Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Nad problémem "antigerontismu" a vůbec neúcty ke stáří v české společnosti se ve svém článku v Britských listech zamýšlí Martin Škabraha (mimochodem, jeden z mála autorů, jejichž texty má v tomto deníku ještě smysl číst).

Faktem je, že dějiny posledního století jsou v České republice – stejně jako v dalších zemích, které prošly obdobím komunistické nadvlády – do značné míry i dějinami mezigeneračních vztahů a jejich konfliktu.

V titulku tohoto postu uvedené heslo, stejně jako zprofanované "Mládí vpřed", bylo příznakem hluboké krise vztahů mezi generacemi v 50. letech minulého století. Zkušenost zprostředkovaná starší generací se komunistům a jejich záměrům na ovládnutí společnosti nehodila a proto se snažili nahradit ji svou vlastní ideologií, zbavenou jak authentické historické zkušenosti, tak ethického, humánního rozměru. Mládí bylo předmětem zbožnění, symbolem boje s tradičními hodnotami i stoletími prověřeným, osvědčeným uspořádáním společnosti. Na atributy mládí měli přitom právo jen sami utlačovatelé – "mladý je každý komunista," veršoval v té době Vítězslav Nezval.

I rok 1968 měl v sobě prvky mezigeneračního konfliktu, a nebýt okupace, zřejmě by došlo k jeho vyostření. Naopak normalisace je dobou relativní mezigenerační harmonie: potlačeny byly ambice všech, všichni jsme byli stejně bezmocní a stejně zotročení.

Po r. 1989 se objevily nové příležitosti, a nůžky mezigeneračních neshod se tím znovu začaly rozevírat. Po dvaceti letech je výsledkem současný sociálně pathický stav: staří jsou předmětem pohrdání, protože "neuměli vydělat", mladým často "nic nezanechali" a vedle toho vyžadují domněle nezasloužené výhody mezigenerační solidarity; dochází k jevu, který nemá v normálně strukturované demokratické společnosti obdoby, totiž k tomu, že místo sociální volby nastupuje volba generační. Strana důchodců za životní jistoty budiž důkazem a měřítkem tohoto stavu.

Tato anomálie zanikne postupně s tím, jak budou stárnoucí generace bohatnout, a za 20–30 let bude představa, že někdy mohla ve volbách uspět strana vymezující se nikoli sociálně, ale věkově, stěží pochopitelná. Do té doby však zůstanou pensisté pro mladé obtížnými "ichtyly" a všeobecně opovrhovanými celoživotními outsidery.

5 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3340

Celkem podle očekávání dopadly víkendové volby do europarlamentu, totiž vítězstvím levice. Nenechme se mýlit tím, že nejúspěšnější stranou byla ODS, skutečně důležitým indikátorem je součet volebního výsledku ČSSD a KSČM, a ten činí (s vyloučení vlivu "podměrečných" stran) 48,3 %, se zahrnutím středolevé KDU-ČSL 58,4 %.

Výrazně se na výsledku voleb podepsalo i rozštěpení pravice. Zatímco malé levicově politické subjekty paběrkovaly, pravicová a středopravicová drobotina dosahovala běžně výsledků kolem 1–2 %.

Volby do EP samy o sobě význam téměř nemají, ale jsou indikátorem, jak asi dopadnou předčasné parlamentní volby, ve kterých se dá předpokládat nárůst účinnosti populistických slibů (když jde o hlasy, ČSSD slíbí klidně i 16. důchod, podle známé zásady "Nikdo vám nedá to, co my vám slíbíme").

Výsledek to není pro pravicové voliče radostný: po krachu Topolánkovy politiky čekají tuto zemi nejméně čtyři roky pořádně ostrého politického rathismu.

4 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1473

Česká politická scéna nestaví před konservativního voliče v podobě voleb do Evropského parlamentu právě jednoduchý úkol. Po vyloučení socialistů a liberálů všech orientací a zbarvení zbývá na výběr jen velmi málo možností.

Zatím jsem spíš nakloněn variantě k volbám nejít, avšak pokud tak přesto učiním, dostane můj hlas č. 27 – Koruna česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska). Vadí mi sice její protievropské zaměření (preferoval bych myšlenku společného evropského císařství), nelíbí se mi její účelové úlitby osvícenské deviaci parlamentní monarchie – monarchie má být absolutistická! – a upřímně řečeno, fotografie kandidátů na její volební stránce svádějí k otázce, nedošlo-li k omylu a nebyl místo kandidátky do eurovoleb publikován seznam pacientů uprchlých z psychiatrické léčebny, avšak za situace, kdy optimální volba, Konservativní strana, k disposici není, neexistuje zřejmě jiná alternativa.

