Na mediální kampani provázející pád Topolánkovy vlády mne zaujala v prvé řadě její hysteričnost. Na jedné straně je to logický důsledek sblížení – nebo spíš barteru – mezi "topolánkovci" v ODS a silami Pravdy a Lásky, které úspěšně pracovaly s emocemi již v případě řady předchozích mobilisačních kampaní (Děkujeme, odejděte!, Impuls '99, televisní krise 2000–1…), na druhé straně dochází k bezprecedentnímu znečitelnění politické scény. Polarit je už tolik, že se stává nemožným je sledovat a jednotlivé aktéry podle nich klasifikovat: máme pravici a levici (byť ta se, ve své zelené části, úspěšně maskuje jako pravicová strana), máme síly proruské a protiruské, proevropské a protievropské, proamerické a protiamerické, a konečně prokatholické a protikatholické. Každá kombinace je přitom možná a myslitelná a obvykle též zastoupená v parlamentu. Zapomeňme na jednoduchou tripartici socialismus, konservativismus a liberalismus, něco tak transparentního se v Česku nenosí.

Vláda Mirka Topolánka přitom jen potvrdila platnost starého úsloví, že s čím kdo zachází, tím i schází: stála na přeběhlících a rukou přeběhlíků padla. Jaký smysl to ale mělo za situace, kdy 101 hlasů pro nedůvěru vládě nelze nijak rozumně a politicky konsistentně transformovat na 101 hlasů pro důvěru vládě jiné, to se lze domýšlet jen stěží. Jisté je pouze to, že v české politice roku 2009 není jistého vůbec nic, a některé kousky politických žonglérů jsou vpravdě udivující, jako naposledy požadavek ČSSD, aby z vlády v demisi odešel ministr Langer – jak by se taková "demise na druhou" měla uskutečnit, není jasné, z možných způsobů, jak toho ústavně konformním způsobem docílit, mne napadá snad jen harakiri.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)