Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Na mediální kampani provázející pád Topolánkovy vlády mne zaujala v prvé řadě její hysteričnost. Na jedné straně je to logický důsledek sblížení – nebo spíš barteru – mezi "topolánkovci" v ODS a silami Pravdy a Lásky, které úspěšně pracovaly s emocemi již v případě řady předchozích mobilisačních kampaní (Děkujeme, odejděte!, Impuls '99, televisní krise 2000–1…), na druhé straně dochází k bezprecedentnímu znečitelnění politické scény. Polarit je už tolik, že se stává nemožným je sledovat a jednotlivé aktéry podle nich klasifikovat: máme pravici a levici (byť ta se, ve své zelené části, úspěšně maskuje jako pravicová strana), máme síly proruské a protiruské, proevropské a protievropské, proamerické a protiamerické, a konečně prokatholické a protikatholické. Každá kombinace je přitom možná a myslitelná a obvykle též zastoupená v parlamentu. Zapomeňme na jednoduchou tripartici socialismus, konservativismus a liberalismus, něco tak transparentního se v Česku nenosí.

Vláda Mirka Topolánka přitom jen potvrdila platnost starého úsloví, že s čím kdo zachází, tím i schází: stála na přeběhlících a rukou přeběhlíků padla. Jaký smysl to ale mělo za situace, kdy 101 hlasů pro nedůvěru vládě nelze nijak rozumně a politicky konsistentně transformovat na 101 hlasů pro důvěru vládě jiné, to se lze domýšlet jen stěží. Jisté je pouze to, že v české politice roku 2009 není jistého vůbec nic, a některé kousky politických žonglérů jsou vpravdě udivující, jako naposledy požadavek ČSSD, aby z vlády v demisi odešel ministr Langer – jak by se taková "demise na druhou" měla uskutečnit, není jasné, z možných způsobů, jak toho ústavně konformním způsobem docílit, mne napadá snad jen harakiri.

Milý stranický deníčku!

Naše Strana měla sněm, jehož jsem se, pamětliv svého zdraví, tentokrát nezúčastnil. Nepředstavuj si ale nic dramatického: sněm Konservativní strany, to je takové slavnostní setkání, na kterém se údové sejdou, potřesou si k tomu uzpůsobenými končetinami, navzájem se pochválí, ocení a vyznamenají a poté se opět v klidu a pořádku rozejdou do svých domovů.

Co bylo obsahem letošního sněmování, mi není přesně známo, zápis mi zatím nedorazil, avšak leccos si umím představit: hned po sněmu se rozhořela zajímavá e-mailová debata na thema, zda bychom se měli účastnit voleb – tedy, ne těchto nebo příštích, ale jaksi vůbec, trvale. Zatím převažuje názor, že volby jsou pro nás zbytečností: víme přece sami dost dobře, jak jsme vynikající, a vnucovat se tímto způsobem voličům je nedůstojné. Což v praxi znamená, že činnost naší Strany se omezí právě jen na výroční setkávání na sněmu, na kterém se údové sejdou, potřesou si končetinami, pochválí se, ocení – no, však víš…

A tak, milý stranický deníčku, zajdu dnes do obchodu, koupím svíčku a postavím někde v bytě naší Straně takový malý úhledný pomníček.

S Václavem Klausem do svěrací kazajky, nazval svoje zamyšlení nad Klausovým bruselským projevem Jan Berwid-Buquoy, a já s ním nemohu než souhlasit.

Země, kde president smí vytvářet vlastní zahraniční politku, na té vládní zcela nezávislou, a vrcholní představitelé jeho zahraniční projevy omlouvají s poukazem na to, že president není za své činy odpovědný, nese více než nápadnou podobnost s obcí Kocourkov.

Ústavní neodpovědnost presidenta si vykládám poněkud jinak; rozhodně si nemyslím, že presidentský mandát bychom měli chápat jako svého druhu "papíry na hlavu" anebo náhradu soudního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům. V opačném případě by bylo namístě odložit pokrytectví a za své skutky neodpovědného presidenta svěřit po dobu jeho mandátu citlivé péči Chocholouškových zřízenců.

Video (doporučuji zhlédnout v HD kvalitě) ke dvěma thematům, nedávno na tomto blogu diskutovaným: plastice Entropa a angličtině českých politiků.

Nevím, jak video zapůsobilo na ctěné čtenáře, ale já se dosud nacházím ve stavu nejhlubšího šoku: proboha, jsou toto vysocí představitelé státu, jehož jsem občanem!? Žádám, aby mi za tohle trapné představení ihned vrátili vstupné!

Vzhledem k české posedlosti tím, co "o nás řekne svět", postuji, aniž bych komentoval, link na článek v Das Parlament o úspěších českého předsednictví.