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1093

Bohumil Doležal píše:

Je pozoruhodné, i když nesnadno vysvětlitelné, že preference stran ve vztahu k volbám do Evropského parlamentu se výrazně liší od preferencí "všeobecně". Náskok ČSSD byl už před pár týdny výrazně menší než v průzkumech veřejného mínění, které se k volbám do EP nevztahovaly, a podle nejnovějšího průzkumu CVVM dokonce ODS s obrovským náskokem vede (36,5 ku 28%). Průzkum jinak vypadá věrohodně (pětiprocentní hranici by překročily všechny parlamentní strany, i když lidovci a zelení jen těsně, z neparlamentních by nejlépe dopadla Suverenita europoslankyně Bobošíkové, ovšem s pouhými 2%. Problém může být v tom, že vychází 40% voličská účast, což je, řekl bych, velmi nadsazené. V tak veliký náskok ODS nevěřím, ale přesto: lidé by zřejmě chtěli, aby jim doma vládli Paroubkovi socialisté (budou rozdávat) a v Bruselu je reprezentovala Topolánkova ODS (Topolánek jim přece jen připadá víc salonfähig). Česká společnost je v pozoruhodně schizofrenním rozpoložení: bylo by dobré se rozhodnout pro jedny nebo pro druhé.

Je to mírně jinak: lidé chtějí, aby jim doma vládl (rozdávající) Paroubek a Evropskou unii "bral u huby", resp. vydíral Topolánek.

Zdá se, že cosi jako idea loyality a sdílených hodnot nadnárodního celku není v této zemi ani v 21. století domovem…

2 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1678

České národní zájmy: nacionalisté o nich hovoří neustále, umírnění většinou jen při svátečních příležitostech, kupř. kladouce věnce k hrobům uctívaných národních velikánů. Co to ale přesně znamená? Přesněji – které principy a these jsou natolik spjaty s českým národem, že lze hovořit o celonárodní a nezpochybnitelné identifikaci, a bez nichž by tento národ nebyl tím, čím je?

Mám za to, že základním takovým principem je to, co se většinou označuje jako požadavek neměnnosti poválečných poměrů. Ačkoli se najdou i v tomto ohledu disidenti, většina Čechů se dnes není ochotna smířit s představou, že by stát vrátil sudetským Němcům konfiskovaný majetek, udělil jim české občanství, omluvil se za útrapy "odsunu" a postavil před soud dosud žijící viníky poválečného násilí. Po osnovateli toho všeho, který by byl podle zásad jakéhokoli civilisovaného státu pokládán za válečného zločince, jsou v České republice pojmenována náměstí, ulice, školy, v každém větším městě stojí jeho socha a aby nebylo pochyb, že jde o postavu kladnou, byl mu vzdán hold i vlastním osobním zákonem.

Jestliže se dnes průměrného Čecha zeptáme, čím se sudetský Němec provinil, že bylo na místě zbavit jej veškerého majetku, odpoví, že tím, že byl Němec. Ptám se: Neřekl kdysi jistý Miroslav Sládek něco velmi podobného o Cikánech?

Tím však české národní zájmy nekončí. Možná to bude pro někoho překvapivé, ale Češi nejsou ochotni revidovat ani bezpráví let 1945–48. Dodnes platí nestoudný lex Schwarzenberg, dodnes je respektován názor Ústavního soudu, podle něhož se nelze domáhat určovací žalobou navrácení majetku zabraného bez právního důvodu před únorem 1948, a průmyslový majetek odebraný vlastníkům v tomto období na základě Benešových dekretů, místo aby jim byl s omluvou vrácen, byl vložen do kuponové privatisace, s cílem získat obyvatelstvo pro domněle "pravicovou" politiku ("Vaše kuponová knížka volí pravici!" – vzpomínáte?). Toto období, ve skutečnosti nejtěžší bezpráví, je oficiálně vydáváno za demokracii, a politici, využivše komunistického zvyku slavit jako počátek své nadvlády 25. únor 1948, vyvolali v obyvatelstvu mylnou, avšak politicky velmi užitečnou představu, že k převzetí moci komunisty došlo skutečně až tři roky po válce.

A konečně, za součást českého národního zájmu se pokládá i these, že majetkové restituce lze omezit na osoby, které mají dnes – podle dnešního práva – české občanství. Cizáky tu nechceme, ani emigranty: vždyť zatímco my jsme trpěli "pod bolševikem", oni si venku "nahrabali". Krádež na Nečechu není zločinem.

To jsou tedy tři úhelné kameny, na nichž spočívá myšlení tohoto národa na počátku 21. století; jejich společným jmenovatelem je přesvědčení, že co se jednou ukradlo, může a smí zůstat ukradeno.

Tak si říkám: nebylo by na čase změnit státní znak, a místo lva tam umístit daleko pertinentnější symbol – totiž straku?

PS: Když jsem se o tomto komentáři zmínil Čestmíru Hofhanzlovi, jen sarkasticky poznamenal, že v úvahu by přicházelo i daleko větší zvíře. No, vážně nevím, které měl na mysli…

4 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1853