Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Politika

Co jsme se o sobě a o své společnosti dozvěděli během tří dnů běžného a tří dnů zostřeného smutku po skonu bývalého presidenta Václava Havla?

První a nejdůležitější poučení je, že v emotivně vypjaté době se v České republice suspenduje demokracie, že její atributy nejsou ještě zdaleka chápány jako esenciální, ale jen jako jakýsi nadstandard, který je obyvatelstvu poskytován pouze v klidných dobách, odměnou za slušné chování. Prakticky okamžitě po zprávě o Havlově úmrtí začalo platit mediální stanné právo: jeden velký zpravodajský server zastavil po dobu státního smutku diskuse zcela, druhý je začal moderovat, třetí zakázal diskuse pouze u článků týkajících se Havla, avšak všechny poskytovaly zpravodajství svou kvalitou a objektivitou jen málo odlišné od toho, co bylo produkováno komunistickou propagandou před 29 lety po smrti Brežněva.

Druhá lekce je neobyčejný stupeň iracionality a pseudoreligiosity, který je s Havlovou postavou v českém národě spojen. Pro mnohé zůstal V. Havel Vykupitelem, beránkem, který na sebe vzal náš hřích kolaborace a tím nás vykoupil, a přinesl nám ve své nekonečné dobrotě a lásce svobodu. Zdá se, že podstata havlovské legendy, spočívající v tom, že Havel nebyl politik, ale duchovní vůdce národa, ústavní guru, zakořenila a společnost i její media si ji už zcela internalisovaly.

Za třetí šokuje stupeň fabrikace konsensu, k němuž došlo. Ti, kteří by sebe sama bezpochyby ještě před týdnem označili za objektivní komentátory schopné zůstat kdykoli nad věcí (Palata, Šídlo, Peňás…), ve svých textech hystericky lkali jako staré panny, načež byl běžný občan šokován zjištěním, že opět, tak jako před Listopadem, patří k hrstce nespokojenců a jeho názor je proto irelevantní.

Nechme však stranou, co se stalo, a podívejme se, co to může, a velmi pravděpodobně bude, znamenat pro budoucnost.

Českou republiku čekají nebo mohou čekat nejrůznější krise, vesměs podstatně většího dosahu než je – v podstatě všemi předvídaný – skon churavějícího expresidenta.

Představme si třeba, jak by v takto demokraticky nastavené společnosti proběhl soudní proces o pozastavení činnosti KSČM: první den by media zavřela své diskuse a začala by chrlit zprávy a komentáře nazvané Tvrdé, ale nutné opatření, Tisíce občanů vyjádřily v centru Prahy podporu svým soudcům a Konečně na ně došlo: pozdě, ale přece. Po vyhlášení rozsudku by media zveřejnila průzkum veřejného mínění, v němž by zákazu komunistické strany vyslovilo podporu 75 % respondentů.

Nebo druhý příklad, jak by mohla vypadat měnová reforma (aka státní bankrot), k čemuž česká ekonomika ostatně spěje. Opět zákaz diskusí, oslavné články na Nečase a Kalouska, demonisace a ostrakisace všech, kdo snad s nezbytným opatřením pro ozdravění našeho hospodářství nesouhlasí, články o tom, že na vině jsou nezodpovědné levicové vlády, a průzkum veřejného mínění, podle něhož 80 % občanů vládní rozhodnutí chápe a plně podporuje.

Takto lze pokračovat dál ke krisím různé závažnosti: velký teroristický útok např. v pražském metru s desítkami obětí, úspěšný atentát na některého politika, eskalace nespokojenosti neromské většiny v ozbrojené potyčky s Romy, hrozba vojenské konfrontace se sousední zemí…

V polistopadové historii České republiky existuje jediný příklad, kdy k něčemu podobného magnituda došlo, a sice zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000, a i tehdy reagovala česká společnost a její media způsobem, který odpovídá uplynulému státnímu smutku.

To není dobré. To není po dvaadvaceti letech demokracie vůbec dobré…

51 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 5281

Píše G. Peters, že můj nekrolog Václava Havla je plytký. Má, domnívám se, pravdu, už při psaní jsem si uvědomoval, že omezení genrem a zásadou nihil nisi bene, již porušuji jen zcela výjimečně, povede k výsledku spíše rozpačitému. Prý podléhám mythologickému pojetí dějin. Tím si ovšem jist nejsem.

Pokusím se doplnit několik odstavců a myšlenek, které mne při psaní nekrologu sice napadly, ale které jsem nepokládal za vhodné a slušné do něj zařadit. Je to text málo uspořádaný, spíše thesovitý, přesto věřím, že u pozorného čtenáře svůj účel splní.

