Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Tak tedy budeme mít novou politickou stranu, prý – již okamžikem svého zrodu – parlamentní. Protože tak trochu znám své pappenheimské, nesdílím nadšení, či minimálně předvznikový optimismus některých komentátorů.

Ano, nový politický subjekt má v systému, který je založen na negativním hlasování (k volbám chodí jen naštvaní a volí ty, kteří je naštvali méně než jiní), velkou šanci na úspěch. Je to efekt Unie svobody, případně Fischer-, resp. Švejnar-efekt.

Ale: i když noví dokáží průměrného voliče, jehož si, na rozdíl od slovutných agentur pro průzkum (a, přiznejme si, ovlivňování) veřejného mínění představuji poněkud stereotypně spíš jako průtokový ohřívač piva než jako cokoli jiného, přesvědčit o své odlišnosti od starých, jejich nabídka potenciálním politikům bude poměrně chudá v porovnání s tím, co jim nabídne jejich strana stávající.

Před oposiční smlouvou bylo vše jinak, tehdy bylo prebend a trafik na rozdávání daleko méně, takže mnozí poslanci strany, která očekávala volební pokles, mohli jako s jistotou počítat s nutností hledat své uplatnění na trhu práce (případně v lobbyingu). V dnešní době už je to jinak, a tak ODS dokáže nezvoleným poslancům nabídnout principiálně víc, než na kolik by si mohli dělat naději po riskantní změně dresu.

Jen vzpomeňme ČSSD Grossovy éry – pnutí uvnitř strany bylo velké, vedení tíhlo spíš ke středovému liberalismu než k socialismu, a přesto se strana nerozdělila. I ten nejposlednější z jejích poslanců totiž věděl, že strýček Stáňa se o své věrné, bude-li nejhůř, postará.

Nové straně nebude schopna pomoci ani přízeň presidenta Klause. Vtip je v tom, že zatímco euroskepticismus je vírou neúspěšných, konservativismus je spíše ideologií sebevědomého individua, takže položit nové straně do základu tyto dva koncepty je v prostředí chudé členské země EU do jisté míry snahou smísit oheň s vodou. Český volič vidí, jaký prospěch jeho zemi přinesl vstup do Evropské unie, a změnit toto vnímání v opak nesvede ani ideologický kouzelník Klausova střihu a formátu.

Druhý důležitý problém je otázka suverenity, tzn. otázka, když ne s EU, s kým tedy? Libertas se bude muset dříve nebo později postavit k problému umístění americké radarové základny na českém území, a opět, obě řešení jsou pro ni ztrátou: Nesouhlas znamená vymezení vůči ODS, ale zároveň ztrátu těch voličů, kteří právě v této otázce Topolánka podporují (nezapomínejme, že je tu stále ještě 30 % populace, která se k radaru staví positivně, a to jistě nebudou kmenoví voliči KSČM nebo ČSSD). Souhlas má silnější logiku, ale bude pak taková strana akceptovatelná pro na Rusko silně orientovaného Klause, jehož podpora je pro novou stranu zdaleka nejsilnější devisou a jejím raison d'être?

Dokážu si představit příval prázdných žvástů, které nás zakrátko zaplaví ("strana skutečně moderní, technologická, strana 21. století, noví lidé, nové myšlenky, nová příležitost, nové sebevědomí…"), dost dobře mi ale není jasné, jakými prostředky chce Petr Mach svých pět procent dosáhnout: tolik Klausových fanynek mezi voliči určitě není a ti ostatní, průtokoví či jiní, si s nabídkou stávajících parlamentních stran převážnou měrou vystačí.

Podle očekávání obhájil Mirek Topolánek funkci předsedy Občanské demokratické strany.

Všichni ve straně se tedy budou ještě nějakou dobu tvářit, že se v podzimních volbách nic nestalo – tím drtivější bude příští porážka ODS ve volbách do sněmovny.

Na druhou stranu je třeba říct, že ODS se ani po deseti letech nevzpamatovala ze svého sarajevského traumatu a personální genocida, která v ní tehdy proběhla, přinesla už podruhé plody v podobě nutnosti vybrat předsedu ze zcela nevhodných, průměrných kandidátů, kteří by za normálních okolností stěží dosáhli na místopředsednické posty.

Hlavu státu, abyste rozuměli. Můj text na toto thema se setkal s uniformně odmítavým přijetím. Což mi připomnělo jistou 19 let starou událost.

Při jedné z demonstrací na Letné nechal moderátor, dnešní pražský auxiliář Václav Malý, vyvolávat heslo: "Gusto, je tu husto!", v reakci na předchozí prohlášení, tuším, Rudého práva o malém zájmu veřejnosti o protirežimní demonstrace. Veřejné mínění se jako jeden muž postavilo proti Malému, tvrdíc, že tím byla nepřípustně znevážena hlava státu.

Absolutně jsem to tehdy nechápal, já sám jsem měl pocit urážky nikoli z toho, jak bylo jednáno s Husákem, ale že člověk jako Husák mohl usurpovat presidentství mé země. Reakci veřejného mínění jsem připisoval jakémusi atavistickému, masarykovskému mythu, ale jak se nyní ukázalo, mýlil jsem se.

Lidé v této zemi, a to i lidé vzdělaní a inteligentní, jsou zjevně ochotni identifikovat se s kýmkoli, kdo zastává úřad presidenta republiky, byť to byl narcistní kašpar a dunivě prázdná nádoba Klausova stylu. Celkem smutné zjištění…

Existují reportážní fotografie špatné, průměrné, vynikající a pak ty, které si člověk zapamatuje na celý život. Kupříkladu tahle.

Vítaným osvěžením a zpestřením tohoto pozdně podzimního večera byla výměna názorů mezi Václavem Klausem a poslanci Evropského parlamentu. Zvlášť charakteristické bylo, jak se Klaus pokusil přimět předsedu EP Pötteringa (jehož na Hradě z neznámých důvodů píší s jedním -t-), aby Jeho Ekonomicko-Inženýrský Majestát urazivšího poslance potrestal tím, že mu odejme slovo. Reakce byla naprosto adekvátní:

Pöt[t]ering: Ne, my máme času dost. Můj kolega bude pokračovat, protože každý z poslanců se Vás bude ptát na co bude chtít. (K Cohn-Benditovi) Jen pokračujte.

VK: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.

Už zažil, a je to dobře: Nejsem asi jediný, kdo měl z incidentu, jenž je jinak spíš lapálií než něčím skutečně závažným, pocit, že hrubý pytel dostal dnes na Pražském hradě patřičnou záplatu.