjádřit souběžnost, případně předčasnost, dvou dějů bez jakékoli další jazykové emballage, tak jak to bylo běžné kupř. v latině. Je pravda, že správné užití přechodníků není dáno každému, neb moderní školství místo těchto dovedností učí žactvo věcem praktickým, které jsou k životu mnohem potřebnější, a děti si ze školy, vedle nenávisti k vědění, odnesou příkladmo přesný letopočet vydání Zlaté buly sicilské, taxonomické zařazení lasičky (chtěl jsem napsat králíka, ale to by možná bylo vůči jisté dámě v této době necitlivé), případně vzorec pro výpočet plochy pravidelného osmnáctistěnu. Stává se tak, že přechodník, je-li k němu mluvčím nebo pisatelem vůbec přistoupeno, bývá nezřídka, po vzoru moderní ruštiny, zjednodušován tak, že se feminina singularis užívá pro všechny rody a čísla, případně se aplikuje jiným způsobem chybně: v těchto situacích se ovšem vzdělaní uživatelé češtiny spíše zachmuří, než aby pochybivšího nešťastníka tupili, seznávajíce v onom jazykovém poklesku příznak všeobecného úpadku doby.

Doba arci upadá již dlouho, o čemž svědčí tato ukázka dopisu, který – nevíme, zda skutečně či fiktivně – došel do redakce Humoristických listů někdy v polovině 20. let minulého století:

Dotaz: Co jest mi činiti spadnuv do zamrzlé vody a neuměje plovati?

Odpověď redakce: Jest vám bude čekati, až byvše ledy odplavané a uče se při tom pilně plavati.

Ano, spojit dva přechodníky tímto způsobem nelze, byť na obranu – skutečného nebo fiktivního – tazatele je dlužno kvitovat, že nechybil v samotných přechodných tvarech.

Podobnou ztrátu pro jazyk představuje spojka, resp. zájmeno an, ana, ano, ani, any, ana, které, stejně jako přechodníky, nepřežilo budovatelský elán poúnorových jazykovědců: takto přezíravě, byť, minimálně z dnešního pohledu, kultivovaně, se o něm vyjadřuje v r. 1956 brněnský filolog Miroslav Grepl, tvrdě, že k jeho zániku došlo již v polovině 19. století. Nejsem si úplně jist, rozhodně jsem an zaznamenal v Masarykově spisku o polenské vraždě, a nejevilo se mi tam nijak zvlášť neživým nebo archaickým.

Čtou-li tento můj text orgány činné v trestním řízení, zejména tedy orgány prvoliniové, měly by zbystřit, protože an je právě tím chybějícím, zapomenutým slůvkem, místo něhož do svých textů (presumptivně) k vlastnímu zalíbení a (bezpochyby!) k hrůze vzdělanějších čtenářů vkládají universální policejní spojku kdy, příležitostně ozvláštněnou variantou když.

Snad se jednou dočkám, a spojka an se do jazyka slavně navrátí, tak jako se tam, zásluhou Nejvyššího správního soudu, vrací neméně užitečné adverbium arci.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)