Číst dál... 36 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 6904

Napsal jsem, před dvanácti lety, docela neuctivě, do Gazety Wyborczej: Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako národ Václava Havla, havlovské ideály a Havlův mravní odkaz. Dějiny šly ovšem jinou cestou.

Myslím si to i dnes, kdy se Havlův čas na tomto světě naplnil.

Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou ianovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). Zaostalý, zhrublý, dějinami uvláčený a okolím zčásti vysmívaný, zčásti ignorovaný národ potřeboval někoho, kdo byl jeho protipolem, kdo se zachoval tváří v tvář protivenství hrdinsky, koho celý svět obdivoval a kdo, kdekoli promluvil, zažíval ovace vestoje, kdo nehovořil o přízemních věcech, jimiž jsme žili, ale o transcendentnu, jež jsme si během desetiletí zotročování odmítali do svých životů vpouštět.

Živý člověk se nemohl tomuto ideálu a mythu nikdy vyrovnat. Nevím, nakolik si Havel uvědomoval, že jeho nesmírná popularita pramení nikoli z toho, jaký je, ale jací jeho obdivovatelé nejsou, a kloním se spíše k versi, že své legendě podlehl sám – což jej ovšem učinilo o to víc náchylným k manipulaci a klamu. Je možné, že člověk, který dokázal nejpřesněji reflektovat stav předlistopadové společnosti, tak paradoxně prožil posledních dvacet let svého života neschopen plné sebereflexe.

Jakkoli budou nad Havlovou rakví padat velká slova a odehrávat se pathetická gesta, domnívám se, že Havlova největší zásluha spočívá v jeho díle z disidentského období, v tom, jak popsal stav normalisační společnosti, ono každodenní asthma, v němž jsme se potáceli životem a jež z nás postupně učinilo, rozhodně po duchovní stránce, bezmála příslušníky jiného živočišného druhu.

Jeho presidentství je jistě presidentsvím úspěšným, a dozajista lepším než přízemní a trapná presidentura jeho nástupce, nemyslím si však, že by během něj svému národu dal tolik, kolik byl schopen a kolik od něj měl národ právo očekávat.

Proto soudím, že dnes zemřel velký a významný muž, ale jen průměrný státník a politik.

51 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 7185

Můj milý deníčku!

Jak se ti vede, bez zaměstnání? Byl jsi na úřadě práce, jak jsem ti doporučoval? A co, jaké nabídky volných míst ti předložili? Já vím, doba je zlá, deníčků mnoho, deníčkářů poskrovnu…

Nezoufej, i kdybys nic nesehnal, možná k tobě opět usednu – víš přece, že jsem zvažoval studium práv, a bez kvalitního studentského deníčku jsi dnes na fakultě nula.

Pravda, dosti váhám, dívám se do zrcadla a říkám si, zda nejsem na takový podnik již příliš stár a blb. Sil mám, pravda, dostatek, že bych klidně zaskočil za Atlase, byl-li by přechodně umdlel, avšak vysokoškolské studium, zvláště humanitního oboru, vyžaduje v této zemi tolik trpělivosti a sebezapření, že si skutečně nejsem jist svou způsobilostí k absolutoriu.

Obtížný by byl už výběr, kterou ze čtyř veřejných škol si zvolit. Olomouc neuvažuji, ta je daleko a špatná, Plzeň by mne lákala svými učiteli (Eliáš, Havel, Sobek…), potíž je, že je mezitím engagoval jiný operetní ensemble. Brno je nejlepší právnická fakulta v zemi, ale docela z ruky a z Pražáků mají Brňané komplexy.

Zbývá tedy Praha. Tam by mě zaručeně naučili, jaký je rozdíl mezi kurulským ædilem a questorem a ve kterém roce zemřel Koldín, a byl-li bych sdostatek pilným, dokázal bych zpaměti vyjmenovat všech šestadvacet způsobů zajištění závazku v občanském právu včetně čísel paragrafů, jen si nejsem úplně jist, zda bych při tom usilovném biflování telefonních seznamů nezapomněl i to málo, co ze skutečného práva znám. Ačkoli, to by asi nevadilo, protože na této fakultě by mne přesvědčili, že právo není to, co si myslím teď, ale to, co se naučím tam.

A tak, deníčku, váhám. Nu, snad mi poradí moji čtenáři!

20 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3213

Aby informace nezapadla v aktualisaci mého posledního Deníčku, opakuji ji i zde: dnes v odpoledních hodinách jsem po sedmi letech resignoval na členství v Konservativní straně. Chtěl jsem v ní provozovat konservativní politiku, která je v souladu s mým přesvědčením, leč ta se v ní nekoná.

14 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1919